Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jestli mě miluješ, proč umírám? - 18. kapitola

30.08.2016 (08:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1349×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

18. kapitola

„Kdybych měl k dispozici hodinu na zvládnutí problému, na kterém by závisel můj život, strávil bych 40 minut jeho studiem, 15 minut jeho analýzou a 5 minut jeho řešením.“

– Albert Einstein

Nevěděla jsem, co od setkání s Paulem očekávat. Obávala jsem se ho. Ve zprávě jsem ho požádala, jestli bychom se nemohli potkat u školy na baseballovém hřišti. Potřebovala jsem si s ním promluvit v soukromí a to znamenalo, že jsme si nemohli jít sednout ani do univerzitní kavárny, kde to bylo opravdu příjemné a která fungovala v rámci kampusu i během víkendů. Hřiště jsem navíc vybrala ještě z jednoho důvodu – nevázaly se k němu žádné společné pěkné vzpomínky, které by se mohly pokazit.

Přijela jsem s předstihem a procházela jsem se mezi metami. Bylo poměrně chladno a očividně se blížil i první sníh. Vítr si pohrával s mými vlasy a já se snažila přijít na to, jak bych celý ten rozhovor začala.

„Zvláštní místo na schůzku,“ poznamenal Paul, když o deset minut dorazil taky. Byl zachumlaný v zimní bundě a někde ze skříně už vylovil i pěknou pletenou čepici. Tedy, nebyla jsem si tak úplně jistá, že to byl on jako spíš jeho máma, která se jistě starala o to víc, že neměla po boku manžela.

Paul došel až ke mně a natáhl se pro pusu. Jeho počáteční váhání bylo to tam. „Má to nějaký důvod, že jsme zrovna tady? Ráno ses vytratila moc rychle – vlastně ani nevím v kolik.“

„Odjížděla jsem asi kolem deváté, nechtěla jsem tě budit, potřeboval ses vyspat,“ zamumlala jsem, zabořila ruce do kapes vlastní bundy a zvažovala další slova. „A to, že jsem tady, hm… musíme si promluvit.“

„Chceš se rozejít?“ vypadlo z něj okamžitě.

„Ne!“ vyjekla jsem. „Nad tím ani nepřemýšlej. Musíme si promluvit o něčem jiném.“ Vyndala jsem ruku z kapsy, vzala do ní Paulovu promrzlou a vedla ho k tribuně, kde jsme se posadili. „Včera jsem si užila parádní den a nechtěla jsem ho zaplnit starostmi ani potížemi. Sám jsi o tom ale mluvit chtěl… Tak jsem si říkala, že teď je ta nejlepší chvíle, než náš vztah povede kamkoliv dál.“ Dala jsem se do úvodní řeči svého proslovu a hned potom zmlkla, aby měl Paul chvíli to vstřebat.

„Dobře,“ souhlasil.

„V první řadě bys měl asi vědět, že patřím k těm z našeho rodu, kteří mají nějaký dar,“ pokračovala jsem pozvolna, přestože se mi chtělo křičet a všechno to ze sebe vysypat najednou. „Je to jistá obdoba tátova daru, který dokáže čist myšlenky. Já se o ty své dokážu s někým podělit pomocí doteku.“ Prsty jsem se lehce dotkla Paulova obličeje a soustředila se na to, co jsem mu chtěla ukázat.

Vybavila jsem si chvíli, kdy jsme společně seděli na pařezech u jezera, a Paul pro mě pořádal soukromý koncert. Teď se Paul mohl vidět mýma očima. Tak jak jsem ho tu noc vnímala.

„Páni, netušil jsem, že to bylo tak falešné. Měla jsi mě zastavit,“ zamumlal a zasmál se.

„Jaképak falešné. Hrál si parádně… Ale o tu hru nejde. Posledních pár týdnů mě trápí něco jiného, co mi nedá pořádně spát. S dědou Carlislem jsme společně chtěli prozkoumat, co se se mnou děje, ale nějak na to pořád nebyla příhodná doba. Když jsem se ale dneska vrátila od tebe, rozhodla jsem se, že ten čas nastal.“

„Copak tě trápí?“ zajímal se a rukou mi lehce odsunul vlasy z tváře, kam mi je neposedný vítr navál.

„Jde o to, že mám poněkud živé sny. V těch snech pak dokážu komunikovat s další osobou…“

„Bavíme se o nějaké konkrétní osobě nebo jde pokaždé o někoho jiného?“ Jeho otázka byla mířena správným směrem. Musela jsem se obrnit, protože jsem tušila, jaká reakce mě bude očekávat.

„Jedná se o konkrétní osobu… Jde o Colea,“ dodal jsem po chvíli a pak se odmlčela a jenom sledovala, jak se v Paulově obličeji střídají všechny jeho emoce.

„Tobě se zdá o Trentovi.“ Nebyla to otázka. Jednalo se pouze o konstatování čirého faktu, který jsem mu sdělila a který teď musel zpracovat. „A – zdálo se ti o něm i včera v noci?“ Další otázka, které jsem se obávala. Přikývla jsem.

Přestože to nebylo skutečné, měla jsem dojem, jako by se kolem nás vzduch ještě víc ochladil. V tichosti jsem čekala na jakoukoliv další reakci. A to doslova jakoukoliv. Paul totiž seděl vedle mě jako socha. Jedinými známkami života na něm byl jeho dech, který ve vzduchu vytvářel malé obláčky páry.

„Říkala jsi, že se nechceš rozejít, proč mi to tedy říkáš?“ zeptal se po chvíli, která mi připadala nekonečná.

„Chci být k tobě upřímná. A taky je tu to, co mi včera řekl. Poslední dva týdny se po okolí potloukali jeho přátelé z minulosti, kteří se narodili, stejně jako on, ve Volteře. Ti jeho přátelé se ale i teď, na rozdíl od něho, stále živí ničením upírů. To mohl být velký problém, kdyby zjistili, že je ve městě moje rodina. Proto jsem požádala Liama, Coleova bratra, o pomoc. Samozřejmě se k tomu nachomýtnul i Cole… Celé to divadlo sice prasklo, ale díky nim se mé rodině nic nestalo. To mi nezapomněl včera zdůraznit. Potom se ale začal chovat jako malý kluk a chtěl po mě něco, co nemůžu udělat. Tedy ne dřív, než si spolu promluvíme. To je taky důvod, proč jsme se museli vidět ještě dneska.“  

Slova ze mě doslova tekla. Nedokázala jsem jejich příval zadržet, ale cítila jsem, jak se to sevření, které bylo kolem mé hrudi, pozvolna roztahuje a já se můžu nadechnout. To, že Paul neodešel hned, jak jsem mu řekla o tom, že se mi zdají sny s Colem, bylo dobré znamení. To, že se o tom chce bavit, bylo ještě lepší.

„Mám se bát ještě něčeho horšího, než toho, že se mé holce zdají sny o jiném klukovi?“ zděsil se Paul.

„No, Cole po mě chtěl, abych ti tenhle fakt řekla zítra před celou menzou. Tedy – že zatímco jsme spolu leželi v posteli, zdálo se mi o něm. Ale to bych nemohla. Ne bez vysvětlení, které ti teď můžu dát.“

„Co ale budeš dělat zítra? Trent to bude od tebe očekávat,“ zajímal se Paul.

„To máš pravdu. Bude čekat na nějakou šílenou scénu, kterou bychom měli před všemi spolužáky předvést. A já bych se tě chtěla zeptat, jestli bys mi tu správnou žárlivou scénku pomohl předvést? Potřebuju se Colea nějak zbavit a tohle by mohlo pomoct.“ Byl to šílený nápad, žádat svého přítele, aby se mnou svedl žárlivou scénku před celou školou, ale nemohla jsem jinak. Cole by mi nedal žádný prostor, pokud bych to neudělala. A nemohla bych sama se sebou vydržet, kdybych to udělala a Paulovi předem nic neřekla. Takže teď jsem jenom doufala, že má Paul smysl pro dramatičnost a pomůže mi.

„Pokud myslíš, že ti to od něj pomůže,“ pokrčil rameny a já to mohla brát za souhlas.

„Děkuju,“ zamumlala jsem a nevěděla, jestli je vhodná chvíle ho políbit. V takovéto situaci jsem za celý svůj život nebyla. A to jsem těch vysokoškolských lásek už pár zažila. Nikdy to nebylo takhle komplikované.

„Teď se ale pojďme někam zahřát, protože jinak ti hrozí fakt, že tu scénku budeš předvádět s kusem ledu,“ upozornil mě po chvíli na své úplně promrzlé ruce. Přikývla jsem a každý ve svém autě jsme přejeli na parkoviště u kampusové kavárny, kde jsme si hned poručili šálek horké kávy.

Zbytek neděle proběhl tak nějak zvláštně. S Paulem jsme nějak nedokázali naběhnout na tu správně uvolněnou náladu, kterou jsme si dokázali podržet během celého včerejšího dne a hlavně večera. Bavili jsme se tak trochu o ničem, dokud jsem mu nezačala vyprávět o životě v Číně a všem, co jsem se tam naučila. Měla jsem tím pomoct Paulovi pomoct s jeho závěrečnou prací.

Nakonec jsme se už kolem šesté odpoledne, kdy venku už byla neskutečná tma, rozloučili poněkud chladnou pusou a zamířili každý k sobě domů. Tam na mě už čekala celá má ztřeštěná rodinka v plné sestavě, která se před několika málo hodinami vrátila domů.

„Tolik jsem se o tebe bála, srdíčko,“ objímala mě máma jen, co jsem vešla do domu. Její sevření bylo natolik dech beroucí, že ji musel táta začít krotit, jinak by o dceru zřejmě přišli.

„Jaký byl lov?“ zajímala jsem se jakoby nic. Nechtěla jsem je zatěžovat svými problémy, kterým se budu zítra a zřejmě i po několik následujících dní muset postavit sama.

Mé myšlenky však neunikli tátovi a city zase Jasperovi. Oba na mě vrhli starostlivý pohled a zřejmě čekali odpověď, kterou jsem jim ale nemínila dát. Alespoň ne dokud nevstřebám tu část o mých snech, se kterou jsem se Paulovi nesvěřila.

„Všiml jsem si, že jsi během těch dvou dnů studovala tu knihu, kterou jsem ti našel v knihovně,“ prohodil Carlisle, když jsem kolem něj procházela do svého pokoje. „Našla jsi tam to, cos potřebovala?“ zajímal se.

„Bohužel ano. Vlastně dokonce víc, než v co jsem doufala,“ odpověděla jsem, ale můj hlas postrádal jakékoliv nadšení z mého objevu.

„Zřejmě si o tom teď nechceš promluvit, ale až nadejde ten správný čas, můžeš za mnou přijít a svěřit se mi. Ale to už dávno víš,“ pokynul mi a já přikývla. Tady jsem se mohla svěřit úplně každému se svými problémy. Já jenom vždy volila mezi tím, komu co říct nebo u koho hledat tu správnou odpověď. Každý ze členů rodiny na stejnou situaci reagoval jinak – a vždy jsem se dozvěděla i jak. Nikdy totiž nezůstalo tajemstvím, že se s nějakým problémem potýkám. Nakonec o něm věděli všichni. Radou jsem se ale vždy řídila jenom jednoho z nich.

Noc jsem měla pro tentokrát klidnou, osvobozenou od jakýchkoliv nezvaných návštěv, které se občas objevovaly. Ale bohatě jsem si to vynahradila ráno, hned ve chvíli, kdy jsem dorazila na školní parkoviště. Cole postával v oblečení své lidské party kolem svého auta a jen co mě zahlédl, spiklenecky na mě mrknul a spokojeně se usmál.

U dveří do budovy na mě pak čekala Alex a kelímkem kávy. Napadlo mě, že bych jí měla říct, že hodlám přejít na čaj. Jisté studie totiž prokazovaly, že čaj rovněž obsahuje kofein a dokáže organismus nabudit na delší dobu než kafe, což by se Alex mohlo hodit. Těžko bych na ni mohla vyrukovat s teorií budhistických mnichů o osvícení.

„Jaká byla neděle?“ zajímala se bez jakéhokoliv elánu. Jasně – čaj bude skvělá volba.

„Překvapivá,“ odvětila jsem a kupodivu to slovo přesně vystihovala můj včerejší den. Alespoň ze dvou důvodů. Prvním bylo odhalení těch snů a druhým potom Paul, který nesl ten fakt až překvapivě snadno. Nebo se mi to zdálo?

Zamyšleně jsem šla po boku Alex až do laboratoří, kde už byla půlka studentů. Mezi nimi i Derek, který posedával u našeho laboratorního stolu a něco si čmáral do bloku. Rychlým pohledem jsem zaznamenala fakt, že se to týká dnešní hodiny – což mě překvapilo. Ale ještě víc jsem byla v šoku z toho chladného pozdravu, který si spolu s Alex vyměnili.

„Co to má znamenat?“ zeptala jsem se šeptem Alex.

„Takhle se chová už od včerejška. Na chvíli jsme se odpoledne sešli, ale nakonec jsem musela jet domů, protože se to v jeho přítomnosti nedalo vůbec vydržet. Nejspíš stále trucuje, jelikož jsem nestihla ten velký zápas, který se odehrál v sobotu,“ informovala mě o situaci. A já nevěděla, na čí stranu se v tomhle připojit. Oba byli mí přátelé. Navíc Alex měla jisté povinnosti ke své rodině. Ale když jsem viděla, jak Dereka odrovnalo to, že ho nebyla podpořit, tak… Bylo to s nimi složité. Co to s tím dnešním dnem je?

„Studenti, pozor,“ vyžádala si naši pozornost nějaká mladá doktorandka hned, co vešla do učebny. „Dneska se profesorka Larsonová nedostaví. Takže hodinu přebírám já. Jmenuji se slečna Melinová,“ řekla za pochodu a došla až ke katedře. „Řekne mi někdo z vás, co jste dělali naposledy? Podle studijních plánů to měl být pokus na Hessovy a Laplaceovo-Lavoisiery zákony s termochemií.“

„Zahřívali jsme nějaké kádinky nad kahany a popisovali to na pracovní listy,“ prohodil jenom tak pro sebe Derek. Zrovna na minulé hodině se mu moc nedařilo, když kvůli němu Alex jednu ze zkumavek rozbila.

„Říkal jste něco, pane Orbane?“ zajímala se slečna Melinová, když vzhlédla od poznámek, aby zkontrolovala, kdo to mluvil. Jelikož ale Derek mluvil vcelku potichu, zaznamenala jsem význam jeho slov pouze já a k slečně doktorandce muselo dojít jenom nějaké bručení.

„Jenom to, že jsme zahřívali kádinky a tak dodávali chemické reakci potřebné teplo k jejímu průběhu. Takže bych řekl, že to byl endotermní tepelná reakci, při které bylo teplo spotřebováno a hodnota ΔH kladná, protože systém od okolí energii přijal.“

„Velmi dobře, pane Orbane,“ pochválila ho slečna snaživá a všichni jsme na Dereka hleděli jako by spadl z jahody nebo co. Takhle se nikdy na hodině nechoval. Tedy, ne že by se ho profesorka někdy na něco ptala takhle před celou třídou, ale i tak…

„Děkuji, slečno Melinová,“ odvětil s úsměvem Derek.

„Dneska máme na programu něco jiného. Minule jste měli probrat ještě exotermní reakce, ale to jste zřejmě nezvládli. Jelikož je však čas velmi neúprosný, budete si tyto reakce muset dostudovat sami – upozorňuji vás, že profesorka Larsonová má tato témata ve velké oblibě u zkoušek. Teď se budeme věnovat srážlivosti materiálů při různých teplotách.“

„To bylo divné,“ prohodila jsem směrem k Alex, když hodina skončila a Derek se vytratil na své další přednášky z jeho studijního oboru.

„Co konkrétně máš na mysli?“ zajímala se Alex.

„Jako bys nevěděla. To Derekovo chování na hodině! To vaše včerejší setkání nedopadlo asi vůbec dobře, co? Hádám hlavně kvůli tomu, že se Derek snažil oslnit slečnu doktorandku svými vědomosti. A to přímo před tebou. Naprosto nechápu, proč by to dělal, nepřijde mi jako ten typ kluka, co něco podobného dělá,“ namítla jsem.

„Dává mi sežrat to, že jsem prostě nepřišla na zápas a pak jsem se neukázala ani na oslavě. Prostě uražená chlapská ješitnost. A můžu se mu to snažit vysvětlit jakkoliv, nikdy mi nedá šanci. Takže teď dělá, co může, aby mi znepříjemnil svou společnost. Já ho fakt nechápu,“ vrtěla hlavou Alex.

„Chlapská ješitnost je hrozná věc,“ souhlasila jsem s ní. „Občas se kvůli ní chovají jako malí kluci a je to s nimi k nevydržení,“ dodala jsem a obrátila oči v sloup. V tu chvíli mě Alex zastavila.

„Neříkej, že máš nějaké problémy s Paulem?“

„Nedá se říct zrovna problém, ale taky to není úplně ideální. Víc mě ale štve Cole. Občas mám sto chutí zalít si uši voskem, abych nemusela poslouchat nic, co vyjde z jeho huby. Ale to bohužel není zrovna ideální řešení našeho problému. Každopádně doufám, že od něj dneska dostanu konečně pokoj.“

„Pokoj? Co se chystáš udělat?“ vyzvídala. Tohle téma ji velmi zaujalo a odvedlo pozornost od jejich problémů s Derekem, které stejně bude muset dříve či později vyřešit. Na rozdíl od těch mých problémů to totiž byla jistě malicherná hádka dvou silných osobností. Oba budou muset vyšumět a všechno bude zase pěkně růžové, na rozdíl od faktu, že jsem zřejmě zamilovaná do Cole. Což samozřejmě nebyla pravda, nemohla to být pravda a do třetice to nesměla být pravda. Jenže po včerejším studiu ´odborné´ literatury jsem k tomuto závěru došla jako k vysvětlení těch snů, kde je pouze on.

„Musím udělat něco, o co mě požádal. Nebude to sice nijak pěkné, ale nemůžu jinak,“ odpověděla jsem jí upřímně a zahleděla se na druhou stranu chodby. Vůbec jsem se na dnešní poledne netěšila. Ale byla jsem ráda, že jsem si s Paulem mohla promluvit už včera a alespoň částečně mu všechno vysvětlit. Nejhorší na dnešku ale bude to, že budu muset zopakovat svá včerejší slova, ale tentokrát před publikem, které vždy situaci ještě zhorší.

„A řekneš mi, co budeš dělat, nebo to má být nějaké překvapení?“ snažila se ze mě vyšťourat nějaké informace Alex, kterou moje situace s Colem velmi zajímala už od samotného začátku.

„Budu muset ublížit Paulovi,“ zamumlal jsem a hned na to jsem zaregistrovala, jak se Alex zastavila přímo uprostřed chodby a na několik krátkých okamžiků ztratila dech. Otočila jsem se k ní a viděla, jak jenom vykulila oči. Zamávala jsem jí rukou před očima a ona se konečně vzpamatovala.

„To nemyslíš vážně!“ vykřikla tak, že se několik studentů kolem nás otočilo naším směrem. „Jak jako mu chceš ublížit?“ zeptala se už šeptem. Popadla mě za loket a odtáhla ke stěně, abychom neblokovali provoz.

„Nechci ho zabít. Na to ani nemysli. Vlastně mě uráží, že tě to vůbec napadlo,“ prohodila jsem uraženě, když jsem si spojila její otázkou s výrazem v její tváři. Opravdu měla pocit, že bych něco takového dokázala? I kdybych se tím mohla zbavit Colea jednou pro vždy? „Jde o jiný druh bolesti, než je fyzická,“ dodala jsem vzápětí.

„To není o nic lepší,“ vrtěla hlavou Alex. „Copak ses zbláznila? Paul je hodný kluk, nezaslouží si, aby mu někdo ubližoval. Zvlášť ne další holka, do které se zamiloval… Počkej, ty se s ním chceš rozejít? To po tobě chtěl Cole?“

„Kdyby jenom to, tak by to bylo jednodušší. Ale to, co musím udělat je horší,“ namítla jsem.

„Pro Krista, z tebe to leze jako z chlupaté deky. Myslím, že tuhle dvouhodinovku vynecháme a zajdeme si na další kafe, kde mi všechno pěkně vysvětlíš,“ rozhodla a aniž by čekala na mou reakci, vydala se opačným směrem, než jsme původně šly, až vyšla z budovy. Během okamžiku jsme jí dohonila a zamířily jsme do kavárny.

„Všechno ti povím, ale kafe si nedáme. Hodlám přejít na něco, řekněme, zdravějšího,“ usmála jsem se.

„Ty si možná dáš něco jiného, ale já podobný nervák bez něj nedám. Takže, promiň, ale já si raději budu tělo dál huntovat kávou, než abych si zničila nervy,“ odpálkovala můj návrh, aniž se zeptala, co zdravějšího mám na mysli. Alex se vlastně nikdy tak úplně nestarala o to, co pije nebo jí. Její rychlý metabolismus neměl problémy se zpracováním jakéhokoliv množství jídla – a to toho mohla sníst i víc, než hokejový tým. Samozřejmě je to pouze můj odhad. Ani Alex by nebyla schopná toho sníst tolik. Ale příměrem by to odpovídalo.

Kavárna byla poloprázdná, jak většina studentů zamířila na přednášky, semináře a laboratoře. S Alex jsme si vybrali stolek dál od všech ostatních, které byly obsazené, abychom si zachovaly aspoň náznak nějakého soukromí. U servírky sem si objednala zelený čaj a Alex oblíbené mocca.

„Tak, začni, nebo asi prasknu, jak jsem napjatá od očekávání,“ pobízela mě, jen co servírka zmizela za barem, kde se dala do přípravy našich objednaných nápojů.

Pak následovalo skoro dvouhodinové vysvětlování situace s přestávkami, kdy nám servírka přinášela a odnášela hrnky s nápoji, které jsem si během té doby objednaly ještě dvakrát. Naštěstí to Alex s kávou vzdala hned po první objednávce, jinak bych ji musela po tolika šálcích jistě někde křísit.

Začala jsem samozřejmě stejně jako u Paula, vysvětlením ohledně darů, mých snů a podobně. Jakkoliv jsem považovala Alex za skvělou kamarádku, nechala jsem si pro sebe ten fakt s možnou zamilovaností. Všechno to mělo co dočinění s opatrností. Nečekala jsem, že by to Alex někomu vyprávěla hned potom, co opustíme kavárnu, ale… Byly jsme na veřejnosti, kde kdo mohl cokoliv slyšet a domyslet si to a nakonec by se to dostala k Coleovi a já bych od něj neměla pokoj už nikdy. Ty jeho posměšné řeči, že jsem se do něj zamilovala jako malá školačka, to jsem opravdu nepotřebovala. Hlavně proto, že to nebyla pravda. I odborná literatura se může někdy plést, ne?

Když se na hodinách nad dveřmi do kavárny objevilo jedenáct čtyřicet, věděla jsem, že bychom s Alex měly vyrazit do menzy, kde jsem se měla setkat s Paulem. A možná i Derekem, ale to teď nebylo jisté vzhledem k napjatosti v jeho vztahu s Alex. Nikam se mi ale nechtělo, na okamžik jsem se tak natlačila do pohodlného křesla, až jsem doufala, že se mi v něm podaří zmizet. Ale nepomohlo to.

S Alex jsme zaplatily útratu a vydali se k budově menzy.

Před vchodem už na nás čekal Derek s Paulem. Oba nás zběžně políbili. A u obou to byl polibek pouze na tvář. Alex Derekovu pusu nijak nekomentovala a já jsem k té Paulově taky neměla co dodat. Pro Paula to byla těžká situace… No a to jsme ještě ani jeden z nás nevěděli, co pro nás nachystal Cole v menze.

Byl tam společně s celou svou partou. Menza byla plná tak, že div nepraskala ve švech. A oči všech přítomných se upíraly na dveře, kterými jsme zrovna teď vyšli. Okamžitě jsem střelila pohledem na Colea. Tohle je podraz! Jaká škoda, že nemám nějaký útočný dar, třeba jako měla Jane. Docela by se mi teď hodilo zpražit Cole trochou bolesti, jak to dokázala jenom tahle malá upírka. Takhle jsem se na něj mohla jenom velmi nepříjemně zamračit. On se však jenom spokojeně usmál.

„Co se to tady, sakra, děje? Neslyšel jsem o tom, že by tu mělo být nějaké shromáždění,“ prohodil Derek.

„Nemyslím si, že je to shromáždění,“ namítla Alex.

„Tak že by nějaký protest proti místním kuchařkám?“ navrhoval nějakou další možnost Derek, ale ani tahle nebyla správná. Což mu Alex hned potvrdila. „Vypadá to, jako by všichni na něco čekali,“ dodal vzápětí.

„Správně!“ vykřikl Cole. „Všichni tady čekají na Renesmé a jejího přítele. Všichni jsme rádi, že jste přišli tak brzy a doufáme, že nás neochudíte o moc času, všichni totiž někam pospícháme.“ Cole uváděl celou tuhle situaci jako nějaké velkolepé představení v nějaké manéži. Pokud jsem se toho všeho obávala, nemohla jsem počítat s něčím takovým. Kdyby totiž ano, nikam bych dneska nešla.

„Ness, co se tady děje?“ obrátil se na mě Paul, který se začínal vžívat do své role, jak jsme si to připravili. Sice musel trochu improvizovat, ale zvládal to dokonale.

„Paule, víš… hmm, musím ti něco říct,“ začala jsem stejně opatrně jako včera. Dívala jsem se na špičky mých bot. Neměla jsem odvahu podívat se Paulovi do očí. Tohle bylo hrozné. Neodkázala jsem si ani představit, jak musí trpět tím veřejným představením. Zvedla jsem hlavu a střelila pohledem na Colea.

„Tak co bude, Cullenová? Nikdo kromě nás dvou nemá věčnost na to, aby se dozvěděl, co chceš svému příteli říct,“ pobízel mě okamžitě. Mezi přítomnými v menze se rozběhlo šuškání. Někteří dokonce navrhovali, že chci Paula požádat o ruku, ale ostatní ten návrh hned zamítli. Spíš sázeli na rozchod.

A já bych se v konečném důsledku ani nedivila, kdyby to tak nakonec dopadlo. Jak může vydržet vztah dvou lidí, když jeden druhého tak veřejně poníží? Ani když je to předem domluvené, to nemůže dopadnout dobře.

„Co mi chceš říct?“ pobídl mě tedy Paul. Natáhl ruku a prsty mě lehce chytil za bradu, aby si mohl můj obličej otočit k tomu svému a já se mu tak podívala do očí. Do těch nádherných očí, ve kterých se zračila velká bolest a smutek. „Chceš se rozejít? Proto to celé divadlo?“

„Ne!“ vykřikla jsem stejně jako včera. „Nechci se s tebou rozejít. Musím ti jenom něco říct… Víš, jak jsme v sobotu po tom utkání byli u tebe doma?“ začala jsem a Paul přikývl. „Usnula jsem ti v náruči a zdálo se mi… zdálo se mi o někom jiném. O Coleovi,“ dořekla jsem s velkým přemáháním. Stále jsem hleděla Paulovi do očí, v kterých se teď odrážel šok.

„A nebylo to poprvé!“ vykřikl Cole přes celou menzu, kterou se opět ozvaly vzrušené debaty. „Jen abych to uvedl na správnou míru, a všichni jste to pochopili, jak má být. Ti kdo nejsou dostatečně informovaní, tak Renesmé patří k rodině velmi talentovaných upírů a sama se narodila s jistým darem. A jen díky tomu daru se spolu můžeme setkávat ve snech. Takže to není jenom náhoda, že se jí zdám – vybrala si mě dobrovolně.“

„Je to pravda, Ness?“ zeptal se Paul s lehce roztřeseným hlasem.

„Netuším, co je pravda na té dobrovolnosti, ale jinak asi ano,“ přikývla jsem a hodně jsem se musela přemáhat, aby se na místě nerozbrečela. Tenhle nátlak na mě byl opravdu hodně.

„Myslím, že… že raději půjdu,“ dodal po chvíli Paul a pak hned kolem mě prošel a vytratil se z menzy.

„Jsi už, sakra, spokojený?“ zařvala jsem na Colea a sama jsem vyběhla z jídelny. Běžela jsem za Paulem, který se naštěstí za ten okamžik neměl šanci dostat dál než na parkoviště. Za zády jsem slyšela hlasité dohady ostatních studentů a na malý okamžik i Coleův smích, než ho ostatní zvuky přehlušily. Sráč jeden mizerný!

S Paulem jsme měli domluveno místo, kde se po tomhle incidentu setkáme, abychom se mohli uklidnit. Bylo to na druhé straně parkoviště mezi stromy, za kterými se nacházely nízké budovy patřící rovněž škole, kde se skladovaly různé chemikálie pro experimenty.

„Tak co, dobrý?“ zeptal se Paul, když jsem k němu došla. Pořád jsem se nemohla tak úplně vzpamatovat z toho, co se v té jídelně dělo, ale Paul vypadal v pohodě. Dokonce i jeho pohled byl o něco veselejší. Jako by se dokonce bavil tím, jak jsme Cole nachytali.

„Mám takový dojem, že ano. Jenom nevím, co teď s námi bude. Nečekala jsem, že z toho Cole udělá takové veřejné divadlo. Říkal sice, že ti to budu muset říct přede všemi, ale tohle jsem nečekala. Omlouvám se,“ dodala jsem na závěr.

„V pořádku. Jsem rád, že jsi mi o tom včera řekla a dneska jsme to takhle perfektně sehráli. A co se našeho vztahu týká – pokud za těmi sny není ještě něco víc, co bych měl vědět… Něco důležitějšího myslím, tak to můžeme přejít a pokračovat tam, kde jsme byli v sobotu večer. Neděli i dnešek smažme,“ navrhl.

Ze srdce mi spadl obrovský balvan a já se neudržela a objala Paula tak rychle, že mu chvíli trvalo, než si uvědomil, co jsem udělala, a obětí mi oplatil. „Mám tě rád, Ness, a na tom nikdo nic nezmění,“ zašeptal mi do vlasů.

„Asi budeme muset ještě tak do konce týdne trochu předstírat nějakou krizi, nebo tak něco, ale potom by to už mohlo být v pořádku,“ zamumlala jsem mu do hrudi. „Samozřejmě to po tobě nemůžu už dál chtít, i tohle bylo víc, než jsem mohla žádat,“ namítla jsem okamžitě.

„Neboj, ten týden to nějak zvládneme. Stejně se s Colem moc často nevídáme, takže to nebude žádný problém,“ ujistil mě a já se konečně od něj odtáhla. Plná vděčnosti a lásky – ano, nebála jsem se přiznat si, že Paula zřejmě miluji. Ta dědova kniha se musela pekelně mýlit. Jak bych vůbec kdy mohla milovat někoho, kdo mi bez ustání nějak ubližuje?

Možná bych si ještě, pro jistotu, měla promluvit s Liamem, aby si bratra trochu srovnal. Jasně, nemohla jsem očekávat nějaké zázračné účinky jejich bratrského pouta, ale i tak, byli jedna rodina a to se vždy počítá. Kdyby totiž Liam na Colea neměl žádný vliv, proč by Cole opouštěl Stevea, Zoyu a jejich partu vrahů?

„A opravdu si myslíš, že nám nebude dělat potíže, pokud spolu zůstaneme? Třeba to dělá schválně, líbíš se mu a třeba by tě chtěl sám pro sebe a já mu jenom stojím v cestě. Takže ty jeho pokusy, jak nás rozdělit mohou i stupňovat,“ zaváhal Paul na malý okamžik.

„Aby se tohle už nikdy neopakovalo, se už postarám. Nedovolím Coleovi, aby ubližoval lidem, které mám ráda a miluju,“ odpověděla jsem mu rozhodně a natáhla se pro pusu.

„Teď by ses ale měla vrátit zase do kampusu za Alex a Derekem. Když se nevrátím já, nikomu to nebude divné. Ty si jenom musíš nasadit zpátky ten smutný výraz, aby Cole okamžitě nepoznal, že to celé byla jenom kamufláž. A… ehm, jestli chceš, tak mám v tašce láhev s čistou vodou. Můžeš si s ní pomokřit tváře, aby to vypadalo, že jsi brečela,“ navrhl, jakmile jsem se stáhla.

„K slzám jsem opravdu neměla vůbec daleko,“ přitakala jsem a souhlasila, že ty mokré tváře by byly jistě fajn, pokud Colea ještě teď potkám.

„Láska je pro smysl člověka složitější než matematika, mnohdy s neřešitelnými příklady.“

– Albert Einstein

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - 18. kapitola: