Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jestli mě miluješ, proč umírám? - 17. kapitola

29.08.2016 (08:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1113×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

17. kapitola

Někdo říká, že naše životy jsou definovány našimi možnostmi. Ale nejsou to naše volby, které určují to, kým jsme. Jsou to naše závazky vůči nim. 

Po příjezdu do Bemidji jsme zamířili do Corner – což byla velmi očekávatelná volba. Kde lépe oslavit sportovní vítězství než ve sportbaru? S Paulem jsme tam dorazili první. Hned mezi dveřmi jsem se rozhlédla, kam bychom i mohli jít sednout, když jsem zaslechla povědomý hlas.

„Kohopak to tu nevidím! Náš krásný pár,“ vítal nás Stubby. Zřejmě jsme při fotbákovém večeru museli zanechat silný dojem, že si nás takhle pamatoval. Anebo se mu tu nepohybovalo tolik lidí, aby si nás nezapamatoval. „Tak, co to bude, mládeži?“ zajímal se přátelsky.

„Zatím asi jenom nějakou kolu. Za chvíli by měl dorazit zbytek party a budeme slavit,“ usmál se na něj spokojeně Paul a s rukou kolem mého pasu rovnou zamířil k nejbližšímu boxu pro dva. Tam jsme pokračovali v rozhovoru, který jsme započali v autě. Od nadšení z vyhraného zápasu jsme přešli k obyčejnějším tématům. Pomalu a jistě se blížilo zkouškové a pro Paula bylo o to důležitější, že byl v posledním ročníku. Od nového roku by se měl začít více než zápasům věnovat psaní diplomové práce. Paul studuje na fakultě Jazykových a etnických studií se zaměřením právě na jazyky. Tématem jeho závěrečné práce měl být průzkum vývoje čínského jazyka.

„Pokud budeš chtít, můžu ti s tím pomoct,“ nabídla jsem se mu.

„Asi by mě nemělo překvapovat, že umíš čínsky, že?“ zasmál se. „Ale možná tě vezmu za slovo. Pomoc by se mi hodila. Čínština je vcelku komplikovaný jazyk a někdo učený by se jistě hodil.“

„Wǒmen yǒu yīgè xiéyì,“ ,(„Jsme domluveni“) přikývla jsem a Paul nestačil zírat, když jsem spustila plynulou čínštinou.

„Vidím, že se mám ještě co učit,“ zamumlal a usrkl ze svého pití.

„Rok praxe přímo v provincii Kan-su…“ Chystala jsem se ještě něco říct, ale jakákoliv má další slova byla utišena hned v počátku, veselými výkřiky jdoucími z parkoviště, kde před minutkou zastavil autobus s Paulovými spoluhráči. Ti se teď valili do baru jako velká potopa.

„Hospodo, bublinky pro všechny!“ zvolal Derek jako kapitán týmu a já se musela zasmát.

„Šašek,“ uniklo mi ze rtů a Paul přitakal.

„Bez nějaké větší námahy si dokáže lidi kolem sebe omotat. Není divu, že se stal kapitánem jenom po roce v týmu. Většině bývalým kapitánům se to povedlo na jeden rok během posledního ročníku. Derek ale dokázal všechny velmi motivovat. Ale někdy to trochu přehání,“ souhlasil se mnou Paul.

„Co tady probíráte?“ došel až k nám.

„Tebe,“ přiznala jsem s naprosto nevinným úsměvem na tváři. Dereka moje odpověď potěšila a zatvářil se ještě samoliběji než obvykle. Bohužel, chudák, netušil, že si ho tady s Paulem spíše trochu dobíráme, než abychom opěvovali jeho superlativy, mezi než skromnost rozhodně nepatřila.

„Jdeme si všichni připít na to dnešní vítězství, honem!“ hulákal jako praštěný. Nával endorfinu v jeho krvi byl asi na velmi vysoké hladině. A jelikož mu nebyl alkohol zákonem zakázán, nechtěla jsem ho zítra ráno vidět. Tohle totiž vypadalo na opravdu divoký večírek.

Společně jsme si připili na vítězství, když jsem se Paulovi omluvila s tím, že zjistím, jak je na tom Alex a jestli se nechce připojit aspoň na oslavu, když už nemohla být u zápasu. Hovor přijala až po šestém zazvonění.

„Promiň, že jsem to nezvedla dřív. Jsem pořád na té rodinné návštěvě. Tak jak dopadl zápas?“

„Zápas dopadl dobře. Zrovna jsem ti volala, aby ses k nám připojila s oslavou. Jsme v Corner a začíná se to tady tedy pěkně rozjíždět… Tedy, Derek to pěkně rozjíždí,“ dodala jsem poté, co jsem zaslechla z baru další pobídku k barmanovi, aby naléval další rundu všem – dokonce i štamgastům, kteří se k oslavě nachomýtli jenom náhodou a teď toho značně využívali.

„Je moc naštvaný, že jsem na zápase nebyla?“

„Těžko hádat,“ pokrčila jsem rameny, což samozřejmě Alex vidět nemohla. „Teď začal ve velkém zapíjet ten dnešní úspěch a zítra ráno to asi pěkně olituje. No a mě napadlo, že kdybys mohla dorazit, tak bys ho mohla trochu mírnit. Kluci z týmu to totiž nebudou mít zapotřebí a v pití ho budou jistě podporovat,“ vylíčila jsem jí nastávající situaci.

„To je mi jasné. Fůůů… Co teď? Fajn, tak pokud se vrátíme v nějakou rozumnou dobu, tak bych se ještě do Corner mohla přijít podívat. Ale nic neslibuju. Netuším, kdy se naši zvednou k odchodu.“

„V pohodě, pokusím se na něj dát pozor,“ uklidňovala jsem ji. „Teď se ale musím vrátit dovnitř nebo Stubby přijde o jakékoliv tekuté zásoby,“ zasmála jsem se a s Alex se rozloučila.

V baru byla zábava v plném proudu. S hráči dorazilo několik holek a teď se k nim připojovali i ostatní fanoušci, kteří právě přijeli z Grand Rapids. Na volném prostranství se začínalo tančit, přestože tomuto ´sportu´ nebyl bar uzpůsoben. Stubby se ukázal jako charakter, když na jednom z televizorů naladil MTV a pouze v zadní části baru nechal běžet sport, za kterým někteří štamgasti přišli.

„Zatančíme si?“ navrhl mi Paul, když jsem došla k baru, kde postával s Derekem.

„Proč ne,“ pokrčila jsem rameny a přijala nabízenou ruku. Koutkem oka jsem ještě zahlédla, jak na nás Derek vrhl zamračený pohled a překlopil do sebe dalšího panáka.

„Sebralo ho, že Alex nebyla na zápase,“ okomentoval situaci Paul, když si všiml, jakým směrem se dívám. „Do poslední chvíle doufal, že dorazí, přestože říkala, že je to nepravděpodobné. Pak ses tam ale před koncem objevila ty a to ho dostalo ještě víc. Všichni tady tušíme, že ty tvoje rodina máte nějaké problémy s Trentem, ale i tak sis na mě našla čas…“

„O Coleovi se bavit nechci. Dnešek patří tobě, hrdinovi, co zachránil hru,“ zarazila jsem jeho slova a stočila je opět na bezpečné téma. Už několik hodin jsem se opět bavila tak nějak úplně normálně a nechtěla jsem to tedy kazit a přidělávat si další vrásky na čele – i když to fakt nehrozilo.

„Fajn,“ souhlasil Paul, protočil mě a přitáhl si mě blíž, protože v televizi začala hrát jedna z pomalejších písniček a tak jsme přešli v ploužák. Tiskla jsem se k jeho vysportované hrudi. Nos mi naplňovala vůně jeho sprchového gelu, šampaňského a cigaret, jejichž vůní byl celý bar nasycen až do nejposlednější skulinky.

Minuty a následně i hodiny ubíhaly a oslava byla v plném proudu. Dorazilo ještě několik opozdilců a nakonec se k nám přidali i zbytek místních štamgastů, kterým to přihlížení nedalo. Přece jenom se mezi kluky míhalo vcelku slušné množství holek, které po pár panácích ztrácely jakékoliv zábrany… a taky oblečení. Jak je totiž alkohol zahříval, a kluci byly přítulnější, mizel jeden svetr za druhým. Jedna slečna, mám dojem, že se jmenovala Jessica, byla na okamžik dokonce jenom v podprsence, ale to Stubby rychle zarazil – samozřejmě k všeobecné nevůli.

Asi v jedenáct mi psala Alex, že zůstávají na noc u babičky, protože táta se se strýcem opil a máme odmítá jet celou tu cestu zpět do Bemidji za tmy. Nic nepomohlo, když se Alex nabízela, že cestu odřídí. Za tmy se prostě nikam nepojede a konec.

Když jsem četla tu zprávu, pohlédla jsem zvědavě přes celou místnost, kde u baru posedával Derek. Vedle něj byla Jessica a velmi provokativně se k němu tiskla. Derekovi to ale očividně nevadilo. Vlastně – jemu už nevadilo vůbec nic. Viděla jsem, jak jenom stěží drží hlavu vzhůru.

„Myslím, že je nejvyšší čas odvést Dereka domů, co říkáš?“ naklonila jsem se k Paulovi, který se právě bavil s Rileyem. Podle všeho spolu měli nějaké společné hodiny, přestože jsem měla dojem, že je Riley o něco mladší – a nebylo to jenom proto, že se celý večer držel u koly, tedy kromě okamžiku, kdy si s námi připil sklenkou šampaňského.

Paul se otočil směrem, který jsem naznačila a zkoumavě si Dereka změřil. „Máš pravdu.“

„Jestli chceš, můžu ho odvést sama a potom se sem ještě vrátit,“ navrhla jsem.

„Takhle tě nemůžu využívat,“ namítl a už se zvedal, že zajde Stubbymu zaplatit svou dnešní útratu.

„Jaképak využívání. Nabídla jsem se. Navíc pokud nechám Dereka ještě chvíli v přítomnosti Jessicy, tak se jim večer možná vydaří, ale to ráno zase taková paráda nebude. A ke všemu jsem Alex slíbila, že na Dereka dohlédnu. Za půl hodiny jsem zpátky,“ slíbila jsem, políbila ho a vydala se za Derekem.

„Ááá, moje oblíbená přítelkyně kamaráda, která si na něj vždy najde čas… Ne jako ta moje…,“ začal mumlat, když jsem se mu objevila v jeho zorném poli, které teď bylo značně zúžené.

„Je na čase jít domů,“ prohlásila jsem a chystala se mu pomoc stanout z barové židličky.

„Mě se ještě nechce,“ namítl a překlopil do sebe zbytek panáka, co před ním ležel, a mávnutím si objednal dalšího. Stubby při pohledu na něj zaváhal a pak pohled stočil na mě. Já zavrtěla hlavou, aby mu dál už nenaléval. „Už nejsi moje oblíbenkyně,“ zamumlal, když mu došlo, že další pití kvůli mně nedostane.

„Tak jdeme,“ pobídla jsem ho.

„Kam mi chceš mého sportovce odvést? Skvěle se tady bavíme… Bylo by neslušné kdybys…“

Co by bylo neslušné, jsem se už nedozvěděla. Té holce se z množství alkoholu v těle motal jazyk a mozek na tom nebyl zrovna o moc lépe. Takhle se, prosím vás, zabíjí nadějní odborníci vlastně na cokoliv. Už před x-lety někdo dokázal, že alkohol zabíjí mozkové buňky. A vysokoškoláci tu teorii velmi důkladně prověřují rok co rok.

Pomohla jsem Derekovi ze židličky a trochu ho při chůzi barem podpírala, aby se úplně nemotal. Ze všech přítomných kluků z týmu byl na tom nejhůře. Všichni ostatní měli buď mírnou špičku, nebo nepili vůbec. Jediný kdo to tedy přehnal, byl Derek.

Do auta se mi ho podařilo s trochou námahy nastrkat během chvíle. Každému obyčejnému člověku by jeho odpor dělal značné problémy, ale mě ne. Použila jsem adekvátní množství síly, abych se usadila na místo spolujezdce, připoutala ho a potom sama stihla obejít auto, aniž se pokusil vysednout.

Od Alex jsem naštěstí věděla, kde Derek bydlí, takže nebyl problém, abych ho odvezla. Z Dereka bych v tuhle chvíli stejně asi ani adresu nedostala – pokud by si ji tedy pamatoval. Projela jsem mezi jezery a po Páté ulici zamířila ven z města. Derek bydlel kousek od univerzity a teď vlastně i kousek od baru. Před jeho domem jsem zastavila o sedm minut později od chvíle, kdy jsem vyrazila z Corner. Opět jsem mu musela pomoct – tentokrát s vysedáním a následně i cestou k domu. Jelikož bylo pozdě, našla jsem v jeho bundě klíčky od domu, divila jsem se, že se mu je nepodařilo ztratit, a odemkla. Potom jsem si nechala ukázat, kde má pokoj a podpírala ho při cestě do schodů. U něj v pokoji jsem ho posadila na postel a svlékla mu bundu. Derek sebou následně žuchl do postele a podle mě spal ještě předtím, než se mu hlava dotkal polštáře.

Uložila jsem ho do trochu lepší pozice, vyzula mu boty a z koupelny přistavila koš, kdyby si mu žaludek postavil hlavu. Pak už jsem se mohla ztichlým domem vyplížit ven a vrátit se do baru za Paulem.

Při pohledu na hodinky ve chvíli, kdy jsem vcházela do baru, jsem se musela usmát. Přesně půl hodiny, jak jsem slíbila.

S Paulem jsme se tam zdrželi asi do jedné, kdy už i Stubby velel ostatním, že by rád pro dnešek zavřel. Všichni jsme se tedy podělili nějak o útraty, protože za celý večer se toho vypilo vcelku dost a nikdo pořádně nehlídal, kolik že těch panáků vůbec měl.

Do auta jsme pak nabrali ještě další dva Paulovy přátele, kteří bydleli kousek od něj, a mohli jsme vyrazit.

Před Paulův dům jsme se dostali kolem půl druhé. Všude na ulici byl klid a z domu se ozývaly poklidné nádechy ostatních členů Paulovi rodiny.

„Dneska jsem si to moc užil. Děkuju, že jsi nakonec dorazila.“

„Neblázni, to já jsem ráda, že jsem dorazit nakonec stihla. Takhle normální den jsem opravdu potřebovala,“ ujišťovala jsem ho a naklonila se k němu, abych ho mohla políbit. 

„Byla to skvělá oslava. Jenom škoda, že Derek to trochu přehnal s tím alkoholem. Nepřítomnost Alex pro něj znamenala asi víc, než jsme si mysleli,“ prohodil trochu smutně Paul.

„Alex taky mrzelo, že nemohla dojet, ale co se dá dělat. Myslím, že si to určitě vynahradí na jiném zápase, který opět vyhrajete,“ mrkla jsem na něj a pohladila ho po tváři. Prsty jsem pak zabloudila do jeho vlasů, které mi jemně klouzaly mezi prsty a do vzduchu uvolňovaly vůni Paulova šamponu. Nebyla tak intenzivní jako ve chvíli, kdy vyšel v Grand Rapids ze stadionu, ale stále jsem ji cítila.

„Co to děláš?“ zašeptal do ticha auta najednou Paul.

„Hraju si s tvými vlasy… Vadí ti to?“ zarazila jsem se a stáhla ruku. Vůbec mě nenapadlo, že by to nemusel mít rád. Já osobně miluju, když si máma hraje s těmi mými.

„Ale ne, je to příjemné. Já jenom… no, obvykle si kluk hraje s vlasy holky, málokdy to bývá naopak,“ usmál se a natáhl se, aby se i on mohl dotknout mých vlasů. Po chvíli ale ruku stáhl, aby si mohl rozepnout bezpečnostní pás, který ho škrtil. „Nechceš zajít na chvíli dovnitř? Tady to není extra pohodlné,“ navrhl, když si dodal odvahy.

„Myslíš, že je to vhodné?“ zaváhala jsem. Přece jenom byly dvě hodiny v noci a celý dům spal.

„Když nikoho nevzbudíme, tak v tom nevidím problém,“ pokrčil rameny a tak jsem souhlasila. Vystoupili jsme z auta, já ho pro jistotu zamkla, přestože jsem si byla víc než jistá, že by mi ho nikdo neukradl. A šli jsme do domu. Stále jsem pozorně naslouchala zvukům z domu. Jakkoliv mohla tahle dnešní návštěva dopadnout nevinně, věděla jsem, jak by se na nás dívala Paulova máma, kdyby mě viděla ve dvě ráno jít k němu do pokoje.

Schody trochu vrzaly, ale naštěstí všichni spali dostatečně tvrdě, abychom se mohli proplížit k Paulovi.

„Hlava děravá,“ zašeptal Paul, jen co za námi zavřel dveře. „Nechal jsem si u tebe v autě výstroj.“

„To vyřešíme ráno,“ pokrčila jsem rameny a rozhlédla se po pokoji.

Jak jsem přepokládala, nebyl to takový ten klasický klučičí neuklizený pokoj. Paul měl dokonce i ustláno! Mohla jsem se domnívat, že to bylo díky jeho mámě, ale moc jsem na to nespoléhala. Paul na mě působil jako kluk, který se o sebe dokáže postarat sám. A určitě s tím měla co dělat i smrt jeho táta. Pokoj byl sladěn do modro-šedé. Půlku jedné stěny zabíraly police s knihami, ať už odbornými nebo rekreačními. Nad postelí měl pověšených několik zarámovaných vinylových desek – což mě překvapilo, takovouhle starožitnost bych u moderního kluka nečekala. Vždyť v dnešní době je za starožitnost považováno i obyčejné CD.

„Už od toho halloweenského večírku jsem ti chtěl něco ukázat,“ prohodil, když rozsvěcoval lampičku na pracovním stole, kde kromě laptopu ležela i spousta knih do školy. Paul přešel k protější stěně a ukázal na kytaru, kterou měl zavěšenou na stěně. „Ta byla tátova.“

„Páni,“ zašeptala jsem obdivně. „To je Gibsonka?“

Paul přikývl. „Dědí se v naší rodině z generace na generaci už od mého pradědečka, který se hrou na ni proslavil. Děda jeho nadšení ze hry sdílel jenom v soukromí. Táta se pak opět vrátil na koncertní pódia, ale hrál na jinou kytaru. Tahle je spíš takový rodinný poklad.“

„Vůbec se tomu nedivím. Vždyť je přes sto let stará – vlastně je starší než já,“ zasmála jsem se a lehce přejela po jejím ručně vyřezávaném víku a bohatém vykládání. „Je opravdu nádherná. Víš, že ve své době patřily Gibsonky k nejdražším kytarám? Dneska bys jejich cenu stěží vyčíslil. Hlavně takhle udržovanou.“ 

Ještě chvíli jsme se bavili o kytarách a Paul se rozvyprávěl o svém otci. Dokonce mi ukázal jeho fotku. Byl na ní jako mladý kluk, možná v Paulově věku, jak drží kytaru, má na sobě kožený dlouhý kabát a hraje někde na pódiu.

Kolem třetí ráno jsem i na Paulovi tváři zaznamenala jasné známky únavy a tak jsem si říkala, že je na čase zvednou kotvy. Paul mě však zadržel. „Říkala jsi, že si ráno od tebe vezmu svou hokejovou výstroj. Přece bys teď nejela domů, abys o pár hodin jela zase zpátky. Pokud na tebe doma nečeká rozzuřený táta, tak tu klidně můžeš přespat,“ navrhl až nečekaně akčně. „Můžeme si pustit nějaký film a tak…“

Od první společné schůzky jsem si na Paulovi začala všímat jedné věci – vždy na začátku rande je velmi zdrženlivý, ale potom s každou uplynulou minutou pookřívá, až je schopen mi takhle nabídnout, abychom spolu strávili noc. Bylo to úsměvném. A já neměla nic proti. Paul nebyl můj první kluk, a pokud se nestane zázrak, tak nebude ani posledním. Každopádně byl, chudák, tak unavený, že jsem nepočítala s tím, že by něco zkoušel.

Paul mi nabídl jedno ze svých triček na spaní a tak jsem hned využila jejich koupelnu, abych se mohla převléci. Ať už byl jakkoliv unavený, pořád to byl kluk a já mu nechtěla jeho situaci znesnadňovat tím, že bych se před ním ještě svlékala skoro do naha.

Oba jsme se v koupelně potom prostřídali a nakonec jsme skončili v Paulově posteli, která co do velikosti byla něco mezi jednolůžkem a letištěm. Ideálně velká, aby se na ní vyspali dva lidé bez toho, aby pociťovali nějaký nedostatek prostoru.

Paul nám ještě na laptopu pustil nějaký současný film, který jsem navzdory všemu očekávání neznala, a pak už jsem se oba uvelebili. Abych dobře viděla na obrazovku laptopu, položila jsem si hlavu na Paulovu hruď a současně s filmem jsem tak poslouchala i tlukot jeho srdce, který byl ze začátku trochu zrychlený z nečekané situace, ale poté se začal uklidňovat, až zpomalil úplně. Paul neviděl ani polovinu filmu, když usnul. Zato já ho dokoukala až do konce a nakonec si dovolila taky usnout.

„Pěkné tričko.“ Zaslechla jsem říkat něčí hlas za svými zády. Rychle jsem se podívala, co mám na sobě. A stalo se přesně to, čeho jsem se obávala. Byla jsem oblečená přesně tak, jak jsem usínala. V Paulově tričku a kalhotkách. A teď jsem v tomhle velmi módním mundůru stála před Colem.

„Začínám mít dojem, že s těmi sny musíš mít něco společného ty a nikoliv já,“ odpověděla jsem mu zamračeně. „Kdybych je totiž mohla ovládat, tak bych se tu neobjevila takhle,“ ukázala jsem na své negližé. A to byl vlastně jenom vrcholek ledovce. Měla jsem totiž i rozcuchané vlasy, což jsem doposud ve snech nikdy neměla.

„Na mě to nesváděj, v tomhle já prsty nemám. Spíš bych řekl, že tohle má být nějaký tvůj pokus o to, mě tady svést,“ prohodil a významně naklonil hlavu.

„Proč bych se tě, sakra, snažila svést, když jsem zrovna s přítelem?“

„Tak to je gól!“ vybuchl Cole místo odpovědi smíchy. Překvapeně jsem si ho měřila. To už se zbláznil? Chvíli trvalo, než se mu podařilo dostat smích pod uzdu, aby byl schopen konverzovat. „Zrovna ležíš v posteli se svým přítelem a zdá se ti o mně? No, není to minimálně zajímavé?“

 „Nic zajímavého na tom nevidím. Tyhle sny neovládám ani je nevyvolávám. Což mě přivádí k otázce, jestli jsi náhodou nepřišel na to, proč se tohle,“ ukázala jsem kolem sebe, „děje.“

„Nepřišel. Tak nějak nemám moc času na pátrání. Jsem zaměstnán žehlením tvých průšvihů – a hlavně tedy tvojí rodiny. A to je práce na plný úvazek. Navíc nepočítám, kolik času mi zaberou tyhle tvoje holčičí sny.“

„Počkej – jaké průšvihy mojí rodiny? A co to meleš o holčičích snech?!“ Opět se mu dařilo mě vytočit během několika minut, co ho vidím. Jak je možné, že mi ho dneska v lese bylo na okamžik i líto? To jsem se musela zřejmě pomátnout na rozumu já sama.

„Tvoje rodina má vlastně na svědomí jenom jeden průšvih – a tedy, že ještě žije. A schválně to klasifikuju jako průšvih, protože už mnoho upírů po tomhle světě nekráčí. Téhle situaci by nepomohlo ani to, kdyby se hromadně rozhodli proměnit všechny lidi… Ale dost o tomhle teoretizování. Za záchranu tvé rodiny mi něco dlužíš, nemyslíš?“

„Co přesně by sis představoval na revanš?“ zeptala jsem se s malou obavou.

„Do téhle chvíle jsem přesně nevěděl, co bych mohl chtít, ale tímhle svým nočním úborem jsi mi vnukla nápad,“ prohodil a spokojeně, až skoro ďábelsky, se zasmál. Tohle nemohlo dopadnout dobře. Obávala jsem se, co vypustí z pusy, až ji znovu otevře. Ale i tak jsem se musela zeptat.

„Jaký nápad?“ Cítila jsem, jak se mi začínají klepat kolena.

„V pondělí si dáš s tím svým přítelíčkem sraz na oběd. A potom, v celé té přeplněné menze, všem na očích, a hlavně v mé přítomnosti, mu oznámíš, že během té noci, kterou jste spolu strávili, se ti o mně zdálo.“

V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Tohle nemůžu Paulovi udělat! Chtělo se mi začít křičet, ale bylo mi jasné, že čím víc se budu Coleovu nápadu vzpírat, tím víc na něm bude trvat. V tomhle byl zmetek.

„Chováš se jako malý. Čekala jsem, že když už jsi riskoval, abys udržel mou rodinu na živu, budeš chtít na oplátku něco dospělejšího než ponižovat obyčejného kluka.“ Snažila jsem se tvářit jako hráč pokeru, ale nebyla jsem si jistá, jak moc se mi to daří.

„Ponižování obyčejného kluka? Já bych spíš řekl, že trochu srazím hřebínek klukovi, co neví, kde je jeho místo, toť vše,“ pokrčil rameny a já nevěděla co mu na to odpovědět. Paul určitě věděl, kde je jeho místo. Cole očividně opět blábolil nesmysly.

Možný smysl jeho slov mi došel až ve chvíli, kdy jsem se probudila. Stále jsem ležela v Paulově náručí a před zatažené závěsy se do pokoje snažilo prodrat ranní slunce. Pohledem na budík jsem zaznamenala, že se blíží devátá ranní a je načase se vyhrabat z postele. Popadla jsem své oblečení a zamířila si to rovnou do koupelny, kde jsem se převlékla. Půjčené tričko jsem pečlivě poskládala, položila na kraj Paulovi postele a na vrch jsem položila papírek se vzkazem, jak moc se mi včerejšek a dnešní ráno líbilo.

Potichu jsem se vykradla na chodbu, ale i přes veškerou mou snahu, jsem byla odhalena. Z protějšího pokoje právě vycházela dívka, asi patnáctiletá, a spiklenecky se na mě usmála. „Máma už o tobě ví,“ zamumlala, když jsem ji potichu pozdravila.

„Ví?“ podivila jsem se.

„To auto,“ prohodila. No jasně, jak jsem mohla na mé auto zaparkované na jejich příjezdové cestě zapomenout? Cítila jsem, jak mi rudnou tváře, když mě ta mladá holka dokázala takhle nachytat.

„Dovezla jsem Paula v noci domů a pak mi nabídl, abych tu přespala. V autě mu totiž zůstala všechna hokejová výstroj a nám se to nechtělo v noci tahat, abychom někoho nevzbudily,“ obhajovala jsem svou přítomnost tady, přestože to byl holá zbytečnost. Ta holka věděla svoje. A její pohled mi to dával jasně najevo. Té její názor nevymluvím, ani kdybych se snažila sebevíc. „Tak já asi půjdu,“ dodala jsem potom a prošla kolem ní chodbou až ke schodišti.

V přízemí se mi naštěstí podařilo vyhnout jejich mámě, která zřejmě v kuchyni připravovala snídani. A rovnou jsem zamířila k autu. Klíčky jsem otevřela kufr a vyndala z něj všechny Paulovi věci. Odnesla jsem je až do předsíně, když mi Paulova sestra prozíravě otevřela dveře.

Nepatrným kývnutím jsem se s ní rozloučila, nasedla zpět do auta a vyrazila domů

Cesta ubíhala rychle a za patnáct minut jsem už parkovala před domem a v hlavě se mi nepřestávaly honit Coleova slova z mého snu. Nemohla jsem Paulovi před celou školou říct to, co Cole chtěl slyšet!

Vysedla jsem a dveřmi od auta jsem bouchla možná o trochu víc, než bylo příhodno. Vydupala jsem po schodech až do mého pokoje, kde jsem sebou plácla na postel jak široká tak dlouhá. Ta pod tak nečekaným zatížením zaprotestovala. Co budu dělat?

Chvíli jsem nad tím přemýšlela. Potřebovala jsem plán… Hodně dobrý plán.

A pak mě to napadlo. Nejdřív ze všeho bych měla přijít na to, co způsobuje ty podivné sny, potom bych se měla s Paulem domluvit na posezení u kávy, kdy bych mu všechno vysvětlila a domluvila se s ním na nějaké menším divadélku, pro Cole. A jako poslední – zbavit se Colea. Tedy ne doslovně, ale aspoň ho donutit, aby mi přestal znepříjemňovat život.

Stáhla jsem si rozcuchané vlasy do culíku a zamířila do dědovy pracovny. Neříkal náhodou, že by tu mohl mít nějakou knihu, která by mi dokázala vysvětlit, jak fungují dary? To by totiž měl být začátek mého pátrání. Cestou jsem se ale ještě zastavila v kuchyni, kde jsem si uvařila zelený čaj na povzbuzení mých mozkových buněk (do mého pomyslného seznamu činností, jsem si přidala ještě to, že bych ten čaj měla pít každý den, možná místo kafe, jelikož jsem si vzpomněla na fakt, že podle jedné staré budhistické sekty, by mě zelený čaj měl přivést k osvícení), popadla jsem ještě jedno jablko a konečně došla do pracovny.

Stoupla jsem si před nejbližší stěnu přeplněnou knihami a začala hledat podle titulů nějakou, která by mi pomohla s mým problémem… A samozřejmě, jak se dalo očekávat, knihu jsem našla na poslední stěně a poslední polici, kterou jsem procházela. Trochu vyčnívala před ostatní, jako by se ji někdo snažil vytáhnout, ale potom si to rozmyslel. Byla v poničené vazbě, ale zase tak stará nebyla, možná sedmdesát let, nebo tak nějak.

Usedla jsem do dědova pohodlného křesla, kde mě hned obklopila jeho vůně, usrkla z už chladného čaje a dala se do listování knihou s poetickým názvem Cesta za poznáním.

Teď by asi na řadu měla přijít otázka, jak jsem poznala, že to je přesně kniha, kterou hledám. Nebyla jsem si tím úplně jistá, ale tak nějak jsem cítila, jako by mě přitahovala. Jasně, znělo to jako pěkně blbé klišé, ale ono to asi tak bylo. Děda měl ve sbírce opravdu zajímavé kousky, ale nic mě tak nepřitakovala, jako tahle kniha. Navíc bod k dobru získala ještě tím, že byla psána v italštině. No řekněte – kde jinde by měla vzniknout kniha o darech poloupírů, než v zemi, kde se na jejich život začali soustředit?

Autorem knihy byl nějaký Luca Di Angioni. Nic mi to neříkalo. Mohl patřit do Arovy gardy, ale moc jsem na to nespoléhala. Tam totiž všichni do jednoho tak nějak přišli o příjmení. Na obalu knihy by totiž pak muselo stát pouze jméno Luca nikoliv i Di Angioni.

Otevřela jsem knihu a dala se do samostudia. Otáčela jsem jednu stránku za druhou a hltala každé slovo.

Asi v polovině knihy mi všechno začínalo dávat smysl. Ty sny… bylo to tak jasné… A o to větší zklamání to pro mě bylo. A to mě naštvalo. Byla jsem si víc než jistá, že to tak být nemůže. Navíc mi to trochu hatilo plán s Paulem, kdy jsem se mu chystala vysvětlit všechno ohledně těch snů.

Když jsem knihu dočetla, zůstala jsem sedět v křesle, upíjela jsem ledový čaj a přemýšlela, jak to všechno Paulovi co nejšetrněji vysvětlit. Samotné se mi ty poznatky totiž vůbec nezamlouvaly. Najednou bych raději zůstala v nevědomosti. Ale to už teď nešlo. Takže jsem popadla telefon a napsala Paulovi.

Pro někoho je závazek jako víra… Zvolená oddanost jinému člověku nebo neurčitému ideálu. Ale pro mě má závazek i svou stinnou stránku, temnější pohon, který neustále nastoluje otázku – Jak daleko jsem ochotna zajít?

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - 17. kapitola: