Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jestli mě miluješ, proč umírám? - 19. kapitola

31.08.2016 (08:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1261×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

19. kapitola

„Milióny lidí touží po nesmrtelnosti, a přitom nevědí, co mají dělat, když v neděli odpoledne prší.“

– Susan Ertz

Coleovi se mi dařilo vyhýbat skoro celý následující týden. Dokonce ani v noci nenarušoval moje sny, což bylo jedině fajn. Mohla jsem se pořádně vyspat – i přesto, že do mého slovníku se pořádné vyspání rovná spánku jednou za dva až tři dny.

S Paulem jsme ještě nějakou dobu ve škole předstírali náš oslabený vztah, ale během večerů jsme si až dlouho do noci psali. A jelikož je důvod toho oslabení měl přede mnou stále na pozoru, úplně jsem zapomněla na plánovaný rozhovor s Liamem. Pořád jsem ho tedy na paměti měla, ale do dalších nepokojů jsem se rozhodla, nechat Cole být.

„Vyrážíte dneska s Paulem ven?“ zajímala se Alice, když jsem před osmou sešla ze schodů. Cestou za jejím hlasem, který se nesl z obývacího pokoje, jsem svůj vzhled zkontrolovala v zrcadle na chodbě. Musela jsem uznat, že mi to opravdu slušelo, přestože jsem to nijak nepřeháněla – jenom trochu větší výstřih a decentní náhrdelník, který nezakrýval nic z výhledu.

„Jo. Jdeme i s Alex a Derekem. Uplynulý týden to mezi nimi trochu skřípalo, tak teď se to snaží napravit. Máme v plánu večeři a nějaký ten film. Proč se ptáš?“ zajímala jsem se.

„Ale jenom tak, znáš mě. Co se týká tvé budoucnosti, mám před očima pěknou mlhu, tak se jenom ptám,“ odpověděla naprosto nevinně Alice. Dokonce až tak nevinně, že jsem se k ní obrátila a zamyšleně si ji prohlédla.

„To se mi nějak nezdá. Ty se mě na nic neptáš jenom tak,“ namítla jsem.

„Občas ano… A tentokrát je to právě to občas,“ zasmála se a já jenom zavrtěla hlavou. Snažila se z toho vymluvit, přestože jsem nevěděla, co má na mysli. Možná jenom mluvila s Jasperem a ten si všiml mých sem tam rozkolísaných nálad, a proto to Alice chtěla jenom nějak probrat, protože to jejího manžela ničilo.

Každopádně, když už jsem si vzpomněla na Jaspera, určitě bych si s ním měla domluvit nějaký další trénink. Teď jsem to všechno pěknou dobu zanedbávala a to není zrovna dobře.

„Když mi to tedy nechceš říct, nevadí. Každopádně já odcházím, můj odvoz je už tady,“ rozloučila jsem se s tetou, když jsem zaslechla, jak na naši příjezdovku míří Paulovo auto. Tedy, nebylo to zrovna jeho auto, půjčila mu ho jeho máma, ale i to se počítá.

„Můžeme vyrazit?“ zajímal se, jen co jsem dosedla na místo spolujezdce a přivítala se s ním pusou.

„Jasně,“ souhlasila jsem, zapnula si bezpečnostní pás – který mi byl stejně k ničemu, a mohli jsme vyrazit. Cesta nám následně zabrala asi patnáct minut, než jsme dojeli na jižní okraj města. Silnice se tím směrem čím dál víc plnila, jak lidé mířili do nákupního centra, které bylo spojeno i s multikinem, kam jsme právě mířili.

„S Derekem jsme na netu prošli, kde se v okolí obchoďáku dá najíst, ale nebylo to zrovna moc slavné. Většinou jsme totiž narazili pouze na nějaká rychlá občerstvení s tunou předsmaženého jídla…“

„Je ti jasné, že kvůli mně nemusíš vybírat žádnou nóbl restauraci, že jo?“ skočila jsem mu trochu neomaleně do řeči, jelikož jsem tak nějak tušila, kam to povede.

„Já vím, ale ani tak se nám s Derekem moc nezamlouvalo rande někde v McDonaldu. Takže jsme vybrali jednu malou thajskou restauraci. Stojí sice trochu bokem od nákupního centra, ale kino bychom i tak měli stihnout,“ ujišťoval mě vesele a já tedy jenom pokrčila rameny. Thajské jídlo jsem už nějakou dobu neměla, takže by to mohla být příjemná změna – ačkoliv mi vlastně bylo úplně jedno, co vlastně jím. Tedy až na pořádný kus krvavého steaku, to byla hned po krvi největší lahůdka ze všech.

K restauraci jsme dorazili o něco dřív než Alex a Derekem a tak jsme se rozhodli na ně chvíli počkat ve vyhřátém autě. Venku pěkně foukalo a já už jsem každým dnem očekávala sníh. V druhé polovině listopadu by to nebylo až tak divné. Jenom by bylo fajn, aby letos sníh vydržel až do vánoc. Posledních několik desítek let byly vánoce na blátě a současné děti si zimu skoro neužili. Jenom jednou za několik let se vždy přihnala taková chumelenice, že během jedné noci nasněžilo několik desítek centimetrů.

S Paulem jsme se bavili o jeho závěrečné práci na téma Čínská kultura. Postupně na ní pracoval a už se mu podařilo napsat vcelku slušný desetistránkový úvod. Teď byla na řadě ta odborná část, se kterou měl trochu problémy. Naštěstí jsem tu však byla já, abych mu mohla pomoci. Mé znalosti Číny byly daleko rozsáhlejší už jenom díky pobytu v samotné zemi. To, že tam Paul strávil několik málo měsíců, se nedá srovnat s několika lety a ještě k tomu dokonalou pamětí.

Alex s Derekem měli nakonec ještě asi patnáctiminutové zpoždění. Oba ale hned po vystoupení z auta zářili jako dvě sluníčka, což jsem považovala za dobré znamení. Jejich krize byla zažehnána a ta naše s Paulem jak by smet. Nebo jsem v to aspoň doufala. Ve škole jsme to před ostatními postupně nás vztah napravovali, ale v soukromí jsme se o problému jménem Cole nemluvili. Na jednu stranu jsem za to byla ráda, ale na tu druhou mě naopak trápilo, že je to pro Paula natolik těžké, že o tom mluvit prostě nedokáže.

„Už je to mezi vámi všechno OK?“ zajímala se Alex, když si mě cestou do restaurace vzala bokem a šli jsme tedy v nově uspořádaných dvojicích.

„V rámci možnosti asi ano,“ souhlasila jsem váhavě.

„Nechce se s tebou o tom bavit, že? Žádný kluk by nenesl dobře, kdyby se jeho přítelkyni zdálo o někom jiném a ještě to veřejně přiznala před pomalu půlkou školy,“ přitakala a já se na ní trochu zamračila. „I když jenom z donucení,“ dodala vzápětí.

„No právě,“ povzdechla jsem si. „Ale teď už dost o tom nepříjemném tématu. Ty a Derek doslova záříte. Mezi vámi už je to tedy, hádám, všechno v pořádku,“ rozhodla jsem se změnit téma.

„V tom nejlepším,“ souhlasila a spiklenecky na mě mrkla ve chvíli, kdy procházela kolem Dereka, který nám držel dveře do restaurace galantně otevřené. Kluci dokonce pro jistotu rezervovali stůl, ale jak se ukázalo, nebylo to zrovna dvakrát potřeba, protože kromě našeho stolu byl obsazen jenom jeden další. Restaurace to byla poměrně malý, ale velmi útulně zařízená. Stěny byly vymalovány sytě oranžovou a vysely na nich do dřeva vyřezávané obrazy. Podlaha i ostatní nábytek byly rovněž ze dřeva ve stejném odstínu jako obrazy. Celá místnost byla decentně osvětlena bodovými světly a nesla se jí nějaká relaxační hudba.

Slečna, která se pro dnešní večer stala naší servírkou, nás uvedla ke stolu a podala nám jídelní lísky. Všichni vesele rozumovali nad jednotlivými cizokrajnými specialitami a zvažovali, co by ochutnali. Nakonec jsme objednali tak říkajíc od každého něco – od pikantní Tom Yum Nam Kon polévky s citrónovou trávou, přes Pad Thai Kai rýžové nudle s kuřecím masem až po sushi White Orchid, což byla specialita místní restaurace, jelikož se jednalo o sladké suši se sezónním ovocem. S tou sezónností to ale byl trochu oříšek, jelikož sice ovoce použité v sushi bylo typické pro tuto dobu, ale nikoliv pro lokalitu. V Bemidji byste teď možná našli na stromech ještě uschlá a povadlá jablka nebo hrušky, ale toť vše. Většina ovoce použitá v dezertu tedy byla dovezena z poměrně teplejších krajin, kde byla právě jejich doba.

Každopádně i tak jsme si jídlo opravdu vychutnali. Kluci se následně opět projevili jako praví gentlemani, zaplatili za nás účet a následně jsme se mohli všichni přesunout do multikina, kde měl za pětatřicet minut začínat námi zvolený film. Tedy nevím, koho myslím tím námi, ale bylo mi to jedno. Dnešní večer jsem si skutečně užívala.

Domů mě Paul dovezl až někdy kolem půlnoci. Dobrou chvíli jsme však seděli ještě v autě v dostatečné vzdálenosti od domu, aby náš rozhovor zůstal soukromý.

„Dneska se mi to ohromně líbilo,“ prohodila jsem do ticha auta, když Paul vypnul motor.

„Bylo to opravdu fajn. Hlavně jsem rád, že to mezi Alex a Derekem už neskřípe. Ti dva by svou hádkou mohli pokazit jinak perfektní večer,“ souhlasil se mnou.

„Máš pravdu. Ale i tak by dnešní večer mohl dopadnout ještě lépe. Jenom bychom nesměli být už takřka před mým domem.“ Ano, navrhovala jsem Paulovi přesně to, co vás v tuhle chvíli asi napadlo. Chodili jsme spolu už nějakou tu chvíli, ani pro jednoho by to nebylo poprvé, ale zároveň jsme nikam nespěchali. Tedy já se snažila nespěchat, jelikož jsem věděla, jak na tom byl Paul s minulou přítelkyní.

„Myslím, že to necháme na jindy. Auto není zrovna dvakrát romantické místo. A ke mně domů se ti asi moc chtít nebude vzhledem k tomu, jak tě posledně načapala moje sestra,“ namítl s vědoucím úsměvem. Je fakt, že setkání s jeho sestrou bylo poměrně trapné, když mě viděla plížit se z Paulova pokoje, ale asi bych to snesla i znovu.

„Jednou se jí ale budu muset postavit čelem, pokud se s tebou hodlám dále stýkat,“ ujistila jsem ho.

„Pokud si to budeš přát, můžu na příští pátek domluvit rodinnou večeři, kde tě oficiálně představím jako svou dívku,“ navrhl s náznakem pobavení v hlase. 

„Tvoji mámu bych ráda poznala. A nemusela bych mít špatný pocit z toho, že u vás nocuju a vykrádám se ven za jejími zády,“ souhlasila jsem s jeho návrhem.

„Dobře, takže na pátek to domluvím,“ přikývl a já ho za odměnu políbila. Tak strašně ráda bych ho vzala ke mně domů, ale přišlo mi to ještě moc. Paul akceptoval to, že jsem poloupírka, i to, kdo jsou mí rodiče, ale nejsem si úplně jistá, že mu to stoprocentně dochází. Nedokážu si představit, jak moc nepohodlně se musí jakýkoliv člověk cítit v domě, kde každý slyší úplně všechno a kde si všichni slovo soukromí musí div ne vyhledávat ve slovníku.

„Uvidíme se zítra?“ zeptala jsem se ho, když jsem se odtáhla. Při pohledu na jeho ještě omámený výraz, jsem se musela usmát.

„Celé dopoledne mám trénink a na odpoledne jsem domluvený s mámou, potřebuje s něčím pomoct. Takže se uvidíme asi až v neděli. Nebo ti můžu dát vědět, jakmile s mámou skončíme,“ navrhl.

„Určitě tě ráda uvidím, ale abys kvůli našemu společnému času krátil ten, který strávíš s mámou, tak to neřeš a sejdeme se v neděli,“ souhlasila jsem s jeho prvotním návrhem. „Stejně budeme stále v kontaktu,“ ukázala jsem na telefon, který se mi v tu chvíli sám připomenul se zprávou. „Promiň,“ zamumlala jsem a otevřela si došlou esemesku.

Doufám, že se v tom autě chováte spořádaně a nebudu se tam muset jít podívat.

Zprávu měl na svědomí samozřejmě Emmett, o tom nemohl být spor. Po jejím přečtení se mi tak nějak samovolně roztáhly koutky úst do širokého úsměvu, který vyvolal u Paula zvědavost. Obrátila jsem k němu tedy svítící obrazovku telefonu.

„Táta?“ zeptal se zvědavě.

„Ne, to je strýc Emmett. A vlastně máme štěstí, že při jeho povaze, napsal jenom zprávu a rovnou se sem nepřišel podívat,“ prohodila jsem. Emmett toho byl jisto-jistě schopný.

„Je tak ochranářský, ke své neteři?“ vyzvídal dál a mě tak nějak došlo, že jsem mu nikdy o své rodině moc nevyprávěla. Za celou tu dobu, co jsem spolu, jsme o upírech mluvili tak nějak všeobecně. Paul samozřejmě věděl, kolik členů má moje rodina, jaké dary se v ní nacházejí, ale tak nějak víc konkrétně jsme nikdy nezašli. Ani nevím proč… Vlastně, možná vím. Trochu jsem se obávala toho, že by ho některé mé rodinné historky mohly vyděsit, protože byly tak nějak nevšední, vzhledem k tomu, jak moc ´normálně´ se snažíme působit.

„To sice ano, ale zrovna teď si myslím, že ta zpráva je myšlenka z legrace. Emmett se v naší rodině pasoval na komika už před spoustou let. Pro neznáme, ale působí řekněme lehce obávaně…  Můžu ti s ním ukázat pár fotek, ale musíš to všechno brát s rezervou, ano?“

Když Paul souhlasil, vyhledala jsem v mobilu příslušný adresář s fotkami, které jsme s Emmettem pořídili na některých našich společných výletech do hor. Oproti jeho ohromné postavě s množstvím svalů jsem vypadala velmi drobně. Většina fotek, které jsem Paulovi ukazovala, byla naprosto nevinná, ale potom se k nim přimotala i jedna, kterou já považovala za úžasný vtípek, ale ne každý dokázal jeho humor ocenit. Emmett mě držel jednou rukou kolem pasu, druhou rukou mi přidržoval hlavu skloněnou na bok a otevřenou pusou s tesáky naznačoval, jako by mě chtěl zakousnout.

Rychle jsem přeskočila na další fotku, ale bylo pozdě. Paul si toho výjevu všiml a já zaslechla, jak se mu na okamžik zadrhl dech a vynechal jeden úder srdce. Fotku bral vážněji, než jak vypadala. Ale nedivila jsem se mu. Ze stejného důvodu jsem ji nikdy nechtěla nikomu ukázat. V mobilu jsem ji měla pouze proto, že se mi líbila a měla jsem s ní spojené skvělé vzpomínky.

„Takhle jsme jenom blbnuli v jednom národním parku,“ zamumlala jsem a natáhla k němu jednu ruku. Při kontaktu našich rukou jsem okamžitě vyvolala vzpomínku, která předcházela té fotce. Spousta smíchu, přetahování, soutěžení, hecování… a potom i ten nápad. Doufala jsem, že okolnosti, za kterých byla pořízena, trochu zmírní dopad, jaký na Paula měla.

„Tvůj strýček je opravdu pořádné číslo,“ souhlasil, když jsem ruku stáhla a nechala ho vstřebat, co viděl. „Každopádně si myslím, že není zrovna nejlepší nápad, mít podobnou fotku v telefonu. Nevíš, komu se může dostat do rukou a jakou to potom může spustit zpětnou reakci. Ne vždy musíš být u toho, abys mohla dotyčnému vysvětlit, jak se celá situace měla.“

Vůbec mi nemusel říkat, koho má na mysli. Přesně jsem věděla, kdo by tuto fotku špatně pochopil a hned by i velmi špatně jednal.

„Máš pravdu.“ Musela jsem Paulovi dát za pravdu, vždyť ji taky měl. Ještě jednou jsem se na fotku nostalgicky podívala a potom zmáčkla ikonku popelnice.

Opravdu si přejete fotografii smazat? - Ano

A ze zábavné fotografie zůstala už jenom vzpomínka. Telefon jsem následně zašoupla do kapsy bundy.

„Asi bys měl jet už domů. Je pozdě, a pokud máš zítra ten trénink, měl by ses vyspat. Budeš potřebovat hodně sil,“ poznamenala jsem. Pomalu se blížila jedna ráno a Paula ještě čekala cesta domů – sice nijak náročná, vzhledem k prázdným silnicím, ale i tak.

„Máš pravdu, zavezu tě k domu a pojedu,“ přitakal.

„To není vůbec potřeba. Vždyť je přes stromy skoro vidět, jak se u nás svítí. Nemusíš vůbec zajíždět,“ namítla jsem, natáhla se ještě pro pusu na dobrou noc a vysedla do tmy, kterou dneska neprojasňoval ani srpek měsíce.

Když jsem došla domů, Emmett na mě významně pomrkával, jako by snad čekal, že se mu svěřím s tím, co se dělo v autě. Očividně totiž očekával nějaké nemravnosti. Proboha, copak mu to nepřišlo aspoň trochu nechutné? Vždyť jsme příbuzní!

Tedy samozřejmě jenom tak nějak papírově, ale i tak.

„Je tady Jasper?“ zeptala jsem se ho, když jsem došla do obývacího pokoje, kde k mému překvapení seděl sám. Nějak jsem očekávala, že tu bude aspoň půlka rodiny.

„Šel někam ven, ale nevím kam,“ odpověděl. „Nechceš se místo jeho hledání sednou sem ke mně a povyprávět mi, jak probíhal dnešní večer?“

„Promiň, ale moc se mi o tom nechce mluvit,“ odmítla jsem jeho snahu o společný rozhovor a pak se otočila k odchodu. „Půjde se podívat, jestli ho nenajdu někde v okolí,“ informovala jsem ho o svých dalších krocích a hned na to jsem vyšla z domu.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se najít jeho typickou vůni. Každý v rodině ji měl. Máma například voněla hodně pronikavě a neobvykle po květinách. Táta mi to jednou popisoval, jaké to pro něj bylo, když takhle voněla ještě jako člověk. Bylo to pro něj, jako když před zapřisáhlého abstinenta postavíte skleničku zlatohnědého moku, který zrál v dubových sudech i několik desetiletí.

 Tu Jasperovu vůni jsem nedokázala úplně specifikovat, ale vždy jsem ji poznala. Pro cizince by se v ní mohla odrážet nebezpečnost, která byla vidět i při pohledu na strýce samotného. Steve to každopádně potvrdil, když si všiml těch několika jizev, které byly vidět, když měl Jasper při jejich posledním setkání vyhrnuté rukávy. A to vlastně neviděl skoro nic. Strýčkovo tělo bylo pokryto jizvami vlastně celé.

Zaměřila jsem se na slábnoucí esenci jeho vůně, která se postupně vytrácela směrem k jezeru. Nikde v jejím okolí jsem nezaznamenala tu Alicinu, takže jsem se za ním mohla vydat.

Někde u hlavní cesty jsem trochu zaváhala. Pokud jsem v Jasperově společnosti necítila Alici, možná si přál být chvíli sám a já bych ho neměla vyrušovat. Tušila jsem, jak pro něj musí být komplikované, žít ve společnosti vlastně kohokoliv dalšího.

Nakonec jsem se ale odhodlala jeho samotu narušit a došla jsem až k jezeru, kde jsem ho našla, jak sedí na zpevněném břehu a tak nějak bez výrazu hledí na druhou stranu.

Došla jsem k němu a sedla si hned vedle. Celou dobu o mé přítomnosti tady musela vědět, přestože noční vánek měl namířeno spíš od vody než k ní, aby k němu donesl mou vůni.

„Copak tě za mnou přivádí?“ porušil nakonec ticho kolem nás Jasper.

„Něco mě trápí a nenapadl mě nikdo vhodnější, než jsi ty,“ zamumlala jsem, ale pohledu na jeho tvář jsem se vyhýbala. Upřeně jsem pozorovala mírně se vlnící hladinu jezera, na které se odráželo jenom velké množství hvězd, jejichž svit byl dán pouze odrazem slunečního světla.

„O čem by sis chtěla promluvit?“ pobídl mě a dál mě upřeně pozoroval. Nebyla jsem si jistá, jestli mi je ten jeho pohled příjemný. Hodlala jsem totiž začít s tématem, o kterém se mi opravdu mluvit nechtělo.

Někde kousek od sebe jsem nahmatala pár placatých kamínků. Jeden po druhém jsem je hodila do vody. Bohužel mé pokusy o několikanásobné žabky byly zmařeny mým citovým rozpoložením. Byla jsem sama na sebe naštvaná, že jsem přišla za Jasperem, aby mi pomohl vyznat se v mých vlastních citech. Tohle by přece měla dokázat každá osoba sama, nebo snad ne?

S posledním hozeným kamínkem jsem však pocítila úlevu. Nebylo to však tím, že bych si nějak vybila svou zlost na vlastní maličkost. „Děkuju,“ zamumlala jsem k Jasperovi, který svým darem zvýšil hladinu mých endorfinů a já se cítila klidná a šťastná.

„Tak, teď mi řekni, co tě za mnou přivádí,“ pobídl mě ještě jednou.

„Mám tak nějak problémy se svým darem,“ začala jsem trochu zeširoka. Nemohla jsem totiž dostat přes pusu fakt, že bych měla milovat Colea. Můj mozek to pořádně ještě nezpracoval a zřejmě proto nedovolil ani mé puse, aby o tom mluvila nahlas.

„Něco jsem zaslechl, když jsi mluvila s Carlislem. Říkal, že by měl mít v pracovně nějakou knihu, kterou dával dohromady už Aro. Ta ti nepomohla?“

„Ta u mě způsobila právě ještě větší zmatek, než jsem očekávala,“ přiznala jsem a zamračila se. Ani endorfiny nedokázaly potlačit všechnu tu špatnou náladu, kterou u mě tenhle rozhovor vyvolával.

„Řekneš mi, co sis tam přečetla? Podle mě nikdo jiný, kromě Carlislea, tu knihu nikdy nečetl,“ pobízel mě v rozhovoru dál, ale už mě přestal tak upřeně pozorovat. Natáhl se na břehu a s pokrčenýma nohama a rukama za hlavou hleděl na nebe.

Já dál upřeně pozorovala vodu a druhý břeh, který byl ponořen do tmy, ačkoliv byl osídlen hustěji, než ten, na kterém jsme měli dům my. Levá strana jezera byla to skutečné Bemidji. My byli jenom taková okrajová část.

„Dozvěděla jsem se, co by měly znamenat sny, které mě posledních několik týdnů sem tam trápí,“ přiznala jsem. „Jde o sny, které podle všeho vyvolává můj dar. Víš, jak to mám s doteky, tak tohle je něco jako posílení mých schopností. S jednou osobou podle všeho nemusím mít ani tělesný kontakt, abych dokázala vyvolat určitou představu… No, a tímhle se to komplikuje,“ povzdechla jsem si a hodila do vody další kamínek.

„Jak přesně se to komplikuje?“

„Podle všeho tak, že tu osobu, které se nemusím ani dotknout, miluju,“ zavrčela jsem trochu nervně.

„Láska ale nebývá ta komplikace,“ namítl, ale jinak nic víc neudělal. Nesnažil se ze mě dostat nic násilím, nechával mě mluvit tak rychle, jak jsem uznala za vhodné. Jeho schopnost mě takhle trpělivě vyslechnout jsem měla opravu ráda. Ne každý by to dokázal.

„V tomhle případě je,“ povzdechla jsem si. „Podle té knihy bych totiž musela milovat Colea Trenta.“

V tu chvíli se Jasper opět posadil a zadíval se na mě. „A tobě se ten fakt nelíbí.“

„Samozřejmě, že se mi nelíbí. Jak bych mohla někoho takového vůbec milovat? Vždyť jsem na něj naštvaná už ve chvíli, kdy ho vůbec vidím. Nedokážu s ním vydržet na jednom místě, abych neměla chuť mu dát facku. Copak tohle může být láska? To je takový nesmysl. Miluju Paula,“ ukončila jsem svůj proslov a chtěla hodit dalším kamínkem, jenže ty došly. Prsty jsem kolem sebe nahmatala jenom velké kameny, které zpevňovaly břeh, a bylo by hulvátství hodit s některým z nich. 

„Pokud miluješ Paula, tak nevím, v čem je problém,“ pokrčil rameny a donutil mě tak k tomu, abych položila otázku, ke které ve skutečnosti směřoval celý náš dnešní rozhovor.

„Miluju ho, ale poslední dobou pořád musím myslet na to, co bylo napsané v té knize. Proto jsem tě chtěla poprosit, jestli bys mi nepomohl odhalit, co vlastně cítím.“ Uf, bylo to venku. Ale Jasper nevypadal, že by ho moje žádost nějak nadchla. Spíš vypadal překvapeně.

„Chceš po mně, abych se pokusil analyzovat pomocí mého daru tvé city, aby ses ujistila, že skutečně miluješ Paula a kniha se tak spletla?“

„Já vím, že je to šílené, ale já už nevím, co bych měla dělat. Vůbec jsem tě o to nechtěla žádat, ale asi nemám na vybranou,“ povzdechla jsem si. „Vidím to jako jediné možné řešení mé situace. Jinak mi z toho asi brzo hrábne.“

„Ness, já si opravdu nemyslím, že je to dobrý nápad. Pokud jsi přesvědčená, že miluješ Paula, tak to tak bude. Ani knihy nemusejí mít vždy pravdu, i když se nazývají literaturou faktu nebo vzdělávací. Srdci nikdo neporučí a ani tvůj dar na tom nic nezmění,“ namítl.

„Takže mi s tím nepomůžeš?“

„Dokud si budu myslet, že to celé zvládneš vyřešit sama, tak se do toho míchat nebudu. Navíc si nějak nedokážu představit, jak bych ti měl pomoci. Můj dar přece jenom nepůsobí jako ten Marcusův. Nevidím pouta mezi partnery ani jinak neregistruju vztahy a celkové pouta mezi lidmi. Dokážu ti říct, co cítíš v danou chvíli, když jednáš s dotyčným člověkem, ale to není relevantní. Tvé city jsou v danou chvíli zkresleny konkrétní situací, a přestože bych byl schopen zvýšit tvoje emoce natolik, abys někoho uhodila nebo políbila, tak ti nemůžu říct, jak na tom jsi s láskou nebo nenávistí.“

„A co cítíš teď?“ zeptala jsem se.

„Že by se ti hodila další hodina tai chi,“ prohlásil a postavil se. Následně ke mně natáhl ruku a pomohl mi se postavit. „Tak, zavři oči a zhluboka se nadechni,“ pobídl mě, ale já nevěděla, jestli je zrovna tai chi to pravé řešení.

„Nemůžeme jít do lesa? Myslím, že zrovna teď potřebuju jiný typ uklidňující techniky,“ namítla jsem. Potřebovala jsem ze sebe vybít tu frustraci, že mi Jasper není schopen pomoct. Dokonce bych byla schopná se hned vypravit do světa, abych někde našla Marcuse, kdybych si nebyla víc než jistá, že je mrtvý. Ve chvíli, kdy začala ta válka mezi nesmrtelnými, ze kterých vzešli poloupíři jako vítězové, se Marcus nijak nebránil pravé smrti. Vlastně po ní toužil už od chvíle, kdy zemřela jeho manželka. Apatie, do které se následně ponořil, byla varovným znakem pro nás všechny a hlavně pro jeho bratry, kteří následně své drahé polovičky zavřeli do sklepních komnat a tak se vlastně staly vězenkyněmi ve vlastním domě.

Nebylo moc upírů, kteří by o tomto faktu věděli. A když se o tom dozvěděli jejich potomci, netrvalo dlouho, než si probojovali cestu až do těchto vězeňských komnat, kde ze světa nejprve sprovodili Corin a následně nechali manželky vládců vystřízlivět z jejich omámení, aby jim došlo, co s nimi jejich manželé provedli. Nenávist, která ženy obklopila, byla jako oheň na suché louce. Dopomohly k pravé smrti Ara a ostatních bratrů. Samy se však hned nechaly usmrtit, jelikož láska, kterou ke svým partnerům chovaly, byla větší, než chvilková nenávist nad jejich osudem.

„Dobrá tedy,“ souhlasil Jasper a společně jsme se tedy vraceli k domu. Ten jsme minuli a vydali si hlouběji do lesa, kde byla i menší mýtinka, na které jsem se strýcem nejednou trénovala. Stromy kolem nás shodily už všechno listí a jenom jehličnany si zachovávaly tmavě zelenou barvu. Země pod našima nohama byla stále trochu vlhká po včerejším dešti a místy se mi nohy zabořovaly do lesní půdy. Zvuky se kolem nás takřka neozývaly. Hluboká noc dopřávala jedinečné podmínky pro dravce a ostatní živočichy nechávala snít své sny.

Kousek od místa našeho výcviku jsem se na strýce vrhla. Bravurně se mi vyhnul, přestože to měl jenom tak tak. Cítila jsem vibrace ve vzduchu, jak se pohnul. Překvapila jsem ho svým nenadálým útokem. Ale jenom trochu. Stále byl prostě lepší. S upírem prostě nikdy nebudu moct bojovat ze zálohy. Vždy o mně bude vědět.

Dopadla jsem do podřepu a rychle jsem se opět postavila, abych se mohla bránit. Zaujala jsem bojovou pozici, kterou jsem již tolikrát obkoukla v televizi. Naposledy snad tehdy, když Emmett procházel naši soukromou sbírku filmů z dob tak před sto lety a narazil tam na Charlieho andílky. Ten film naprosto miloval, jakkoliv byl nadnesen, co se týkalo schopností těch holek.

Jasper na mě zaútočil a podařilo se mu praštit mě do boku, když jsem se mu vyhýbala. Snažila jsem se ignorovat bolest, která mi vystřelila celým pasem vzhůru a rychle se otočila, abych mohla kontrolovat každý jeho pohyb a náležitě na něj reagovat. Nacházel se několik kroků za mnou a chystal se k dalšímu útoku. Odrazila jsem se a vyskočila do vzduchu. Chytila jsem se nejnižší větve a chystala se na něj skočit. Když někdo upírovi sedí na zádech, je celkem složité se ho zbavit. A já jsem hodlala dneska v našem zápase vyhrát.

Strýc měl ale trochu jinou představu. Než jsem stačila dopadnout na jeho záda, popadl mě za nohu a odhodil na druhou stranu mýtinky. Dneska mi náš trénink opravdu ztěžoval. Asi tušil, jak moc se potřebuju vybít. Dopad na zem jsem utlumila kotrmelcem a zašpinila si tak jedno z oblíbených triček.

Ve tmě se mi strýcovy kroky dařily sledovat jenom velmi těžko, ale musela jsem se soustředit. Určitě jednou přijde chvíle, kdy si nebudu moct vybrat, jestli bojuji ve dne nebo v noci. Jestli vidím tvář mého protivníka, nebo útočím pouze na stíny, které se mě budou snažit připravit o život.

Za svými zády jsem zaslechla nějaký hluk. Rychle jsem se otočila a podařilo se mi sklonit se dřív, než mi Jasper mohl zasadit další úder, který by mě z dnešní rozcvičky mohl vyřadit. Těžce jsem oddechovala, ale nehodlala jsem dneska odejít jako poražená. Musela jsem bojovat dál.

„Celý život čekáme na výjimečného člověka místo toho, abychom obyčejné lidi okolo nás změnili na výjimečné.“

– Hans Urs Von Balthasar

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - 19. kapitola: