Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 4. kapitola

27.08.2013 (15:30) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 2746×

Ráno jsem musela vstávat ještě o hodinu dřív, než včera, abych si stihla ještě zaběhat. Když jsem se vrátila, dala jsem si sprchu a umyla si i vlasy. Ty jsem pak vyfénovala a vyžehlila. Tím se mi minimálně o pět centimetrů ještě prodloužily. Navlékla jsem se do černé sukně, která měla kolem pasu tlustý upnutý pás, a pak se široce vlnila až ke kolenům, k tomu jsem si vzala bílou halenku se spadlými rukávy.

Po snídani, na kterou jsem dnes opět neměla chuť, jsem vyrazila vstříc svému velice milému šéfovi.

Dole u informací jsem oskenovala čipovou kartu, kterou jsem dostala včera, a ve výtahu zmáčkla tlačítko s dvacítkou. Když se dveře otevřely, dala jsem si velký pozor, abych vykročila pravou nohou. Nikdy jsem na tohle nevěřila, ale člověk nikdy neví…

Vkročila jsem do kanceláře, kabát a tašku jsem odložila na svou židli, svůj zjev jsem si ještě prohlédla v zrcadle, uhladila si sukni a vydala se do jámy lvové. Doufám, že dnes bude příjemnější než včera.

Lehce jsem zaťukala a vyčkávala, než se ozvalo podrážděné dále. Vzala jsem za kliku a otevřela.

„Dobrý den,“ pípla jsem a snažila se svůj pohled udržet na něm a nesklopit ho k zemi. Neukážu mu, že se ho bojím. Nikdy. Opět byl začtený do papírů, ale jakmile slyšel můj hlas, vše odložil a vzhlédl. Opět provedl prohlídku. Avšak dnes jeho tvář zůstala bez jakéhokoliv výrazu.

„Dobrý, posaďte se,“ kývl hlavou ke křesílku. Udělala jsem tedy to, co po mě chtěl, a vyčkávala.

„Tak, vážně nevím, proč vás moje matka přijala. Když jsem ji tím pověřil, myslel jsem si, že má tolik rozumu, aby našla někoho, kdo má alespoň minimální praxi. Zatím co vy… praxe žádná a o škole ani nemluvím. Včera jsem procházel vaše spisy. A vážně nechápu, proč premiantka školy nepokračovala na vysokou. Školy by se o vás snad i pobily.“ Při své řeči se lokty opřel o stůl, zkřížil dlaně a zpříma se mi díval do očí. Už jsem se nadechovala, že mu  své důvody ihned vytmavím, ale radši jsem zase rychle vydechla. Nepotřebuji, aby mne litoval. To bych nesnesla. A taky jsem se bála, že by mě kvůli tomu mohl vyhodit.

„Osobní důvody,“ pípla jsem nakonec.

„Když už jste ale tady, tak prosím. Doufám, že tu práci budete zvládat, nerad bych hledal někoho jiného. Takže, vaše pracovní doba bude od půl deváté do půl třetí. Podle potřeby i déle. Nestrpím pozdní příchody,“ výhružně se na mě podíval a pokračoval. „Cokoliv budete potřebovat, snažte se tím nezatěžovat mě. Běžte raději za mou matkou. Ta vám zcela jistě všechno ráda vysvětlí. Myslím, že to pro začátek stačí. V deset mám schůzi s dodavateli, tak tady až do oběda nebudu. Mezitím odneste tohle na osobní, to na personální a tu složku do pětky Ryanovi a zjistěte, co si o tom myslí.“ Po proslovu mi strčil stohy do rukou a mávnul rukou ke dveřím, a tak jsem se tedy zvedla a odcházela.

„Jo a přineste mi kafe. Bez cukru!“ křikl, než jsem zavřela.

Tak to je tedy úžasné. Neříkala Esmé, že má špatnou náladu jen občas? Mně to tedy tak nepřipadá. Jsem tady sotva pět minut a on už kritizuje a rozkazuje. Měl říct rovnou včera, že mě tady nechce.

Tohle jsem tedy opravdu nečekala. Jestli včera ta růžová byla vyblitá, tak nevím, jaká byla dnes. Něco takového se ani růžovou nedalo nazvat.

Byla jsem pohoršená, že mi vyčítal vysokou, na kterou jsem tak moc chtěla jít, ale kvůli nemoci bych ji nedodělala a své poslední chvíle bych strávila jen v aulách a knihovnách. To opravdu ne. Díky, nechci.

Když jsem se ocitla v mé kanceláři, odložila jsem papíry na stůl, kabátek a tašku jsem dala do velké skříně v rohu a přesunula se na druhou stranu místnosti, kde byla stěna z kaleného skla. Nacházela se tam malá kuchyňka. Udělala jsem mu tedy kafe a dala si velký pozor, abych do něj nedala cukr. Jenže jsem nevěděla jestli s mlékem nebo bez. Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem mléko nalila do malého džbánku a hrnek i s ním postavila na tácek. Když jsem mu to donesla, byl otočený zády ke mně a zase hleděl do papírů a něco v nich horlivě škrtal. Tácek jsem tedy postavila doprostřed na stůl. Odvětil jen strohé díky a ani se neráčil otočit.

V kanceláři jsem si sedla za stůl a přisunula si k sobě dokumenty, co mi Cullen dal. Dva stohy papírů jsem odsunula bokem a otevřela jsem tvrdou složku, o jejímž obsahu jsem měla zjistit, co si o tom jistý Ryan myslí. Takže bych asi měla zjistit, o co se jedná.

Byl to stavební kalendář a rozpočtové plány na kongresové centrum v Riu. Páni. Tam jsem se vždycky chtěla podívat. Byla jsem uchvácená z těch malých domečku namačkaných na sobě a sochy Ježíše tyčící se nad městem. A jejich karneval… Rio bylo můj sen.

Celou složku jsem jen tak light přelouskala a uznala, že ač tomu ani za mák nerozumím, vím zhruba, o co tam jde. Prostě o peníze. 

Vzala jsem tedy všechny tři složky, přitiskla si je na hruď a vyšla z kanceláře. První jsem se vydala do personálního oddělení, kde jsem byla už včera a byla tam velice milá dívka, které jsem se chtěla zeptat, jak se dostanu do oddělení osobního. Když jsem jí předala složku, na pár minut jsme se zapovídaly. Jmenovala se Jane a byla moc milá, poradila mi, kam se mám vydat dál.

Sjela jsem tedy výtahem o patro níž a tam druhou složku předala postarší dámě, která se na mě též mile usmívala. Nakonec si nechala tlustou složku. Podle Cullenových instrukcí jsem sjela do pětky a hledala kancelář nějakého Ryana. Nakonec jsem ji našla až na samém konci dlouhé chodby. Byl to jediný Ryan, kterého jsem na patře našla, takže to musí být on. Zaklepala jsem na dveře a počkala, až budu vyzvána.

Za stolem seděl velice pěkný muž s jemným strništěm. Jakmile mě zahlédl, na tváři vykouzlil krásný úsměv. Málem se mi podlamovala kolena. Nemohla jsem odhadnout, kolik mu je. Zřejmě bude o něco málo starší než já. Měl sice mohutnou mužnou postavu, ale obličejem mi připomínal ještě teenagera.

„Dobrý den, jsem Isabella. Posílá mě pan Cullen. Mám vám předat tohle,“ podala jsem mu složku, „a zjistit, co si o tom myslíte.

„Dobrý den, jistě, vím o tom. Posaďte se. Já se na to hned podívám,“ pokynul rukou ke křeslu, otevřel složku a zahleděl se do ní.

„Vyřiďte Edwardovi, že rozpočet je dostatečný, ale že jestli chce stihnout dokončit stavbu ještě před termínem, měl by tam zajet, protože se vyskytly nějaké problémy se statikou,“ říkal stále zahleděný do papírů a já si psala poznámky, abych náhodou něco nezapomněla.

Zavřel složky a podal mi je. Už jsem se chtěla zvednout a odejít, ale zastavil mne.

„Počkejte, posaďte se na chvíli a řekněte mi, jak se vám tady líbí. A co Edí, nezlobí?“ Rozvalil se do křesla a povolil si tři knoflíčky na košili. Ach, ty svaly! Nad jeho oslovením jsem se musela hlasitě usmát.

„Popravdě, firma je moc fajn,“ usmála jsem se a záměrně se vyhýbala otázce o Edím.

„A Edward?“ Nachytal mne.

„Umíte udržet tajemství?“ naklonila jsem se k němu.

„Jistě,“ hrál hru se mnou a taktéž se naklonil. Byli jsme tak blízko a já měla ještě lepší výhled na jeho svalstvo.

„Popravdě, myslím, že mě nemá moc v lásce. A dává to jasně najevo,“ zasmála jsem se a zase se opřela, protože mě polilo horko.

„Vážně?“ vylétlo mu obočí vzhůru. „Tak to mě vážně udivuje. Edward je můj dobrý přítel a je většinou velmi příjemný člověk. Nevím, co ho to popadlo. Obzvlášť u tak milé a krásné slečny, jako jste vy,“ vysekl mi poklonu a já jsem hned byla červená jak rajče.

„Moc pěkné,“ řekl a já se na něj udiveně podívala.

„To, jak se červenáte,“ vysvětlil. Sklopila jsem pohled a byla jsem červená snad až na zadku.  

„Měla bych jít,“ vyhrkla jsem najednou.

„Radši ano. Jen ještě jednu věc. Co byste řekla obědu? Dneska?“ Postavil se a udělal pár kroků ke mně.

„Myslím, že je to v pořádku,“ usmála jsem se. Oběd přece nikomu neuškodí.

„Výborně, vyzvednu vás,“ mrkl.

„Dobře. A… jsem Bella,“ nabídla jsem mu tykání.

„Ryan.“ Napřáhl ruku a já ji přijala. Jenže on si mě přitáhl k sobě a vlepil mi polibek.  

„Musím jít, nebo mě Edí sní,“ vytrhla jsem se mu a pádila jsem pryč.

Ryan byl velmi příjemný člověk. Ostatně, jako většina lidí tady – kromě Edího. Znovu jsem se nad tím musela usmát. Ten příjemný vážně nebyl. Všichni ale říkají, že jinak je naprosto v pohodě. To znamená, že musí mít něco výhradně proti mně. S Ryanem jsem se i za tu chvíli cítila velice uvolněně, jako už dlouho ne. Dobře se s ním povídalo, byl milý a to jeho tělo…

Když jsem Edímu vrátila složky a přetlumočila to, co mi Ryan řekl, dostala jsem další tři tlusté složky, jejichž obsah jsem měla roztřídit a seřadit podle data. Taky si poručil další kafe. Vypité jsem tedy odnesla a všimla si, že mléko zůstalo nedotknuté. Takže bez mléka.

Udělala jsem mu tedy kafe, které jsem mu zanesla a pustila se do třídění složek. Nejprve vytřídit a poté seřadit. Jinak bych se do toho zamotala. Za tu půl hodinu, co zbývala do deseti, než odejde, si poručil další kafe. Kofeinový závislák? Jen jsem nad tím kroutila hlavou a bez keců jsem mu ho šla udělat.

Když odcházel, měla jsem vytříděnou polovinu jedné složky. Až do dvanácti jsem tedy třídila, mezi tím jsem vyřídila pár telefonátů, zapsala další schůzky a taky se za mnou stavila Esmé. Znovu ho omlouvala. Že neví, co se s ním děje. Nikdy takový nebývá. Taky se ptala, jak to zvládám.

Přesně ve dvanáct pro mě přišel Ryan.

„Ahoj krásko, jsem tu. Můžeme?“ smál se. Jen jsem přikývla, zavřela poslední složku a vydala se ke skříni pro tašku a kabát.

Otočila jsem se k Ryanovi a v tom se otevřely dveře a v nich stál Edí.

„Ahoj, Edwarde, beru novou kolegyni na oběd, nevadí?“ začal Ryan.

„V pořádku,“ odpověděl a při tom se na mě díval odměřeným pohledem, který jsem mu zpříma opětovala. Za žádnou cenu jsem neměla v plánu uhnout první. Ale ty jeho oči… začínala jsem se v nich topit.

„Přemýšlel jsi o té cestě do Ria?“ zeptal se nervózně Ryan, a tak šéf přerušil náš oční kontakt a otočil se k němu.

„Ano, ale ještě jsem se úplně nerozhodl. Pozítří ti to řeknu,“ slíbil.

„Dobře tedy, my půjdeme. Ahoj.“ Kývl mu na rozloučenou a mě tlačil ke dveřím.

„Nashle,“ pípla jsem, než jsem zavřela dveře.

Na oběd mě vzal do restaurace přes ulici. Povídali jsme si spolu a bylo to moc příjemné. Nikdy řeč nestála, pořád bylo něco, co jsme rozebírali. Taky se mi smál, kolik toho sním, když jsem do sebe ládovala dezert. Divil se, jak to, že nezobu salát, který stejně nedojím, jako to dělají ostatní holky.

„Nejsem jako ostatní holky,“ usmála jsem se jen.

„Ano, na to už jsem přišel,“ odpověděl a díval se na mne divným pohledem. Sklopila jsem oči.

Myslím, že mezi námi přeskočila velice nepatrná jiskra. Nebylo to vůbec žhavé, ale něco tam bylo. Rozhodla jsem se, že kdyby něco, tak do toho půjdu. Nedávám tomu totiž moc šanci, že by to byla láska na věky. To jsem si ještě mohla dovolit.

Stály jsme před dveřmi mé kanceláře a loučili se.

„Tak ahoj, bylo to super,“ usmála jsem se a vzala za kliku.

Ale on mě najednou za tu ruku chytil, přitáhl si mě k sobě a jeho ústa se přisála na má v dravém polibku. Chvíli jsem zaraženě stála, neschopna jakékoliv odezvy, ale když jsem se vzpamatovala, vyšla jsem mu vstříc, ruce se mi samovolně zamotaly do jeho vlasů a já pootevřela ústa a dala mu tak možnost do hry zapojit i jazyk. Po chvíli, když už nám docházel dech, jsme se od sebe odtáhli a zpříma si hleděli do očí.

„To bylo, někdy to zopakujeme,“ mrkl na mě a otočil se k odchodu. Mě tam jen tak nechal stát. Chvíli jsem za ním zírala a na tváři se mi samovolně rozlil úsměv. Pak jsem zapadla do kanceláře, oznámila Edímu, že jsem zpět. Podezřívavě se na mě díval, ale nic neřekl. Pak jsem pokračovala ve třídění, při kterém mi myšlenky často utíkaly k Ryanovi.  

Pání! Počet komentářu klesl víc, jak o polovinu, nebudu lhát, že mě to nemrzí. Mrzí, ale nedá se nic dělat. Doufám, že alespoň tady mi zanecháte více komentů, než v předchozí kapči. 

Ale i tak jsem ráda, že povídku čte alespoň ta hrstka, za což jsem vděčná. Děkuji.

MyLS

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 4. kapitola: