Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 22. kapitola

14.02.2014 (19:45) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3140×

„Bello?“ Konečně!

Co nejrychleji jsem se rozmotala z deky, v které jsem seděla na gauči, a utíkala za Edwardem. Jenže někde dva kroky před mým cílem mi na mysl vyvstanula dnešní situace. Mozek velel stát, ale k nohám rozkaz přišel pozdě. A tak se stalo, že místo abych Edwarda objala a skočila mu do náruče, sunula jsem se k zemi a hrozilo, že hlavou si to napálím rovnou do jeho svalnatého břicha. Au! Jenže to bych nesměla mít prince na bílém koni, tedy spíš ve Volvu – kůň by dlouho nepřežil, který mne zachrání. Na poslední chvíli mě chytil. Od země mě dělilo jen pár centimetrů. Povytáhl si mě trochu výš a skončili jsme v poloze, kterou můžete vidět jen ve filmu, kdy dívky upadne, chlapec ji chytí a jejich ústa jsou najednou tak blízko sebe…

„Ahoj,“ vydechla jsem, když se mi podařilo vzpamatovat se z počátečního šoku – což šlo celkem rychle, když máte před očima něco takového. K sežrání.

„Musíš na sebe dávat pozor, princezno. Ručíš mi za to, že v době mé nepřítomnosti se nijak nepoškodíš,“ šeptl s jemným úsměvem.

„Hmm, můj princi, to je ale nelehký úkol,“ našpulila jsem rty.

„Tak v tom případě ti nejspíš budu muset být neustále na blízku, abych tě zachraňoval.“

„Hmm, jak moc na blízku?“ Natočila jsem hlavu na stranu. Edward se šibalsky usmál a povytáhl si mě ještě výš.

„Co takhle?“ šeptal a oči měl přimhouřené. Naše rty se o sebe už téměř otíraly.

„Stále bych se mohla zranit,“ kuňkla jsem s pohledem neviňátka.

„A takhle?“ Přeletěl se mnou místnost a ocitli jsme se na gauči, kde se nade mnou skláněl a oždiboval mi krk.

Přimhouřila jsem oči a nesouhlasně zakroutila hlavou. Snažila jsem se ze všech sil ovládat svoje emoce a nedat nic najevo. Pravdou bylo, že vše uvnitř mě vřelo a já byla plná vzrušení a touhy. Kašlu na to.

Jednou rukou jsem ho chytila za košili, druhou za zadek a přitáhla si ho na sebe. Jeho tělo se na mně celé namáčklo a já byla konečně spokojená a mohla jsem se vrhnout na jeho rty. Edward jemně zavrčel, což ve mně vyvolalo další vlnu vzrušení. Milovala jsem, když vrčel, bylo to tak sexy. Jemně jsem se prohnula v zádech a na podbřišku jsem cítila, že on je na tom se svými plnými kalhotami stejně, jako já. Zatímco naše rty se spolu pohybovaly v rytmu dravého tance, snažila jsem se mu rozepnout košili pěkně jeden knoflíček po druhém. Šlo to moc pomalu, a tak jsem ze všech sil trhla. Alice bude mít radost.

„Princezna? Dračice,“ zachraptěl.

Podařilo se mi svléct mu celou košili, která skončila někde v koutě za gaučem, a moje nenechavé prsty už loudili po jeho nahé dokonalé hrudi. Edward mne chytl za zády a ještě víc mna na sebe přimáčkl, a tak pro mé ruce už nezbylo místo. Šly loudit na jeho dokonalé pozadí, a aby Edward nezůstával pozadu, na zádech mne chytil za lem trika a škubl. Stejně skončila i má podprsenka.

„Ta byla má oblíbená!“ plácla jsem ho po zadku.

„Nepotřebuješ ji. Koupím ti stovky dalších.“

Celá jsem hořela a už jsem se nemohla dočkat, až Edward bude ve mně a pokusí se tem oheň zastavit. S opaskem jsem sice chvíli zápasila, ale zapírání jeansů a boxerky jsem zvládla bravurně. Rukama jsem přejela se zarytými nehty celé Edwardova záda a sjela až k jeho mužství a jemně ho promnula. Edwardovi se rozšířily zorničky a prudce zavrčel. Přetočil mě na sebe, aby mě mohl co nejrychleji zbavit posledních kousků oblečení, čehož jsem využila. Ještě jsem kalhoty neměla ani u kolenou, ale myslela jsem, že každou chvíli vybuchnu. Uchopila jsem jeho mužství a přejela po celé délce. Edward se zasekl v pohybu a já si ho nevedla na správné místo a prudce dosedla. Oba jsme vytřeštili oči, ale oběma nám bylo jasné, že jedině ze slasti. Naklonila jsem se, aby znovu mohla ukrást jeho rty, a začala se jemně pohybovat, zatímco jsem mu vzdychala ho úst a zrychlovala. Edwardova hruď silně vibrovala a já jsem najednou zase ležela na zádech, tempo určoval Edward a já jsem mu velice ráda vycházela vstříc. Jednou rukou mi hnětl prsa a druhou bloudil po mém boku a přidržoval si mě tak víc u sebe. Uvnitř mě to vřelo.

„Edwarde,“ zaskučela jsem. Pochopil, ruka z mého boku mne chytil pod kolenem, přitáhl si ho blíž ke svému boku a zrychlil. Netrvalo dlouho a mé tělo se svíjelo v křečích v tom nejúžasnějším orgasmu, který jsem zažila. Edward sice chvíli počkal, ale ani mne nenechal dojít do konce té slasti a párkrát rychle přirazil až na dno, což u mne vyvolalo další dávku té slasti, vzdechů a slastné výkřiky. Naposledy přirazil a i on se mi zhroutil na rameno.

„Vidíš? Teď jsi mi blízko,“ vydechla jsem a políbila ho. Nevěřícně zakroutil hlavou a jemně se ve mně pohnul.

„Ach,“ vydechla jsem a zaklonila hlavu. Ještě jsem byla obzvlášť citlivá. To vyvolalo u Edwarda další dráždivý pohyb a u mě další sten. Přirazil znovu a znovu a začali jsme na novo.

„Hm, zničils mě,“ vydechla jsem blaženě a ještě víc se přitulila k jeho hrudi a líbla ho.

„Nevím, kdo koho zničil, dračice. Žil jsem v domnění, že jsi moje malá nevinná holčička, a ty tohle.“

„Nevinná?“ Pozvedla jsem obočí. „Tak to už je dýl, co nejsem nevinná. Sám jsi byl u toho. Pamatuješ?“

Zasmál se a líbnul mne do vlasů. „Jak bych mohl zapomenout. Jsi má malá vyvrhelka. Nejdřív náš zamkneš v pokoji a zahodíš klíč a pak svedeš sto let starého panice.“

„No jo, divím se, že jsi vydržel. Je to hnus, víš? Taková kost jako já chodí s takovou… mumií,“ smála jsem se. Edward mi jen rozcuchal vlasy – jako by to činnost předtím neudělala za něj – a přitáhl si mě víc k sobě. Blaženě jsem vydechla a zavřela oči. Ve skutečnosti jsem přemítala, co se stalo dnes odpoledne.

*

Mezitím než Esme dojela, jsme se s Alice přesunuly dolů do obýváku na gauč a já se k ní stále tiskla. Ozval se zvonek.

„Pojď dál!“ křikla místo mne Alice.

Esme se v tu ránu přihnala jako velká voda, a když mě několikrát zkontrolovala pohledem, s úlevným výdechem se svalila na křeslo naproti.

„Tak, co se tedy děje? Alice? Bella nevypadá, že by byla v ohrožení života.“

„Před chvílí to tak rozhodně vypadalo,“ zamumlala Alice mrzutě a s rukama složenými na rukou zajela víc do polštářů.

Zhluboka jsem se nadechla. Plícemi mi projela tupá bolest, ale tu jsem nevnímala. Nebylo to nic oproti tomu předtím.

„Já… povím vám to, jen slibte mi, že mě nebudete litovat. O to vážně nestojím. Proto to taky jen tak nerozhlašuju. Vlastně budete jedny z mála lidí, které bych spočítala na prstech jedné ruky, kteří to budou vědět. Tak nějak jsem se s tím za celou tu dobu smířila.“ Podívala jsem se po nich upřeným pohledem a doufala, že mě pochopí. Mlčely, a tak jsem začala.

„Narodila jsem se předčasně. Nebylo to nic hrozného, ale po několika měsících v inkubátoru, kdy jsem minimálně porostla a přibrala, doktoři zjistili, že je něco špatně. Diagnostikovali mi to, když mi byl rok. Víte, dá se s tím celkem normálně žít, tedy s nějakými nevyhnutelnými omezeními. V pohodě jsem vystudovala střední, ale na vysokou jsem jít odmítla, protože… no, dřív nebo později vás to dostihne a já nevěděla, kdy. Nechci ztrácet čas nějakými nesmyslnými věcmi, které by pro mne nakonec neměly význam. Po pravdě, nikdy, nikdy v životě jsem neměla v plánu se zamilovat. Nechtěla jsem tady po sobě někoho nechat, nechtěla jsem, aby kvůli mně někdo trpěl. A Edward… už od začátku jsem věděla, že mě k němu něco táhne a věděla jsem, že je to chyba. Ale nakonec jsem se neubránila. Miluju ho, ale udělat mu tohle… to jsem nikdy nechtěla. Chtěla jsem se s ním rozejít, ale pak, najednou mi řekl, kdo jste, a já nemohla. Nemohla jsem ho ztratit. Ne takhle.“ Celá tahle řeč mne neskutečně bolela. Nechci nikomu ubližovat.

„Bello, co to je?“ šeptla Alice vedle mě a já jsem sebou při zvuku jejího zvonivého hlasu škubla.

„Cystická fibróza. Je to onemocnění převážně plic, ale taky zažívacího systému. Proto tak často… kašlu. Poškozuje se přitom plicní tkáň. Je to neléčitelné. Můžete to jen zmírnit, ale moc času vám to nepřidá. Proto poslední dobou tak často mizím na pár dní. Chodím do nemocnice, kde si procházím kyslíkovou terapií, a podávají mi antibiotika. Ale taky to má své kladné stránky,“ zasmála jsem se, abych odlehčila atmosféru. „Můžu jíst, co chci a kolik chci, a stejně nepřiberu. Spíš hubnu, což je teda na houby.“

„Když jsi říkala, že tě to nakonec dostihne…“ šeptla Esme.

„Esme,“ zaskučela jsem.

„Tak kolik, Bello?“ ozvala se ostře Alice.

„Pár let,“ šeptla jsem zahanbeně. „Ale někteří se dožijí i třicítky. Ale… stále se to zhoršuje. Takže, nemám ponětí. Zítra, za týden…“ Ukápla mi slza. Nikdy jsem to takhle nahlas neřekla. Ani jsem si to nechtěla přiznat, ale někdy to prostě přijít muselo. Jen jsem netušila, že mě to až tak zasáhne, myslela jsem si, že mě už nic ohledně té mrchy nemůže rozhodit. Stalo se.

„Bello.“

„Ne, vzpomínáte, co jsem říkala na začátku? Žádná lítost.“ Obě přikývly.

„Ale Edward?“ otázala se Esme.

„Neví to.“

„Mohl by tě… vždyť víš.“

„Ale to on nechce. Už jsme o tom mluvili. A já ho nechci nějak vydírat tím, že možná každou chvíli umřu. Chci, aby to udělal, protože chce, ne protože bude mít pocit, že musí.“

Najednou Alice ztuhla a její oči jako by se dívaly skrze mne. „Předpokládám, že nechceš, aby se to Edward dozvěděl?“ Tázavě povytáhla obočí. Hrůzou jsem vytřeštila oči a rázně kývla hlavou ze strany na stranu.

„V tom případě musíme hned jít.“ Vstala, vzala Esme za ruku a už jich nebylo.

Podle všeho jsem tedy měla pár minut na to, abych se dostatečně uklidnila, než přijede Edward.

vloženo: 18. 1. 2014

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 22. kapitola: