Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 21. kapitola

12.01.2014 (14:00) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 3049×

„Víš, že tohle je v Pasedaně nezákonné?“ smála jsem se, zatímco on zkoumal každý milimetr mého krku a následně dekoltu.

Dnes jsem se cítila opravdu dobře, jak už dlouho ne. Mohlo za to také to, že jsem si pár dní poležela v nemocnici, ale hlavně to, že už se na mě Edward nezlobí za to, že jsem mu neřekla, kde jsem byla. Měla jsem to totiž perfektně vypočítané. Oni odjedou na lov a já půjdu na technickou. Jenže to by se nesměli vrátit o den dřív a zkazit mi můj dokonale vypracovaný plán.

A teď jsme byli v jeho kanceláři, on rozvalený na křesle a já jsem na něm obkročmo seděla. Nevešel by se mezi nás už ani list papíru a já jsem byla spokojená.

„Copak?“ zamumlal a nepřestával se věnovat mému krku. Jeho teplý dech mě jemně pošimral na kůži.

„Šéf a sekretářka spolu nesmí být v jedné místnosti sami. Natožpak dělat tohle,“ šeptla jsem a rukama jsem mu zajela do neposedných vlasů.

„Hmm… tak to můžeme být rádi, že nežijeme v Pasedaně,“ zamumlal a jemně mě chytl za boky a odtáhnul se. „To bych pak totiž nemohl udělat tohle,“ zamumlal a rukou mi přejel po celé délce mého obnaženého stehna. „A tohle.“ Své ruce přesunul na mé boky a následně rozepnul pár knoflíčků na mé košili a svými studenými prsty bloudil po mém břiše. Byla jsem jako paralyzovaná. Kdyby mi řekl ,skoč´, skočila bych. Věděl, jak na mě. „A už vůbec ne tohle,“ šeptl a nosem se otřel o ten můj a já jsem slastně vydechla, čehož vzápětí využil a spojil naše rty. Líbal mé něžně, ale naléhavě, ještě nikdy to nebylo takové.

„To ano,“ odpověděla jsem mu na jeho předchozí konstatování, když jsem se, ač nerada, musela odtáhnout, protože já jsem pořád byla ta, která potřebovala doplnit vzduch.

„Musím za Esme, chce projít nějaké návrhy,“ zamumlala jsem a snažila se dostat z jeho sevření.

„Nejsi náhodou moje asistentka?“ usmál se šibalsky a prudce se i se mnou postavil.

„To ano, ale teď, když ti nemusím vařit kafe, nemám skoro vůbec nic na práci,“ pronesla jsem nevzrušeně, zatímco jsem si upravovala sukni.

„Au!“ Odstoupil krok ode mě, teatrálně se chytil za hruď a zhroutil se zpět do křesla. Nad tím jsem jen zakroutila hlavou, natáhla se pro mlaskavou pusu a zmizela za Esme.

*

Růžové. Jinak bych to nenazvala. Dokonalé bylo totiž slabé slovo, ale sytě zářivá růžová to dokonale vystihovala. Jenže já jsem stále čekala, kdy se z téhle omamující barvy stane ta hnusná vyblitá. Všechny barvy na slunci přece blednou. Tahle musí taky. I když bych udělala vše pro to, abych ji zachovala, před sluncem ji neochráním.

I přes tuhle skutečnost jsem byla dokonale šťastná.

Po tom, co jsme se s Edwardem dali tak nějak definitivně dohromady, se mi změnil celý život. K lepšímu. Tedy, za další dva dny po tom, co už i Edward připustil, že by mne mohl propustit z postele a že by se měl jít do firmy alespoň ukázat, jsem si hned ráno vyslechla dlouhosáhlé kázání od mé milované sousedky o tom, že dívka v mém věku by se měla chovat sofistikovaně a ne si domů vodit nějaké hej – počkej, provádět s nimi nekálé věci a vrchol toho byl, že ten hej – počkej odešel ve stejných šatech, ve kterých přišel. Šmíračka.

Ovšem co se dělo poté. Jako v pohádce. Připadala jsem si jako princezna. Edward mne pořád obskakoval. Nějakou dobu se mi to líbilo, dokonce moc, ale pak jsem ho musela začít mírnit, což se mu moc nelíbilo. Poprvé jsem začala vzdorovat, když jsem měla rýmu a chtělo se mi na záchod a on prohlásil, že jsem nemocná, a tak bych se neměla namáhat, a tak mne tam musí odnést. Naštěstí však pochopil, kde jsou meze a že opravdu přehání. Chlapi.

S Cullenovými to bylo velké přivírání. Všichni si oddechli, že už všechno vím a neutíkám od nich s křížem v rukou. Byli jako má rodina. Všichni tak starostliví. Esme a Carlisle jako mí druzí rodiče a ostatní jako bratři a sestry, které jsem nikdy neměla.

Jak říkám. Křiklavá růžova, která pomalu, ale jistě bledla.

*

Bylo to jedno z těch rán, kdy se probudíte a nejradši byste se zase zahrabali kilák pod zem a tam si poklidně spali dál. Končila zima. Nejhorší období pro mne. Tuhle dobu jsem pravidelně, po celý svůj život, proležela v posteli, a teď tomu nebylo jinak. Bacily na mě číhaly na každém rohu. A teď to bylo ještě horší. Nemoc se stále zhoršovala a v kombinaci s nemocí to znamenalo, že do nemocnice budu muset v nejbližší době znovu. Jenže to se snadno řekne, ale těžko udělá, když máte za zadkem neustále sedm upírů a z toho jednoho, který kdybych jen trochu polevila, by mi do pokoje nainstaloval desítky kamer, aby mě mohl sledovat ve svém super moderním telefonu, i když mi jde jen o pár metrů níž uvařit čas. Hrůza.

„Naše Šípková Růženka se probudila,“ usmál se Edward ode dveří a v rukou třímal horký čaj, ze kterého se ještě kouřilo a on se ho jeho dlaněmi snažil co nejrychleji zchladit. No jo, dveře. Tak ty musel Edward násilím vyrvat, protože jsem mu nedovolila si pro ten klíč vyskočit z okna. Za souseda máme přece FBI.

„Dobré ráno,“ zaskřehotala jsem a posadila se, abych se mohla natáhnout pro čaj.

„Jak ti je?“ Přitulil se ke mně, abych se o něj mohla opřít. Samozřejmě mne předtím zabalil do dvou huňatých dek, abych neumrzla nebo ještě více nenachladla.

„Mnohem líp,“ zalhala jsem a dělala, že jsem zabraná do foukání čaje, který ještě stále držel ve svých dlaních.

„Nejsi moc dobrá lhářka,“ šeptl a líbl mne do vlasů. Zčervenala jsem a trochu se od něj uraženě odsunula.

„No tak, Bello. Jen mám o tebe starost, když nechceš, aby Carlisle…“

„Hele! Nechci, je to jen obyčejná rýma a kašel. Umím se o sebe postarat. Stejně tak, jako ty nechceš slyšet o proměně, tak já…“

„Dobře,“ rezignoval pevným hlasem, ale já jsem věděla, že uvnitř jsem ho ranila. Tohle byla trefa do černého. Má proměna. Edwardovo citlivé místo. Nechtěl mne připravit o mou duši. Ale kdyby věděl…

„Nechci se hádat. Promiň,“ kňoukla jsem a otočila se na bok, abych se k němu mohla ještě víc přitulit. I když jeho vypracovaná tvrdá hruď nebyla tolik pohodlná, tak polštářů už jsem za ten týden měla po krk a bylo mi tak rozhodně příjemněji.

„Vždyť já taky ne.“

„Tak, co budeme dneska dělat?“ Nazdvihla jsem se v loktech.

„No…“ Jeho výraz posmutněl.

„Musíš do práce?“

„Myslel jsem, že já jsem tady ten, co umí číst myšlenky,“ zasmál se, ale jeho tvář byla stále zachmuřelá. Ani já jsem nechtěla, aby odešel, ale nechtěla jsem mu to ještě stěžovat.

„To je v pohodě, už tak ti přidělávám dost starostí. Jen běž.“ Snažila jsem se vyloudit povzbudivý úsměv, ale pochybuju, že se mi to povedlo. Mohla bych zavolat Alice. Normálně by přišla i s Rose, ale ta i s Emettem odjela někam do Jižní Ameriky. Původně to měla být jen týdenní dovolená, ale nějak se jim to protáhlo. Vždycky, když s tím někdo začal, všichni se strašně smáli. Nechápala jsem proč. Tedy… zezačátku, nějakou dobu. Edward se mi totiž pak začal posmívat, že jsem stejně náruživá jako Emmett.

„Tak já zavolám Alice.“

„Hej, myslela jsem, že mé myšlenky číst neumíš!“ ohradila jsem se se smíchem. Tohle se nám stávalo často. Věděli jsme, na co ten druhý myslí. Dokonalá souhra. Beze slov.

Po řádném rozloučení, ačkoliv se značným omezením, protože podle pana starostlivého se musím šetřit, mě tragicky opustil. Ovšem do pěti minut jsem tady měla nastěhované tornádo v podobě malého černovlasého skřítka se zvonivým hlasem.

Ještě jsem pomalu neměla tušení, že okupuje můj dům, a v pěti vteřinách jsem na své posteli měla hordu sladkostí, Alice seděla naproti mně v tureckém sedu a křenila se.

„Přiberu!“ pokárala jsem ji se zafuněním, ale přesto jsem sáhla po pytlíku marshmallow.

„Mám nakázáno tě rozmazlovat, navíc, viděla ses v zrcadle? Pár kilo navíc ti jen prospěje,“ mrkla na mě. No jo, další nevýhoda. Chronické hubnutí. K pytlíku bonbónů jsem si přibrala čokoládovou tyčinku.

„Hodná holka.“

„Tak, co budeme dělat?“ žvatlala jsem s plnou pusou a sjela níž do peřin.

Alice udělala podivnou grimasu, našpulila rty a přitom si do nich ukazovákem klepala.

„No… na nákupy jít nemůžem, že jo. Ven taky ne, filmy?“

„Grrr!“ vzala jsem polštář a připlácla si ho na hlavu.

„Co masáž? Chceš masáž? Než vymyslím něco lepšího?“ zazubila se.

„Výborně, už mě úplně všechno bolí, když tady tak musím ležet.“

Alice na zem rozprostřela huňatou deku, na kterou naházela polštáře, zapálila všude po pokoji vonné svíčky a jako kulisu zapnula rádio. Svezla jsem se z postele na zem a přitom s sebou stáhla i sladkosti. Pak už jsme jen tak tlachaly a Alice mi přitom svými kouzelnými prstíky uvolňovala jeden sval po druhém. Vrněla jsem blahem.

Alice mi zrovna vyprávěla o tom, jak když bydleli na Aljašce, šli na lov a Emmett tam objevil ledního medvěda, který si ho ovšem vůbec nevšímal. Emmett okolo něj mohl skákat, jak chtěl, ale medvědovi byl šumák, což ho urazilo, a tak si Emmett zahrál na velkého krotitele medvědů a zrovna, když mu strčil hlavu do tlamy, medvídek se probral. Emmett běhal jako pomatený s medvědem na hlavě a nakonec mu musel Carlisle pomoc, protože jako jediný nad ním měl slitování. Samozřejmě hned po tom dostal vyhubováno.

A v ten moment jsem se začala svíjet v křečích a myslela jsem, že se snad počůrám smíchy. Jenže můj nekontrolovatelný záchvat smíchu se neobešel bez následků. Uvnitř mne se vše sevřelo a já jsem pomalu, ale jistě přicházela o kyslík bez možnosti se nadechnout. V hlavě se mi rozsvítila červená kontrolka. Okamžitě jsem se snažila dostat do první zásuvky komody, kde si hověl můj inhalátor.

„Bello, co se děje? Co mám dělat?“ Alice byla vyděšená. Zvedla mne a posadila na postel. Když jsem otevřela pusu, dostavil se další záchvat a já jsem neměla šanci povědět ani slovo, rukou jsem máchla ke komodě a Alice z ní zásuvku úplně vyrvala a ta mi se žuchnutím přistála u nohou a rozpadla se. Padla jsem na kolena a začala se přehrabovat obsahem. Nakonec jsem ho ucítila v ruce. Odhodila jsem triko někam za sebe.

Po chvíli se dostavila úleva a já byla zase v pohodě. Seděla jsem na podlaze, nohy složené pod sebou, rukama jsem se opírala o to, co ze zásuvky zbylo, a zhluboka jsem se vydýchávala. Do té doby, než jsem si uvědomila, že tady nejsem sama. Pomalu jsem zvedla hlavu a skrz vlasy, které jsem měla celé rozcuchané, jsem viděla Alice, která s vyděšenýma očima do kořán a bez pohnutí stála u dveří a v rukou držela mobil. Ona někomu volala?

„Alice, že jsi…“ zaskučela jsem.

„Esme,“ vydechla a já se svezla na podlahu. Sakra! Ale alespoň, že tak.

„Carlisle mi to nebral, a tak jsem si myslela, že je s ní a…“ drmolila tak rychle, že jsem si musela půlku věty domyslet.

„V pořádku,“ vydechla jsem znovu a rukou si zajela do vlasů. Ach…

„Nechceš mi říct, co to bylo?“ To už Alice seděla vedle mě v tureckém sedu.

„Ach, Alice…“ rozplakala jsem se. Alice si mě přitáhla k sobě a chlácholivě mě hladila po vlasech. „Počkáme na Esme, ano?“ kuňkla jsem.

„Pššš…“

Ta dá!

Další kapča je tady. Právě mne navštívila můza, ale mám takový pocit, že sebou divně šije a bude chtít brzy odejít. 

Jinak moc děkuji za komenty! Moc mě těší, že má tahle povídka alespoň pár stálých čtenářů, kterým se tím pádem i omlouvám za mé nedostatky a dlouhou čekací dobu. :)

Doufám, že jste si užili růžovou. :)

MyLS

Jinak do nového roku vám všem přeji jen to nejlepší! Samozdřejmě klid v rodině a všude kolem vás, klid a pohoda jsou opravdu důležité. Ať vás všechny nepříjemné záležitosti obejdou obloukem a prostě ať si rok 2014 užijete a proplujete jím líp než všemi těmi předchozími. A na co nesmím zapomenout? Na múzu, bez které bychom nemohli existovat, a hlavně čas, abyste tu múzu mohli i využít.

A těm, co budou maturovat, přeji, aby prolezli! Pamatujte! Za čtyři je taky postup!

vloženo: 30. 12. 2013

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 21. kapitola: