Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen osud, princezno - 6. kapitola

28.12.2010 (20:30) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6171×

„Postav mě na zem!“ Zatlačila jsem mu do hrudi. Ozvala se rána a hluk několika hlasů. Ve chvíli jsem byla na nohou a Edward s naštvaným ,kruci´ přibouchl zpátky dveře. Bála jsem se ho. Vypadal děsivě odhodlaně, ale k smrti vyděšená jsem byla, až když se chodbou roznesl děsivý jekot, pláč a hrubý smích.

„Ani se ode mě nehni!“ Chytil mě silně za ruku, až jsem sykla. Povolil stisk, ale držel mě pořád pevně.

Otevřel dveře a rozeběhl se. Běžel strašně rychle, nestačila jsem mu. Po pár metrech mě prakticky vláčel za sebou. Proběhl chodbou a zachytil mě, když jsem po podlaze uklouzla. Rukou jsem plácla do něčeho mokrého a lepivého. Jeho ruka mi přistála na puse.

Třeštila jsem oči a klepala se. Po podlaze se táhla dlouhá krvavá čmouha. Než jsem stihla něco říct, Edward mě už znovu za sebou táhnul. Slyšela jsem spoustu hlasů – jak těch protkaných děsem a hrůzou, tak těch pobavených lhostejných. Nikdo si dvou siluet tiše běžících podél zdi nevšímal – všechny postavy se soustředily na hloučky řevu.

Edward vklouzl do dveří vedoucích ke knihovně a zatáhl mě tak do černé tmy. Ani jsem nedutala. Pevně jsem se chytila jeho dlaně, aby ho ani nenapadlo mě tady nechat samotnou, což nebylo potřeba, protože mě i tak držel pevně.

Šel pomalu a opatrně. Znovu mě napadla hádanka, jako když jsem tudy šla poprvé, o snadném přepadení.

Ucítila jsem nějakou měkkou překážku pod nohou, která zapraskala, když jsem na ní šlápla. Vyjekla jsem a uskočila - podjela mi noha a já rukou sjela po kluzké, mokré zdi a nemusela ani hádat od čeho. Všude to tu páchlo stejně. Přistála jsem na něčem měkkém a studeném. Začala jsem řvát jako na lesy. Edward mě okamžitě zvedl ze země a v náručí mě přenesl přes tu překážku. Ucítila jsem průvan studeného vzduchu a sykot.

„Běž!!!“ zařval Edward a utíkal se mnou ke dveřím knihovny. Postava, která vydala ten nepřirozeně zvířecí zvuk, se hnala za námi.

Edward přibouchl dveře knihovny a jediné, čeho jsem si stačila všimnout, byl lačný pohled a dlouhé řezáky až na bradu. Myslela jsem si, že jsem se zbláznila.

„To-t-to, co t-to bylo?“ rozvzlykala jsem se a choulila se v rohu regálu. Kolem mě byly spadané knížky a já se snažila zatlačit do dřeva za mnou. Edward zatarasil dveře a pomalu ke mně přistoupil. Klekl si přede mně a vzal mou hlavu do dlaní.

„Princezno, mrzí mě, žes to musela vidět. Už víš, proč musíme pryč. Myslím, že tušíš, co byly zač – ale prosím, můžeš upadnout do šoku, až budeme venku?“ Hypnotizoval mě očima a trpělivě čekal, až se vzpamatuju. Zakývala jsem hlavou, protože jsem si nebyla jistá svým hlasem. Povzbudivě se usmál a pomohl mi na nohy.

„Co teď?“ špitla jsem ochraptěle. Za dveřmi jsem slyšela škrábání nehtů, drápů, bože, ani jsem netušila, co ty příšery mají.

„Mříž na posledním okně je uvolněná. Musíme jím vylézt a sešplhat na chodník.“ Polkla jsem a zírala na jeho klidný obličej, který vypadal, jako by se nechumelilo.

„Cítíš to?“ Zatahala jsem mu za rukáv mikiny a nasála vzduch.

„Kouř. Chtějí to tu podpálit, aby zničili důkazy na tělech,“ odpovídal, zatímco drolil omítku kolem uvolněných mříží asi metrového okna.

„Důkazy na tělech?“ Zachvěla jsem se. Otočil se na mě a zahleděl se mi důrazně do očí. Moje podvědomí tušilo, co se kolem děje, ale můj zdravý rozum to stále odmítal přijmout.

„Jak to všechno víš?“

„Řekněme, že mám dobré přátele,“ pousmál se a pomohl mi do okna. Chytil mě pevně za předloktí a pokynul mi, abych se spustila. Držela jsem se ho pevně a pod nohama mi chyběl metr.

„Skoč,“ pokynul mi hlavou a viděla jsem, jak pod mou vahou na ruce, zatíná zuby. Dopadla jsem tvrdě na nohy a počkala, dokud se nespustil a nedoskočil vedle mě.

„Musíme odjet z města. Vysvětlím ti to potom, teď musíme pryč!“

„Ale budou nás hledat!“ Vrtěla jsem hlavou.

„Princezno, všichni si budou myslet, že jsme uhořeli při požáru se zbytkem domova. Věř mi.“ Chytil mě za ruku a svižně táhl na cestu.

„Policie?“ špitla jsem plačtivě.

„A co jim chceš říct? Hmm? Že sirotčinec napadli upíři?“ Poprvé řekl to absurdní slovo nahlas.

„Jak moc máš ráda svobodu? Protože ti mohu slíbit, že po zbytek života budeš čučet do čtyřech bílých zdí!“

Utíkali jsme podél krajnice a stále za sebou slyšeli řev, který pomalu dozníval a nahradilo ho praskání ohně.

„Musíme si pospíšit. Až to zaznamenají hasiči, bude už pozdě… Nenechají se chytit… A potkat na cestě bych je nechtěl,“ zamumlal si pro sebe a zastavil se u zaparkovaného auta na konci budovy.

Loktem prorazil sklo okýnka starého kombíku a otevřel zámek na druhé straně spolujezdce. Rychle jsem oběhla auto a nasedla. Edward se chvíli štrachal v kabelech pod pultem, až auto se škytnutím naskočilo. Usmál se a mrknul na mě, když jsem povytáhla jedno obočí.

„Děláš tohle často?“

„Jen když unáším princezny. Je to rychlejší, než abych někde sháněl kobylu, tak buď hodná.“

Vyjeli jsme lesní cestou. Byla jsem k smrti unavená. Objala jsem si kolena a hlavu opřela o okénko.

„Jak dlouho pojedeme?“

„No… není už kdo by se po autě sháněl, ale to rozbitý okno, nabořenej blatník a pár kapek krve na zadním okně, nevypadají moc civilizovaně. A asi by nás zavřeli za masovou vraždu, kdyby nás viděli.“ Podívala jsem se na sebe a zhrozila se. Oblečení a hlavně ruce jsem měla zapatlané od krve – udělalo se mi mdlo.

„Musíme zatím zůstat ve Skotsku. Nemáme falešné doklady, abychom mohli odcestovat. Pojedeme směr na Stirling a uvidíme co dál.

„Ale proč musíme utíkat, když si všichni myslí, že už nežijeme?“ nechápala jsem. Vzal mou hlavu do dlaně a vzdychl si.

„Protože někdo ví, že to není pravda a půjde po nás.“

„Kdo?“ škytla jsem.

„Ten, kdo mi chce oplatit pár zlámaných kostí…“

***

Spala jsem neklidně celou noc, zatímco auto vrnělo. Probudila jsem se, až když Edward zaparkoval u krajnice a vystoupil.

Stál tam nějaký barák, vypadal opuštěně. Unaveně jsem se zvedla. Edward zkusil dveře a po zapraskání zrezlých pantů se otevřely.

„Voda bude funkční, s elektřinou to tak slavné nebude. Musíš si odpočinout a já se taky necítím zrovna jako Herkules. Počkáme tu a vymyslíme co dál,“ vzdychl unaveně.

„Jdu se podívat do patra,“ houkla jsem na něj s nohou na prvním schodu. Schodiště nebylo dlouhé. Praskalo při chůzi. Došla jsem pomalu do prvního patra. Brzké ranní světlo prosvítalo skrz okenice a osvětlovalo mi cestu. Pokoje byly vcelku prázdné a nábytek, který zůstal na místě, nestál moc za řeč. Koupelna byla ucházející – asi proto, že se do ní nemohli pustit termiti.

Svlékla jsem oblečení se stopami hnědých fleků od zaschlé krve a pohodila ho v koutě. Dveře od koupelny jsem nechala pootevřené, abych v malém vykachlíkovaném prostoru viděla. Voda nebyla nejčistší a byla skoro studená. Chvíli trvalo, než jsem ze sebe smyla špínu. Vypnula jsem sprchu a vylezla – bylo divné posloužit si v cizím domě. Obléct si zpátky mé oblečení nepřicházelo v úvahu.

Udělala bych cokoli, jen abych se nemusela dívat na krev, která byla nacucaná v tkanině. Příjemnější pro mě bylo předstírat, že se nic z té děsivé noci nestalo.

Nahá a bosá jsem proběhla z koupelny do ložnice a prohlédla skříně. Pár věcí se tam nalézt dalo – jako by ten, kdo tady žil, odjížděl ve spěchu. Další z podivných míst. Měla jsem na Edwarda spoustu otázek.

Oblékla jsem na sebe delší dámský svetr krémové barvy, který mi sahal až pod zadek. V domě byla zima. Zamotala jsem se do dlouhých bavlněných rukávů a vracela se pomalu do přízemí. Neslyšela jsem žádné zvuky a překvapilo mě, že se Edward po domě nepohybuje. Přemýšlela jsem, že bych zavolala jeho jméno, než mi padl pohled na gauč.

Ležel unaveně na ochranném igelitovém potahu, nohy bezvládě pohozené přes opěradlo a hlavu stulenou na lokti. Jeho hruď se pravidelně zvedala a tiše pochrupával.

Povzdechla jsem si. Usnul tak, jak se svalil, bůhví jak dlouho byl vzhůru. Zachránil mě. Netušila jsem, jak to všechno mohl vědět, ani jak se dokážu smířit s tím, co jsem prožila, ale pohledem na něj, mi bylo jasné, že si na odpovědi ještě chvíli počkám.

Z jednoho z pokojů jsem stáhla prostěradlo z postele a přikryla ho jím. Převalil se na bok a cípem si podložil hlavu. Pohladila jsem ho po vlasech - znovu vypadal jako malý nevinný chlapec.

Vrátila jsem se do patra a lehla si na postel v ložnici. Netušila jsem, co nás pronásleduje, ani jestli jsme v domě na nějaký čas v bezpečí, ale zřejmě bychom se neubránili případnému útoku, takže vyřešit únavu jako Edward, se mi zdálo asi nejrozumější. Myslela jsem si, že se budu musel přemlouvat ke spánku, abych zamhouřila oči, ale kupodivu jsem padla jako zabitá.

Když jsem se vzbudila, uslyšela jsem na příjezdové cestě parkovat auto. Vyskočila jsem z postele a přiběhla k oknu. Ulevilo se mi, když z auta vylezl Edward s nějakou igelitkou. Seběhla jsem schody a narazila na jeho úsměv.

Sjel mě pohledem a nadzvedl jedno obočí. „Pěkný.“ Zrudla jsem

„Kdes byl?“

„Zajel jsem do města, když jsi spala. Nechtěl jsem tě budit. Nakoupil jsem nějaké jídlo a musel jsem natankovat – už jsme měli skoro prázdnou nádrž, což by v případě rychlého odjezdu mohl být problém.“ Postavil igelitku na stůl, zapálil si a skácel se na křeslo. Začala jsem vyndávat nakoupené věci a fakt nechápala, na co nám bude čokoládová zmrzlina.

„Mám ji rád,“ zakřenil se a pak si vzdychl. „Nevím, jak dlouho nám vydrží peníze… Možná, že bude po nás dřív, než dojdou.“ To druhé si zamumlal spíš pro sebe.

„Edwarde –,“

„Chceš vědět odpovědi.“ Prohrábl si vlasy. Pak se zadíval do dlaně a oprášil ji o křeslo. „Počká to, než se vysprchuju?“ Zajímalo by mě, jestli by něco změnilo, kdybych odpověděla, že nepočká.

Típl zbytek nedopalku a já zamračeně sledovala, jak ho odhodil na podlahu. Tak takhle by to nešlo.

„Ehm, princezno, vím, že tohle není žádný zámek, tak buď shovívavější,“ uchechtl se a odcházel do patra.

„Super! Až nás najdou, tak se k nám ani neprohrabou, protože nás do té doby pohřbíš, ty čuně!“ zavolala jsem za ním a slyšela jeho smích z ložnice.

Uvelebila jsem se v křesle a hladově se vrhla na rohlík. Spořádala jsem na posezení dva – na ten třetí jsem si dala kolečko salámu. Když jsem hledala něco k pití, vykouklo na mě pivo. Jistě! Chlap! Ten ještě půjde někdy nakupovat.

Měla jsem žízeň - prala jsem se už pár minut s kovovým vroubkovaným víčkem.

Slyšela jsem, jak dupe po schodech. A o chvíli později mi skleněná láhev zmizela z rukou, kam se vrátila už otevřená. Kuňkla jsem mu něco jako poděkování a hltavě se napila. Dokud mi tekutina neprotékala vyschlým hrdlem, pořádně jsem si neuvědomovala, jakou mám žízeň – čert vem, že mi nechutnala.

„Vodu z kohoutku radši nepij, nevíme, jakej bordel v ní plave. Může být závadná.“ Podívala jsem se na něj trochu vyděšeně a přemýšlela, jestli jsem se při sprchování náhodou nenapila. Sedl si do křesla naproti mně a otevřel si taky pivo.

„Zhruba před třemi roky k nám přivezli jednu dívku. Byla ti dost podobná. Nemyslím vzhledově, ale čistou povahou.

Většinu života strávila na psychiatrii a když jí lékaři uznali za svéprávnou, neměla ke komu jít a do plnoletosti jí scházel rok. Bylo mi čtrnáct, přesto jsem vypadal starší než ona. Byla malá jako skřítek. Svým způsobem byla zvláštní tím, že ji nikdo nepřekvapil,“ zasmál se a já zvedla nechápavě obočí, zavrtěl hlavou a pokračoval.

„Alice, u nás strávila necelý půl rok – za tu dobu jsme se spřátelili, když najednou zmizela. Nikdo o ní nic nevěděl. Po delší době mi přišel do sirotčince dopis, na kterém stálo jen datum, hodina a místo. Bála se, aby nikomu – ani těm, kteří ji stále hledali – nedošlo, že ten dopis je od ní. Měl jsem tušení a jak předpokládala, převládla u mě zvědavost a poslechl jsem pokyny. Nebylo překvapením, že byl od Alice - ale překvapením bylo, jak moc se změnila. Nebudu to prodlužovat… Svěřila se mi, co se jí stalo, když chvátala z noční vycházky zpátky do budovy. Chvíli jí trvalo, než se s tím vyrovnala. Tu noc ji kousl neznámý útočník a ona se probudila v cizím bytě. Zanedlouho přišel nějaký blonďák a zodpověděl jí, co z ní udělal jen proto, že se mu líbila.“

„Ona...?“ vyjekla jsem a Edward tvrdě kývnul.

„Ona není stejná jako ty zrůdy. Jakmile se dozvěděla, čím je a že ji nejen odsoudil k věčnosti, samotě, ale taky ji odstřihl od potěšení ze slunce, pod kterým by vzplála na prach - jen z pouhé sobecké tužby ji vlastnit - zabila ho. Odjela daleko od Anglie a cestovala. Občas jsme se viděli. Nikdy jsem ale nechápal, jak může vědět některé věci dopředu. Bude to znít šíleně, ale ona vidí budoucnost…

To ráno, když jsem od tebe odešel, mi volala. Potřebovala se se mnou naléhavě vidět. Jel jsem do North Berwick, kde na mě čekala. Měla vidění, že banda upírů zaútočí na náš sirotčinec z toho důvodu, že po sirotcích se nikdo neshání. Zkráceně řečeno, princezno, chtěli si z nás udělat bufet,“ ušklíbl se hořce a já se otřásla.

„Spěchal jsem okamžitě zpátky. Naneštěstí taky viděla, že ta banda jednoho – podle nich schopného – přemění a ten po nás půjde. Neviděla důvod, ale viděla jeho úmysl…“ Upil z láhve a na čele se mu objevila hněvivá vráska.

„Kdo?“ špitla jsem roztřeseně. Podíval se mi upřeně do očí.

„Princezno, nejde po nás celá banda. Je jen jeden.“

Ztuhla jsem. „Alex.“ Kývl a pak si vzdychl.

„Na něj už mi síly nestačí…“

< - * - >

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen osud, princezno - 6. kapitola: