Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen osud, princezno - 5. kapitola

27.12.2010 (13:45) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6031×

Ráno jsem se probudila a zjistila, že jsem zaspala. Edward už u mě nebyl a jako důkaz jeho přítomnosti v noci, byla moje zmuchlaná košilka vedle postele. Připadala jsem si trochu rozpačitě. Nevěděla jsem, zda se mezi námi něco změnilo – tedy, znala jsem jeho přístup k něžnému pohlaví, ale změnilo se něco u mě? Snad jen má důvěra v něj, což bylo víc, než jsem byla schopná dát.

Škola proběhla rychle a k mé úlevě se Alex nedostavil na hodinu. Vyučování končilo brzy. Po půl druhé odpolední jsem se odšourala k sobě do pokoje. Chvíli jsem uvolněně ležela a četla si. Bohužel, moje myšlenky se ubíraly jiným směrem, než dějem knížky.

Kdo by to byl řekl, že já Isabella Swanová, skončím tady. Nejspíš nikdo. Sama jsem nebyla schopná rozhodnout jestli mě tu čeká něco dobrého. Zatím jsem udělala vše, čím bych bývala zklamala rodiče.

Povzdechla jsem si, zaklapla knížku a hodila ji na noční stolek. Prohrábla jsem si vlasy a složila hlavu na polštář.

Na chvíli se mi podařilo usnout, když jsem se vzbudila bylo po čtvrté. Vstala jsem a přemýšlela co podniknu do večera. Chodba byla v celku prázdná - všichni byly buď ve společenských místnostech nebo u sebe na pokojích. Prošla jsem chodbou do druhého křídla a zaklepala na první dveře. Nejdřív se nic neozvalo – až po druhém zaklepání jsem uslyšela nepravidelné potácení a mručení.

„Hoří?“ zeptal se mě středně vysoký, tmavovlasý kluk, když otevřel dveře. Byl polonahý a rozespale rozcuchaný.

„Ehm, promiň asi jsem tě vzbudila…“

„No, ne asi - ale určitě. Jdeš za mnou?“ Prohlédl si mě, opřel se o futra dveří a samolibě se usmál.

„Eh?… Ne, hledám Edwarda, je tu?“

Povytáhl zvědavě obočí. „Ty jsi...“

„Bella,“ odpověděla jsem stručně a dívala se jak chvíli přemýšlí, nebo to tak alespoň vypadalo.

„Neznám. Edward tu teď není – volala mu ráno nějaká roštěnka - po škole za ní šel. Mám mu něco vyřídit? Nebo ti postačím já...?“ ušklíbl se a mně bylo zoufale trapně.

„Ne, to je v poho,“ mávla jsem rukou a cestou k odchodu jsem si všimla jak pobaveně zakroutil hlavou, než zavřel dveře.

Hloupý nápad! Hloupý nápad! Hloupý nápad! Opakovala jsem si dokolečka cestou do pokoje.

Na chodbě jsem potkala Alexe. Trochu mi zaskočilo a srdce mi začalo tlouct vyděšeně. Zvedl hlavu, a když mě uviděl odfrkl si a udělal kolem mě viditelnej oblouk se zvednutýma rukama, že se vzdává. Na pravé ruce jsem viděla sádrovou dlahu, kterou měl zafixovaný zlomený prst. Ach jo.

K večeru jsem se došla vysprchovat a blaženě si užívala teplé vody. V hlavě mi pořád utíkala otázka, jestli v noci půjdu do knihovny. Jak vidno, Edward dostal co chtěl a šel brodit řeky jinam. I když, v podstatě to mohl dělat přes den běžně – do pokoje jsem ho přišla navštívit poprvé.

Po pravdě jsem neviděla důvod proč by neměl a nedokázala jsem se rozhodnout, zda mi to vadí. Možná jsem se cítila jen trochu uražená.

Rozhodla jsem se, že do knihovny v noci nepůjdu a radši se po dlouhé době pořádně prospím. Zalehla jsem brzy a usnula jsem, jen co se mi hlava dotkla polštáře.

Vzbudila jsem se před sedmou ranní. Za oknem byla zatažená obloha a viděla jsem šedá mračna. Na okně jsem měla stopy po dešti. Bylo mi jasné, že dneska slunce nevysvitne a to ve všech dvojsmyslech.

Vylezla jsem z pokoje deset minut před vyučováním a svižným krokem procházela kolem kukaně s dozorem.

Uslyšela jsem dva rozzlobené hlasy jak se dohadovaly. Rozbušilo se mi srdce. Hrubší autoritativnější hlas se hádal; jak je možné, že se pan Masen včera nevrátil do areálu a dnes ráno se ani neozval kde je. Mírnější, trochu ostražitý hlas, byl proti tomu volat policii a ještě počkat, že se třeba ještě objeví. Mohl zaspat u nějaké dívky – je mu sedmnáct a není tajemství, že se Masen nechová striktně podle pravidel.

Nechtěla jsem poslouchat, ale zvědavost byla silnější. Měla jsem trochu obavy a začaly se mi klepat ruce. Nedávná smrt rodičů ve mně byla až příliš zakořeněná, abych slova; náhoda, třeba, snad a možná… nebrala na lehkou váhu.

Strnule jsem došla do třídy a nevšímala si, ani když jsem spadla pod lavici, protože mi Amanda poťouchle odšoupla židli. Vrátila jsem jí mrtvě na původní místo a posadila se.

Celý den mi před očima probíhal jako v mrákotách. O Edwardovi jsem běžně nedostávala zprávy, ale na to jak jsem byla zvyklá, jsem o něm dnes slyšela až nezdravě moc často. Mluvilo se o nějaké dívce, která tu chvíli bydlela. Utekla před svými osmnáctými narozeninami - tři roky zpátky, a jediný kdo s ní podle všeho byl nějak v kontaktu byl Edward a ten si nenechal lézt do soukromí. Prý ho tenkrát vyslýchala i policie, krátce poté co zmizela, ale Edwardovo tajnůstkářství nezlomila ani noc ve vazbě.

Šuškalo se, že nyní po vzoru, také utekl…

Nevěděla jsem, co si mám myslet. Alex měl děsivě dobrou náladu, a když jsem procházela po chodbě, plesknul mě provokativně přes zadek.

Jen co je Edward pryč, tak mu otrnulo – bylo mi jasné, že pokud se nevrátí, nastanou mi krušné časy.

Do večera se o Edwardovi nevědělo. Došlo mi, že se knihovna nekoná. Vysprchovala jsem se a zalezla do postele. Dlouho jsem se převalovala a nemohla usnout. Vedle v pokoji jsem slyšela smích a hudbu.

Usnula jsem, když padla večerka a za okny začaly padat řetězy deště. Probudilo mě hlasité bouchnutí dveří. Trhla jsem s sebou a vyletěla do sedu. Pokojem se mihla černá postava a na posteli mi přistála hromádka oblečení. Než jsem stihla začít vřeštět, všimla jsem si zelených očí.

„Princezno, nerad tě budím, ale není čas. Okamžitě se oblékni a na nic se neptej, musíme rychle vypadnout!“ zmateně jsem kolem těkala očima. Přetáhl mi košili přes hlavu a hodil mi tričko s kalhotama.

„Edwarde, co se děje? Kam chceš jít?!“ prala jsem se s trikem. Vypadal netrpělivě a v očích měl strach. Věděla jsem, že se něco stalo. Nevydržel klidně stát a začal mi natahovat kalhoty.

„Počkej, nemám kalhotky!“

„Nepotřebuješ. Musíme okamžitě pryč!“ Zapnul mi zip a jedním tahem mi přes hlavu přetáhl mikinu.

„Máš nějaké peníze?“ Nadzvedl obočí, když jsem zalovila pod matrací a vytáhla malou placatou peněženku a hodila mu ji. Bylo v ní jen pár stovek.

„Doklady?“

„Občanku mám v ní.“

„Fajn,“ šeptl a natáhl mi na nohy boty. Naštvaně jsem ho odstrčila.

„Ani se odsud nehnu, dokud mi k čertu neřekneš, co blázníš!“

„Princezno, nevěřila bys mi,“ zašeptal se stopou černého humoru a vyhoupl si mě rychle do náručí.

< - * - >

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen osud, princezno - 5. kapitola: