Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 40. kapitola

ErbWolfpack


Jen jedno objetí - 40. kapitola„Neživíme se krví lidí, v tom je ten vtip. Naší prioritou je, abychom chránili lidské životy, a proto pijeme ze zvířat. Nezmírní to pocit viny, ale fakt, že nezabíjíme zvířata na téhle planetě pro obživu sami, je jakýmsi balzámem na duši.“

Jen jedno objetí – 40. kapitola

Samota je horší než smrt, neboť samota smrt činí bolestivější

Poškrábala jsem se na temeni hlavy a s křečovitým úsměvem otevřela oči. V tu chvíli jsem si připadala jako v pohádce, kde převládá bílá barva; napadly mě naprosto dvě bláznivé varianty, jedna byla horší než druhá. V jedné jsem se viděla v nebi, tělo jsem měla lehké jako pírko, nic mě nebolelo a ani jsem nepociťovala tíživou potřebu čehokoli. Napadla mě i myšlenka, že smrt poblíž milované osoby musí být tím nejkrásnějším, posledním přáním, které může zamilovaná žena mít.

V té druhé situaci jsem se viděla na bílé, velké posteli, kdy se mezi futry objeví Bůh v bílých kalhotách s nahou hrudí. Promnula jsem si oči a dvakrát po sobě zamrkala, abych si byla jistá, že se mi to jen nezdá. Překvapeně ne. Opravdu tam stál s tácem plných dobrot a usmíval se na mě od ucha k uchu.

„Už jsem se obával, že zaspíš celičkou noc,“ zašeptal mým směrem. Jeho hlas byl horký a vášnivý. Cítila jsem naléhavost tónu na svém těle – vibrace byly stále silnější a silnější. „Přinesl jsem ti něco k snědku.“ Na tváři měl stále ten svůj oblbující úsměv, kterému jsem těžko odolávala. Instinktivně jsem se zadívala na bříško, kde byla maličká vyboulenina. A ačkoli jsem s tím počítala, na malý moment mě udeřila myšlenka překvapení.

Budu mámou, opakovala jsem si stále v duchu, až jsem si připadala jako cvok.

„Nevím, jestli dokážu něco sníst,“ přiznala jsem se s ostychem a ruměncem na tvářích. Bylo ode mě pošetilé, že jsem jej odmítala, i přestože si dal na snídani záležet, a jestli byl v hloubi duše zklamaný z mého drzého chování, pak to nedával vůbec najevo. Ladným krokem se plížil k mé posteli a hříšně se přitom šklebil. Ať už dělal cokoli, byl opravdu neodolatelný a každičký kousek mého těla po něm toužil. Stačila maličká spojitost s nocí, kdy jsme poprvé byli spolu, a já pocítila sílu lásky, a bylo vymalováno. Toužila jsem po tom znovu. Po splynutí.

„Zlehčím to tím, když tě budu krmit?“ nabídl se velkoryse a posadil se asi půl metrů ode mě. Byla jsem nucena zdvihnout pohled a zadívat se na něj. Jeho tvář měl kamenný výraz, ale přesto jsem v něm viděla něhu a pokoru. Co mě na něm však udivilo, byly jeho oči… změnily barvu, a ačkoli jsem si to moc nepřipouštěla, naskočila mi husí kůže po celém těle, což nebylo moc dobré znamení.

„Možná,“ připustila jsem. Podtón laškovného hlasu byl takřka hmatatelný, a tak jsem se nebránila, když si poposedl ke mně, udělal mi pohodlí s horou péřových polštářů a začínal mě pomaličku krmit jahodami se šlehačkou. Když jsem se zakousla do první, po jazyku se mi rozlila slast. Úlevu a osvobození jsem pocítila v jednu stejnou minutu, kdy jsem polkla. Cítila jsem se volná a sebejistá. Neměla jsem strach z nastávající chvíle, jako by budoucnost a minulost zamrzla. Další sousto s nánosem šlehačky, cítila jsem, jak se chladivé, ztužené mléko dotklo mého nosu, a zamračila se.

Uhladil mi vrásky na čele. „Nemrač se, lásko, krásné ženy se přeci nesmí mračit,“ podotkl jakoby nic, ale nemohla jsem skrýt potěšení, které jsem cítila. Jedna věc byla zapírání nad svou vlastní krásou, kterou samotný jedinec prostě neviděl nebo si ji nechtěl přiznat, ale ta druhá byla přijmout ji ve svém nitru a začervenat se. Pocítit horkost ostychu a nebylo lahodnějšího pocitu, než byl tento. Nahnul se ke mně nebezpečně blízko a vyplázl na mě špičku jazyku. Nejdříve jsem si myslela, že chce hrát nějakou praštěnou hru, ale když se natáhl a slízl mi šlehačku z nosu, strhnula jsem. „Nehýbej se,“ zašeptal a dotkl se dlouhými, štíhlými prsty mé šíje. Byl to jen maličký okamžik, než jsem pocítila vzrušení a veškeré chlupy na těle mi stály, jako by jimi projela elektrická vlna.

 „Ego te sempre amare…“ proběhlo mi hlavou, jako blesk z jasného nebe, když jsem přejela dlaní po Edwardově rameni. Zčistajasna jsem před očima měla červenou clonu, jež halila zřetelnější obrazy. Edwardovy chladné rty se dotkly krční tepny a já se zajíkla. Z nejasného důvodu jsem měla pocit, jako se mě měl přestat dotýkat právě na tom místě. „Upíří svět,“ napadlo mě, ale souvislosti jsem si nedokázala poskládat dohromady.

„Edwarde,“ oslovila jsem ho rozechvělým tónem, ale byla jsem natolik oslepena extází a chtíčem vlastního těla, že mi hlas vypověděl službu a on nemohl slyšet vůbec nic, byl to jen sípavý povzdech, který měl symbolizovat konec Edwardova putování po mém krku, zdálo se však, že ho to více motivovalo. Teď už to nebyly jen rty, dokonce i jazyk nezůstával pozadu.

„Krásně voníš.“ Zamručení deroucí se z jeho hrdla obyčejně způsobilo, že jsem byla stejně naladěná jako on, tentokrát ale ne. Cítila jsem strach a třes, což nebylo zvykem.

Zatlačila jsem dlaněmi proti jeho tělu a vypjala se. Právě v té chvíli se mi před očima zjevily obrovské špičaté zuby. Od palců na noze až po ramena jsem necítila žádnou reakci. Začala jsem se nekontrolovatelně klepat, a když došlo k tomu, že Edwardovy černé, malátné oči se na mě zadívaly, cítila jsem závratě. Otevřel svá ústa s obnaženými tesáky a vycenil je.

„Pane Bože…“ stačila jsem vypustit z úst, než se mi jeho bílé, ostré zuby zabořily do krku.

 

„Edwarde! Dost! Prosím!“ zakřičela jsem smyslů zbavená, rozevřela jsem oči dokořán a hřbetem ruky se dotkla svého oroseného čela. Na kratičkou chvíli jsem zapomněla, co se mi vlastně zdálo, ale v té další jsem se začala klepat jako osika. První moje reakce byla, že jsem si sáhla na krk a několikrát si jej pohladila. Žádné stopy po kousnutí, žádné stopy po tom, že by ze mě můj přítel popíjel krev, opakovala jsem si stále dokola a přidala si jako blázen s kazajkou.

Nepříjemné šimrání na nose mi úplně zmařilo další pokus ponořit se do hlubokého spánku a vyspat se z nočních můr. S těžkým povzdechem jsem zvedla ruku a poškrábala se na obličeji, zarazila jsem se, když jsem najednou nahmatala něčí ruku. V první chvíli jsem byla natolik vyděšená, že jsem na přítomnost Edwarda zcela zapomněla, ačkoli byl všude se mnou; dokonce i v mých nočních můrách. Mohly za to hlavně ty bílé zdi; připadala jsem si jako v krabici, co se mě snaží zabít.

 Tváře mi zčervenaly studem. Tichý smích se odrážel od všech koutků místnosti.

Moment, místnosti?

„Krásné ráno, Šípková Růženko.“ Věnoval mi sladký polibek na rty. S úsměvem jsem otevřela oči a zahleděla se do těch jeho. Překvapením jsem málem vyjekla, když mě pozorovaly žhnoucí karamelky. Proboha, řekni, že se mi to všechno jen zdá, pomyslela jsem si v duchu. Už jsem se obávala toho, že mě chytí závrať, a já tady sebou šlehnu do podušek.

„Dobré,“ vykoktala jsem ze sebe. Edwardův poměrně chladný dotek mi v téhle chvíli nevadil, měla jsem pocit horka a vlhkosti. Mou pozornost upoutaly sluneční paprsky deroucí se do pokoje bílými záclonami.

„Bells, stalo se ti něco?“ ptal se starostlivě, zatímco mě hladil na čele, a tak stíral kapky potu. Zakroutila jsem hlavou. Právě teď jsem neměla slov, obávala jsem se toho, že bych ztratila hlas v nepravou chvíli.

„Mluv se mnou, prosím,“ žadonil. Odvrátila jsem hlavou na druhou stranu a pokusila si sednout, když jsem ležela a zírala do stropu, připadala jsem si jako člověk v márnici, co čeká na smrt. S jeho pomocí jsem se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Všechno mi připomínalo noční můru. Všechno! Dokonce i noční stolky byly podobné jako ve snu…

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se vyděšeným hlasem. Nebylo divu, že se Edwardův sametový hlas odrážel od stěn místnosti, bylo to tu obrovské. Barevnost bílé převládala, všude na stěnách byla ohromná zrcadla s komodami a dominovala jim bílá postel s prvky dubového dřeva. Natáhla jsem do plic vzduch, když prosvištěl lehký větřík francouzským oknem dovnitř. Cítila jsem slanost.

Usmál se na mě. „Pojď, názorná ukázka bude mnohem lepší.“ Chytil mě za ruku a pomohl mi dolů z postele. V jeho dotyku bylo najednou něco jiného; něžnějšího, opatrnějšího. Jako by se rozhodl hlídat mě mnohem víc než předtím. Možná jsem mu neměla o těhotenství nic říkat, třeba se to dítě uvnitř mě ani nenarodí, napadlo mě a vzápětí jsem se peskovala za takové myšlenky. Postavila jsem se na nohy a cítila se celá polámaná. Zkřivila jsem ústa do bolestné grimasy.

Jeho pohled padl na mé bříško, které bylo, díkybohu, ještě ploché. Alespoň jedna věc z mé noční můry se liší, pomyslela jsem si skepticky. „Bolí tě něco?“ Tohle nemohl být strašidelný a krvelačný Edward! Nemohl být mýtickou bytostí, jež z lidí vysává život! opakovala jsem si stále dokola a cítila vtíravé slzy v koutcích očí. Sklopila jsem pohled na své nohy.

„Ne, vše je v pořádku,“ ujistila jsem ho rozechvělým hlasem a zaklesla se do jeho připraveného objetí. Ať už jsem o něm mívala jakékoli sny, stále jsem se u něj cítila v bezpečí. Byla jsem přesvědčená, že mě moje bláznivá palice mate. Sehnul se, jeho chladné dlaně se dotkly mých nohou a vyhoupl si mě do náruče. Najednou jsem viděla celou místnost z několika centimetrů nad zemí. A v jeho náruči byla mnohem hezčí. Přijatelnější. Možná i snesitelnější.

„To jsem rád,“ věnoval mi polibek na spánek a tím mi uhladil i zpocený pramen vlasů, za což jsem se zastyděla, „je na čase, abych ti ukázal, kde budeme další týden prožívat ty nejúžasnější chvíle, slečno Swanová.“ Při oslovení mého svobodného příjemní jsem sebou trhla a s pozdviženým obočím se na něj zadívala. Pokrčil rameny, jako by se nic nedělo.

„Ty znáš moje příjmení?“

Přikývl. „Jistě, vím o tobě všechno,“ zatvářil se tajemně, „a jelikož věřím tomu, že se budeš rozvádět, není důvod, abych tě oslovoval Huntová, budeš brzy volná jako ptáček.“ Zmínka o rozvodu mnou trhla podruhé, tentokrát s větší intenzitou.

„Edwarde,“ kuňkla jsem otrávená nad myšlenkami z mého manžela. Rezignovaně se zatvářil a jako omluvu mě políbil na rty, načež jsem opět nesouhlasně zamručela; neměla jsem umyté zuby.

„Pojď, ty moje těhulko,“ laškovně mi zamručel do ouška a já se samým blahem málem rozpustila v jeho náruči. Vždycky věděl, co mi má říct.

Společně jsme prošli oknem ven a zastavili se pod barevnou roletou. Edward kývl hlavou před sebe a já jej napodobila. Bylo to tu kouzelné! Před námi se rozprostírala zářivá, třpytivá modř, jež měla být pravděpodobně moře. Proud větru se vznesl a bohaté listy palem sebou vznešeně hnuly. Nikdy jsem neviděla moře a nikdy jsem nepocítila svěží vzduch, nedokázala jsem si představit, co okouzluje turisty na pláži, a byla jsem přesvědčená, že životu ve městě se to nevyrovná, ale když jsem spatřila, oč přichází člověk, byla jsem nucena změnit názor.

Nic se nevyrovná kráse pohledu na moře; připadala jsem si jako slepec, kterému poprvé v životě sundali brýle z očí, a on si směl užívat požitek z toho, co vidí. Taková směs barev a pocitů.

„Jestli budeš chtít, můžeme zkusit, jak teplá je voda v moři,“ obdařil mě Edward potutelným úsměvem. Dokázala jsem si sebe samu dost dobře představit – musela jsem vypadat jako psychicky narušená.

„Já… ne… teda, jo, samozřejmě,“ vydala jsem ze sebe stěží a pevněji stiskla jeho dlaň. Položil mě na zem, připravovala jsem se na to, že si stoupnu bosýma nohama na studenou dlažbu, ale překvapením bylo, když jsem se jen příjemně zakřenila. 

„Snad se ti tady bude líbit, Bello.“ Snad? Ne. Určitě se mi tu bude líbit. Tady jsem si připadala jako panenka z porcelánu. Místo souhlasu jsem Edwardovi skočila kolem krku a pevně jej objala.

„Děkuju ti,“ špitla jsem plačtivě a nadávala si, jak citlivá najednou jsem. Možná na mě už působí těhotenské hormony. Pěkně děkuju. Políbil mě na nos a poté na rty. Propletl naše prsty v jedny a otočil mě zády k sobě.

„Nemusíš děkovat, tohle všechno je jen pro tebe,“ cítila jsem jeho krásné rty ve vlasech a v té chvíli si přála, aby byly na těch mých, „a teď už i pro holčičku, která rostě v tvém lůně.“

„Holčičku?“ podivila jsem se.

„Pevně věřím, že to bude tak krásná dáma jako její maminka,“ utahoval si ze mě. Pomaličku sunul dlaně z boků k mému bříšku, jako by čekal, jestli mu to dovolím. Hodila jsem veškeré nesmyslné myšlenky strachu za hlavu a přitáhla si jeho ruce na bříško. Bylo krásné cítit teplo tam, kde začíná bít srdce nového života.

Přepadla mě nutkavost rozeběhnout se k pláži a dotknout se té krásy, byť jsem měla strach, abych ji svým dotykem neporušila. Edward vycítil mou nervozitu a nedočkavost, s polibkem na šíji mě pustil. „Jdi,“ pobídl mě, „celé tohle místo je jen tvoje. Cestu máš volnou.“ Jak jsem se dívala do jeho očí, nedokázala jsem si připustit sen, který se mi zdál. Prostě jsem se nedokázala smířit s tak nereálnou a těžko uvěřitelnou situací, jaká právě nastala. Edward byl dokonalým mužem, protějškem a každá jiná žena by byla ráda, že ho má u sebe. V rychlosti jsem ho objala, věnovala mu další polibek na rty a se šťastným úsměvem vyběhla z verandy.

Okamžitě jsem cítila spalující sluníčko v zádech, na tváři… vlastně na všech částích těla. Zastavila jsem se těsně u břehu, kdy jsem se dotkla hladiny moře. Nahlas jsem vyjekla a pak se začala smát své hlouposti. Pláž byla písčitá a jemná, což jsem náležitě oceňovala. Měla jsem tajnou představu toho, že bychom se s Edwardem milovali při západu slunce právě tady. Dívat se na zbarvené odstíny, odrážející se z té velké, žhavé koule. Zmocnilo se mě mravenčivé vzrušení, když jsem si to představila.

Nasála jsem vzduch do plic, až jsem měla pocit, jako by mi sůl sežehla hrdlo, a udělala jeden krok vpřed. Zrovna v té chvíli byl příliv, a tak vlna plnou silou narazila do mých nohou. Voda pleskla a příjemně zastudila. Vydechla jsem překvapením. Byl to nádherný a nezapomenutelný pocit. Z ničemnic jsem cítila na hrudi něco teplého, něco, co mi připomínalo slzy dojetí a vděčnosti.

Otočila jsem se. „Edwarde, pojď prosím ke mně,“ žadonila jsem jako malá holka, „voda je teplá a já bych se s tebou ráda vykoupala,“ lákala jsem ho k sobě, zatímco jsem si uvnitř hlavy spřádala plán, jak se mu ověsím kolem krku a nepustím. Prohrábl si vlasy a usmál se. Zastihla však zdráhavost. Jako by nechtěl přejít vzdálenost v doprovodu slunce až ke mně.

Zrovna jsem se nadechovala, když si odkašlala a udělal jeden váhavý krok ze zápraží dolů. Pohled, který se mi naskytl, mě málem srazil na kolena. Čím více jsem se snažila zapomenout na podivnosti v jeho blízkosti, tím více se objevovaly; zákon schválnosti. Buď mi lítaly hvězdičky kolem očí, anebo jsem viděla Edwardovu hruď, jak se mírně třpytí. Nebyla to oslepující zář, nýbrž pokropení třpytkami. „To je neuvěřitelné,“ splynulo mi ze rtů. V mém obličeji byl úžas, kdežto v Edwardově zklamání.

Zastavil se pár kroků ode mě a se sklopenou hlavou pozoroval jednotlivá písčitá zrna. „Jak pro koho,“ potvrdil zarputile mou poznámku.

„Okouzlující.“ Na znamení nesouhlasu zakroutil hlavou.

„Ne, Bello, na tomhle těle,“ sáhl na sebe, „není nic okouzlujícího a mrzí mě, že nejsem tak silný, abych se od tebe držel dál, protože ty mi nedáváš na výběr.“ Jeho smutek mě rval zevnitř, ale více mě překvapovala jeho slova, jeho chování a hlavně… moje myšlenky, které mě zrazovaly.

„Nevím pořádně, o čem to mluvíš,“ zašeptala jsem celá rozklepaná.

Ironicky se usmál. „Moc dobře víš, o čem mluvím, Bello,“ udělal jeden krok ke mně, „všímáš si rozdílů mezi námi, že? Vím to, protože vždy, když se u tebe nachomýtnu ve chvíli, kdy se mi změní barva očí, znervózníš.“ Z nevysvětlitelného důvodu jsem si skládala vše dohromady, najednou jsem před sebou měla ostré, smrtící zuby, krev, studenou pokožku, měnící se oči, to zatracené tetování a teď to blyštící se tělo… sakra, dost! Dost! Křičela jsem a snažila se nemyslet na takové blbosti. „Jsem pro tebe a lidi v okolí nebezpečný, opovrhuji lidským jídlem a dávám přednost krvi… a to jenom proto, že musím, ne, že bych chtěl.“

„Já ti nevěřím,“ zamumlala jsem nahlas, ale byl to spíše přesvědčivý hlas sebe samé.

„Musíš se s tím smířit,“ zlomil se mu hlas, „stejně jako já se musím smířit s tím, že veškeré krásné chvíle jednou začnou ale i skončí.“ Dotkl se mé dlaně a já ustoupila o krok dozadu, ačkoli jsem to neměla v plánu. Přikývl.

„Tušil jsem to.“ Nedokázala jsem ho konejšit, nemohla jsem se jej dotknout a říct, že to nebyla reakce, kterou bych neudělala. Popravdě jsem si od Edwarda právě teď chtěla držet co největší odstup… všechno se zdálo najednou tak černé a pesimistické. Jsem na opuštěném místě někde na Korsice s predátorem, co se živí krví, opustila jsem Eathena, a to i přesto, že je to otec mého dítěte.

Moment, Eathen.

„On o tom ví?“ vydala jsem ze sebe s knedlíkem v krku. Kupodivu věděl, o kom mluvím.

„Ví, že nejsme obyčejní, ale nestačil se dostat tak daleko jako ty,“ konstatoval stále smutným tónem. Lhala bych, kdybych připustila, že mi ho není líto, ale nedokázala jsem ho chytit za ruku. Prostě jsem nemohla. „Nikdo z našeho druhu se nedává dohromady s lidskou rasou, nikdo,“ zavrčel poslední slovo.

„Proč?“ kuňkla jsem. „Copak byste je… snědli?“ Mé poznámce se zasmál, ačkoli do smíchu nebylo ani jednomu.

„Neživíme se krví lidí, v tom je ten vtip. Naší prioritou je, abychom chránili lidské životy, a proto pijeme ze zvířat. Nezmírní to pocit viny, ale fakt, že nezabíjíme zvířata na téhle planetě pro obživu sami, je jakýmsi balzámem na duši.“ Jeho tvář zvážněla. „Měl bych se od tebe držet dál, protože nikdy nevím, kdy budu v pokušení ochutnat tvou krev, byť jsem poloviční upír, ale nedokážu se od tebe držet. Nejde to!“ Pohltilo mě známé teplo. Stačilo jedno slovo a byla jsem zase v té zlaté kleci, kde nade mnou Edward moc.

„Miluju tě, zamiloval jsem se, a protože jsem monstrum, co by ti mohlo ublížit, nemám právo na lásku,“ tvrdě řečeno to bolelo mnohem více, „pochopím, když se budeš chtít vrátit domů, ale musel jsem ti to říct. Musel jsem ti říct, kdo doopravdy jsem, tím se ale moje city k tobě nemění.“ Nebyla jsem si jistá, jestli můžu konstatovat stejnou odpověď jako Edward. „A co se týče tvého manžela; není takový svatoušek, jaký se zdá. Jasper se o jeho obchod zajímá jen proto, že všechny jeho kroky jsou protizákonné, a proto je dosti pravděpodobné, že až přiletíš do New Yorku, budeš mít možnost navštívit zatuhlou díru s mřížemi.“ Moje srdce několikrát za sebou zaplesalo neuvěřitelnou rychlostí. Eathen a vězení? Podvody? Eathen nemohl být zloděj, vždyť…

„Omluv mě,“ řekla jsem bez jakýchkoli emocí, objala jsem se kolem ramen a obešla jej. „Potřebuju chvíli o samotě.“ Nezamířila jsem do domu, prošla jsem mýtinkou k aleji palem a nechala Edwarda za sebou. Potřebovala jsem se s tím vším vyrovnat, nevím, jestli jsem byla překvapenější z Edwardovy temné stránky života, anebo faktu, že je můj manžel podvodník. Nic takového bych si nikdy nepřipustila…

… ani to, že jsem měla poměr s upírem! 


 Kulatinky jsou za námi a už nás čeká jen pár kapitol. Překousne nakonec Bella to, že je její nová láska mýtická bytost? 

» 41. kapitola

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 40. kapitola:

25.03.2012 [12:56]

N1I1K1O1LJestli to Bella nepřekousne a nesmíří se s tím, tak jí asi zabiju. Emoticon Emoticon Má tak skvělého chlapa a jediná věc, která mu ubírá body k dobru je ta, že pije krev. Tak na co si stěžuje? Emoticon Emoticon
Uff, no... a ty to takhle usekneš. Co si mám teď myslet? Emoticon Odpustí mu? Uteče? Nebo se zabije? Emoticon Prosííííím, přidej další kapitolu brzo. Emoticon Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.03.2012 [12:09]

dopřej jim prosím společné štěstí Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.03.2012 [11:29]

SemiskaMoc pěkné, povedlo se ti to. Emoticon Já doufám, že to překousne a její láska k Edwardovi zvítězí. Emoticon Emoticon Emoticon Těším se na příště. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.03.2012 [10:42]

kollart Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3.
Smazat | Upravit | 25.03.2012 [9:57]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Emoticon Emoticon
Krásný!!! Rychle pokračování Emoticon Emoticon Emoticon

25.03.2012 [9:38]

Sanasami Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.03.2012 [8:34]

SummerLili Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!