Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 39. kapitola

12.03.2012 (21:00) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2518×

Jen jedno objetí – 39. kapitola

Samota je horší než smrt, neboť samota smrt činí bolestivější

Nemohla jsem to v sobě dát držet. Musela jsem se s tím někomu svěřit, osobě, které věřím, a jasným adeptem byl právě Edward. Sama jsem nechtěla věřit tomu, co mi doktor pověděl, nedokázala jsem si představit, že bych byla těhotná, nebo že bych se mohla stát matkou. Představa usměvavé maminky s děťátkem v ruce a šťastným otcem po jejich boku je mně tak vzdálená a nemožná.

„Řekni mi, že jsem právě špatně slyšel,“ zašeptal mým směrem. Jeho oči byly splašené, nepochopitelné a hlavně v nich byl znát šok. Stejný šok, jaký jsem měla před týdnem i já. Zakroutila jsem hlavou a sklopila pohled ke kolenům. Jeho stisk povolil a toho jsem se obávala. Bála jsem se přesně téhle reakce, kdy se mnou nebude chtít nic mít. Ve skrytu duše jsem se s tím snažila smířit, ale bylo těžké představit si, že bych jej už nikdy neviděla.

„Bells, já…“ chytil mě za ruku, „nevím, co bych ti na to měl říct. Čekal jsem všechno, ale ne tohle. Netušil jsem, že -“ zarazil se. Zřejmě mu muselo dojít, kdo je otcem dítěte, a ačkoli bych si přála opak, fakta byla jasná. Podíval se mi do očí a v tu chvíli jsme oba věděli, co se nám honí hlavou.

Mlčky jsem přikývla. „Jsem v druhém měsíci těhotenství…“

„Tím by se vysvětlovalo, proč ti bylo poslední dobu špatně,“ doplnil mě. Kdybych té noci necítila, že se mnou není něco v pořádku, vůbec bych nesebrala odvahu a nešla k doktorovi. Nedozvěděla bych se, že za sedm měsíců budu v ruce držet maličký uzlíček pláče, který mi bude tak podobný. A

„Sama jsem měla týden na to, abych se s tím srovnala. Jsem ti vděčná, Edwarde, žes mi dal možnost pročistit si hlavu na jiném místě s osobou, která mě držela v dobrém i zlém.“ Cítila jsem se provinile. Poslední dny jsem měla hrozné výčitky svědomí. Když jsem si našla chvíli, kdy jsem zapomněla na veškeré překážky v našem vztahu, Edwardův šťastný úsměv mi je připomínal. „Mrzí mě, že jsem tě zklamala, vím to a omlouvám se ti.“

„Nezklamala jsi mě,“ skočil mi do řeči, ale takové lži bych nikdy nemohla potvrdit. Umanutě jsem zakroutila hlavou a zesílila stisk na jeho dlani.

„Nevěděla jsem, až do včerejšího dne, co k tobě vlastně cítím. Vím, že jsem k tobě něco začala cítit, dokonce vím, že jsem tě začala mít ráda, a to jinak než dobrého přítele, ale včerejší nocí, kdy jsem se probudila ve tvé náruči s pláčem, jsem pochopila, že tě miluju.“ Těžko se to přiznávalo, ale s každým dalším slovem jsem se cítila lehčí. Kameny z mého srdce velkou tíhou padaly a já slyšela jen jejich dunivý dopad. „Byls to ty, kdo mě tišil a znovu kolébal, abych se pokusila usnout. A byl jsi tady, když jsem tě potřebovala.“ Důležitějším faktem však bylo, že za celá ta léta mého života s Eathen, jsem k němu nikdy necítila takovou zbožnou úctu jako právě k Edwardovi.

Bez dalších slov mě objal a přivinul k sobě. Nedokázala jsem vzdorovat. Položila jsem hlavu na jeho hruď a vnímala jen slané slzy, které jsem cítila v koutcích úst. S něžností mě hladil po zádech a přitom si neodpustil polibek do vlasů. „Není důvod, abys plakala, Bello, jsem šťastný, že máš možnost být matkou,“ měla jsem podivný pocit, když mi tohle právě říkal, bylo pro mě neuvěřitelné, jak s chladnou hlavou to vše přijal a jak k celé věci přistupoval, „já bych ti takový vzácný dar dát nemohl.“

Zadívala jsem se na s pozdviženým obočím. „Ty… ty jsi neplodný?“ vydala jsem ze sebe s údivem. Zatvářil se jako spráskaný pes. Zřejmě jsem uhodila na citlivou strunu. „Promiň, jestli jsem se tě dotkla, nechtěla jsem -“

„Pšt,“ umlčel mě něžným polibkem na rty, „nic jsi neudělala. Řekněme, že jsem neplodný, ale co se za tím vlastně skrývá, to ti povím, až na to bude ten správný čas.“

„Neměly by mezi námi být tajnosti, Edwarde, nechci, abychom si lhali.“ Představa, že přede mnou Edward tají něco velkého, mě znervózňovala. Zakroutil hlavou.

„Nemusíš se bát, brzy se vše dozvíš a pak bude řada na mně, abych se ti omlouval,“ zamumlal lítostivým hlasem. Protože jsem viděla jeho zmučený výraz ve tváři, neptala jsem se na více, než bylo nutné. Sama jsem neměla náladu na více rozebírání a ze všeho nejvíc jsem si přála, aby mě stále svíral ve své náruči, než přistaneme. Tak jsem alespoň měla pocit, že tu mám někoho, kdo mě ochrání. Přitáhla jsem si kolena k sobě a opřela se o jeho rameno. Přehodil přese mě slabou deku, kterou si vyžádal od letušky, a políbil mě na čelo.

„Obdivuju tě,“ řekla jsem mu do hrudě. Dívala jsem se na jeho boty, abych nemusela čelit palčivému pohledu. Samozřejmě věděl, co je mým účelem. Donutil mě, abych zdvihla pohled.

„Za co?“

Nádech.

Výdech.

Nádech.

Výdech… „Bála jsem se toho, že bys na mě začal křičet, anebo mě dokonce nechal na letišti samotnou.“ Snažila jsem se zachytit frekvenci jeho srdce, ale čím více jsem byla soustředěná, tím více jsem si připadala vyvedená z míry, protože jsem neslyšela absolutně nic. Jako by jeho srdce tiše spalo.

„To sis o mně opravdu myslela?“ Pohoršení v jeho hlase bylo zcela slyšitelné, z čehož jsem usoudila, že jsem se vyjádřila opět špatně. Zakroutila jsem hlavou.

„Nebyla by to tvá chyba, Edwarde, už takhle si na krk vážeš přítěž, jako jsem já, jen -“

„Dost!“ zabručel hrdelním hlasem. Bylo to tak tiché, ale zřetelné, až mi naběhla husí kůže. Dvěma prsty si přidržoval mou bradu, abych mu neunikla; neměla jsem to rozhodně v plánu. „Jak si můžeš něco takového myslet, Bello?“ Nenechal mě, abych se vyjádřila, pokračoval stále dál i s probodáváním pohledu. „Nikdy, opakuju nikdy, bych nebyl takový necitelný tvor, jako je tvůj povedený manžel a otec tvého dítěte. Jsem šťastný, opravdu mám radost z toho, že budeš mít dítě, doufaje holčičku, aby zdědila krásu po tobě. Každá žena si zaslouží být šťastná a pocítit mateřský pud, ale jediné, co mě mrzí a zároveň štve, je,“ napjatě jsem očekávala, co z něho vypadne, „že otcem toho krásného, milovaného tvorečka bude Eathen Hunt.“ Oklepala jsem se.

Nenávist z Edwardova hlasu odkapávala jako hustý med. Ti dva se v mé přítomnosti setkali pouze jednou a ani při takovém setkání v baru plném lidí si nedali říct. Bála jsem se jen té chvíle, až se Eathen dozví, kde a s kým vlastně jsem.

Na paměti jsem měla jediné slovo – běhna. Ale nebyla jsem první ani poslední, kdo v našem manželství zahnul.

„Přemýšlela jsem o rozvodu,“ připustila jsem nakonec. Cítila jsem, jak to s Edwardem hnulo.

„Rozvod?“ Z jeho úst slovo ‚rozvod‘ znělo pozitivně a velmi věrohodně. Zamručela jsem na souhlas.

„Moc dobře vím, že Eathen mi není věrný.“ Překvapený výraz z Edwardovy strany mě mírně vyvedl z míry. „Netvař se tak,“ napomenula jsem ho, „vždyť jsi chlap a vy nejlépe víte, jak v takové situace dokážete zazmatkovat a učinit rozhodnutí, kterého později litujete, anebo taky ne.“ Nevěděla jsem proč, ale byla jsem v domnění, že Eathen své nevěry rozhodně nelitoval. Zřejmě heslo ‚Co oči nevidí, srdce nebolí‘ má něco do sebe. „Nejsem naivní a ani blbá -“

„To jsem nikdy neřekl,“ upozornil mě.

„Já vím, však ti taky nic nevyčítám,“ naklonila jsem se k němu a políbila ho na rty, „vím, že je nemožné, aby naše manželství bylo šťastné a opětované láskou. Řekni mi, který muž by několik milionů kilometrů od své ženy vydržel víc jak měsíc bez sexuálního styku? Proboha, je to mladý chlap, plný energie, je krásný a samozřejmě i bohatý.“ Po čemž šla většina krasavic v Eathenově okolí.

„Takový je už svět, Bello, a jestli se v něm nenaučíš chodit, tak tě ostatní smetou ze scény tak rychle, že nebudeš vědět ani jak.“ Měl pravdu. Opravdu musí být člověk bojovník a nenechat si všechno líbit, aby dokázal svému okolí, že si s ním nemůže zahrávat, ale… není všechno tak jednoduché a snadné, jak se zdá být. Už odmalička jsem nepatřila nikam. Stále jsem si připadala někdy mezi dvěma světy. Nepatřila jsem mezi nejlepší žáky ve třídě, nebyla jsem nejkrásnější dívkou na škole, ani jsem nevynikala v žádném sportu. Obyčejná dívka, která se nechala ovlivnit společností, a Eathen byl první muž mého života, kterému jsem odevzdala své tělo, důvěru, ba dokonce i srdce.

„Já ho neměla ráda kvůli penězům, Eathena jsem opravdu milovala jako nikoho jiného, dokud se neukázalo, jak to mezi námi doopravdy je. Byla jsem vždy jen na druhém místě, vždy přede mnou byla ta zatracená práce.“

„Jsi jiná než ostatní ženy či dívky, ty jsi Bella a jsi sama sebou!“ Bože, jak je možné, že vždy věděl, co mi odpovědět. Jako by mě znal celou věčnost a věděl, co přesně potřebuju. „Taky si nemysli, že mám jen světlé stránky života, jsem zatracený hajzl, co si tě ani nezaslouží, ale nedokážu odporovat srdci. Nejde to a ani nechci.“ Jeho bronzové prameny se blížily. Najednou byl jen pár centimetrů ode mě, stačilo by se nepatrně pohnout a mohla bych okusit jeho rty. Jeho sladké a obluzující rty.

Polib mě! křičela jsem na něj v duchu. Toužila jsem po tom cítit horkost jeho objetí, bez ní jsem si připadala sama. A do teď nevím, jak jsem to mohla vydržet před jeho příchodem. Ukázal mi úplně jiný pohled na svět. Jako by mi mohl číst myšlenky, nejprve se s jemností motýlích křidýlek dotkl mých rtů svými, a když jsem mu náruživě odpověděla, přitlačil. Ovinula jsem mu paže kolem krku a vší silou si jej přitáhla k sobě. Zběsile jsem kmitala jazykem po horním rtu a hladově z něho pila. Byla jsem jako nenasytná zvěř. A příjemné překvapení nastalo, když jsem pocítila hmatatelnou touhu Edwarda. Stejně zběsilý a nabuzený jako já.

Dobyl se jazykem do mých úst a já mu zasténala do úst. Měla jsem přivřené oči a nevnímala okolí v letadle. Vůbec jsem nekoukala na to, že by si nás mohli ostatní zhnuseně prohlížet. Viděla jsem jen sebe a jeho, jak se spolu nazí svíjíme na posteli a oddáváme se chtíči. Celé tělo jsem měla rázem jako vibrující těleso. Plenil má ústa s lehkostí. Nebyl drsný a přivykal mému tempu.

Když už jsem nemohla dýchat, přerušila jsem polibek, ale neodtáhli jsme se od sebe. Dotýkali jsme se čely a hleděli si do očí. V těch jeho jsem viděla jen něhu s láskou a velmi náruživě jsem na to zareagovala. „Nechci o tohle přijít,“ políbila jsem ho na nos, „nechci přijít o tebe,“ další polibek na rty, „ale nemůžu zůstat jako svobodná matka. Musím myslet i na dítě, jež ve mně roste.“

„Já bych tě samotnou nenechal, postaral bych se o tebe i o malou,“ pohladil mě po tváři, a tak sklidil další slzičku dojetí, „miluju tě, Bello, a už jsem ti říkal, že ty jsi ten důvod, proč všechno tohle dělám. Chci, abys byla má, a na Eathena se můžeš vykašlat.“ Vděčně jsem se usmála.

„Nechci to teď řešit. Čeká nás týden, kde budeme jen my dva. A až se vrátím domů, budu čelit svým problémům tak, jak se patří.“

„My,“ upravil mě s úsměvem.

„Děkuju,“ špitla jsem s červenými tvářemi. „Nevadilo by ti, kdybych si zdřímla? Bolí mě hlava a mám podivně sevřený žaludek.“ A hlavně jsem se potřebovala vytratit do jiného světa.

Pohladil mě po vlasech a urovnal mi neposedné prameny. „Spinkejte, sluníčka, já tady budu s vámi.“ S úsměvem jsem přivřela oči a po chvíli jsem vnímala už jen hlazení na tváři a šum z dálky letadla.

„Dodávka je připravená na export,“ ohlásil hrubý mužský hlas. Muž s lví hřívou na hlavě se ohlédl na svého obchodního partnera a široce se usmál. Věděl, že než se všechny ty bedny s prošlým mlékem naloží, směřujíc do Spojených států, je třeba zajistit ještě jednu věc. Udělal dva kroky k hromadě dřeva, na nichž bylo potvrzující razítko.

„Jakou mi dáváte záruku, že je vše tak, jak by mělo?“ zeptal se jakoby nic. Odpověď ale nepřicházela. „Myslím si, že vaše dodávka není zcela v pořádku.“ Šum v hloučku se nesl až k jeho uším. Se škodolibostí se pousmál.

„Co tím míníte docílit, vše je připraveno, sám jsem to kontrolovat!“ Nervozita v jeho hlase byla zcela zřetelná. Postavil se před žlutě křiklavou známku a přejel prsty po vyrytých písmencích; čekal, než se na něj soustředí veškerá pozornost a pak… strhl označenou pásku.

„Proboha,“ vydechl první z nich a následovala slova nářků a překvapení. „Dodávka mléka z firmy Sanofi-Aventis,“ slétl pohledem o pár řádků níž, „spotřební doba do roku 2008.“

Dotyčný věděl, co to znamená – konec.

„Kdo je ředitelem firmy Sanofi-Aventis.“ Zavládlo hrobové ticho. Z řad vystoupil mladík s černými vlasy a uhrančivým pohledem. Zadíval se na muže, jenž strhl pásku na bedně, a sevřel ruce v pěst.

„Já…“ ozval se hlas Eathena Hunta. 

» 40. kapitola 

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 39. kapitola :