Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jedna rodina? Nesmysl - 33. Poslední boj

Jedna rodina? Nesmysl - 33. Poslední bojPo trošku delší odmlce je tady kapitola k Sad Endu. Nepočítám s tím, že byste brečeli, protože mi to nepříjde, zas až tak hrozné, ale budu ráda, když mi napíšete vaše pocity a názory v komentářích. Jinak poprvé jsem zapojila pohled vypravěče, takže doufám, že se vám bude líbit, stejně jako celá kapitola. Pusťte si k tomu písničky, ať si trošičku naladíte správnou atmosféru. Příjemné počteníčko a prosím haldu komentářů, Vaše Hanulka :-*

Vypráví Bella

Vstoupili jsme do pracovny, kde už na nás čekal Aro se svými bratry, Felixem a Demetrim.
„Bello, Nicu, vítejte. Vybídl bych vás, aby jste se posadili, ale bohužel už není kam,“ pousmál se smutně Aro a poukázal po přeplněné pracovně.

„Nevadí, rádi postojíme,“ odpověděla jsem za nás za oba.

„Dobře. Tak tedy, svolal jsem vás sem proto, abychom pečlivě připravili plán.“

 

„Ehm Aro, omluvám se, že tě přerušuji, ale mohl bys nám prosím vysvětlit, o jaký problém se vlastně ve Vancouveru jedná?“ zeptala jsem se. Už dávno jsem si před Arem nebrala servítky a nebála se promluvit. Caius na mě sice pohrdlivě pohlédl, ale to mi bylo jedno, stejně jako jsem já a celá schůzka byla ukradená Marcusovi, který seděl na jednom z měkkých křesel a nepřítomně pozoroval kamennou podlahu.

 

„Jistě, Bello, děkuji za připomínku. Jedná se o skupinu sice mladých, ale rozhodně ne novorozených upírů, kteří velmi nápadně drancují město. Je jich asi dvacet a vraždí na každém rohu. To musíme zarazit. Ovšem nebyl by to takový problém, kdyby i tato skupina neměla mezi sebou velmi mocného upíra jménem Roy. Jeho dar je velmi podobný Janeinu, až na to, že on jím dokáže zabít, dokonce i upíra. Tudíž je prioritou, abychom se nejdříve zbavili jeho, a to bude tvá práce, Isabello,“ upřel na mě Aro svůj pohled a já přikývla na porozuměnou. Pak už jsme jen probírali různé možnosti taktiky. Aro přišel s velmi dobrým nápadem, který doufám, vyjde.

 

Aro nás po dlouhé debatě a vychytávání posledních much poslal do svých pokojů, abychom se připravili. Stačila mi pouhá chvilka na to, abych si vzala na sebe nějaké pohodlnější oblečení, na nohy obula pořádné boty a na krk nasadila medailonek od Edwarda. Rozhlédla jsem se po pokoji jako vždy, když jsem odcházela na misi. Mohlo to být také naposledy, co se do těchto stěn vracím. Vždy jsem si přála vrátit se zpět. Už kvůli Edwardovi a vždy, když jsem se vrátila z nějaké mise, tak jsem se ukázala krátce Alici, aby věděli, že jsem stále naživu a v pořádku. Tedy alespoň po fyzické stránce. Moje srdce a duše, tedy pokud nějakou mám, trpěly. Ať už jsem to nedávala znát a snažila se chovat pokud možno normálně, stále jsem uvnitř trpěla.

 

Zabouchla jsem za sebou dveře od svých komnat a seběhla do sklepení, kde jsem popadla klíčky od svého oblíbeného auta. Kluci sice nebudou nadšení, že řídím já, ale mají smůlu. S klíči v rukou jsem stála opřená o zeď a čekala na ostatní. Aro měl v plánu přepravit nás do Kanady soukromým letadlem, protože ten problém se musel vyřešit co nejdříve a cesta pěšky přes půlku Evropy a celý Atlantský oceán by zabrala minimálně týden.

 

Konečně dorazil i zbytek gardy v čele s Arem. Byla nás početná skupina. Mávla jsme na kluky klíči a sledovala jejich smutné obličeje. Každý z nás rád řídil, ale pro tentokrát jsem prostě vyhrála já. Vehnala jsem je do velkého Hummera a za dalšími auty se rozjela směrem letiště.

Cesta netrvala dlouho a parkovala jsem v soukromém hangáru, kde jsem se z auta ihned přesunula do měkkých sedaček soukromého letadla a dívala se z okénka, jak pod námi mizí zem.

 

Bylo zvláštní vrátit se na svůj rodný kontinent po tak dlouhé době. Nevracela jsem se domů, do Ameriky, ale i tak to byl neskutečný pocit, vrátit se do míst, kde jsem prožila část svého věčného života. Blízko Vancouveru jsme přeci žili. Z části jsem se domů vracela, ale věčným domovem pro mě bude vždy Forks, kde jsem potkala druhou půlku svého srdce, svého já. Ve Forks jsem potkala svou věčnou nekončící lásku. Bolelo mě pomyšlení, když jsem si uvědomila, že budu poblíž Forks, ale tam už má rodina žít nemůže. I tak v okolí Vancouveru bylo hodně mých vzpomínek na dávné lovy a při vzpomínce na Kanadu se mi vybavil víkend před mými osudnými narozeninami, kdy jsme byli celá rodina na chatě v horách. S Edwardem jsme si užívali každé společné chvilky a ani nepomysleli na to, že za pár dní se od sebe odloučíme na dlouhý dvacet pět let.

 

Snažila jsem se těšit na Kanadu. Na její temné lesy, v kterých jsem se kdysi v doprovodu své rodiny proháněla. Konečně si zase budu moci pořádně zalovit a třeba narazím i na pumu nebo medvěda, protože evropské lesy tenhle luxus nenabízely. Tam jsem se musela spokojit se srnkou. Sledovala jsem nekonečný oceán proudící pod námi a těšila se, až zase budu stát na mě známé půdě.

 

Let netrval dlouho, tedy pro mě ne, já se zabavila svými úvahami a vzpomínkami, takže mě překvapilo, když jsme začali klesat.

„To už jsme tady?“ zeptala jsem se zmateně.

„Ano, Isabello, jsi připravená?“ zeptal se mě Aro.

„Jsem, ale potřebovala bych si ještě skočit na lov.“

„Samozřejmě, i my potřebujeme,“ pousmál se Aro a já se zahleděla do jeho vínových očí. Nikdy mě nepřestal děsit způsob jejich žití. Nevážili si lidského života. Vždyť ten je stejně důležitý, jako ten náš. Proč bychom my, zrůdy z temnot, měli zabíjet nevinné, abychom sami přežili? Vždy, když jsem viděla ty nevinné tváře procházet chodbami Volterry, tak mi bylo úzko. Nikdo z nich nevěděl, že už nikdy neuvidí svou rodinu, už se nikdy nepodívá do sluneční záře. Každému z nich zbývalo pár posledních nádechů, jejich srdce párkrát naposledy udeřila. Ačkoliv jsem jim chtěla tolik pomoci, dostat je z toho hrůzného hradu, kde je čekala smrt, nemohla jsem.

 

„Nico byl na lovu jako poslední, takže tě doprovodí, ano? A sejdeme se za hodinu na smluveném místě,“ vytrhl mě Arův hlas z mých úvah.

„Jistě, Aro,“ přikývla jsem a jakmile letadlo dosedlo na zem, vydala jsem se v doprovodu Nica do blízkých lesů.

„Je zvláštní být zase tady,“ prohodila jsem jen tak, když jsme probíhali mě známými místy.

„Připomíná ti to domov?“

„Jeden čas jsem žila poblíž a v těchto lesích se co chvíli proháněla.“

„Je mi vážně moc líto, jak trpíš.“

„Já vím. Sice jsem si na tu neustálou bolest a vždy přetrvávající smutek zvykla, ale budu ráda, až se jich nadobro zbavím.“

„Však už to máš za pár.“

„Deset let je stále dlouhá doba, Nico,“ pousmála jsem se.

„Pro upíra ne,“ nesouhlasil se mnou.
„Ale pro zamilovaného, trpícího upíra ano,“ vysvětlila jsem. „Mohl bys tady na mě počkat? Však víš, že nikam neuteču. Jen bych si v klidu zalovila.“

„Jistě, počkám tady,“ přikývl Nico a posadil se na kořeny jednoho z dlouhé řady stromů.

 

Kývla jsem hlavou na porozumění a rozběhla se lesem dál sama. Rozhlížela jsem se všude okolo a v hlavě se mi promítaly veškeré moje vzpomínky na blízké okolí. Na dlouhé lovy s Emmettem, kdy jsme soupeřili o největší úlovek, či závody lesem, kdo bude dřív doma. Pak také na lov s Edwardem, když jsme byli na naší horské chatě, na naše milování v mechu a jehličí. Mé nitro se bolestivě sevřelo a já poslední vzpomínku musela co nejrychleji zastrčit do šuplíku zamčeného na deset západů ve své hlavě.

Byla jsem natolik mimo, že jsem si vůbec nevšimla medvěda, který pil z potůčku. Na chvíli jsem se zarazila a pak se co nejrychleji přikradla a zakousla se do jeho krční tepny. Medvěd se divoce bránil. Nebyla jsem zvyklá, že se má potrava tak křečovitě pere o svůj život. Přeci jen srnky v Itálii toho moc nezmohly, ale medvěd měl síly dost. Musela jsem se natolik začít soustředit, že jsem na chvíli popustila svůj fyzický štít. Medvědovi jsem nekompromisně zlomila vaz a vysála z jeho těla poslední kapičku krve. Když jsem s ním byla hotová, vytáhla jsem zpátky svůj štít, mrtvé tělo zahrabala hluboko do země a vrátila se za Nicem, který čekal stále na tom stejném místě.

 

„Můžeme vyrazit?“ zeptal se Nico, když mě spatřil. Prohlížela jsem si roztrženou košili a tílko na břiše.

„Jo, můžeme.“ V tichosti jsme vyrazili lesem, každý zahloubaný do svých myšlenek.

„Stejně se divím, že ti to chutná.“

„Nedá se říct, že by mi to chutnalo, ale mám lepší pocit. Měl bys to taky zkusit.“

„Jednou stačilo a víckrát nemusím, díky,“ ušklíbl se Nico. Vybavilo se mi jeho jednou a naposledy. Ošklíbal se nad tím zakousnout se do chlupatého krku zvířete, a když jsem ho konečně donutila, ihned od rozpitého těla odskočil a plival krev všude okolo.

 

„Máš strach?“ zeptal se po chvíli Nico.

„Ne víc než obvykle. Ty?“

„Docela jo.“

„Ale prosím tě, dobře to dopadne. Je to naprosto brilantní plán.“

„Jenže, co když se něco zvrtne? Co když mi to zrovna nepůjde? Víš, že svůj dar stále cvičím a nemůžu se na něj vždy stoprocentně spolehnout. Nechci abys… Abys… Abys zemřela mou vinou. A nechci, aby mou vinou zemřeli i ostatní,“ zakoktal se Nico.

„Neboj se, nic se mi nestane. Budeš uzavřený v mém štítu, a pokud budeš dávat pozor na smluvené znamení a uděláš, co máš, vše bude v pořádku. Věř mi. A pokud jde o ostatní, je tady Ben, který je uchrání. Jeho štít je sice slabší, než můj, ale bude stačit,“ snažila jsem se ho povzbudit.

„A pokud se to přeci jen nepovede, mám na tebe jedinou prosbu. Najdi Edwarda a vyřiď mu, že jsem ho milovala a ať se neopovažuje provádět nějaké hlouposti.“

„Doufám, že to nebude třeba,“ povzdechl si Nico a dál se věnoval jen cestě vinoucí se lesem.

 

Po chvíli jsme konečně narazili na zbytek gardy.

„Vše v pořádku?“ optal se nás zadumaně Aro.

„Naprosto,“ přikývla jsem. Nico se na mě vděčně usmál, že jsem neřekla, jaký má z celé akce strach. Doufala jsem, že ho strachu zbaví adrenalin, který při každém boji přijde, protože jestli se bude bát, nemuselo by to s námi a hlavně se mnou dopadnout dobře.

„V tom případě si prosím, Isabello, obleč svůj plášť a budeme moci vyrazit,“ pobídl mě Aro. Rychle jsem přes sebe přehodila plášť, který měl Demetri schovaný u sebe a naznačila, že můžeme vyrazit. Celá garda se seskupila do předem určených linií. Jako velmi blízký člověk Ara, jsem se držela poblíž něho v nejtmavším kruhu.

 

Naši protivníci přebývali v jednom ze skladišť na konci města, kam člověk dlouho nezavítal, avšak dřív tady muselo být docela živo, soudě podle všemožných billboardů, značek a opuštěných budov. Poznala jsem tohle místo. Kdysi dávno, cestou do Forks jsme jím projížděli, jenže tenkrát nebylo tak zchátralé. Rozhlížela jsem se všude okolo sebe, že jsem málem nepostřehla, že vchod do úkrytu těch upírů je jen pár metrů od nás.

„Bello, dávej pozor,“ napomenul mě syknutím Demetri, který stál po mém pravém boku. Přikývla jsem a vrátila se myšlenkami zpět na zem. Nesměla jsem se teď nechat unášet v proudu krásných vzpomínek. Teď jsem musela dávat pozor, dbát o svůj život a důvěřovat Nicovi, který se nepatrně chvěl po mé levici. Lehce jsem mu stiskla ruku na znamení důvěry a zase ji stáhla zpět.

 

Rychlostí světla jsme vletěli do skladu a postavili se po celé jeho šířce do dlouhé bojovné linie. Za mými zády postával Nico a vedle mě vše bedlivě sledoval Aro. Kývla jsem hlavou na ostatní a prodrala se gardou do první linie. Skupina upírů, která obývala toto skladiště, byla opravdu překvapena. Nečekali, že by si Volterra jejich řádění všimla, ale v tom se spletli. Arovi a jeho bratrům neujde nic. Postavili se deset metrů před námi v bojovném postavení a divoce vrčeli. Rychle jsem je přepočítala, ale bylo jich víc, než dvacet. Měli jsme špatné informace. K už tak početné skupině se přidalo minimálně dalších deset upírů. Přestávalo se mi to líbit.

 

 

 

   

 

 

 

Pak se jejich středem prodral vysoký upír s černými vlasy. Bylo jasné, že tohle je Roy. Vystoupila jsem z řady, abych započala tuhle šarádu a on se výhružně přikrčil a zavrčel.

„K ničemu ti to nepomůže. Přišli jsme vás potrestat za vaše zdejší řádění. Porušili jste zákon o uchování našeho světa v tajnosti a za to musíte být náležitě potrestáni. Žádná milost vás nečeká,“ prohlásila jsem chladně a Roy se začal smát. Udělala jsem pár kroků ještě blíž k němu. Naklonil hlavu na stranu a bedlivě si mě prohlížel.

„Hmm, jsi velice odvážná. Odkdy ve Volteře mají ženy tak vysoké postavení, že hovoří za muže? To už i Aro ztratil své výsostné postavení?“ vysmíval se Roy a já jen doufala, že Aro zůstane skryt ve stínu černých plášťů a bude se držet smluveného plánu. Pár upírů za mými zády výhružně zavrčelo proti urážce jejich pána.

 

„Neurážej vládce Volterry, mohlo by se ti to vymstít, i když, tobě už nepomůže nic,“ varovala jsem ho syknutím.

„Už mě tahle hra přestává bavit,“ pokrčil Roy rameny a napřímil se. V tu chvíli se stalo víc věcí najednou. Rukama, které jsem měla schované za zády, jsem dala Nicovi znamení, do mého štítu narazila ohromná síla a skladištěm se ozvala hrozná rána. Úlekem jsem střelila pohledem doprava a viděla vysokou postavu s bronzovými vlasy. Mé srdce radostně poskočilo, když v tu chvíli jsem se skácela k zemi.


 

Mezitím v Pembertonu

Pohled vypravěče

 

 

 

   

 

 

Nedaleko od místa, kde se Bella divoce proháněla lesy ve společnosti svého kamaráda Nica a snažila se nevzpomínat na krásné chvilky strávené v těchto lesích, seděl u velkého okna další upír. Ačkoliv všichni byli bledí jako smrt, on ještě víc. Sametově bílá pokožka, kterou pod očima zdobily tmavé černé kruhy, bronzové vlasy neupravené, stejně tak oblečení, v kterém už minimálně měsíc seděl před oknem v hlubokém zamyšlení. Trápil se, každý den nadával sám sobě, jaký byl sobecký. Nechápal, jak mohl svou lásku nechat na pospas těm zrůdám. Bolelo jej mrtvé srdce, když si představil tu vzdálenost, která je od sebe oddělovala. Už to bylo tak dlouho, co ji naposledy viděl, kdy ji naposledy stiskl ve svém objetí, kdy přitiskl své rty na její a laskal ji ve vlasech, hladil její sametovou pokožku a cítil její blízkost.

 

Představoval si její krásný úsměv, který vždy zdobil její tvář, drobné vrásky, když se zlobila nebo nad něčím usilovně přemýšlela, pohled, kterým jej pozorovala, smích, který zněl jeho uším jako nádherná melodie, která jej vždy pohladila po duši a dokázala na jeho tváři vykouzlit široký úsměv, polibky, které mu s nadšením opětovala. Svými vzpomínkami si roztrhanou duši drásal ještě víc, ale to bylo jeho účelem. Chtěl se potrestat za svou hloupost. Nechal se přesvědčit, že nechat ji tam, je nejlepší věc, jakou mohl udělat, že tím ochrání svou rodinu.

Ale za tu cenu přišel o dlouhá léta strávená po jejím boku a mohl jen doufat, že ji ještě někdy spatří. Vlastně ve vizích své sestry ji vždy za čas viděl. Vypadala pořád stejně nádherně, jako si ji pamatoval. Ale její tvář nikdy nezdobil obvyklý úsměv. Byla smutná a její utrpení na něj sálalo i z pouhé vize. Byly to však jediné chvíle, kdy byl alespoň trochu šťastný. Vždy mu po tváři přeběhl bolestný úsměv, když ve své hlavě spatřil Alicinu vizi. Dál se díval z okna a přehrával si ji stále dokola.

 

Vyhýbal se své rodině a jejich všetečným litujícím pohledům, co to šlo. Všichni se tvářili, jako kdyby Bella zemřela, jako kdyby se k nim už nikdy neměla vrátit, ale takové myšlenky si Edward zakazoval. Stále věřil a doufal, že ji znovu uvidí, znovu ji obejme a políbí, znovu ji požádá o ruku, vezme si ji a stráví s ní zbytek své nekončící věčnosti, ke které byl odsouzen. V její blízkosti mu to totiž nepřipadalo jako trest, ale dar, aby mohl být s Bellou věky věků.

 

Hlavou mu probíhaly obvyklé myšlenky rodiny, když v tu se mu před očima rozehrála podivná Alicina vize. Byla v ní Bella, běžela lesem a pak se před ní objevilo nějaké obrovské skladiště. Edward vyletěl na nohy a po dlouhých letech opustil svůj pokoj dveřmi a sešel do obývacího pokoje. Všichni na něj překvapeně hleděli a prohlíželi si jeho špinavé oblečení a slehlé vlasy, ale on věnoval pohled jen své malé sestře.

„Alice?“ zeptal se s náznakem naděje v hlase.

„Já vím, myslím, že je to ve Vancouveru.“

„Můžete nám prosím říct, o co jde?“ ozval se Emmett, kterého štvalo, že neví, o co se jedná.

 

„Měla jsem vizi,“ začala vysvětlovat v rychlosti maličká Alice, která se celá chvěla napětím. Doufala, že její milovaná sestra je tak blízko, jak si myslí. „Byla tam Bella a v první chvíli běžela nějakým lesem a pak se dostala k nějaké továrně. Nedokážu určit, jestli tam byla sama a jestli se tam objeví zítra nebo dnes, ale jsem si na devadesát procent jistá, že vím, kde ta továrna je.“

 

Napětí v místnosti se dalo krájet. Všem se zastavil dech a s napětím očekávali, co bude dál. Jasper pohladil svou manželku po paži, ta se na něj pousmála a pak upřela svůj vševědoucí pohled na ostatní.

„Vím, tedy myslím si, že ta továrna je tady, tady ve Vancouveru.“ Místností se ozývalo jen ticho. Členové rodiny si vyměňovali zmatené pohledy. Jediný Edward měl pocit, že se jeho mrtvé srdce znovu rozbuší. Je tady. Tahle jediná věta mu pořád zněla v hlavě.

 

„Tak na co čekáme? Jdeme!“ vykřikl Emmett a hnal se ke dveřím.

„Emmette, počkej,“ zarazil ho Carlisle, který celou věc nejprve promýšlel. Uvědomoval si, že jediný důvod, proč by teď mohla být Bella ve Vancouveru je vyřízení těch vražd, které tu páchá ta skupina upírů. A když se s ní Edward, nebo kdokoliv z rodiny setká, mohl by ji Aro a celou rodinu potrestat.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ promluvil nakonec Carlisle.

„Cože?“ zeptal se nevěřícně Edward.

„Uvědom si, že nevíš, proč tu Bella je. Může tu být s Arem a nechci ani vědět, co by se stalo, kdyby ses tam objevil.“
„To je mi jedno. Klidně ji budu pozorovat jen z dálky, ale musím ji vidět. Jdete se mnou nebo ne?“ Rodina se po sobě chvíli bezmocně dívala, načež všichni přikývli a vyběhli z domu.

 

Běželi lesem, který se pomalu nořil do tmy, zahloubaní do svých myšlenek. Všichni se báli, co se může stát, ale zároveň se všichni uvnitř tetelili štěstím, že budou moci Bellu spatřit. Co nevidět se dostali blízko ke skladišti a Edward začal slyšet myšlenky upírů uvnitř. Poté, co v jedné z myslí spatřil Bellin obličej ještě zrychlil. Ty myšlenky se mu totiž vůbec nezamlouvaly. Lačnily po jediném, zabíjet, a první na ráně byla právě jeho láska. Aniž by se snažil svůj příchod nějak utajit, vběhl za hrozného hluku do skladiště a spatřil ji. Stála přímo naproti tomu upírovi, jehož myšlenky jej tolik vylekaly, ruce měla schované za zády a nevěřícně jej pozorovala. V jejím pohledu viděl odvahu, překvapení a pak také strach. Zase se bála, ale Edward věděl, že se nebojí o sebe, bála se o něj. Najednou se Belliny oči protočily a ona se mrtvolně snesla k zemi.

 

Edward celý zkameněl. Ne, to přeci nemůže být možné. Láska jeho existence, láska, která jej znovu donutila žít, před ním ležela na zemi bez jediné známky života. S pohledem upřeným na její tvář, k ní poklekl, vzal její ochablé tělo do náruče a přitiskl si ji k hrudi. Nedýchala, ani se pod jeho dotykem nezachvěla, tak jako vždy. Nevěnovala mu líbezný úsměv, polibek. Neřekla, jak ráda ho vidí, nebo aby odešel a neriskoval život, za který ona položila ten svůj. Neřekla už nic. Navždy usnula.

„Ne,“ zanaříkal Edward tiše a vzlykl. „Bello, ne. Slíbila jsi mi to. Dodrž svůj slib. Vrať se ke mně. Nenechávej mě tu, slyšíš! Vrať se. Neumím bez tebe žít. Nedokážu to. Bello, já tě prosím. Vzpomeň si na naše navždy. Nemůžeš mě tady nechat samotného,“ naříkal Edward a tiskl si její tělo co nejblíže. Jeho srdce se rozpadlo na maličké kousky. Držel svou lásku v náručí, tiše vzlykal a nevnímal nic, co se dělo okolo něj.

„Bello,“ šeptal bolestně a hladil ji po tváři. Stále doufal, že otevře oči, ale doufat již bylo zbytečné. Věděl, že navždy odešla a byl rozhodnutý nenechat ji samotnou.

„Miluji tě,“ řekl naposledy a postavil se, odhodlaný odejít co nejdříve za svou láskou.


 

Předchozí kapitola ---> Další kapitola

Do každého z konců zbývá pouze 1 kapitola.

Jak se vám líbil pohled vypravěče? A část konce, kterou jsem si pro vás připravila? To totiž ještě není vše xD. Moc vás prosím o komentáře, vážně mi to pomáhá psát a čím víc bude komentářů, tím dřív tady bude další kapitola.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jedna rodina? Nesmysl - 33. Poslední boj:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!