Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jedna rodina? Nesmysl - Epilog (Happy end)

20.02.2010 (12:30) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 7639×

Vypravěč

Belle bylo jasné, že její vztek nepovede k ničemu, a tak se začala chovat normálně, tedy alespoň pro ostatní. Nechtěla ukázat Arovi, jak s ní návštěva Cullenových zamávala. To totiž Aro chtěl, chtěl ji znovu vidět slabou, tak jako ze začátku. Bella se chovala tak jako dřív a všichni si mysleli, že je v pořádku, ale uvnitř umírala zármutkem. Nechtěla si představit, jak dlouhé bude ještě v těchto zdech strávit dalších deset let. V podstatě to pro ni bylo stejné, jako když Edward a celá rodina odjela.

Tolik se zase trápila. Vidět Edwarda tak zmučeného trhalo její srdce na tisíce malých kousíčků, ale na jednu stranu byla ráda. Věděla, že ji Edward stále miluje. Nedokázala si představit, že se po těch dlouhých letech vrátí domů a najde v Edwardově náruči jinou ženu. Nevěděla, co by udělala. Nejspíš by se vrátila do Volterry, nebo prostě skončila svou pouť po tomto světě. Ale takové úvahy byly zbytečné, Edward ji miloval a Bella to věděla.

Jenže za těch dalších deset let se mohlo změnit mnoho věcí a Bella si to moc dobře uvědomovala. Po té návštěvě vyběhla z domu a ani se nerozloučila. Co když se Edward naštval, anebo se zamiloval do nějaké jiné dívky? Co když se přestěhovali do jiného města a on podlehl nějaké lidské dívce, která ho pozvala na schůzku? Bylo by to pochopitelné, ona ho opustila, ale udělala to přeci pro něj. Chtěla jej uchránit před smrtí. Ne, miluje ji, tím si byla Bella jistá, tedy, alespoň z velké části.

***

Blížil se konec smluvené lhůty, kterou musela Bella přetrpět ve Volteře bez své rodiny, bez volnosti a bez své lásky.

„Bello, Aro na tebe čeká v trůnním sále,“ nakoukl do jejího pokoje Nico a vřele se na ni usmál. Bella se mu moc líbila. Necítil k ní pouze přátelské pouto, něco ho k ní táhlo, ale věděl, že nadevše miluje svého Edwarda a tak chtěl být alespoň jejím přítelem, který ji pomáhal v těch nejhorších chvílích, jaké tady prožila. Věděl, že mu bude Bella chybět, a tak byl rád za každou vteřinu, která její pobyt ve Volteře prodlouží.

„Jistě hned jdu,“ přitakala Bella a opětovala Nicovi úsměv. Byl to milý kluk a ona mu byla za hodně věcí vděčná. Litovala, že se s ním bude muset už pozítří rozloučit. Odložila knížku, kterou si zrovna četla, a vstala z postele. Doufala, že si ji Aro volá proto, aby ji znovu uštědřil vysvětlení, jak to s ní bude po odchodu z Volterry. Svoje povinnosti slyšela už víc než stokrát za těch dvacet pět let, ale pro jednou to ještě strpí.

V doprovodu Nica vešla do trůnního sálu, kde už na ní čekal Aro a jeho bratři.

„Isabello,“ vstal a napřáhl ruce, když ji spatřil. Z jedné části ji bral jako svou vlastní dceru, ale nechtěl ukázat cit, jaký si k této upírce vytvořil. Nechtěl, aby ho celá Volterra a jeho bratři považovali za slabocha.

„Přál sis mě vidět?“

„Ano, jistě. Jak sama dobře víš, tvůj čas strávený ve Volteře již za dva dny vyprší a jsem velmi zarmoucený z toho, že nás opustíš. Nechceš si své rozhodnutí ještě rozmyslet a zůstat tady s námi?“

„Ne Aro, děkuji za nabídku, ale vrátím se zpět ke své rodině,“ pronesla chladně Bella.

„Dobrá tedy, ale tvůj návrat se přeci jen trochu opozdí.“

„Cože? Jak to?“ ptala se zmateně Bella.

„Ještě dnes musíš odjet s gardou do Asie a vyřešit tam jeden problém. Je mi to líto, ale musíš tam jet, je to můj rozkaz a pak se musíš spolu s gardou navrátit zpět do Volterry.“

„A-ale proč?“

„Je to můj poslední příkaz Isabello. Splň ho!“ zvýšil Aro hlas.

„Jistě,“ procedila skrz zuby naštvaná Bella, opustila trůnní sál a zamířila do sklepení, kde už se nejspíš nacházel zbytek gardy. V duchu nadávala na Ara všemi možnými nadávkami, které se za ta léta naučila a proklínala ho. Bůhví, jak dlouho bude cesta do Asie a zpět trvat, a kde pak má svou rodinu hledat?

„Jak se vůbec opovažuje, mě poslat dva dny před skončením lhůty na poslední akci?“ nadávala Bella v autě, kde jí společnost dělali její nejlepší přátelé.

„Uklidni se,“ mírnil ji Nico a poplácal ji po ruce. „Ber to tak, že si alespoň naposledy užijeme trochu zábavy.“

„Hmm, jenže já už bych se zrovna viděla někde jinde,“ odvětila Bella a dívala se netečně z okna. Takhle ji dlouho nikdo nenaštval. Jak si to Aro vůbec může dovolit? Nejprve ten podraz s návštěvou Cullenů a teď tohle. Myslela si, že ji má Aro alespoň trochu rád.

O tři týdny později ve Volteře

„Máš všechno?“ ptal se Nico Belly, která pobíhala po pokoji a procházela každičký kout, aby tady nic nenechala.

„Teď už jo,“ usmála se pro sebe Bella a nasadila si na krk medailonek od Edwarda, který se za ta léta trochu ošoupal, ale stále z něj zářila láska, z které byl darovaný.

„Ukaž, já ti to vezmu,“ pousmál se Nico a natáhl se po batohu, který si zrovna Bella chtěla přehodit přes rameno.

„Díky,“ usmála se a nechala Nica vyjít ven. Naposledy se mezi dveřmi podívala po pokoji, kde strávila dlouhých dvacet pět let, kde provzlykala celé měsíce, kde se trápila pro svou vzdálenou lásku a kde se snažila utěšovat, že na ni stále čeká. Pak za sebou zavřela dveře a zhluboka se nadechla.

„Můžeme,“ rozhodla a vyrazila známými chodbami směrem k východu. Když procházeli okolo trůnního sálu, vyšel ven Aro.

„Odešla by si a ani by ses nerozloučila?“ zeptal se káravým hlasem.

„Plánovala jsem to tak,“ přitakala Bella, která Arovi stále neodpustila její zdržení ve Volteře, které způsobil.

„To mě velice mrzí. Mohl bych tě požádat na okamžik?“ zeptal se Aro a pokynul Belle. Ta přikývla na znamení souhlasu a následovala Ara do pokoje, který poznala. Tady se kdysi loučila s Edwardem.

„Isabello,“ ztišil Aro hlas. „Nechci, abys z těchto zdí odešla rozzlobená. Za ta léta si mi nechtěně přirostla k srdci, jako jedna z mála. Mrzí mě, že tu s námi nechceš zůstat, ale chápu, že se chceš vrátit za svou pravou rodinou a mrzí mě, že jsem tě připravil o další tři týdny, které už si mohla strávit po jejich boku. A tak ti chci věnovat tohle, jako takovou malou omluvu. Mimochodem už víš, kde budeš Cullenovy hledat?“

„Nevím, ale budu hledat tak dlouho, dokud je nenajdu.“

„V tom případě se ti bude tohle velice hodit,“ přikývl Aro a podal Belle tenkou obálku. Bella ji opatrně uchopila do rukou a otevřela. Uvnitř byly peníze, letenka a nějaký papírek. Bella jej rozevřela.

„Meadow Lakes?“ zeptala se zmateně.

„Ano, podle posledních informací, které jsou opravdu věrohodné, tam tvá rodina právě žije,“ přikývl Aro.

„Děkuji,“ zašeptala dojatě Bella a schovala obálku do kapsy.

„Tak tedy sbohem, Isabello a nezapomeň, že tady můžeš taky najít svůj domov.“ Bella se rozesmála a objala Ara.

„Opravdu děkuji a přísahám, že dám o sobě vědět. Sbohem Aro a neboj, nezapomněla jsem na naši úmluvu.“

„V to doufám. Slibuji, že tě teď nějakou dobu nechám na pokoji. Sbohem,“ rozloučil se Aro a vyvedl Bellu z místnosti. Ta mu naposledy zamávala a rozběhla se za Nicem, který na ni čekal u vchodu do sklepení.

***

„Bude se mi po vás stýskat, kluci,“ mluvila Bella smutně na Felixe, Demetriho a Nica, jediné přátele, které si tady získala.

„To i nám Bello. Za chvíli ti to letí,“ připomenul ji Demetri a střelil pohledem po tabuli, na které se rozsvěcely nadcházející lety. Ten Bellin do Anchorage se už pomalu šplhal k samému vrcholu.

„Já vím, už musím jít. Tak tedy sbohem,“ rozloučila se a všechny objala.

„Sbohem Bello,“ dodali unisono. Bella popadla svůj batoh a rozběhla se k letadlu.

„Děkuju za všechno,“ zakřičela ještě za sebou a naposledy jim zamávala. Bude se jí po nich stýskat, ale jsou důležitější lidé, s kterými musí být.

Kluci se za ni smutně dívali, ale nakonec se sebrali a chystali se k odchodu. Jediný Nico tam zůstal stále stát se svěšenou hlavou.

„Já vím, kamaráde, taky mi bude chybět,“ poplácal ho po rameni Felix.

„Ty to nechápeš. Nebral jsem ji jen jako kamarádku. Zamiloval jsem se do ní.“

„Musíš se smířit s tím, že ona miluje někoho jiného,“ přidal se Demetri.

„Tak pojď,“ pobídl ho Felix a vytlačil ho z letištní haly. Demetri se naposledy ohlédl a spatřil Bellu, jak se smutně dívá za Nicovými zády, slyšela celý jejich rozhovor.

„Sbohem,“ naznačila rty a rozběhla se pryč.

Usadila se do měkké sedačky první třídy a pozorovala vzdalující se zem. Bylo pro ni hrozné zjištění, že upír, kterého považovala za svého nejlepšího přítele, se do ní zamiloval. Netušila, že k ní Nico chová takovéhle city. Vždyť ona si mu celá ta léta vylévala srdce ohledně Edwarda. Doufala, že se z toho Nico jednou dostane. Dál už se nezabývala Nicem ani Volterrou, zavřela oči a představovala si, jaké bude shledání s Edwardem a rodinou. Co se u nich změnilo? Přibyl snad nový člen? Uvítají ji s otevřenou náručí, nebo na ni budou naštvaní za to, jak naposledy utekla a ani se nerozloučila? A co teprve její zdržení? Nebude si Edward myslet, že už se Bella nechce vrátit? Ne, doufala, že nebude tak hloupý, aby si něco takového myslel.

***

Let trval neskutečně dlouho i pro trpělivého upíra, natož pro takového, který se nemohl dočkat, až letadlo dosedne na zem a on se bude moci rozběhnout k domovu. Bella se na své sedačce neustále vrtěla a poklepávala nohou. Když konečně letadlo přistálo, byla první, která se hrnula k východu. Nezdržovalo ji čekání na zavazadla, jediné co měla, byl batoh, který si přehodila přes rameno a nechala se taxíkem odvést do města. Na Aljašce vládlo sychravé počasí. Lidé ve městě se na ni divně dívali, ale jí to bylo jedno. Pospíchala k okraji města, odkud se mohla lesem rozběhnout směrem k Meadow Lakes. Doufala, že jí čich zavede k rodině.

Letěla lesem a užívala si tu svobodu, kdy ji nikdo neurčoval, kam má jít, kromě jejího srdce, které ji táhlo vpřed, jakoby vědělo, že nedaleko je osoba, která jej znovu donutí k radostnému povyskočení. Cesta byla dlouhá, ale Bellu popoháněla láska a zvědavost. Tolik ji zajímalo, zdali se nějak změnili. Jestli je Alice stále stejný nakupovací maniak, Esme stále tak milující, Carlisle zvědavý, Emmett zábavný, Rosalie krásná, Jasper vnímavý a Edward prostě Edward. Nedokázala říct jednu věc, která by ho vystihla. Jeho vzhled a krása jeho duše se nedala shrnout do jednoho jediného slova.

Vypráví Bella

Po nekonečných hodinách cestování jsem ucítila známou květinovou vůni. Věděla jsem, že tahle vůně může patřit jedině Alici, mé maličké sestřičce. V okolí byla vůně všech členů mé rodiny. Vypadalo to, že spolu vyrazili nejspíš na lov. A pak mě do nosu uhodila vůně, kterou jsem si nemohla s žádnou jinou splést. Tahle vůně mě kdysi dávno zaujala na mé louce a já dlouhou dobu nevěděla, co nebo koho mi připomíná, ale od doby kdy jsem poznala, že patří mému Edwardovi, jsem si ji nemohla s žádnou jinou splést. Přidala jsem ještě víc do kroku a nechala se Edwardovou vůni vést dál.

Po pár chvílích se přede mnou rozestoupily mohutné cedry a zpoza nich vykoukl obrovský dům. Ihned jsem v něm spatřila osobitost Esme, mé milované matky. Dům byl natřený na bílo, samozřejmě jedna celá část byla prosklená a měl tři patra. Vypadal mohutně a moderně, ale zároveň zapadal do lesa, jakoby tu stál odjakživa. Cítila jsem, jak se mé vnitřnosti sevřely. Zhluboka jsem se nadechla a pomalými kroky vykročila k domovu. Ač jsem tady nikdy dříve nežila, cítila jsem se tu doma.

Vystoupala jsem dva malé schůdky na verandu, na které bylo pár křesílek, stůl a spousta květin, a rozhodovala se, zdali mám zaklepat. Nakonec jsem usoudila, že prostě vstoupím do domu bez vyzvání. Jemně jsem stiskla kliku a dveře se otevřely. Vešla jsem dovnitř a znovu za sebou zavřela. Ocitla jsem se v obrovské hale, plné fotografií a obrazů. Zaposlouchala jsem se do dění v domě, ale zdálo se, že tady nikdo není. Nesměle jsem tedy vykročila dál. Vešla jsem do obývacího pokoje a porozhlédla se okolo. Připomínalo mi to tu dům ve Forks. Esme se nejspíš snažila zachovat jeho ducha, ale chyběl tu klavír. Že by už Edward nechtěl hrát? Dívala jsem se po obývacím pokoji a nalézala v něm tolik podobností s domem ve Forks. Nejspíš nejsem jediná, kdo ve Forks našel svůj věčný domov. Položila jsem batoh na sedačku a nahlédla do dalších dvou místností. V jedné byla kuchyň a v další obrovský jídelní stůl.

Vystoupala jsem po schodech do prvního patra a nahlédla do místností, které tu byly. Esmeina pracovna, kterou jsem poznala podle stolu, plného různých návrhů. Pak Carlislova pracovna, plná knih a starých obrazů, jejich společná ložnice a ložnice Emmetta a Rosalie, která zůstávala stále stejná, praktická.

V dalším patře jsem hned v prvních dveřích nalezla Alicinu a Jasperovu ložnici s obrovskou šatnou. Hned vedle byl Edwardův pokoj a nejspíš i můj. Vše bylo sladěné do našich oblíbených barev. Pokoji dominovala obrovská postel tepaná kovem a podél stěn stály police plné knih a CDéček. Našla jsem mezi nimi i pár svých a na stěnách byly mé oblíbené obrazy. Zavřela jsem za sebou dveře naší ložnice a vystoupala do posledního patra. Zajímalo mě, co mohlo být tam. Vlezla jsem do podkrovního pokoje, kde uprostřed stál černý klavír. Pousmála jsem se. Celou dobu mi vrtalo hlavou, kam se poděl.

Sedla jsem si na stoličku a položila ruce na klávesy, když jsem uslyšela hlasy.

„Čí je to batoh? Emmette to je tvůj?“ ptala se zmateným hlasem Esme.

„Ne, není. Tak se podívej dovnitř,“ ozval se Emmův hlas. Usmála jsem se a potichu seběhla schody. Stála jsem na prvním schodě a pozorovala mou rodinu, jak stojí u mého batohu a zvědavě po sobě pokukují.

„Nemusíte se pídit, čí ten batoh je. Je můj,“ usmála jsem se a sešla dolů.

„Bello?“ vydechla Esme nevěřícně.

„Ano mami, jsem to já.“

„Holčičko, nevěřili jsme, že se vrátíš. Máš zpoždění tři týdny,“ mluvila Esme vyčítavým tónem a stále na mě nevěřícně hleděla.

„Já vím a moc se omlouvám, ale Aro mě vyslal na misi. Nemohla jsem nijak protestovat. Ale vlastně díky němu jsem teď tady. Kdyby mi nedal vaši adresu, nevím, jak dlouho bych vás hledala.“

„Tak to bychom mu měli poděkovat, i když mě děsí, kolik toho Aro ví,“ usmál se Carlisle a rozpřáhl náruč. Usmála jsem se a pevně ho objala.

„Vítej doma.“ Pevně mě zmáčknul ve svém objetí a políbil mě do vlasů. Pak už jsem šla z ruky do ruky. Přivítala jsem se s Emmettem, který mě vyhazoval do vzduchu, s Rosalie, která mě varovala, že pokud udělám ještě někdy něco takového, tak že si to šeredně odskáču, s Jasperem, s Alicí, která mi ihned přislíbila obrovské nákupy a s Esme, která mě ve svém objetí držela nejdéle.

„Tolik se nám po tobě stýskalo.“
„Mě po vás taky a mrzí mě, že jsem tehdy vyletěla z domu bez rozloučení, ale já bych nedokázala loučit se znovu.“

„Já vím a nikdo ti nic nevyčítá.“
„Opravdu? A co Edward? Kde je?“ zeptala jsem se smutně.

„Neboj se, není daleko,“ uklidňovala mě Alice. Chytila mě za ruku a táhla mě ven z domu. „Dovedu tě za ním,“ vysvětlila, když viděla můj zkoumavý výraz. Přikývla jsem a společně s ní jsem se rozběhla lesem.

Netrvalo dlouho a Alice se zastavila.

„Běž tudy. Nechci, aby slyšel mé myšlenky, utekl by. Je teď často sám a nechce s nikým být. Když ses před třemi týdny neobjevila, přestal doufat, že se kdy vrátíš.“ Přikývla jsem na srozuměnou a vydala se pomalu směrem, který mi ukázala Alice. Po pár chvílích se stromy rozestoupily a já spatřila mýtinku podobné té, která byla u Forks, až na to, že tady chyběl vodopád. Bylo tu jen jezírko, u kterého seděl můj anděl.

Ruce měl obmotané okolo kolen a nepřítomně hleděl do vody. Vypadal tak nádherně. Vítr si pohrával s jeho vlasy a slunce, které se kvůli mé radosti objevilo na obloze, se jemně odráželo od jeho diamantové pokožky. Vypadal jako dokonalá socha anděla. Anděla, který patřil jen a jen mně. Potichu jsem vkročila na mýtinku a šla směrem k němu. Celou dobu vál vítr jeho vůni směrem ke mně, ale pak se z ničeho nic otočil a začal vát k Edwardovi.

Viděla jsem, jak se podivně napřímil, když k němu přivanula má vůně, ale jen zavrtěl hlavou a dál se díval na jezero, kde se odráželo zapadající slunce. Bylo krásné ho jen tak pozorovat, ale já se nemohla dočkat, až mě sevře ve svém náručí a já přitisknu své rty na jeho.

„Edwarde…?“ Edward otočil hlavu směrem ke mně a zůstal koukat.

„Bello?“ zašeptal tak tiše, že jsem sotva zaslechla jeho sametový hlas. Přikývla jsem a usmála se. Edward vstal ze země a prohlížel si mě.

„Ty ses vrátila?“
„Vrátila jsem se,“ potvrdila jsem s úsměvem na rtech jeho slova.

„Já – já myslel, že když si nepřijela hned, tak…“

„Nemohla jsem přijet hned. Aro mě poslal do Asie, ale to teď není důležité. Jsem tady. Vrátila jsem se, protože tě miluji a vím, že když jsme se viděli naposledy, tak jsem odešla bez rozloučení, ale bylo to tak těžké. Pochop, nemohla jsem se znovu loučit. Znovu už bych to nevydržela. Už se od tebe nikdy nechci hnout ani na krok. Chci s tebou strávit zbytek své věčnosti, milovat tě a už nikdy si nenechat ty krásné společné chvíle vzít.“

Hleděli jsme si do očí a já čekala, co Edward udělá, ale on stále stál a nevěřícně mě pozoroval.

„Chápu, že jsem tě asi svým chováním zklamala a pochopím, že už se mnou nechceš být a nechceš mě už vidět,“ vyhrkla jsem a otočila se k odchodu, ale Edward mě chytil za ruku a otočil zpět k sobě.

„Nebuď blázen,“ zašeptal. „Miluji tě a nikdy jsem nepřestal. To odloučení bylo tak hrozně těžké a já už nechci jedinou chvilku své věčnosti strávit bez tebe. Chci ji prožít po tvém boku. Miluji tě Bello.“ Celou dobu se mi díval zpříma do očí, a když domluvil, přitáhl si mě ještě blíž a přitiskl své rty na ty mé.

„Taky tě miluju,“ zašeptala jsem mezi polibky. Obmotala jsem mu ruce okolo krku a přitiskla se na jeho pevné tělo. Edward mě objal okolo pasu a přitáhl si mě ještě blíž. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a vdechovala jeho vůni. Být po mém, nemusela už bych po zbytek věků, dělat nic jiného.

Vypravěč

A tak zas bylo vše, jak má. Bella se radostně navrátila domů, kde našla zpátky své místo, po boku muže, bez kterého už si nedokázala představit jedinou vteřinu svého života. Ač se zpočátku zdálo vše tak komplikované, nakonec se to v dobré obrátilo. Jak se zpívá v jedné krásné písni, „S holkou, co krev ti pije, se nakonec lépe žije“, a to je příběh Belly a Edwarda, kteří si zprvu nemohli přijít na jméno, ale nakonec jejich nenávist přerostla v nehynoucí lásku, která je bude doprovázet až do konce věků. Jejich lásku potkaly všelijaké překážky a nedokázalo ji porazit ani dlouhé odloučení, které je naučilo, že si mají vážit jeden druhého, protože nikdy nevědí, co se stane druhý den. Je třeba užívat každé chvíle, protože ani věčnost nemusí být dost dlouhá, aby se nabažili lásky, kterou k sobě chovají.

Svou věrnost a lásku si odpřísáhli také před oltářem, kde si slíbili své ano, až do konce věků. A žili šťastně, až do skonání světa? To nemohu říct, protože to, už je zase jiný příběh.

Mockrát Vám děkuji za věrnost téhle povídce, která se po půl roce doplahočila ke svému konci. Děkuji, že jste si po celý ten půl rok našli chvilku, abyste si přečetli jaké hlouposti, a myšlenky se mi honí hlavou a doufám, že se znovu sejdeme u další povídky. Při psaní tohohle epilogu jsem měla spoustu nápadů, jak s rodinkou pokračovat, a tak by mě zajímalo, jestli byste do budoucna její pokračování chtěli? Budu ráda, když mi odpovíte v komentech a připojíte i názor na epilog a vlastně celou dokončenou povídku a doufám, že si přečtete i Sad end, který se tu objeví, co nevidět. Takže ještě jednou děkuji za vaši věrnost a trpělivost. Smutná autorka této povídky se loučí.

Vaše Hanulka :)

Předchozí kapitola --> Epilog - Sad End

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jedna rodina? Nesmysl - Epilog (Happy end):