Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 35. kapitola

13.03.2010 (08:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3821×

„Budu na tebe čekat lásko,“ řekl až příliš láskyplně Embry a naposledy Amandu políbil.

„Vrátím se brzy. Jen nakopu Arovi zadek a jsem zpátky,“ odpověděla a sledovala nyní již odjíždějícího Embryho. Amanda mu ještě naposled zamávala až nakonec Embry zatočil za zatáčku, zmizel… konečně.

„Fajn, jsem ráda, že jsme se zde sešli v takovém počtu a rády bych mezi našimi řadami přivítala Isabellu, pro kterou bude tohle první akce,“ řekla Sandra… bože, jak já nesnáším být středem pozornosti, ale co nadělám. Jen jsem se lehce pousmála a Sandra pokračovala.

„Tak, jestli jste všechny pro, což asi jste, tak si teď probereme základní plán. Měly bychom doběhnout do Voltery. Dovnitř se dostaneme jednoduše hlavním vchodem a recepční se zeptáme, jestli bychom nemohly mít něco na způsob soukromé prohlídky. Jsem si jistá, že malou svačinkou nepohrdnou. S bojem začneme v hlavním sále. A teď si řekneme tři základní pravidla, aby nám je někdo neporušil… zase.

Tak, první a asi i nejdůležitější pravidlo… Za žádnou cenu, se nenechat zabít.

Druhé… Bratry můžeme nakopat, jak chceme, když jim něco utrhneme, taky to nebude vadit, ale za žádnou cenu je nesmíme zabít. Pro tento svět jsou až příliš důležití, že Carolline?“ řekla a podívala se na ni. Carolline jen nahodila pohled já nic, já muzikant, ale nechala Sandru pokračovat.

„Třetí… Celou dobu budeme komunikovat pomocí myšlenek,“ dokončila a pak se podívala pohledem, jestli máme otázky.

„Ehm, že se ptám, ale kolik jich tentokrát máme zabít?“ optala se Marie.

„Podle zdrojů by se ve Volteře mělo nacházet něco mezi čtyřiceti až padesáti upíry… To znamená, že bychom mohly zabít asi dvacet,“ odpověděla a bylo vidět, že už se nemůže dočkat.

„Jestli nikdo nemá žádné otázky, myslím, že bychom mohly vyrazit,“ řekla Mary Ellen a my přikývly.

„Tak jdeme zabít pár upírů, ne?“ řekla Melisa se smíchem a na to jsme se všechny naráz rozběhly.

Má rychlost již byla téměř shodná s upíří, ostatní sice byly o něco rychlejší něž já, ale přizpůsobily se mi. Snažila jsem se běžet, co nejrychleji, ale přesto jsem oproti nim byla pomalá. Běžely jsme ještě asi dvě minuty do kopce… Proč všichni stavějí města na kopci?! A po chvíli jsme se konečně ocitly na okraji lesa a zpomalily do lidského tempa, předci jen tam nežijí jen upíři, ale především lidé.

„Jsme tady,“ zašeptala naprosto okouzleně Sandra a pak se zlomyslně usmála.

„Sundejte si štít dámy, jdeme do boje. Bude zábava,“ zašeptala Melisa a vykročila k hlavní bráně, my ji následovaly. V rychlosti jsem si ještě sundala štít, se kterým nyní budeme komunikovat.

Šly jsme asi čtvrt hodiny, když jsme se objevily na obrovském náměstí. Bylo krásné, uprostřed byla překrásná kašna, ale nejvíce mě upoutala vysoká věž, na které se nacházely hodiny.

Na mé tváři se objevil úsměv a naše menší skupinka zamířila k hlavním dveřím… spíše by se daly nazvat vraty.

Sandra se ujala postu našeho zástupce a opřela se do dveří, které se přes tiché protesty otevřely a nám se naskytl pohled na dlouho světlou chodbu. Rychlejší krokem jsme se vydaly v před a já se snažila nevšímat si myšlenek všech upírů, kteří právě ucítili vůni lidských bytostí.

Ještě jsme prošly jedněmi dveřmi a před námi se objevil pultík, za kterým stála vysoká opálená žena, která se chvilku tvářila lehce nechápavě… moc lidí, kteří vejdou sami a dobrovolně tu zřejmě nepotká, po chvíli se však její podivný škleb změnil v úsměv.

„Buon pomeriggio,“ řekla, v myšlenkách ostatních jsem věděla, co právě Gianna řekla.

„Mohla byste, prosím, mluvit anglicky?“ zeptala se Sandra a já se cítila strašně, protože to bylo kvůli mně.

„Samozřejmě, co si přejete?“ zeptala se plynulou angličtinou s lehkým italským přízvukem a usmála se.

„Slyšela jsem, že je možné zaplatit si soukromou prohlídku hradu. Se sestrami bychom o ni měli zájem, dá se to zařídit?“ zeptala se Sandra s úsměvem… tak sestry, jo?

„Moment, zeptám se,“ odpověděla, zvedla sluchátko telefonu a bleskurychle vytočila číslo.

„Aro, jsou zde nějaké dámy a žádají si prohlídku, mám je pustit dál?“ zeptala se, jak mi přeložila Carolline.

„Ne, řekni jim, ať jdou pryč,“ přeložila mi tentokrát Amanda Arovu sotva slyšitelnou odpověď.

„Lituji, ale není to možné,“ řekla poněkud sklesleji Gianna jakmile položila sluchátko telefonu.

„Oh, tak to mě velice mrzí. Vypadá to, že budeme muset jít samy,“ odpověděla stejně posmutnělým hlasem Sandra.

„Jdeme,“ poslala nám myšlenkou a přešla k obrovským dveřím.

„Co? Co to děláte, to nesmíte!“ rozkřičela se na nás Gianna, když už Sandra měla v plánu otevřít dveře.

„Jo? A kdo nám to zakázal? Ty? Člověk? Co ten by proti nám zmohl,“ zasmála se a nechala vykolejenou Giannu Giannou.

„Ta holka z tebe bude mít infarkt,“ poznamenala v myšlenkách Marie.

„To je její problém, nemají zaměstnávat takovou padavku,“ odvětila jí Sandra s úsměvem.

Rychle jsme proběhly tmavou chodbou a Melisa rukou rozrazila dveře, které vedly do hlavního sálu. S úsměvem jsme v rovnoměrné sestavě vešly dovnitř a pohledy všech upírů, kteří se nacházeli v sálu spočinuli na nás.

„Rád, že náš opět vidíš Aro?“ zeptala se Sandra a tázavě naklonila hlavu na stranu.

„Angeli della morte,“ zamumlal tiše a hlavou pokynul ke gardě, která byla již nachystaná za jejich trůny.

„Zabijte je,“ rozkázal.

Nakopem Arovi pr... zadek! Jste pro??

Ps: na další kapitole začnu pracovat po patnácti komentářích...
Zadarmo ani kuře nehrabe.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 35. kapitola: