Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 6. kapitola

13.06.2012 (07:00) • Stregoni • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3050×

6. kapitola

Pohled Belly:

„Doufám, že zase brzy přijedete?“ ptal se mě Aro, když odjížděl. My se zase chystali na lov. Jenom jsem se pousmála. Věděl stejně dobře, jako já, že mně nedělá problém přijet, ale ostatní Volterru nenávidí.

„Samozřejmě,“ zalhala jsem přesvědčivě.

„Pane, vše je připraveno,“ ozval se nám za zády Demetri. Aro mě naposledy pevně objal a nastoupil do auta.

„Bello,“ položila mi ruku na rameno Jane. Jen jsem si smutně povzdychla a otočila se zpátky k rodině. Kdybych neměla své sestry a hlavně své děti, už dávno bych bydlela ve Volteře. Jenže oni to tam nenávidí a já je příliš miluji na to, abych je opustila.

„Už bychom měli jet,“ usmála se na mě. Sice je to někdy poděs, ale dokáže mě pochopit. Moc dobře věděla, jak mi Volterra chybí.

„Jedeme,“ zavelela jsem a sedla si do auta. Jela jsem s dětmi, a i přes mé protesty, s Edwardem.

Děvčata neustále něco štěbetala a Marcus se bavil s Edwardem. Jen já jsem neustále nervózně ťukala do volantu. Nelíbila se mi tahle situace. Bylo tady spousta nevyřešených otázek. A navíc tady byl Edward a-

Prudce jsem dupla na brzdu, až to se všemi hrklo a málem skončili na předním skle.

„Au! Mami!“ zavrčela Lili. Ale já jsem zůstala sedět s očima vytřeštěnýma. Jsem upír, sakra. Jak jsem mohla zapomenout?!

„Bello? Co se děje?“ zeptal se opatrně Edward.

„Thomas,“ vydechla jsem a všichni na povel ztuhli.

„Zapomněli jsem na něho.“ Dokud jsem to neřekla nahlas, tak si to zřejmě nikdo neuvědomil.

„Sakra!“ zavrčela jsem vztekle a vystoupila. „Jeďte za nimi. Já přijedu později.“

Pohled Edwarda:

Bella se rychle rozběhla zpátky, a tak jsem si sedl na místo řidiče a rozjel se.

„Ty jsi věděl, že na něj zapomněla, viď?“ Otočil jsem se na Marcuse, který si přesedl dopředu.

Jen nevinně pokrčil rameny. „Věděl... Ale myslel jsem, že si na to vzpomene až na místě.“

„Ty jsi neuvěřitelný,“ vydechl jsem pouze. Ale Marcus se na mě zamračil.

„Měl bys mi děkovat. Dělám to kvůli tobě.“ Překvapeně jsem se na něj podíval.

„To jsem nevěděl,“ přiznal jsem.

„Dobře! Taky jsem to udělal proto, že ho nesnáším,“ zavrčel neochotně.

„Tati?“ ozvala se po chvíli Lili. Podíval jsem se do zpětného zrcátka.

„Proč jsi nenechal proběhnout proměnu v tom baletním studiu?“ zeptala se zvědavě. Bolestně jsem přivřel oči, jak se mi před očima objevil obrázek Belly, zmítané bolestí.

„Lilith!“ okřikli ji oba.

„Ne,“ vydechl jsem. Měli právo to vědět.

Zhluboka jsem se nadechl. „Nechtěl jsem jí zničit život. Nechtěl jsem, ať je z ní monstrum.“

Marcus se na mě podíval zamyšleně a v hlavě mu proběhl jeho nedávný rozhovor s Esmé. Edward nás považuje za monstra bez duše, podle něj je tenhle život prokletí. Zkus se na to podívat z jeho úhlu. Riskoval bys ty duši někoho, koho miluješ, jen kvůli své sobeckosti?

Děvčata zalapala po dechu.

„I teď ji považuješ za monstrum?“ zeptala se potichu Viki.

„Ne,“ odpověděl jsem okamžitě. „Nechtěl jsem jí brát možnost mít děti.“ Zašklebil jsem se. „Kdybych tenkrát věděl, že se jednou narodíte, tak bych ji sám proměnil. Protože takové poděsy, jako jste vy, asi těžko najdu.“ Začal jsem se smát. Naštěstí jsme už byli na místě, protože ty jejich výrazy vypadaly velmi nebezpečně.

Rychle jsem vystoupil z auta a začal utíkat. Zbytek rodiny na mne nechápavě hleděl, ale jakmile se za mnou rozběhli ti tři, všichni se začali smát.

„Marku, chyť ho!“ zakřičela za mnou Viki.

Pohled Belly:

„Opravdu mě to mrzí!“ řekla jsem, jakmile jsem s Thomasem nastoupila do auta.

„Jasně!“ zavrčel naštvaně. „Jak jsi na mne mohla zapomenout?! To jsem ti tak ukradený, že si na mě ani nevzpomeneš?“ Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Tak jsem na něj zapomněla, no!

„Nejsem jediná, kdo na tebe zapomněl. Spíše jsem jediná, kdo si vzpomněl.“ Podívala jsem se na něj, ale jeho výraz byl zuřivý.

„To mi bylo jasný! Ty tvoje dětičky na mě schválně zapomněly!“

„Moc to dramatizuješ, Tome! Vrátila jsem se pro tebe, ne?!“ Už jsme byli na místě.

„Nemám ti náhodou poděkovat?!“ zavrčel na mne a vystoupil z auta.

„Tak už se uklidni. Už jsi tady, tak nechápu, co pořád řešíš!“ Ani jsem si neuvědomila, že nás celá rodina poslouchá. Dokonce i Edward s dětmi, kteří se váleli na zemi zpozorněli a sledovali naši hádku.

„Co řeším?! Co já řeším?! Jsi moje žena, tak by ses podle toho měla chovat!“ vztekle vrčel.

„Nejsem tvůj majetek! To ty jsi odešel a deset let ses neukázal!“

„Nikdy bych neodešel, kdyby mě on,“ ukázal vztekle na Marka, „nevyhodil.“

„Vyhodil tě proto, že jsi mě podváděl!“ Začala jsem zhluboka dýchat. Tohle je moc. Ještě mi bude vyčítat, že to byla moje vina a asi ho nakopu tam, kde slunce nesvítí!

„Kdyby ses chovala, jak se má manželka chovat, nikdy bych ti nevěrný nebyl! Chovala ses ke mně jako ke kusu hadru. Jako bych byl něco míň, než ty! Nezáleží ti na ničem jiným, než na těch tvých parchantech a-“ To už na mě bylo moc. Vztekle jsem zavrčela a skočila na něj. Neměl šanci. Přeci jen... Já prodělala výcvik ve Volteře a on ne.

Chtěla jsem se mu zakousnout do krku, ale to už mě stahovaly něčí ruce.

„Bello, uklidni se,“ šeptal mi do ucha Edward a táhl mě od něj. Thomas se postavil a díval se na mne šokovaně. Ani se mu nedivím. Nikdy předtím jsem na něj nekřičela, natož abych na něj zaútočila.

„Vypadni!“ zavrčela jsem. „Vypadni a už nikdy se sem nevracej!“

Pohled Edwarda:

Pořád jsem Bellu držel ve svém objetí. Divím se, že mě neodhodila, když je silnější.

Thomas se na ni vražedně podíval. „Ty mě ještě budeš prosit!“ zavrčel, ale rychle utíkal pryč.

Držel jsem Bellu ještě pár minut, než se začala uklidňovat.

„V pořádku?“ zeptal jsem se a otočil ji směrem k sobě.

Zvedla ke mně svůj obličej. „Už ano,“ vydechla. Raději jsem zatnul čelist a všechno své sebeovládání vynaložil na to, abych ji nepolíbil. Nebyla zrovna v nejlepším rozpoložení a já mám svůj život rád.

Nejistě jsem se na ni usmál a opatrně ji pohladil po tváři. Bella jemně přivřela oči, ale jinak byla jako socha.

„Ehm,“ odkašlal si vedle nás Marcus. Leknutím jsme sebou trhli. Ani jsem si neuvědomil, že nás pozoruje celá rodina a Bella zřejmě taky ne.

„Nechci vám nic říkat, ale myslíte si, že už bychom mohli lovit?“ zeptal se se stopou pobavení Mark. Ale v jeho očích se pořád odráželo napětí z předchozí situace.

S Bellou jsme od sebe rychle odskočili a začali přikyvovat.

Pohled Belly:

Hajzl! Co si o sobě myslí?! Jestli se tady ještě někdy ukáže, tak přísahám, že mne ani deset Emmettů nezadrží! Moje děti nikdo urážet nebude!

„Bell?!“ ozvala se vedle mě Lucy. Znovu jsem praštila do stromu. Vlastně... praštila jsem do všeho, co jsem potkala.

„Co je?“ Ten klid, který mi přivodil Edward, se vytratil, stejně jako jeho přítomnost.

„Uklidni se!“ zavrčela. „Už je pryč. Nic se neděje.“ Nevěřícně jsem se na ni podívala.

„Nic se neděje?!“ překvapeně jsem vypískla. „Řekla bych, že za poslední dva týdny se toho událo víc, než za posledních sto let.“

Lucy převrátila oči. „Myslela jsem, že už sis na jejich přítomnost zvykla.“ Pomalu jsme přicházely na mýtinu, kde jsme se měli sejít.

„Nezvykla. Copak to jde?! Zmizeli z mého života na dlouhých sto let a teď jsou najednou tady.“

„To ovšem nebyla jejich vina, že?“ Nevěřícně jsem na ni vykulila oči. To se mi snad zdá!

„Nechápej mě špatně, Bell. Neříkám, že to byla tvoje vina. Chápala jsem tě, když ses tak rozhodla a stála jsem za tebou... To přece víš. Jen říkám, že to bylo tvoje rozhodnutí je vymazat z tvého života.“ Smutně jsem si povzdechla. Teď jsem rozhodně litovala rozhodnutí, že jsem jim tenkrát neřekla celou pravdu.

„Mýlíš se,“ zašeptala jsem a odvrátila od ní tvář.

„Cože?“ Podívala se na mě zmateně.

„Mýlíš se. Nebylo to moje rozhodnutí... Ale Edwardovo.“ Ke konci se mi zlomil hlas. Jak nerada jsem na ten den vzpomínala.

„Nechápu to... Copak ty jsi od něj neodešla? Dal ti přece na vybranou, ne?!“ Slyšela jsem, jak se k nám blíží kroky. Věděla jsem, že se sem vrací zbytek, ale i přes to jsem pokračovala.

„Ne. To on odešel ode mě. Nechtěl mě. Nedal mi na vybranou. Řekl...“ Zhluboka jsem se nadechla. „Řekl, že pro něj nejsem dost dobrá. Tenkrát mě nazval jen chvilkovým pobavením.“ Jasně jsem slyšela, jak Jane, která stála pořád ve stínech stromů zalapala po dechu, stejně jako Cullenovi a Lucy.

„Asi čtyři dny jsem nevyšla z pokoje. Nejedla jsem... Nepila jsem. Byla ze mne oživlá mrtvola. Pátý den jsem to už nevydržela a jela do La Push. Chtěla jsem skočit z útesu. Už jsem dokonce byla na okraji, rozhodnutá skočit, když jsem ucítila, že se ve mně něco pohnulo. Nejdřív jsem to nechápala a myslela si, že se mi to zdálo, ale pak jsem znovu ucítila velmi zřetelné šťouchnutí. Věděla jsem, že to nebude normální těhotenství, a tak jsem se sebrala a jela do Volterry. No, a zbytek už znáš.“ Podívala jsem se na ni. Na mýtině byl i zbytek. Všichni, tedy kromě dětí, stáli a vykuleně se na mne dívali.

„Potom, když se děti narodily a Aro mě proměnil, jsem se rozhodla, že nedovolím, aby někdy vstoupil do mého nebo jejich života. Nechápejte mě špatně...“ Podívala jsem se na své děti. „Nechtěla jsem vám vzít právo mít otce, jenže byla jsem plná bolesti a vzteku. Což ještě pořád jsem.“

První, kdo se probral, byla Alice. „Řekl jsi mi, že ví, proč jsme odešli. Řekl jsi, že se sama rozhodla, že s námi nepůjde. Nesměla jsem se s ní rozloučit, protože jsi řekl, že to pro ni bude lepší. A ty jsi jí místo toho lhal, že ji nemiluješ?!“ křičela na něj.

„Alice, bylo to-“ snažil se obhajovat.

„Neříkej, že to bylo tak lepší! Neříkej, protože by to byla lež!“

Pohled Edwarda:

Všem se v mysli odehrávalo to samé. Dokonce i Rosalie na mě měla vztek. Všichni byli naštvaní ze stejného důvodu. Lhal jsem jim.

„Lucy měla pravdu. Jsi opravdu idiot,“ zavrčela Alice.

„A co jsem měl dělat?!“ naštval jsem se. „Jak jsem mohl vědět, že můžu mít děti?! Neříkej, že ty jsi to věděla!“ Alice byla v šoku. Nečekala, že bych se tak začal bránit.

„Nechtěl jsem jí brát její lidský život, tak mi řekni, co jsem měl podle tebe dělat?!“ Zoufale jsem si zajel rukama do vlasů a sedl si na zem. Nikdo nic neříkal, dokonce ani v myšlenkách už nebyli naštvaní. Teď spíše litovali. Litovali mne, Bellu, sebe.

„Měli bychom jet domů,“ zašeptala po chvíli ticha Lucy.

Všichni se vydali k autům, jen já jsem zůstal sedět. Nechtěl jsem poslouchat jejich myšlenky.

Pohled Belly:

Slyšela jsem odjíždět auta.

Seděl uprostřed té louky. Bylo mi ho hrozně líto. Vypadal jako padlý anděl. Jediné, co kazilo jeho krásu, byl jeho smutný obličej.

Nevšiml si, že jsem tady zůstala, a tak jsem si neslyšně sedla vedle něj. Chvíli jsem se na něj ještě dívala, než jsem promluvila.

„Vždycky jsem tak nějak podvědomě tušila, že se zase shledáme.“ Edward se na mě šokovaně podíval. Zřejmě mě neslyšel.

„Nechtěla jsem si to připustit, ale poutalo nás k sobě příliš mnoho. Nelhala jsem, víš? Opravdu jsem chtěla skočit z útesu.“ Na chvíli jsem se odmlčela a dívala do dálky. „Způsobil jsi mi příliš mnoho bolesti.“ Chvíli se na mě díval bolestně, ale nakonec promluvil.

„Jsem dobrý lhář, Bello. Musím být.“ Ztuhla jsem a chtěla ho přerušit, jenže mi nedal šanci.

„Nech mě to domluvit! Jsem dobrý lhář, ale že mi uvěříš tak snadno...“ Trhl sebou. „To mě zranilo.“

Zmateně jsem se na něj dívala a odmítala si připustit, že by mi tenkrát lhal.

„Když jsme byli v lese, když jsem ti dával sbohem... Ty jsi mě nechtěla pustit. To jsem viděl. Nechtěl jsem to udělat – měl jsem pocit, že mě to zabije, jestli to udělám – ale věděl jsem, že pokud tě nedokážu přesvědčit, že už tě nemiluju, bude ti trvat déle se přes to přenést a pokračovat v normálním životě. Doufal jsem, že když budeš přesvědčená, že jsem si to rozmyslel, zachováš se stejně tak.“ Odvrátila jsem od něj hlavu. Nemohla jsem si dovolit vzpomínat na ten den. I po sto letech to pořád nehorázně bolí.

„Čistý řez,“ zašeptala jsem, ale pořád se na něj nedívala.

„Ano,“ vydechl a najednou chytil můj obličej do dlaní.

„Ale nikdy mě nenapadlo, že to bude tak snadné! Myslel jsem, že to bude skoro nemožné, že si budeš tak jistá pravdou, že budu muset hodiny lhát jako když tiskne, abych do tvé hlavy zasel i jen semínko pochybností. Lhal jsem a je mi to líto – líto, protože jsem ti ublížil, líto, protože má snaha stejně vyšla na prázdno. Lhal jsem, abych tě zachránil a nepovedlo se. Promiň.

Ale jak jsi mi mohla uvěřit? Když jsem ti tisíckrát řekl, že tě miluju, jak jsi mohla dopustit, aby jediné slovo změnilo tvou víru ve mně? Viděl jsem ti na očích, že jsi mi uvěřila, že už tě nechci,“ trpce se zasmál. „Nejabsurdnější, nejsměšnější představa – jako kdybych já bez tebe dokázal existovat!“ Nevydržela jsem jeho intenzivní pohled. To, co tady říkal, bylo příliš krásné, než aby to byla pravda.

„Nevěříš mi, že ne? Jak to má říct, abys mi uvěřila? Jsem tady a miluju tě. Vždycky jsem tě miloval a vždycky tě budu milovat. Myslel jsem na tebe každou vteřinu, za těch sto let. Před očima jsem viděl tvou tvář.“

„Nikdy nedávalo smysl, abys mě miloval. Vždycky jsem to věděla.“ Hlas se mi dvakrát zlomil.

„Bello,“ vydechl. Pak se jeho výraz změnil na odhodlaný. „Dokážu ti, že tě miluju.“ Jeho tvář se najednou začala přibližovat.

„Ne,“ zhrozila jsem se. Věděla jsem, co chce udělat, ale nebyla jsem na to připravená. Rychle jsem se postavila a utekla na druhý konec louky. Tolik mi tahle situace připomínala, jak jsme spolu byli poprvé na naší louce.

„Bello?“

Pohled Edwarda:

„Nevěříš mi, že ne? Jak to má říct, abys mi uvěřila? Jsem tady a miluju tě. Vždycky jsem tě miloval a vždycky tě budu milovat. Myslel jsem na tebe každou vteřinu, za těch sto let. Před očima jsem viděl tvou tvář.“ Držel jsem její tvář ve svých dlaních.

„Nikdy nedávalo smysl, abys mě miloval. Vždycky jsem to věděla.“ Očima sledovala zemi a odmítala se mi podívat do očí.

„Bello,“ zašeptal jsem. Pak mi ovšem hlavou probleskla vzpomínka na to, jak jsem Bellu vždy přesvědčil o své lásce. Políbím ji.

„Dokážu ti, že tě miluju.“

Už jsem byl jen pár milimetrů od jejich úst, když se mi vytrhla.

„Ne.“ Najednou stála na druhém konci louky.

„Bello?“ Vstal jsem a chtěl jít za ní, ale zastavila mě zvednutím ruky.

„Je pozdě na tvou lásku, Edwarde!“ zavrčela.

„Nikdy není pozdě, Bello.“ Odhodlaně jsem se na ni podíval a začal se přibližovat.

„Je příliš pozdě... Nenávidím tě,“ zašeptala zlomeně. Tahle jediná věta mě přikovala na místě. Nenávidí mě! Nenávidí mě!

Bez jediného pohledu se otočila a utekla pryč.

Padl jsem na kolena...

Autor: Stregoni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 6. kapitola: