Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 7. kapitola


Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 7. kapitolaTak a je tady sedmá kapitola. Naší milé a starostlivé Belle ruply nervy. Co se stane potom, když se Edward bude snažit sblížit s dětmi? No, rozhodně nic dobrého...


EDIT: Článek neprošel korekcí.

7. kapitola          

  

Pohled Belly:

Když jsem doběhla domů, okamžitě jsem vpadla do svého pokoje. Nechtěla jsem s nikým mluvit. A už vůbec jsem jim nechtěla nic vysvětlovat.

Chvíli jsem jen tak bezradně seděla na posteli a koukala do prázdna, když jsem se rozhodla. Musím pryč! Alespoň na pár dní.

Zhruba v polovině balení věcí, jsem uslyšela, jak se Edward vrátil. Doufala jsem, že mi dá pokoj a nebude se mnou chtít mluvit. Ovšem štěstí na mé straně nikdy nestálo.

„Bello?“ zaklepal potichu na dveře. „Můžu s tebou mluvit?“

Zhluboka jsem se nadechla. „Nechci s tebou mluvit,“ zašeptala jsem a pokračovala v balení.

K mému údivu již nic neřekl a odešel.

 

Všechno je zařízené. Letenka je zamluvená, věci jsou sbalené. Teď mě čeká ta nejhorší část. Rozloučit se s rodinou. Neodcházím sice na pořád, ale vím, že i tak se to neobejde bez scén.

„Odcházím na nějaký čas do Volterry,“ oznámila jsem jim, když jsem sešla ze schodů. Najednou bylo v obýváku ticho.

„Cože?“ zašeptala nevěřícně Jane. Děti se na mě dívaly zmateně a šokovaně najednou.

„Je tady trochu přeplněno a já si potřebuji pár věcí ujasnit.“ Usmála jsem se. „Nebudu tam dlouho, ale pár týdnů to asi bude.“

„Je to kvůli němu, že?“ Mark vztekle ukázal na Edwarda.

Povzdechla jsem si. „Potřebuji být chvíli sama.“

„To není pravda!“ zakřičel Marcus. „Je to kvůli němu. Nikdy jsi neodjela do Volterry na několik týdnů. Jsme ten důvod, proč ve Volteře nebydlíš a nejezdíš tam tak často.“ Vztekle se na Edwarda díval a zřejmě odolával nutkání po něm skočit.

„Potřebuji klid,“ zavrčela jsem netrpělivě. „A tady klid rozhodně není. Navíc mi chybí Volterra a Cullenovi s tím nemají, co dělat. Už jsem se rozhodla a nemíním to měnit!“ Otočila jsem se a šla si do pokoje pro tašku.

„Bello?“ ozvalo se mi za zády. To mi nemůže dát aspoň chvíli klid?!

„Co je, Edwarde?!“ Vzala jsem si tašku a chtěla kolem něj projít, ale zastoupil mi dveře.

„Neodcházej, prosím,“ zašeptal bolestně.

„Neodcházím. Jen jedu na dovolenou.“ Proč z toho všichni dělají takové drama?!

„Jestli je to kvůli mně a mojí rodině, tak můžeme odejít,“ zašeptal a na jeho tváři bylo vidět, jak moc jej ta představa bolí.

„Není to kvůli tobě a ani kvůli tvojí rodině,“ ohradila jsem se již značně naštvaně. Sice to je pravda jen z části, ale to nemusí vědět, že?!

 

„Mami, nechceš si to ještě rozmyslet?“ ptala se mě plačtivě Viki. Nervózně jsem přešlápla na místě.

„Nedělejte z toho drama. Za chvíli jsem zpátky. Ani si nevšimnete, že tady nejsem,“ zažertovala jsem. Ale soudě podle jejich výrazů jsem je nepřesvědčila.

„Zavolej hned, jakmile dorazíš,“ poučovala mě Lucy.

Naposledy jsem se podívala na své děti. „A vy tři!“ Ukázala jsem na ně. „Žádné vylomeniny, je to jasné?!“ Poslušně mi to odkývaly, ale stejně jsem jim to nevěřila.

 

Pohled Edwarda:

Stál jsem ve dveřích a sledoval, jak se chystá odejít. Nebylo pochyb o tom, že za to můžu já.

Je to tvoje vina! Vrčel na mne v myšlenkách Marcus.

Měl pravdu, takže jsem se nijak neobhajoval. Stejně by to nemělo cenu.

„Bello?“ zašeptal jsem a upíří rychlostí se přemístil až k ní.

Podívala se na mne netrpělivě. „Co je?“

„Jestli to nějak pomůže, chtěl bych se omluvit za to, co se stalo na louce,“ zašeptal jsem, ale pak se zarazil. Bella se už nadechovala, ale já ji přerušil.

„Ne! Vlastně se za to nechci omluvit. Myslel jsem to vážně.“ Pevně jsem se jí podíval do očí.

„Na mém rozhodnutí to nic nemění,“ zamumlala a nasedla do auta.

Pak jsem už jenom sledoval, jak odjíždí pryč.

 

Pohled Belly:

Udělala jsem dobře, napomínala jsem se v duchu. Ne! Okamžitě se otoč a vrať se za svou rodinou! Ne! Musím být chvíli bez nich. Za pár let si mé děti najdou své polovičky a stejně zůstanu sama. Tak si musím začít zvykat.

„To jsem to tedy dopracovala,“ brblala jsem si pro sebe, když jsem nastupovala do letadla. „Už začínám mluvit sama se sebou.“

„Připoutejte se prosím,“ ozval se hlas z reproduktoru.

„Teď už couvnout nemůžu,“ povzdychla jsem si. Za pár hodin jsem doma.

... 

„Holčičko!“ vítal mě srdečně Aro a objal mě. „Co tady děláš?“

Povzdychla jsem si. „Bylo tam nějak přeplněno, tak jsem odjela.“

„Cullenovi ti dávali asi dost zabrat, že?“ Usmál se na mě soucitně.

„Ano... To ano,“ zašklebila jsem se. Právě teď si připadám, že jsem starší několik tisíciletí, než sto let.

„Jak dlouho se tady chceš zdržet?“ Objevil se vedle mne Marcus s Caiem.

„Ještě nevím. Asi pár týdnů.“ Obezřetně jsem se na ně podívala. „Doufám, že vám to nevadí?“

„Ale vůbec ne!“ ohradil se Aro okamžitě. „Jak si něco takového můžeš myslet?“ Usmál se na mne upřímně.

 

Mezitím v Quesnelu:

Pohled Edwarda:

„Je pryč,“ povzdechl jsem si.

„Kvůli tobě!“ zavrčel z křesla Marcus. Seděli jsme v obýváku a zaraženě hleděli do země. Všichni byli ohromeni, ba téměř zdrceni.

„Přestaňte!“ zavrčela Lucy a vyskočila na nohy. „Ona přece neumřela a za pár týdnů se vrátí.“ Podívala se na nás. „Jdeme nakupovat a nechci slyšet žádné odmlouvání. Potom si zajdeme do kina a nakonec si půjdeme zahrát paintball.“

„To není špatný nápad,“ přitakala Jane. Děti se taky tvářily nadšeně.

...

„Alice! Mohla by ses krotit?“ zasténal jsem zoufale, když už jsme nakupovali tři hodiny a ona pořád neměla dost.

„Má pravdu, Alice,“ souhlasila Lucy. „Právě začíná nějaká rodinná komedie, takže se jde do kina.“

...

„Prej rodinná komedie,“ řehtal se Emmett, když jsme vyšli z kina. Vlastně... Všichni jsme se smáli. Lucy nás totiž vzala na horor o upírech.

„To se ti povedlo,“ plácl si s ní Marcus. Už má lepší náladu...

„A teď už jedeme domů?“ zeptal se unaveně Carlisle. No jo... Není jediný, koho ty nákupy tak zmohly.

„Ne! Teď jdeme na ten paintball.“ Podívala se na něj Lucy zamračeně.

...

„Tak, jak budeme hrát?“ zeptal se Emmett, když jsme byli na cvičišti a připraveni k boji.

„Holky proti klukům!“ zakřičela Alice a začala střílet na Jaspera. Ten si to samozřejmě nenechal líbit a začal se bránit. Nakonec z toho vnikla ohromná bitva.

Stál jsem zrovna vedle Marcuse a snažil se vyhýbat ranám od Victorie, když jsem si všiml, jak se děti na sebe podívaly a přikývly.

„Na něj!“ zakřičela Lili a začala, společně s Viki a Marcusem, po mně střílet.

„Hej! To není fér!“ Snažil jsem se vyhýbat těm třem, ale bylo to marné.

Takže zhruba po půl hodinové bitvě, která proběhla tak, že děti na mě vystřílely celé své zásobníky, jsem vypadal jako klaun. Na sobě jsem měl tolik barevných fleků, že nezůstala jediná nit suchá.

„Neříkali jste, že je z vás nejrychlejší?“ Poškleboval se Marcus.

 

Volterra: O týden později:

Pohled Belly:

„Nějak jsi vypadla z formy,“ poškleboval se Felix, když jsem opět skončila na zádech. Se zavrčením jsem se zvedla.

„Jenom se rozehřívám,“ řekla jsem temně a vrhla se na něj. Bila jsem se jako lvice a s malou pomocí svého štítu jsem vyhrála.

„Podváděla jsi!“ zavrčel, když se zvedal.

„Nebyla určena žádná pravidla a já využila svých možností!“ zavrčela jsem na zpět.

„Ale byl to podvod!“ zavrčel a vrhl se na mě.

„Dost!“ Rozneslo se halou. Aro stál ve dveřích a mračil se jako sto čertů.

„Pane!“ Poklonil se Felix a už jej nebylo.

„Děje se něco? Nebo mě rušíš z tréninku jen z rozmaru?“ zeptala jsem se sarkasticky.

„Už jsi tady zavřená celý týden. Je na čase, aby sis alespoň zašla na lov. Kdy jsi naposledy mluvila se svou rodinou?“ Aro věděl, jak moc mi na rodině záleží, a proto nedokázal pochopit jak je možně, že jsem jim od svého příjezdu nevolala.

„Potřebuji si od nich odpočinout a chci, aby si zvykli na Edwarda,“ zamumlala jsem neochotně.

„Lžeš sama sobě,“ zlostně se na mě podíval. „Ty máš prostě strach!“

„Dej mi pokoj, Aro!“ Teď už jsem byla řádně vytočená. „Do toho ti nic není!“

„Jsi moje dcera, Bello!“ zavrčela, ale pak se uklidnil. „Záleží mi na tobě a vidím, co to s tebou dělá.“ Přešel ke mně a objal mě.

„Měla by ses vrátit.“ Jenže než jsem stihla odpovědět, tak mi zazvonil mobil.

„Halo?“

„Bello!... Panebože! Uf...“ ozvalo se z druhé strany.

„Lu? Co se děje?“ Měla jsem neblahé tušení, že se stalo něco zlého.

„Musíš se vrátit! Okamžitě!“ řekla naléhavě.

„Co se děje? Stalo se někomu něco?! Jsou děti-“

Lu mě ale přerušila. „Nikomu se nic nestalo, ale jde o jeden z tvých klubů,“ uklidnila mě... no... jak se to vezme.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se už značně podezřívavě.

„On totiž... Byla to nehoda, vážně...“ Tak a je to vážný!

„Sakra, Lu! Co se stalo?“ zavrčela jsem netrpělivě.

„Vyhořel ti klub,“ vydechla.

 

O několik hodin dříve:

Pohled Edwarda:

„Nezajdeme dneska do klubu?“ zeptala se nadšeně Jane.

„Pokud vím, tak má Emmett zákaz se jenom přiblížit ke klubu,“ zasmála se Viki.

„Ale Bella se to nemusí dozvědět,“ mrkla na ni Jane.

„Jane!“ napomenula ji Lucy, ale žádný účinek to nemělo.

„Lu! Jenom dneska, prosím!“ škemrala a dělala na ni psí oči.

Až nakonec Lucy kapitulovala. „Ale jestli se to dozví Bella, tak vina padá na tvou hlavu.“ Ukázala na Jane.

...

„Opravdu si myslíš, Jane, že to byl dobrý nápad?“ zeptal jsem se když jsme všichni, podotýkám všichni, stáli před klubem. Zřejmě nikdy nepochopím, jak Jane dokázala přemluvit Carlisla a Esmé.

„Samozřejmě, že to byl dobrý nápad!“ zavrčela naštvaně. No... Já si tím, tak jistý nejsem...

„Tak jdeme!“ zavelela a najednou jsme se ocitli v obrovské místnosti, kde to opravdu žilo.

„Jdu to zkontrolovat za bar,“ zakřičela na nás Lucy přes hudbu.

„Pojďte!“ zakývala na nás Jane a táhla nás k jednomu velkému V.I.P. boxu.

„Slečno,“ objevil se vedle nás mladý číšník. Z jeho myšlenek jsem poznal, že není moc nadšený, že nás vidí. Podle všeho tady nemají děti zrovna dobrou pověst.

„Matte,“ oplatila mu pozdrav. „Dones nám láhev šampaňského.“ Číšník se bez řečí obrátil a odešel.

„Jdeme tancovat!“ zaječela nadšeně Lili a už táhla Alice, Rose a Viki na parket. Po chvíli se k nim přidal i Marcus.

Byla zábava je pozorovat. Hlavně nejlepší bylo, jak Marcus svými pohledy odháněl celé mužské pohlaví, a jak Lili vrčela na každou, která se na jejího bratra jenom podívala.

„Už vás to tam nebavilo?“ zakřenil jsem se na Alice a Rose.

„Je tady moc lidí,“ zavrčela Rose. „Otravných lidí!“ dodala po chvíli.

„Řekla jsem ti, ať se nepřibližuješ k mému bratrovi!“ ozvalo se z parketu a už jsem viděl Lili, jak vrčí na nějakou dívku.

„Můžu si dělat, co chci!“ vmetla ji do obličeje dotyčná. A to neměla dělat...

Další slet událostí byl otázkou několika vteřin.

Lili do ní strčila, načeš si to nenechala líbit a rovnou Lili vrazila facku. Pak už bylo vidět jen to, jak od Lili chytl závěs, vedle kterého stála. A než jsme se stihli rozkoukat vypukl celkem velký požár. Naštěstí se všichni stihli dostat ven.

 

„Máma nás zabije,“ povzdechl si zoufale Marcus, když jsme sledovali, jak se hasiči pokouší marně uhasit požár.

„Nechtěla jsem,“ hlesla asi po desáté Lili. Přistoupil jsem k ní a objal ji kolem ramen.

„Nebyla to tvoje vina,“ políbil jsem ji do vlasů.

„Ale byla,“ poznamenala suše Viki. Zamračeně jsem se na ni podíval. To mi moc nepomáhá.

„Asi bychom měli jet domů,“ poznamenala tiše Esmé. Vděčně jsem se na ni usmál. Co bychom tady taky svedli.

„Já tady zůstanu... Musím tady na to dohlédnout.“ Lucy vypadala na zhroucení.

„To nebude potřeba,“ ozval se nám za zády ledový hlas. Všichni jsme se jako na povel otočili.

Bella se dívala na tu spoušť a nás si nevšímala.

„Bello byla-“ Lucy se snažila omluvit, ale Bella ji přerušila zvednutím ruky.

„Nezajímá mě to,“ odsekla naštvaně a konečně se na nás podívala. „Jeďte domů. Já se o všechno postarám.“ Pak přešla k jednomu z policistů a začala mu něco říkat.

Raději jsme si posedali do aut a vydali se domů.

 

„Je hodně naštvaná,“ poznamenala suše Viki. Jediná se netvářila tragicky.

„To se vsákne,“ řekl ležérně Marcus. „Vždycky nám všechno odpustila.“

„Nebudu ti brát plané naděje, Marku.“ Viki se na něj dívala jako na blázna. „Ale nikdy jsme jí nepodpálili klub.“

Najednou jsme uslyšeli třísknutí dveří a jako na povel všichni zmlkli.

Bella nakráčela do pokoje a stoupla si rovnou k oknu.

„Klub vyhořel úplně do základů. Všechno vybavení bylo zničeno a budova musela být stržena.“ Když to říkala zněla celkem v klidu. Ale na jejím postoji bylo vidět, že se pouze skvěle ovládá.

„Škoda, která kvůli tomu vznikla přesahuje hodnotu 10 milionů dolarů.“ Teprve teď se otočila a z očí jí sršely blesky.

„Bello, nebyla-“

„Sklapni!“ zakřičela a hlas jí vylétl o oktávu výš. Chtěl jsem se jí pouze omluvit a říct, že to nebyla ničí vina.

„Mě nezajímá, čí to byla vina a čí nebyla. Byla jsem pryč jeden týden a vy,“ ukázala na naše děti, „jste museli zase něco provést!“ Byla vážně naštvaná a ani se to nesnažila skrývat.

„Mami,“ začal Marcus, ale zase ho přerušila.

„Dala jsem vám poslední šanci. Už žádné další nebudou. Ještě dnes se sbalíte a zítra ráno jedete do Volterry. Aro vás bude čekat. A to vám říkám! Doteď jste se měli skvěle. Ale od zítřka vám začne tvrdá výchova. Když si neumíte vážit toho, co máte...“ Poslední větu nechala vyznít do ztracena a opět se zahleděla z okna.

„Mami,“ zkusila to opatrně Viki. Ale ani ta neuspěla.

„Pojedete všichni,“ zavrčela a odešla nahoru do pokoje.

„A jsme v háji,“ zabědoval Marcus. Smutně jsem se na ně podíval. Nechtěl jsem se jich vzdávat. Ne teď, když jsem je našel.

„Půjdu si s ní promluvit,“ rozhodl jsem se a šel z ní do pokoje.

„Je to zbytečně, Edwarde,“ ozvala se Bella hned, jak jsem vstoupil do pokoje.

„Jsou to i mé děti, Bello. Mám na ně právo.“ Dívala se na mě ledově, bez emocí.

„To ti nikdo nebere,“ souhlasila se mnou.

„Takže tady můžou zůstat?“ zeptal jsem se. To tedy bylo krátké přemlouvání.

„Ne! Pojedou do Volterry. Ale jestli tak vehementně toužíš je vídat, tak můžeš jet s nimi.“ Otočila se k oknu. Šokovaně jsem se na ni díval.

„To nemyslíš vážně,“ zašeptal jsem nevěřícně.

„Ale myslím, Edwarde.“ Najednou se otočila na mě. „Strašně jsem se snažila je dobře vychovat, ale zřejmě jsem na ně krátká. Ty jsi tady nebyl, abys mi pomohl s jejich výchovou a takhle to dopadlo.“

„Mohl jsem tady být, kdybys mi to dovolila,“ zavrčel jsem. „Není moje vina, jací jsou.“

Plesk!

Přistála mi na tváři ukázková facka. Taková, že se mi až hlava sama pootočila. Podíval jsem se zase na Bellu, která zrovna sršela blesky.

„Vypadni!“ zavrčela. „Ti tři zítra letí do Volterry a ty s tím nic nemůžeš udělat.“

 

Pohled Belly:

Kretén jeden! Co si o sobě myslí?! Že je středobodem vesmíru?! Tak to tedy ne!

„Už máte sbaleno?“ zeptala jsem se, když jsem ráno sešla do obýváku. Děti stály u dveří a tvářily se, jako když jdou na popravu.

„Bello, rozmysly si to ještě,“ přemlouvala mě Lucy.

„Tak jedeme.“ Na Luciinu poznámku jsem nereagovala. Stejně jsem neměla co říct. Sama toho lituji, ale nemůžu dopustit, aby z toho vyvázli bez trestu. Stejně je za týden vyzvednu. Tohle bylo jen na postrašení.

Cesta na letiště byla velmi napjatá. Všichni tři seděli tiše, jako myšky.

„Tady máte letenky. A nezapomeňte se chovat slušně!“ Naposledy jsem se na ně podívala a už nastupovaly do letadla.

 

Neměla jsem to dělat! Ale ano měla! Ne neměla! Ano měla!

„Dost!“ zavrčela jsem si pro sebe. Byla jsem zrovna na cestě domů. A to není ani hodina co odletěli. Co budu dělat za den... Nebo za dva?!

„Ty jsi je opravdu poslala do Volterry?“ zeptala se mě hned ve dveřích Alice.

Nechápavě jsem se na ni podívala. „Tvářím se snad, že ne?!“

„Ne to ne, jen... Vždyť to byla nehoda a oni za to nemohli.“

„Nemohli?!“ zasmála jsem se. „Takže Lili se tam nezačala hádat s nějakou lidskou dívkou, že ne?! A taky nebyla tak rozrušená, že od ní chytl závěs, že ne?! Myslíte si všichni, že jsem tak blbá?“ Byla jsem už vážně naštvaná. Poslední dobou se mi všechno hroutí.

„Ale-“ začala Alice, ale přerušila ji Jane.

„Pojďte se na něco podívat!“ Přišly jsme do obýváku a zrovna dávali na CNN, že letadlo, které letělo do Itálie bylo nuceno nouzově přistát v Ottawě.

Příčina je zatím záhadná. Nicméně cestující jsou nuceni přestoupit na jiný let, na který budou bohužel čekat i několik hodin.

Okamžitě jsem zvedla telefon a vytočila Victoriino číslo. Nic. Zkusila jsem tedy Marka a zase nic. Naposledy jsem zkusila Lili. Po velmi dlouhé době mi to nakonec zvedla.

„Lili okamžitě-“ začala jsem, ale přerušil mě jiný hlas.

„Mami, tady Marcus.“ Jeho hlas zněl vystrašeně a bylo slyšet vzlykání.

„Co se děje?“ zašeptala jsem bez dechu.

„Viki... Je pryč...“

„Jak pryč?! Marcusi, jestli je tohle nějaký vtip, tak-“ Doufám, že je to vtip.

„Někdo ji unesl.“

 

 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 7. kapitola:

 1 2   Další »
20. Ella
08.02.2017 [17:00]

To jako fakt další díl nikde!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19. Ella
08.02.2017 [17:00]

To jako fakt další díl nikde!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.03.2013 [11:05]

NatalieVolturio moj bože to si zaslúži potlesk Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon prosím dalšiu kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17. marushka
18.10.2012 [22:24]

Teda musím přiznat, že jsi mě zklamala. Hltala jsem tvoje povídky, ale 3 měsíce pauza mě vážně odrovnalo.

02.09.2012 [22:45]

LenusilkaJá jsem nenapsala komentář? To je divný... Pěkná kapitolka a těším se na další díl, doufám že bude brzy... Emoticon

15. pajusha
17.08.2012 [8:24]

Přečetla jsem tvou povídku najednou a musím říct, že super Emoticon

14. Nikii
02.08.2012 [0:09]

Nikii Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Tý jo!! to bylo skvělý Emoticon Emoticon Emoticon
Rychle další díl Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.07.2012 [23:44]

Petulka01J Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. Mell
21.07.2012 [11:04]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.07.2012 [0:29]

ty jo tak to se Belle nevyplatilo Emoticon Emoticon Emoticon
Ani se jí nedivím že vbouchla, odjela, dala facku Edwardovi to bylo super Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
hnem pokráčko jsem napnutá jak struna Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!