Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 12. kapitola

18.07.2022 (09:00) • Stregoni • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3918×

EDIT: Článok bez opravy administrátorom

12. kapitola

Buch. Buch. Buch…

Pohled Belly:

Slyšet tlukot srdce své dcery, byl od jejich narození, nejšťastnější okamžik mého života. Pomalu jsem vcházela do dveří, když jsem ji uviděla. Vypadala tak křehce. A byla v bezvědomí. Edward k ní rychle běžel, ale cestu mu zastoupil Thomas.

„Říkal jsem, že máš přijít sama,“ zavrčel. Edward byl v bojové pozici, připraven zaútočit.

„Thomasi, on ji jen odvede pryč. Nic jiného. Já tady s tebou zůstanu,“ snažila jsem se ho přemluvit. Mluvila jsem na něj tím nejmilejším hlasem, kterým jsem byla schopná. Musela jsem dostat Viki pryč.

Thomas si mě chvíli nedůvěřivě měřil, ale nakonec ustoupil. Edward se kolem něj protáhl a rychle vzal Viki do náruče. Když procházel kolem mě, zastavil se. Pohladila jsem ji po vlasech. Moje holčička! S Edwardem jsme si vyměnily významný pohled. Pochopil a ve vteřině byl pryč.

Teď, když byla má dcerce v bezpečí, nic mi nebránilo, abych se pomstila.

Thomas se na mě díval radostně. „Konečně!“

„Zabiju Tě!“ zavrčela jsem nenávistně.

„Bello, dělal jsem to kvůli tobě,“ vydechl překvapeně, když viděl, že jsem nakrčená, připravena k útoku.

„Ty si ublížil moji dceři!“ zařvala jsem. V duchu jsem přemýšlela, jakým způsobem ho zabiju. Nejdříve bych ho mohla stáhnout z kůže a pak mu utrhnout….

„Bello, lásko,“ přistupoval krok po kroku ke mně . „Jsi moje žena a chci být s tebou.“

Na chvíli jsem se zarazila. Proč jsem si ho vůbec brala? Nikdy jsem ho přece nemilovala.

„Nikdy jsem Tě nemilovala, Thomasi,“ řekla jsem znechuceně. „Byl jsi jen zpestření mé existence“ Thomas zalapal po dechu. Jeho nevěřícný pohled mi ukazoval, že něco takového opravdu nečekal. Nevím, jestli čekal, že se mu vrhnu kolem krku.

Slyšela jsem Edwardovy kroky. Už byl blízko.

„Dost řečí! Teď zaplatíš za to, co si udělal moji dceři!“ A s těmi slovy jsem na něj skočila.

Pohled Edwarda:

„Carlisle!“ Rychle jsem donesl Victorii k mému otci.

Začal ji prohlížet. „Asi má otřes mozku. Jinak není zraněná,“ díval se na ránu na její hlavě. „Lepší by bylo udělat CT a taky rentgen, jestli nemá něco zlomeného.“

„Doma máme potřebné vybavení,“ řekla potichu Lucy. Zmateně jsme se na ni podívali. „Bella chtěla tohle mít doma, kdyby se dětem něco stalo.“

„My ji vezmeme domů, ty běž zpátky za Bellou,“ podívala se na mě Esmé. „Postaráme se o ni.“

Marcus se už chystal běžet do kostela, ale já jej zastavil. Tohle nebyl jeho boj.

„Dohlédni na své sestry,“ řekl jsem prosebně. Chvíli se na mě díval naštvaně, ale nakonec povolil. Jakmile všichni byli v autech, rozběhl jsem se zpátky.

„Nikdy jsem Tě nemilovala, Thomasi. Byl jsi jen zpestření mé existence.“ To bylo to nejlepší, co jsem mohl slyšet. Nikdy ho nemilovala! Milovala jen mě! Nikomu jinému neřekla ty dvě sladká slůvka.

Jakmile jsem vstoupil do místnosti, naskytl se mi pohled na Bellu, která zrovna skočila na Thomase. Bylo poznat, že je dobře vycvičená. Thomas proti ní opravdu neměl šanci. Pomalu jsem se blížil k nim. Tohle si opravdu vychutnám.

Slyšel jsem zvuk pukající skály. Bella mu začala trhat prsty. Jeden po druhém. V očích měla šílený výraz. Thomas řval bolestí.

Z kapsy jsem vytáhl zapalovač a jeho prsty zapálil. Najednou se mu v obličeji zračil obrovský strach. Pochopil, že tohle je jen začátek.

...

Stáli jsme s Bellou před hořící budovou a dívali se do plamenů. Ve vzduchu se vznášel pach hořícího upíra. Držel jsem Bellu kolem ramen.

„Bello,“ zašeptal jsem. A v tom okamžiku pro mě svět zmizel. Najednou jsem měl v hlavě vygumováno. Stačil jeden pohled do jejich očí a nic jiného v tu chvíli nemělo význam.

Nevydržel jsem to. Musel jsem ji políbit. I kdyby to znamenalo, že mě hodí do těch plamenů, tohle mi za to stálo.

Jemně jsem laskal její rty. Rukou jsem ji držel za zátylek a přidržoval si ji blízko u sebe. Pomalu jsem obkresloval jazykem její spodní ret a odměnou mi bylo její zasténání. Bella se ke mně ještě více přitiskla a ruce mi zapletla do vlasů a když jsem jazykem zajel dovnitř jejich rtů a dotkl se toho jejího, bylo to i na mě moc a z hrdla se mi vydral sten.

Takhle jsem ji nikdy nelíbal. Když byla člověk, příliš jsem se bál, že bych ji mohl ublížit. Teď už se ale bát nemusím. Je stejná jako já. Už není křehká.

Pohled Belly:

Chtěla jsem víc. Chtěla jsem, aby nás strhnul na zem a serval z nás oblečení. Chtěla jsem jeho. Chtěla jsem jeho polibky cítit na svém těle. Chtěla jsem ukojit tu touhu, kterou jsem najednou cítila. Vím, že by stačilo jen naznačit a Edward by se nenechal dlouho přemlouvat. Přesto, se do podvědomí vkrádal pramínek hanby. Opustil tě… Nemiluje tě…

Ruce jsem vypletla z jeho vlasů a zapřela se mu do hrudi. Odtáhla jsem se od něj a viděla jeho nesouhlasný a toužebný pohled.

„Bello,“ vydechl a chtěl mě znova políbit.

„Ne!“ odskočila jsem od něj. Edwardovi se v očích objevila bolest. Překvapivě ale nic neřekl. Jen přikývl.

„Pojedeme domů,“ ukázal na auto.

 ...

Cesta domů proběhla v tichosti. Cítila jsem na sobě Edwardův pohled, otočila jsem se na něj a viděla, jak si mě frustrovaně měří. Odvrátila jsem zrak. Nemohla jsem se dívat do jeho zlatých očí, jinak bych do toho spadla zase, a to jsem si nemohla dovolit. Nemohla jsem se dívat do jeho zlatých očí, ve kterých se odrážela touha z předchozí situace, jinak bych se v nich začala zase utápět. On zradil mou lásku a mou důvěru. Už jsem si nemohla dovolit znova tohle prožít. Tu bolest bych tentokrát nezvládla. Nemohla jsem mu znovu věřit, na to jsem se příliš bála.

Jen na krátký okamžik jsem se na něj podívala, ale když jsem zjistila, že mě pořád pozoruje, ucukla jsem pohledem.

„Nemá smysl se snažit mi přečíst myšlenky,“ řekla jsem potichu. „Pokud ti to nedovolím, tak ti to nepůjde.“ To ho zaujalo.

„Takže, kdybys mi to dovolila, tak by to šlo?“ ptal se najednou zvědavě. Jen jsem přikývla, ale jinak to nekomentovala. Byla jsem ráda, že tohle je zrovna moje volba.

Z auta jsem skoro vystřelila, jak jsem spěchala za Victorií. Už byla vzhůru.

„Victorie!“ vykřikla jsem a rychle ji objala. Victorii se kutálely slzy z očí. Vzlykla jsem.

Pomalu jsem se od ní odtáhla, jen abych ji zkontrolovala. Pořádně jsem si ji prohlížela. Vypadala tak zranitelně. Byla samá modřina. Ten ji strašně zřídil…

Najednou se její pohled upřel za mě.

„Tati,“ vzlykla. Ustoupila jsem od ní, aby k ní mohl přistoupit Edward. Plakala mu do ramene a on ji hladil po vlasech. Byla jsem ráda, že ti tři k němu našli cestu. Je to jejich otec, a tak by to mělo být.

„Bello?“ položila mi Esme ruku na rameno.

„Ano?“ Už jsem se na ně nezlobila. Po posledních událostech jsem trochu přehodnotila svůj názor na tuhle situaci. Byla to taky moje rodina, ať jsem si to chtěla připustit nebo ne.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se opatrně.

„Už ano.“ Pousmála jsem se.

„Můžeme tady ještě zůstat?“ zeptala se pro změnu Alice. Jistě předpokládali, že než Victorii unesli, měla jsem v plánu je vyhodit. Pletla se. Byla jsem ráda, že jsou tady.

„Samozřejmě, že ano. Jako doma.“ Pokynula jsem rukou. Najednou se na Edwarda sesypaly všechny děti.

 Alice to už zřejmě nevydržela. Rychle ke mně přiskočila a objala mě. Trošku mě tím zaskočila.

„Tolik jsi mi chyběla, Bello,“ švitořila vesele.

„Ty mě přece taky,“ zasmála jsem se. Ani nevím jak, ale v mžiku jsem putovala z náruče, do náruče. Všichni byli šťastní, že tady mohou zůstat. A možná i z toho, že už se na ně nezlobím. Nakonec přede mnou stal sám Edwarda. Chvíli zvažoval, jestli mě má obejmout. Nejspíš se snažil odhadnout moji reakci. Já to ale vyřešila ta něj. Otočila jsem se zpět k Victorii.

„Odpočiň si, beruško“ pohladila jsem ji po vlasech. „Za chvíli jsem zpátky.“

Zastavila jsem se ve dveřích. „Edwarde? Mohl bys jít se mnou ven?“

Slyšela jsem jeho kroky za sebou a cítila na sobě jeho pohled. Když jsme vyšly z domu, Edward šel vedle mě. V tichosti jsme šli po zahradě, až jsme došli k altánu. Posadila jsem se na lavičku a čekala až Edward udělá to samé.

Zhluboka jsem se nadechla.

„Chtěla bych ti ukázat,“ na chvíli jsem se zarazila. Opravdu mu to chci ukázat?

„Chtěla bych ti ukázat, jaké to bylo po tvém odchodu.“ Edward mě pozoroval obezřetně. Jen jsem zavřela očí a soustředila se na odkrytí svého štítu. Slyšela jsem, jak Edward zalapal po dechu. V mysli jsem vzpomínala na náš rozhovor v lese. Na to, jak mi dával sbohem. Jak mě to bolelo. Vzpomínala jsem na to, jak jsem stála na hraně útesu a chtěla skočit. Jak ta bolest byla nesnesitelná. A poslední vzpomínka se byla na to, jak jsem je uviděla po sto letech. Jak mě pohled na mou rodinu, co mě opustila, bolel.

Když jsem otevřela oči, Edward vypadal, že kdyby byl člověk, tak roní tisíce slz.

„Bello,“ zašeptal zlomeným hlasem natáhl ke mně ruku. Uhnula jsem před jeho dotekem.

„Nechci tvoji lítost,“ zavrčela jsem naštvaně. „Chtěla jsem, abys věděl, jaké to pro mě bylo.“

Edward se na mě díval s takovou bolestí v očích. Doufám, že tě to taky tak bolí jako mě!

„Odpusť mi, prosím!“ zašeptal naléhavě. Najednou přede mnou klečel na kolenou. „Klidně se takhle před tebou budu plazit do konce věčnosti, abys mi odpustila.“

Dívala jsem se na něj nevěřícně. To si myslel, že jedno promiň tohle spraví? Že když udělá velké gesto, že to přejdu?

„Nepotřebuji, abys kvůli mně klečel na kolenou,“ řekla jsem naštvaně. „Nevím kdy, a jestli vůbec ti dokážu odpustit.“ Vstala jsem a přešla na druhý konec altánu. „Tohle není věc, kterou dokáže napravit jen promiň. Já jsem pořád plná hněvu za to, co jsi mi provedl.“

Edward ke mně natáhl ruku, jako by mě chtěl chytit, ale ihned ji svěsil. Otočila jsem se na patě a odešla. Nechtěla jsem to s ním znovu prožívat. Byla to bolest, která se nikdy celá nezahojila.

Pohled Lili:

„Musíme mu pomoct!“ řekla jsem rozhodně ke svým sourozencům. Viki hned ochotně přikývla, ale Marcus chvíli váhal. Nakonec přikývl i on.

Dívala jsem se z okna na tátu, který seděl pod altánem s hlavou v dlaních a vzlykal. Máma odjela pryč.  Nevím, o čem s ním mluvila, ale vzhledem k tomu, jak to dopadlo, zřejmě mu lásku nevyznávala.

„Ale jak mu chceš pomoct?“ zeptal se Marcus. Ani jemu se ta situace nelíbila. Chtěl, aby byla rodina kompletní. Aby byla máma zase šťastná.

„Co kdybychom jí připomněli, jak spolu chodili, když byla ještě člověk?“ navrhla Viki. V mysli se mi zobrazil mámin dům ve Forks.

„Máma ten dům koupila po dědově smrti,“ přikývl Mark.

„Co kdybychom ji tam poslali s tátou?“ navrhla jsem nadšeně.

„Na to Bella nikdy nepřistoupí,“ ozvalo se ode dveří. Táta tam stál zlomený a vypadalo, že i smířený.

„Bella mě nenávidí. Rozhodně se mnou nikam nepojede,“ zašeptal bolestně.

„Jen jsme ji chtěli připomenout, jak jste spolu chodili. Ona z té doby nic, co by jí to připomnělo.“ Pokrčila jsem rameny. Marcus si odkašlal.

„Jasně. Kromě nás,“ ušklíbla jsem se.

Najednou, jako by tátu něco napadlo.

„Potřebuji si něco ověřit.“ A s těmi slovy vyběhl ze dveří.

Autor: Stregoni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 12. kapitola: