Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 11. kapitola

11.07.2022 (09:00) • Stregoni • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2339×

EDIT: Článok bez opravy administrátorom

O pár hodin dříve

Pohled Victorie:

Co to sakra je? Kde to jsem?

„Au!“ zaskučela jsem. Hlava mě bolela jako střep a bylo mi na zvracení. Snažila jsem se vzpomenout, co se stalo. Nedávalo mi to smysl.  S každým pohybem mi bylo jen hůře.

„Co to je?“ zavrčela jsem a snažila se osvobodit. Marně.

„No dobré ráno,“ pozdravil mě známý hlas.

„Thomasi?“ vydechla jsem nevěřícně. Díval se na mě tak nenávistným pohledem, až jsem se přikrčila. Proč by to dělal. Přece byl jako můj otec.

„Říkal jsem Isabelle, že mě bude ještě prosit,“ zasmál se hořce. „A věřím, že kvůli tobě mě bude opravdu hodně prosit.“

Snažila jsem se dívat kolem, abych věděla, kde jsem. Co je tohle za místo, ale nepoznávala jsem to tady. Všimla jsem si, že Thomas dává do stojanu kameru. Nechápala jsem proč to dělá, dokud se přede mnou neobjevila mámina tvář.

„Mami?“ Chtělo se mi křičet.

„Bože, zlato! Holčičko moje!“ Máma vypadala na zhroucení. Tak moc jsem chtěla, aby byla se mnou. Tak moc jsem se bála. Nechápala jsem, co to má všechno znamenat.

„Ale, ale, ale,“ ozval se Thomas. Přicházel pomalu ke mně. Ve tváři měl ten nenávistný výraz.

„Thomasi.“ Máma zřejmě nemohla uvěřit svým očím.

„Ahoj, má lásko.“ Usmál se do kamery, a přitom přistoupil ke mně. Začal mě hladit po vlasech. Bylo mi to odporné.

„Víš, vždycky jsem si říkal, jestli jsou poloupíři stejně odolní jako my.“ As těmito slovy vytáhl dýku a přiložil mi ji ke krku. Cítila jsem to ostří, jak se mi zařezává do kůže. Stačil by jeden pohyb a ukončil by můj život. Nejsem tak odolná, jako upír.

„Thomasi! Prosím! Ona s tím nemá nic společného,“ křičela máma.

„Ale má!“ zařval. „Kdyby ty tvé dětičky nebyly, byla bys semnou!“ V ten moment jsem přestala vnímat svět okolo a dokázala vnímat jen to, jak mi zabodl dýku do ruky. Bolestí jsem křičela. Myslela jsem, že mi tu ruku uřeže. Měla jsem pocit, jako by ho to bavilo.

Najednou přestal. Slyšela jsem, jak mluví s mámou, ale nevnímala jsem slova. Snažila jsem se rozdýchat tu bolest. Do toho mi třeštila hlava a měla jsem pocit, že budu zvracet.

Když ukončil hovor, otočil se znovu ke mně. Jen mě chvíli pozoroval a pak mi jednu vrazil. Zatmělo se mi před očima. Nikdy jsem takovou ránu nedostala. Udeřil mě znova. A znova. A znova. A znova.

Nevím jak dlouho mě bil. Mohla to být chvíle, ale zdálo se mi to jako věčnost. V jednu chvíli nakonec přestal. Asi jsem ho přestala bavit. Nevím proč, ale bylo to jedno, důležité bylo, že přestal. Snažila jsem se zůstat vzhůru. Musela jsem být vzhůru.

„Jo a mimochodem,“ obrátil se ke mně Thomas. „Nesnaž se. Tvoje síla je teď pryč, díky téhle šikovné látce.“ V ruce držel malou šípku s tekutinou.

„Díky ní jsi teď slabá jako člověk.“ Zasmál se. Málem jsem se pozvracela.

Už mi nevěnoval pozornost a šel někam pryč. Teprve až jsem slyšela, že jsou jeho kroky daleko, pokusila jsem se vymanit z pout. Nešlo to. Byla jsem příliš slabá.

Snažila jsem se použít svou schopnost, abych viděla, kde jsem, ale to, co mi píchnul byla vážně síla. Nebyla jsem schopná jasně myslet.

Uběhlo pár hodin, když se Thomas vrátil. Zase zapnul kameru.

„Víš, od našeho hovoru jsem přemýšlel,“ začal, ale zmlkl a poodstoupil od kamery, čím na mě bylo konečně vidět. Byla jsem natolik slabá, že jsem nebyla schopná zvednout hlavu.

„Pane bože,“ zakryla si máma ústa rukou.

„Víš Isabello, možná si s tvojí holčičkou ještě chvíli pohraju,“ promluvil Thomas jizlivým hlasem. Nervózně jsem se zavrtěla na židli. Ruka se již začala pomalu uzdravovat, ale vzhledem k tomu, jak slabá jsem byla, tak to ještě nějakou dobu potrvá. Ani jsem nechtěla vědět, jak jsem na tom s obličejem.

„Thomasi, prosím!“ Máma křičela.

„Mám návrh,“ promluvil najednou Thomas. „Uděláme výměnu. Tebe za tvoji dceru.“

„Ano!“ To Thomase zjevně potěšilo.

„Dobře. V tom případě ti pošlu instrukce, kdy a kde proběhne výměna. A Bello? ...“ podíval se s vážným výrazem do kamery. „Přijdeš sama.“

Čekala jsem, co přijde.

„Oni si pro mě přijdou,“ řekla jsem, když jsem viděla, jak se chystá, aby mě praštil. Thomas se zasekl v půli pohybu.

Usmál se, chytl mě za bradu a zvedl můj pohled. „Na to já, ale spoléhám.“

„Přijdou si pro mě, a potom si budeš přát, aby ses nikdy nenarodil“ zavrčela jsem mu do obličeje. Thomas se na mě podíval, ale neřekl nic. Asi opravdu zešílel.

Praštil mě. Tentokrát jsem ale cítila, jak mi po tváři teče pramínek krve. Začínala jsem vidět rozmazaně. Přijďte prosím rychle!

To byla má poslední myšlenka.

Pohled Belly:

Jela jsem v autě s Edwardem. Ostatní jeli za námi. Jel jako blázen, ale mě to i tak přišlo pomalé.

„Věř mi, že to auto opravdu rychleji nejede,“ vytrhl mě z mých myšlenek Edward. Podívala jsem se na něj sklíčeně.

Držel mě za ruku, a dělal mi na ni palcem uklidňující kroužky. Z ničeho nic sykl bolestí. Ani jsem si neuvědomila, jak mu tu ruku drtím. Muselo ho to bolet.

„Promiň,“ zašeptala jsem a chtěla ruku odtáhnout. Edward mi to ale nedovolil. Místo toho si přitáhl ruku ke rtům a dal mi na ni polibek.

„To je v pořádku, Bello,“ pousmál se tím svým pokřiveným úsměvem. „Neboj se, stihneme to včas,“ uklidňoval mě. Ale i na něm bylo vidět, jak křečovitě svírá volant.

Chtělo se mi křičet. Tak moc jsem se nikdy necítila bezmocná.

Čím víc jsme se blížili, tím více jsem chtěla vyběhnout z auta. Nakonec se před námi objevila budova, která mi tolik změnila život.

„Jsme tady,“ zašeptal Edward a vytrhl mě tím že vzpomínek.

„Je Vám jasné, že je to past, že?“ Ozval se za námi Jasper. Celá rodina se tvářila velmi obezřetně.

„Půjdu tam sama,“ řekla jsem a otočila se čelem k nim. „Thomas chce jen mě.“

Edward mě chytil za ruku. Vypadalo, že zvažuje, co má udělat.

„Chtěl bych jít s tebou,“ zašeptal prosebně. Už jsem se nadechovala, ale přerušil mě. „Ne počkej! Ty zabavíš Thomase a já mezi tím odnesu Viki do bezpečí.“ Chvíli jsem to zvažovala. Nebyl to zase tak špatný nápad.

„Vy ostatní přijdete až bude Victorie v bezpečí,“ podívala jsem se hlavně na Marcuse, který se pomalu třásl netrpělivostí. Všichni jsme chtěli Thomase zabít, ale potřebovala jsem ať je Viki v bezpečí.

Šla jsem s Edwardem pomalu a snažila se poslouchat zvuky okolí.

Nebylo slyšet nic, jen naše kroky. Čím více jsme byli v útrobách, tím více jsem byla nervóznější. Až jsem nakonec uslyšela, to, na co jsem celou dobu čekala.

Buch. Buch. Buch...

Autor: Stregoni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 11. kapitola: