Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... 2. kapitola

15.08.2010 (13:45) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4411×

2. KAPITOLA

Alice

Dívala jsem se na Jaspera, jak drží toho kluka pod krkem. Emmett s Edwardem se ho snažili odtrhnout, ale vůbec se jim to nedařilo. Chtěla jsem nějak zakročit, ale moje vize mi to nedovolila, protože tím bych to akorát ještě zhoršila a to jsem nechtěla.

Podle Jasperového výrazu jsem poznala, že se v něm probudila ta jeho podstata upírství. Ta zrůda, která je a vždycky bude v jeho duši. V každém upírovi byla, ale zaleželo pokaždé jen na každém jedinci, jak s ní naloží. Jestli se nechá jí ovládat a bude z něho jen krvelačná zrůda bez duše nebo jestli ji uzamkne hluboko ve své duši a bude se chovat jako člověk.

Bella nebo jak se ta holka vůbec jmenovala, na něj mluvila a pomalu k němu přistupovala. Docela mě tím překvapila. Divila jsem se, že se ho nebála. I když bylo na ní poznat, že z něj má strach, ale asi mu naprosto bezmezně důvěřovala. Pohladila ho po tváři a znova na něj promluvila. Jen díky tomu, se probral z toho transu.

Bolelo mě, že jsem jen mohla stát a vše tiše jen sledovat, protože to já jsem mu měla pomoct a ne ona. To já jsem mu slíbila, že budu při něm stát v tom dobrém i špatném. Ano, ale to já jsem pro něj byla ta, co ho zradila. Ta co pošpinila naše manželství a naši lásku. Kdyby jen věděl, že ho stále miluji a vždycky jsem milovala.

„Alice, jdeš taky nebo tu chceš ještě zůstat?“ zeptal se mě Edward.

„Jo, jdu. Kde je Jasper?“

„Odešel. Bella to psychicky neustála a tak ji vzal domů.“

Mlčky jsme šli k Edwardovu Volvu. Nastoupili jsme. Cesta domů probíhala v naprosté tichosti. Do dnešního večera jsem pořád přemýšlela, co by se stalo, kdybych se tenkrát rozhodla jinak.

Kdybych se rozhodla ignorovat moje vize a věřila Jasperovi, tak jak mu věří celá rodina, ale já jsem se mu bála věřit. Bála jsem se toho, že by mě opustil a vysmál by se mé lásce, kterou k němu cítím. Jen proto jsem si najala toho gigola. Nechtěla jsem, aby mi ublížil. A tak jsem si ublížila raději sama.

Ale teď už vím, že moje rozhodnutí bylo správné. Přesvědčila jsem se o tom na vlastní oči. Jen jsem nechápala, co ona má a já ne. Čím ho natolik zaujala, vždyť to je jen obyčejná holka, která je tak křehká a zranitelná. Nechápala jsem, jak se dokázal ovládnout a nevysát jí všechnu krev v těle.  Z celé naší rodiny měl největší problémy s ovládáním své žízně.

Bolelo mě, vidět ho v náruči jiné ženy. Ale když jsem ho viděla v objetí s tou Bellou, probudila se ve mně nenávist, která mi dodala sílu a odvahu. Postavit se mu tváří tvář a nedovolila mu ukázat tu lásku, kterou k němu cítím. Jen díky tomu, jsem se před ním neplazila po kolenou a neprosila jsem ho, aby se ke mně vrátil.

Parkovali jsme před domem. Všichni šli dovnitř a já jsem zamířila do garáže, kde na mě čekalo moje kanárkově žluté Porsche. Potřebovala jsem být chvíli sama. Nechtěla jsem, aby si ostatní všimnuli, jak moc mě to bolí. I když to určitě věděli. Nastartovala jsem a s plynem na podlaze jsem vyjela. Nechtěla jsem, aby mě všichni utěšovali. Nikdo mi nikdy nevyčetl mé rozhodnutí, kterým jsem ublížila nejen sama sobě, ale i celé své rodině. Vlastně jedině Edward se mi nebál říct pravdu do očí. Jedině on mi vyčetl mé rozhodnutí a já jsem tomu byla ráda, protože on jediný mi přiznal to, co si všichni jen mysleli a báli se mi to říct, abych taky od nich neodešla.

Carlisleovi a Esmé jsem vzala syna. Emmettovi zase parťáka, se kterým hrál playstation, a který se vždy smál jeho přiblblým vtipům. Edward s Jasperem dokázal klidně celé hodiny vášnivě debatovat na jakékoliv téma. Rosalii jsem vzala bratra. A sebe jsem připravila o srdce, protože v den kdy odešel. Moje srdce umřelo. Bylo rozbito na milion střípků, které už nikdo nedá dohromady.

Edward

Po celou dobu jízdy domů jsem musel přemýšlet nad tím, co se stalo v klubu. Znal jsem Jaspera. Pro to mě překvapilo, když tam tancoval v objetí s Bellou. Vždycky jsem si myslel, že Alici opravdu miluje. Proto mě to hodně překvapilo. Bella byla nádherná, žádná upírka či dívka se její kráse nemohla rovnat, a když tančila s Jasperem, byl jsem zmatený ve svých pocitech. Přál jsem si, abych to byl já, kdo ji drží v náručí. Cítil jsem vztek a nenávist vůči Jasperovi. Byl jsem z toho opravdu zmatený, nechápal jsem proč. A asi to nikdy nepochopím, protože se stydím. Stydím se, někomu svěřit se svými pocity vůči Jasperovi.

Překvapovala mě i skutečnost, že jsem nemohl Jasperovi číst myšlenky. Určitě to musí mít nějakou spojitost s Bellou, protože když pak za námi přišel, slyšel jsem jeho myšlenky naprosto zřetelně. Snažil jsem se, z jeho myšlenek vyčíst jakoukoliv zmínku o Belle. Chtěl jsem vědět, co cítí k Belle, ale jeho myšlenky byly hodně zmatené.

Všichni jsme zamířili do domu krom Alice, která se jela zase projet. Věděl jsem, že ji bolel pohled na Jaspera s Bellou, ale ona si za to může sama. Kdyby se tenkrát nerozhodla tak unáhleně, mohlo být vše v pořádku. I když si tím teď nejsem, tak jistý.

„Esmé, Carlisle, mohli byste, přijít sem dolů. Musíme, vám něco říct,“ řekl jsem směrem dovnitř domu. Sednul jsem si na sedačku, vedle mě si sedla Rosalie s Emmettem. Nic jsme neříkali a čekali jsme na ně. Za chvíli scházeli dolů ze schodů, Esmé si upravovala vlasy a Carlisle se zapínal knoflíky od košile. Všem nám bylo jasné, co právě dělali.

„Co se stalo? Kde je Alice? Stalo se jí něco?“ ptala se nás Esmé.

„Alice se jela projet. V klubu jsme potkali Jaspera,“ odpověděla jí Rosalie.

„Jak se má? A proč nepřišel s vámi? Co se tam stalo?“ zahrnovala nás Esmé otázkami.

„No, podle toho jak to vypadalo, tak se má dobře. On tam nebyl sám, ale s nějakou dívkou. Jmenuje se Bella. A podle toho, jak se k sobě chovali, tak asi spolu chodí,“ řekl jsem jim. Oba dva naráz zalapali po dechu. Po chvíli se ozvala Esmé.

„Ne, tomu nevěřím. Znám Jaspera. Vím, že Alice miluje a nikdy by ji nepodvedl, i když potom, jak se k němu zachovala, bych se nedivila, ale Jasper takový není a nikdy nebude.“

„Taky mi to na něj nesedí, ale kdyby si slyšela, co si navzájem šeptali, tak by si uvěřila. Ale taky mě překvapilo jeho chování vůči Alice. Ano, chápu, má právo se na ni zlobit, ale tohle jsem opravdu od něj nečekal. On tam na ni normálně vrčel. Řekl jí, jestli Belle ublíží, tak že za sebe neručí,“ řekl teď pro změnu Emmett.

„Mám, vám vyřídit, že vás pozdravuje. A říkal taky, že ho můžeme klidně přijít navštívit.“

Carlisle s Esmé stáli a mlčeli. Znova si v hlavě přehrávali náš rozhovor. A přesto co jsme jim řekli, nevěří tomu.

„Nevěřím tomu. Myslím si, že bychom měli za ním zajít a zeptat se ho na to,“ promluvil asi po pěti minutách Carlisle.

„Nevím, jestli se to zrovna teď hodí. Protože Bellu tam napadnul jeden kluk, a kdyby Jasper nezasáhnul, určitě by ji znásilnil.“

„Tak to bych tam měl určitě zajít a podívat se na ni. Jsem přeci doktor,“ řekl Carlisle a bylo na něm poznat, že své rozhodnutí už nezmění.

„Ano, souhlasím s Carlislem. Půjdu s tebou, protože chci ho vidět,“ řekla Esmé.

„Kde bydlí?“ zeptal se Carlisle.

„Nevím, nezeptal jsem se ho, ale můžeme se ho, pokusit najít podle pachu,“ odpověděl jsem mu. S těmi to slovy jsem se zvednul z gauče a zamířil jsem ke dveřím. Za mnou šel zbytek mojí rodiny krom Alice, která byla bůhví kde, ale určitě viděla, kam se chystáme.

Jasper

Byl jsem rád, že Bella usnula. I když mi říkala, že to není moje vina, ale já věděl, že je to jen moje vina. Měl jsem tam s ní jít a nic takového si nemusela zažít. Určitě se jí díky tomu, zase vrátily vzpomínky na jejího bývalého, kterého bych nejraději zabil. Nechápal jsem, jak se k ní mohl někdo takhle zachovat.

Uslyšel jsem, jak nějaké auto zaparkovalo před naším domem. Opatrně jsem vstal, abych Bellu nevzbudil. Šel jsem se podívat, kdo to je. Jakmile jsem otevřel dveře, uviděl jsem mojí rodinu. Byli tu všichni krom Alice, byl jsem rád, že tu není. Bohatě mi stačilo to jedno setkání s ní.

„Jaspere, tak ráda tě vidím. Proč ses nám celou dobu neozval? Měla jsem o tebe hroznou starost,“ vzlykala mi do ramene Esmé.

„Taky tě moc rád vidím, Esmé. Moc jsi mi chyběla.“

„Musíš nám říct, co jsi celou dobu dělal. Chci vědět všechno,“ řekla mi a pořád mě objímala.

„Rád vám vše povím, ale myslím si, že by bylo lepší, kdybychom šli do domu,“ řekl jsem a teprve teď mě pustila. Přivítal jsem se i se zbytkem své rodiny a zavedl jsem je do obýváku.

„Máš to tu hezky zařízené,“ řekla mi Esmé. Její slova mě zahřála u srdce, protože jsem věděl, že to myslí upřímně.

„Děkuji, ale je to především práce Belly,“ odpověděl jsem jí.

„Jaspere, ty tu bydlíš s člověkem?“ zeptal jsem mě Carlisle. Věděl jsem, že se mě na ni zeptají. Všude po domě byla cítit její vůně a bylo slyšet její srdce.

„Ano, bydlím společně s Bellou. Právě spí,“ odpověděl jsem mu.

„No, víš… nevím, jak bych se tě měl zeptat. Vy spolu žijete jako pár?“ na Carlisleovi bylo vidět, že opravdu neví, jak by měl svoji otázku zformulovat, aby se mě třeba nějak nedotknul.

„No, nevím, jak bych vám to měl vysvětlit, abyste to pochopili a nehledali jste v tom něco, co v tom není. Nejlepší bude, když vám povím vše o tom, jak jsem ji potkal. Určitě pak pochopíte, co k ní cítím.“

A tak jsem jim začal vše vyprávět. Řekl jsem jim, jak jsem našel Bellu, když se chtěla zabít. Popsal jsem jim i tu bolest, kterou jsem z ní cítil. Řekl jsem jim vše o Bellině životě, který k ní nebyl vůbec shovívavý. Popsal jsem jim, co jsem celé ty dva roky, co jsem od nich odešel, dělal.  A své vyprávění jsem zakončil dnešním večer v klubu. Celou dobu všichni tiše seděli a poslouchali. Nikdo mě po celou dobu nepřerušil.

„Takže, jestli jsem to dobře pochopil. Ty ji bereš jako sestru a nejlepší přítelkyni. Ale to pouto, které mezi vám je. Je mnohem silnější než sourozenecké či přátelské, ale nikdy si na ni nepomyslel jako na ženu, se kterou by si mohl mít intimní vztah. A víš, že to samé ona cítí i k tobě.“

„Ano, vím, že je to takové složité. Nikdo náš vztah nechápe krom jejího otce. Všichni si myslí, že musíme něco spolu mít, ale není tomu pravda. Jedinou ženu, kterou jsem kdy miloval a navždy budu, je Alice. Bellu taky miluji, ale jiným způsobem než Alice. Jen díky Belle, jsem se naučil dokonale ovládat… jsem se vyrovnal s Alicinou zradou.“

„Podle toho co jsi nám tu řekl, byl k ní osud opravdu krutý. Je hodně pozoruhodné, že se přes to všechno dokázala přenést a začala nový život. Musí být hodně silná, když tomu dokázala čelit,“ poznamenal Carlisle.

„Ano, to je. Ta její bolest, která z ní tenkrát vyzařovala, mě doslova srazila na kolena. Ještě jsem se nikdy nesetkal s takovou bolestí. I když jsem potkal hodně lidí, co třeba přišli o dítě, ale ta její bolest byla několikrát větší.“

„Jaspere, můžu se zeptat, jak to že neslyším tvé myšlenky, když jsi v blízkosti Belly?“ zeptal se mě Edward.

„Tak to nevím. Tenkrát když jsem ji potkal, tak ani můj dar na ni nepůsobil, ale postupem času, jak se její bolest zmenšovala a ona se naučila s tou bolestí opět žít. Tak teprve tehdy jsem na ni mohl použít svůj dar. Domnívám se, že má asi taky dar, který dokáže odrážet dary těch ostatních.“

„Néééééé,“ domem se nesl Bellin výkřik plný strachu. Okamžitě jsem běžel do jejího pokoje. Seděla na posteli a plakala. Jakmile jsem ji objal, cítil jsem, jak je celá zpocená a celá hoří.

„Bello, ty celá hoříš. Bolí tě něco?“ Nic mi neodpovídala, jen plakala. Její tělo se třáslo pod náporem pláče, ale i strachu. Objímal jsem ji a snažil jsem se ji, uklidnit pomocí mého daru, ale nešlo to. Cítil jsem se hodně bezradný.

„Ššššš, byl to jen sen. Jsem tu s tebou. Neboj se. Nikdo ti už neublíží. Slibuji. Prosím, pověz mi, co se ti zdálo?“ nemusel jsem se jí ptát. Moc dobře jsem věděl, co se jí zdálo. Nic mi neříkala. Pevně se mě držela a plakala. Vzal jsem její obličej do dlaní a zadíval jsem se jí do očí.

„Bello, celá hoříš. Je tu Carlisle. Je to můj otec a je doktor. Prosím, dovol, aby se mohl na tebe podívat. Mám o tebe strach.“ V jejích očích jsem poznal, že je hodně vystrašená. Věděl jsem, jak moc jí je nepříjemné, když se jí dotýká nějaký muž. Proto jsem se ji zeptal.

„Bolí tě něco? Jak se cítíš? Prosím, mluv se mnou. Neumíš si představit, jak se cítím,“ říkal jsem jí a pořád jsem se jí díval do očí.

Bella

Šla jsem z parku a za ruku jsem držela svoji Lili. Smála se na mě. Byla nádherná. Šly jsme pomalu směrem k našemu domu. Celou dobu jsem se jen dívala na svoji dcerku. Nemohla jsem z ní spustit oči. Sehnula jsem se k ní a pevně ji sevřela v náručí, kde jsem jí zlíbala celý její obličejík. Pár metrů od domu jsem ji postavila na zem, abych mohla vyndat klíče. Vytahovala jsem klíče z kabelky a podívala jsem se směrem k domu. O futra dveří se opíral Dan, jeho pohled mluvil za vše. Pevně jsem chytila svou dcerku za ruku a kráčela jsem před ní.

Chtěla jsem kolem něj projít a odemknout si. Chytil mě za paži. Jeho stisk byl pevný, bolelo mě to, ale nevykřikla jsem.

„Co sis myslela ty jedna k**vo špinavá. To si opravdu myslela, že mě můžeš jen tak opustit. Nikdy ti to nedovolím. Ty patříš jenom mě,“ křičel mi do obličeje. Uhodil mě, upadla jsem na zem. Vytrhl mi klíče z ruky a rychle odemknul. Smýknul se mnou o zeď v předsíni a…

„Nééééé,“ zakřičela jsem do domu. Seděla jsem na posteli. Cítila jsem, jak jsem celá zpocená. Celé moje tělo hořelo a bolelo mě. Rozbrečela jsem. Jasper vpadnul do pokoje. Objal mě. Pevně jsem se ho chytla. Celé mé tělo se třáslo pod náporem pláče a strachu ze snu. Něco mi povídal, ale nedokázala jsem ho vnímat. Pořád jsem před očima měla ten sen. Vzal můj obličej do dlaní a zadíval se mi do očí.

„Bello, celá hoříš. Je tu Carlisle. Je to můj otec a je doktor. Prosím, dovol mu, aby se mohl na tebe podívat. Mám o tebe strach,“ říkal mi. Jeho hlas byl naplněn strachem.

„Bolí tě něco? Jak se cítíš? Prosím, mluv se mnou. Neumíš si představit, jak se cítím?“ říkal mi.

„Necítím se dobře. Přijde mi, jako kdyby moje tělo spalovaly plameny. Bolí mě celé tělo.“

„Může se na tebe Carlisle podívat?“

„Ano, ale jen když tu budeš po celou dobu se mnou. Prosím, nenechávej mě tu samotnou.“

„Neboj, budu tu s tebou. Ani mě nenapadlo, že bych tě tu nechal samotnou,“ řekl mi a znova mě pevně objal.

„Carlisle, mohl bys sem přijít,“ pronesl směrem do domu. Než to stihnul doříct, vcházel do pokoje mladý muž. Mohlo mu být něco kolem třiceti let, měl blonďaté vlasy, jeho oči měly stejnou barvu jako Jasperovy. Byly jako tekuté zlato. Stejně jako Jasper byl nádherný. Pomalu se přibližoval k posteli. Posadil se na kraj postele. Ještě pevněji jsem sevřela Jaspera a zabořila jsem svůj obličej do jeho hrudi.

„Bello, neboj se. To je v pořádku. Jsem tu s tebou,“ promlouval tiše ke mně Jasper. Pomalu povoloval objetí a přesunul se mi za záda. Jednou rukou mě objal v pase a druhou rukou uchopil mou dlaň.

„Rád tě poznávám, Bello. Jmenuji se Carlisle a jsem doktor a otec Jaspera. Nemusíš mít strach, neublížím ti.“ Ale já jsem se ho nebála, protože byl upír, ale protože to byl muž. Díky dnešnímu večeru se mi vrátily mé vzpomínky na Dana. Jen při představě, že by se mě měl dotknou nějaký muž, se mi chtělo zvracet a točila se mi hlava.

„Jak se cítíš? Bolí tě něco?“ ptal se mě Carlisle.

„Cítím, jak celá hořím a bolí mě celé tělo. Jsem hrozně slabá a vyčerpaná.“

„Neboj se. Jen ti změřím tlak. Sáhnu na čelo a prohmatám ti břicho. Můžeš se, prosím, položit.“

Nic jsem mu neodpověděla. Pomalu jsem se položila a nechala jsem ho, aby mě vyšetřil. Po celou dobu jsem svírala Jasperovu ruku, který mě celou dobu hladil po vlasech. Asi jen díky tomu, že i Carlisleovy ruce byly ledové, jsem se tolik nebála. Zavřela jsem oči a představovala jsem si, že to jsou Jasperovy ruce. Hned jsem se cítila lépe.

„Přesně jak jsem se domníval. Díky tomu, co se ti stalo v tom klubu. Se ti vrátily všechny ty vzpomínky. Pro tvé tělo je to moc velký šok a stres. A tak se snaží s tím vyrovnat. Takže dám ti injekci na uklidnění, po které budeš spát a něco na tu horečku.“

„Ne, já nechci žádnou injekci. Nechci spát. Bojím se, že se mi zase bude o něm zdát,“ šeptala jsem potichu a dívala jsem se přitom na Jaspera, aby se mě zastal.

„Bello, neboj se po té injekci, budeš mít klidný spánek beze snů. Tvoje tělo potřebuje spánek, aby si lépe poradilo s tou horečkou a nabrala si trochu síly. Zítra se ještě za tebou zastavím a podívám se na tebe. Jen si skočím do auta pro mojí lékařskou tašku,“ řekl a odešel z pokoje. Podívala jsem se Jasperovi do očí.

„Prosím, zůstaň tu se mnou po celou dobu, co budu spát. Slib mi, že tu budeš u mě,“ prosila jsem ho.

„Samozřejmě, že tu budu s tebou. Nikam nepůjdu. Budu celou dobu s tebou a budu tě hlídat. Nemusíš mít strach,“ řekl mi a já zaregistrovala Carlislea, jak mi podává nějaký prášek a sklenici vody. Dokonce už měl připravenou i tu injekci. Vzala jsem si od něj prášek a zapila jsem ho vodou. Zaškrtil mi ruku a několikrát mi s ní zacvičil, aby mi naběhly žíly. Cítila jsem, jak se mi jehla boří do žíly.

„Dobrou noc, Bello. Neboj, jsem tu s tebou,“ slyšela jsem Jasperův hlas z dálky a cítila jsem, jak mě ještě políbil do vlasů. Víc už jsem necítila a ani neslyšela, protože moje tělo se propadlo do hlubokého spánku, který byl bez snů.

Jasper

Počkal jsem až Bella usnula, opatrně jsem vstal. A šel jsem dolů do obýváku, kde byli ostatní.

„Děkuji ti, Carlisle.“

„Nemáš zač. Bella by měla teď odpočívat a měla by být v klidu a nestresovat se.“

„Ano, samozřejmě, že na to dohlídnu.“

„Zítra se tu ještě zastavím a prohlédnu ji.“

„Carlisle, myslíš, že by teď mohla nastoupit do školy nebo má raději zůstat doma?“

„Bylo by lepší, kdyby aspoň týden byla doma. Pokud už na tom bude po týdnu lépe, může nastoupit, ale teď bych to nedoporučoval. Myslím, že už půjdeme.“

„Ano, a ještě jednou děkuji.“

Rozloučil jsem se s nimi a doprovodil jsem je ke dveřím. Jakmile odjeli, šel jsem za Bellou. Opatrně jsem si k ní lehnul a přitáhnul jsem si ji do mé náruče.

1. kapitola x Shrnutí x 3. kapitola

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... 2. kapitola: