Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra Prolog + 1. kapitola

Jak převychovat upíra Prolog + 1. kapitolaSpike - jméno, které v upírech budí respekt. Ať už jde kamkoli, zůstává za ním spousta vyhaslých lidských životů a někdy i hromádka popela. Jenže tento obávaný nomád naráží na zvláštní upíří rodinu, jejíž chování ani vztahy mezi nimi mu nedávají smysl. Spíše ze zvědavosti se zapojuje do jejich života a zjišťuje, že role krále střední školy a lamače srdcí mu skvěle vyhovuje.
Cestu mu ale zkříží sedmnáctiletá Melanie, která má starostí nad hlavu. A co se stane, když si Spike umíní, že tuhle holku prostě dostane? Dokáže Mel odolávat jeho upířímu kouzlu?

Prolog

Mel


Doktor Cullen nám přidržel dveře a pokynul nám, ať vejdeme první.

Jeho kancelář působila trochu osobněji a přívětivěji než strohé nemocniční chodby, čekárny a ordinace, ale moc příjemně se v ní člověk cítit nemohl. Byla to čtvercová místnost s bíle omítnutými zdmi a několika skříněmi s lékařským materiálem, knihami a spoustou šanonů. Bezútěšný dojem trochu tlumil květináč se zelenou rostlinou na okně a několik rámečků s fotografiemi na stole, které byly otočené tak, že jsem na ně neviděla.

„Posaďte se,“ vybídl nás doktor s milým úsměvem a pokynul ke dvěma židlím, které stály u jeho stolu. Sám se za něj posadil a bleskově něco naťukal do počítače.

Máma se posadila na židli a já ji poslušně napodobila. Normálně jsem se nechovala jako plachá a zamlklá puťka, ale v té chvíli jsem byla ráda, že si můžu sednout a nemusím nic říkat, protože jsem ani nevěděla, jak na sdělení doktora Cullena reagovat.

Ještě nikdy jsem nebyla v podobné situaci, ještě nikdy jsem se necítila tak bezradná a ještě nikdy jsem neměla tak naléhavou potřebu vybrečet se z toho šoku někomu na rameno.

K životu se probudila s vrčením tiskárna na stole přímo přede mnou a během necelé minuty z ní vylezlo asi deset papírů, které doktor Cullen mlčky secvakl k sobě a ještě jednou kontrolně přelétl očima text.

„Takže, toto je lékařská zpráva včetně podrobných výsledků všech testů, doporučení a postupu léčby. Kopii budete muset zaslat zdravotní pojišťovně slečny Strokeové, aby uhradila léčbu,“ informoval nás věcně a podal mámě čerstvě vytisknutou smlouvu. Ta ji trochu nepřítomně vzala a vzápětí složila do kabelky.

„Pochopitelně ihned začínáme s léčbou, to je ozařování a chemoterapie. V případě nutnosti bychom ten nádor odstranili operativně, ale přece jen by bylo lepší, kdyby se nám jej podařilo zlikvidovat jinak,“ pokračoval a já si přestávala být jistá, jestli je toto skutečnost a ne jenom nějaký šílený výplod mé mysli nebo příliš živá noční můra.

Moje teta jednoduše nemohla být nemocná. Kdokoli jiný ano, ale osoba, kterou jsem odmala obdivovala pro její nekonečnou energii a veselou povahu, ne. Navíc ne takhle vážně.

Teď jsem litovala, že jsem se tolik stavěla na hlavu a za každou cenu trvala na tom, že ji půjdu navštívit spolu s mamkou. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že to bez problémů zvládnu, přece jsem už skoro dospělá, ne?

Ale vidět ji na úzké nemocniční posteli uprostřed bílé, nechutně sterilní místnosti pro mě byl daleko tvrdší úder, než jsem předpokládala. Jak jsem si nemohla nevšimnout při poslední návštěvě, že nevypadá ani zdaleka tak zdravě jako obvykle? Kdybych ji tehdy dotlačila k lékaři, možná bych se ušetřila pohledu na její ztrhaný, pohublý a křídově bledý obličej a na jehlu převádějící jí výživu přímo do krve.    

Ten výjev jsem měla teď jakoby vypálený do mozku nějakou chemikálií – nechtěl zmizet, když jsem zavřela oči, neustále vyplouval na povrch mé mysli, i když jsem se soustředila na cokoli jiného. Můžu teď ještě vůbec normálně fungovat? Chovat se normálně, jako by se nic nestalo? Vrátit se do školy a bezstarostně s holkama poslouchat hudbu, smát se dění kolem a mluvit o takových prkotinách jako vybitá baterie notebooku nebo nulový kredit? 

„…ale problém vidím v něčem jiném – ve spisech je napsáno, že je slečna Strokeová svobodná. Bydlí teda sama?“ obrátil se na nás s otázkou doktor. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, na co se to vůbec ptal. 

„Bydlí sama,“ přisvědčila máma, která očividně byla více při smyslech než já. „Proč by v tom měl být problém?“

„Takové případy jako ona většinou posíláme do domácí léčby, ale pod podmínkou, že na ně bude zbytek rodiny dohlížet a v případě nutnosti pacienta ihned dopraví do nemocnice nebo zavolají záchranku. Tady to nejspíše nebude možné, tak bych se vás chtěl zeptat, jak to chcete zařídit,“ vysvětlil jí trpělivě doktor.

Zavládlo ticho a já skoro slyšela, jak mámě hlavou běhají různé možnosti a jak je jednu po druhé systematicky odškrtává. Věděla jsem, že teď, měsíc poté, co se jí povedlo sehnat si práci snů, se nemůže jen tak sbalit a prohlásit: „Moje sestra má rakovinu, musím teď bydlet u ní, návrhy vám budu posílat přes e-mail. Mějte se hezky, já letím.“

„Možná by za ní mohla dvakrát denně zajít sousedka nebo nějaká kamarádka,“ navrhla jsem nesměle, i když se mi to jevilo jako docela dobrý nápad. Ostatně teta má mobil, kdyby jí bylo špatně, zavolá sousedovi, aby ji dovezl do nemocnice.      

Doktor Cullen ale zavrtěl hlavou. „Nestačí, když tam někdo jenom na minutu nakoukne a půjde dál. Někdo s ní musí být doma a dohlížet na ni, aby se nepřetěžovala a při nevolnosti nebo bolestech ji okamžitě dopravit sem.“

„Ale já se nemůžu ani hnout ze Seattlu, mám teď nově práci a jsem pořád ještě ve zkušební lhůtě,“ namítla nešťastně máma.

„Pak bude muset slečna Strokeová zůstat v nemocnici. Asi to bude nejlepší řešení, přece jenom bude pod odborným dohledem,“ konstatoval doktor.

„Ne, to ne!“ vyhrkla jsem rychle a zoufale se podívala na mámu. „Teta nemocnice nenávidí, nemůžeme ji tady nechat. Ona nevydrží celý den ležet v posteli, sypat do sebe léky a nechat si do žil pouštět nějaké patoky. Nemůžeme ji tady nechat, ona určitě chce domů!“ začínala jsem panikařit a snad poprvé měla dojem, že pokud to takhle bude pokračovat ještě byť jen vteřinu, dostanu hysterický záchvat.

Máma mě chlácholivě pohladila po rameni. „Já vím, zlato, ale jinak to asi nepůjde.“

„Ale půjde,“ odsekla jsem umíněně a zuřivě přemýšlela. Hlavou mi ale běželo jediné – nemůžu ji tady nechat, opustit ji teď, když mě tak potřebuje. Musím jí pomáhat, být s ní, říct jí, jak ji mám ráda, a sledovat, jak se uzdravuje…

A v ten okamžik mě to napadlo. Bylo mi jasné, že toho začnu litovat takřka hned potom, co to vyslovím, ale v ten okamžik se mi to jevilo jako geniální řešení a ta nejlepší věc, jakou jsem mohla udělat.  

„Tak s ní budu já. Klidně se sem přestěhuju a budu u ní bydlet.“

„Neblázni, nemůžeš jenom tak odejít ze školy,“ chladila moje odhodlání máma.

„Přestoupím, je přece jedno, jestli odmaturuju v Seattlu nebo ve Forks,“ namítla jsem a už teď mě to rozhodnutí bolelo.

Neměla jsem ráda Forks, neměla jsem ráda neustálý déšť a chlad, brčálově zelené lesy, čvachtání bláta a vodou nacucaného mechu při každém kroku. Neměla jsem ráda ty malé domečky, které tam stály jeden vedle druhého, neměla jsem ráda tamější zvědavé a otravné obyvatele, kteří chtěli vědět, jaké to je žít v městě jako Seattle.

„To by bylo optimální řešení,“ vmísil se do našeho rozhovoru příjemný, uklidňující hlas mladého blonďatého doktora.  

Máma se na mě vážně podívala. „Nesnášíš Forks. Miluješ Seattle.“

Smutně jsem se usmála, protože měla úplnou pravdu. „Nesnáším Forks. Miluju Seattle a svoji tetu. Nerozhoduje to?“

 

1. Kapitola 

Mel

   

Zatlačila jsem do dveří a vklouzla dovnitř jediného supermarketu v tomto deštivém městečku. Ulevilo se mi, že jsem byla v suchu a teple a mohla jsem si z hlavy stáhnout kapuci.

Supermarkety v Seattlu byly několikanásobně větší, ale toto bylo oproti večerce na rohu úžasné. Chvíli jsem se cítila jako doma, alespoň do chvíle, než jsem si uvědomila, že ten monotónní zvuk je pleskání kapek o střechu a okna. To ten déšť nikdy nepřestane? Bude pršet ještě dalších pět hodin, ne – li déle?

S pohledem zabodnutým do země jsem si vzala z řady jeden vozík a roztlačila jej směrem k regálu s potravinami. Už po několika krocích jsme zaregistrovala, že jeho kolečka rozhodně nejsou kulatá, a díky tomu se vozík smýkal ze strany na stranu a šlo jej jenom hodně špatně ovládat.

Cítila jsem na sobě pohledy těch několika lidí, kteří zrovna také nakupovali a přála si nahodit mimikry a splynout s regálem konzerv za mými zády.

V tomhle prťavém městě jsem byla ta nejžhavější novinka, klasická měšťačka, která se sem přestěhovala z důvodů, které znal pouze zdejší primář chirurgie, Carlisle Cullen, moje teta a její obětavá kamarádka Dolores.

I přesto, jak byl zdejší supermarket malý, mi tak trochu dělalo problém najít všechny položky na tetině nákupním seznamu a chvíli jsem i bloudila.

„To je ona. Neteř Robin Strokeové,“ zaslechla jsem ženský hlas za svými zády, zatímco jsem se probírala hromádkou polévek v sáčku. Neotáčela jsem se, předstírala jsem, že jsem to vůbec neslyšela a snažila se soustředit na hledání správných polévek.

„Prosím tě, co by tady asi tak dělala?“ zajímala se nějaká jiná ženská, která se stejně jako její kamarádka očividně domnívala, že mám od věčného poslouchání „té hrozné hudby“ sluch poškozený tak fatálně, že jsem ani nezaregistrovala jejich protivné hlasy.         

„Co já vím, třeba měla tam doma nějaké problémy, tak utekla sem. Víš přece, co teďka ty děcka vyvádějí.“

„Myslíš drogy nebo něco takového?“ žasla druhá žena a skoro jsem v týle cítila její upřený pohled.

Písmenková polévka, soustřeď se, Mel! Neposlouchej je!

„Možný to je,“ přikývla ta první znalecky a já už opravdu měla chuť se na ně otočit a ujistit je, že v drogách ani ničem podobném nejedu. Otázkou bylo, jestli by moji zuřivou obranu nepochopily jako nepřímý souhlas s těmi jejich drby.

Konečně jsem našla pytlík s písmenkovou polévkou a mohla jsem rozvrzaný vozík s křivými kolečky dostrkat k pokladně. Prodavačka si mě sice s velkým zájmem prohlížela, ale neotravovala mě otázkami jako: „Vy jste tady nová, že? Jak se vám tady líbí?“, za což jsem jí byla vděčná a skoro s díky zamířila ven do deště.

K tetinu Fordu Anglia, který jsem zaparkovala co nejblíže ke vchodu, to bylo sice jenom pár kroků, já za tu chvíli ale stihla pořádně zmoknout. Zabouchla jsem za sebou dveře auta a zabořila se do sedadla. Nákup jsem položila na sedadlo spolujezdce a pokusila se zapnout topení, abych se alespoň trošku zahřála, ale tetino stařičké auto odmítalo spolupracovat.

Dešťové kapky se rozprskávaly po čelním skle a nebe bylo ocelově šedé, jako by tady snad nikdy už nemělo svítit slunce.

A takhle to bylo ve Forks pořád. Nebyla jsem si tím jistá, ale měla jsem nejasné tušení, že to je nejdeštivější místo celých Států. Slunce tady svítilo jenom několik dní v roce, jinak byl neustále pod mrakem a schylovalo se k dešti, popřípadě lilo jako z konve. V zimních měsících pochopitelně vytrvale sněžilo.

Rozhodně jsem nastartovala motor a ten drčivý zvuk mě skoro vyděsil, jelikož jsem byla zvyklá na tiché předení motoru mámina Citroenu, popřípadě Ianova BMW. Sama jsem auto bohužel neměla, takže mi nezbylo nic jiného, než vytlačit z garáže tohle tmavomodré monstrum a uvést jej po několika měsících nečinnosti do chodu.

Pomalu jsem projížděla městem, minula jsem zdejší bistro, obchod se sportovními potřebami, opuštěné dětské hřiště a poté už následovaly spousty malých rodinných domků obklopených nepříliš udržovanými zahradami.

Nechápala jsem, jak se mi tady jako malé mohlo líbit. Asi to bylo tím, že jsem tady měla spoustu dětských kamarádů, se kterými jsme si mohli celé upršené dny hrát venku, skákat do kaluží, nebo si hrát na schovávanou mezi stromy na okraji lesa.

Možná to bylo tím, že teta bydlela sama, tudíž se u ní doma nikdo s nikým nehádal. Navíc jsem se s ní mohla dlouho do noci dívat na televizi a ona se mě mezitím živě vyptávala na Seattle, školu, kamarády. Prostě jsem v té době měla pocit, že je to jediný člověk v naší rodině, kterému není má existence úplně ukradnutá.

S postupem let jsem se na prázdniny v malinkém Forks těšila méně a méně. Zjistila jsem, jak mizerné tady je připojení na internet a že najít místo, které by se alespoň trochu podobalo nějakému ucházejícímu obchodu s oblečením, je takřka nemožné.

Odbočila jsem na příjezdovou cestu k tetinu domku, který byl ze všech okolních staveb nejpřívětivější a pro mě byl v tomhle deštivém městečku synonymem domova.

Byla to dvoupatrová stavba se světlou omítkou a zahradou přecházející v zadní části v les. Od sousedních zahrad dělil tetin pozemek živý plot, který se sestával z nezkrotného brčálově zeleného křoví rostoucího zázračnou rychlostí všemi směry.

S autem jsem zajela až do garáže a umínila si, že do školy půjdu pěšky, protože na toto staré autíčko, které až žalostně připomínalo dětskou hračku, jsem se spoléhat nemohla.

S nákupem v náručí jsem ramenem praštila do spínače na stěně a dveře garáže se začaly spouštět dolů. Bylo hezké vidět, že alespoň něco v tomhle městečku je funkční a drží krok se současnou dobou.

Po vratkých schodech jsem vyšla do předsíně a následně si pospíšila do obýváku, abych se ujistila, že je teta v pořádku. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že sedí v křesle a čte si Šifru mistra Leonarda, kterou jsem jí ten den ráno půjčila. Dokonce si mě ani nevšimla, dokud jsem nepromluvila.

„Už jsem zpátky,“ oznámila jsem jí věcně a zamířila do kuchyně složit nákup.

„Fordík nedělal problémy?“ zajímala se a já musela žasnout nad tím, jak té plechové obludě může říkat „Fordík“.

„Dělal, nechtěl startovat a nefunguje topení.“ Z tašky jsem začala vytahovat nakoupené jídlo a stavět jej do řady na kuchyňskou linku.

„Musíš se k tomu autu chovat slušně, rodiče mi ho koupili v polovině sedmdesátých let.“

„No právě,“ zabručela jsem si pod nos a rozhodla se změnit téma. „Jak se ti líbí knížka?“

„Na můj vkus trochu moc historie a náboženství, ale nedokážu se od toho odtrhnout.“ Skoro neslyšně se objevila ve dveřích a sledovala mě, jak dávám šunku a sýr do ledničky.

„Opravdu to nejde poznat?“ zeptala se mě ten den asi posté.

„Nejde,“ ujistila jsem ji.

„Ani jsi nezvedla hlavu,“ namítla nespokojeně.

Odlepila jsem pohled od okurky, kterou nešlo napasovat do přihrádky na zeleninu, a pozorně se zadívala, aby neměla co namítat. Já samozřejmě viděla rozdíl v barvě jejích vlasů a paruky, kterou si koupila, ale byla jsem si jistá, že nikdo jiný si nevšimne toho, že jí o odstín nebo dva ztmavly vlasy.   

„Opravdu to nikdo nepozná, neboj,“ zopakovala jsem přesvědčeně. „Dokud tady budu já, všichni budou očumovat mě. Jsem tady za atrakci,“ odfrkla jsem si při vzpomínce na nechtěně vyslechnutý rozhovor v obchodě.

„To ano, moc lidí sem nejezdí. Časem ale zapadneš.“

„A co mám dělat do té doby?“ chtěla jsem vědět. Přestala jsem na chvíli s prací a tázavě se podívala na tetu.

„Snaž se nevyčnívat z davu,“ odpověděla mi prostě.

Hořce jsem se usmála. „To se snáze řekne, než udělá. Nemám ani tušení, jak přežít v maloměstě.“

„Buď sama sebou a nedej na ostatní. Tady hodně rychle lidi soudí, takže sama posuzuj, kdo je normální a komu by ses měla vyhýbat. Nesnaž se za každou cenu vecpat mezi školní elitu nebo tak něco,“ vysvětlovala mi teta. „Pomohlo ti to alespoň trochu?“

„Možná,“ odpověděla jsem neurčitě a zabouchla dveře ledničky.

„Jsem si jistá, že to zvládneš,“ řekla přesvědčeně teta a dívala se na mě tak vážně, až mě to překvapilo. „Vím, že být tady je to poslední, co chceš a je mi to líto. Kdyby existovala jiná možnost, určitě bych na ni přistoupila.“

„Nevyčítej si to, nemůžeš za to, co se stalo. Navíc já jsem ráda, že nemusím někde sedět na zadku a čekat, co se bude dít. Možná to tady nemiluju, ale chci tady s tebou zůstat. A je jedno, že to může trvat trochu déle. Budu tady, jak dlouho bude potřeba,“ slíbila jsem jí. 


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra Prolog + 1. kapitola:

 1 2   Další »
22.03.2017 [20:11]

MelodyBescherNevím kdo je Spike, ale líbí se mi to :D

25.01.2016 [12:13]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.06.2012 [21:18]

Agule99Moc hezký! Emoticon Emoticon Emoticon

16. mmonik
19.06.2012 [14:29]

mmonik Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. sima
18.06.2012 [15:15]

like
Emoticon

14. Cora
17.06.2012 [21:28]

CoraTakže konečně první kapitolka povídky, kterou jsem se rozhodla číst už od doby, co jsem si přečetla shrnutí na tvém profilu :P. A abych řekla pravdu, nezklamala jsi mě :). Zatím to zní hrozně slibně a to i především pro to, že se v této povídce bude vyskytovat Spike!! :DDD Ale samozřejmě tvé psaní mám taktéž ráda a když spojíš tyto dvě věci... Vznikne prostě něco hezkého a tady to máme :P... Takže rychle piš další kapitolku, ať mám to číst! :D

13. kamika
17.06.2012 [18:41]

kamikaNemůžu se dočkat pokračování. Miluji Spika nadevše. Takže jsem na něj neskutečně zvědavá.

12. Kath
17.06.2012 [17:03]

dokonalý..rychle pokráčko :D ..ale Reno16..jak by se tohle asi mohlo odehrávat po rozbřesku??!

11. Rena16
17.06.2012 [11:35]

Rena16hodně zajímavé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon hádám správně že se děj odehrává po Rozbřesku??jinak je to dobrý nápad a už se nemůžu dočkat Spikea Emoticon je to moje oblíbená upíří postava Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. Gemm
16.06.2012 [12:44]

Gemmno, třebaže to byl takovej pomalejší začátek, což já moc nemusím, moc hezky se to četlo. O nápadu, no, předpokládám že Cullenovi do školy chdit budou a s naší hrdinkou se potkají, takže jem zvědavá jak to bude pokračovat. A Spike? No, uvidíme. :D Moc pěkný, neuvěřitelně příjemně se to čte. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!