Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 2. kapitola

19.06.2012 (13:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 4662×

Spike

Vystoupil jsem z auta a zřetelně slyšel, jak v tom okamžiku několika holkám současně unikl ze rtů jakýsi povzdech a srdce se jim jako na povel rozbušila závratnou rychlostí. A tohle s nimi dělala jenom moje přítomnost.

Z kapsy bundy jsem vytáhl zapalovač a krabičku cigaret. Rozhovor se pozvolna znovu rozezvučel a já několikrát zaslechl své jméno ve spojení se slovy jako „sexy“ a „parchant“. Rty se mi zkroutily do pobaveného úšklebku.

Ta dvě slova mě totiž přesně vystihovala, to jsem nepopíral. Proč taky? Když je vám asi tak dvě stě let, přestanete se starat o názory obyčejných lidí. Lidí, kteří budou za pár desítek let mrtví, zatímco vy jste ve svém světě pořád stejná legenda. Oni byli oproti mně nic, to já tady byl ten, kdo by se jim měl vysmívat.

Oči mi začaly bloudit po studentkách v okolí a mozek se přepnul na lovecký modus. Prohlížel jsem si je svým dokonalým zrakem. Některé déle, o jiné jsem sotva zavadil pohledem.

Tamta je docela hezká, ale neměla by si vlasy tolik ničit barvením.

Tak tuhle rozhodně ne, vždyť je na těch podpatcích snad o hlavu vyšší než já. Navíc na nich ani neumí chodit… se sádrou na noze rozhodně nebude nějak sexy.

Vida, Erica… ale nedívá se na mě moc hezky. Zkusím to za pár dní, až trochu vychladne.

„Pane Cullene, nikdo vás ještě neinformoval o tom, že na školních pozemcích se nesmí kouřit?“

Profesor Berty ke mně mířil přes parkoviště s hodně naštvaným výrazem ve tváři. Pomalu jsem naposledy natáhnul do plic kouř a poté hodil vajgl na zem a špičkou boty jej zašlápl. Doufal jsem, že tím debata končí, ale profesor přešel až ke mně.

„Seberte laskavě ten nedopalek a doneste jej do koše. A pokud vás ještě jednou uvidím znečišťovat tímhle způsobem vzduch, zůstanete po škole!“ vyhrožoval mi.

„Dobře,“ přisvědčil jsem a provokativně mu tím vydechl dávku kouře do obličeje. On to pochopitelně nevěděl, ale já se jeho vztekem slušně bavil. Kdyby jenom tušil, že by mi stačil jediný pohyb na to, abych mu během vteřiny srazil vaz, určitě by raději držel jazyk za zuby.  

Berty zůstal na místě, tak mi nezbylo nic jiného, než nedopalek opravdu zvednout a donést do nejbližšího odpadkového koše. 

Od kouření mě pochopitelně tahle fraška neodradila, jedné ze svých nejmilejších neřestí jsem se zbavovat nehodlal. Moje plíce sice už nebyly dost dlouho funkční, ale cigaretový kouř mi chutnal pořád stejně. Navíc s cigaretou v ruce jsem se více blížil obrázku školního Cassanovy, který je schopný dostat kteroukoli.  

„Ahoj, ty budeš asi ta nová, že? Já jsem Jessica,“ zaslechl jsem něco, co upoutalo mou pozornost. Nová studentka?

Se zájmem jsem se otočil daným směrem a zjistil jsem, že nejsem jediný, koho nová spolužačka zaujala. Nebyl problém ji v davu najít, dokonale jsem si pamatoval tvář i jméno každého na téhle škole, takže její hledání mi zabralo ani ne dvě vteřiny.

Vedle té drbny Stanleyové nejistě postávala středně vysoká, štíhlá holka s delšími lehce vlnitými vlasy světle hnědé barvy. Zimomřivě si rukama objímala tělo a nervózními pohledy skenovala okolí včetně zvědavých obličejů všech těch čumilů. Vůbec nevypadala špatně, měla na sobě úzké džíny, ve kterých bylo hezky vidět, že má docela dlouhé a štíhlé nohy, zbytek jsem nemohl dost dobře posoudit kvůli zimní bundě. Obličej měla souměrný s jemnými rysy a velkýma světle hnědýma očima.   

„Jo, jsem Mel,“ představila se krátce a z jejího tónu bylo jasné, jak je jí tohle nepříjemné. Ona si očividně fakt, že na ní všichni visí očima, neužívala tolik jako třeba já.

„Co máš první hodinu? Mohla bych ti ukázat učebnu, asi se tady moc nevyznáš, že?“ No jistě, Stanleyová, ty prostě musíš pořád někomu podlézat, co?

„Hm… literaturu,“ odpověděla po spěšném pohledu na rozvrh. Vida, nová spolužačka, blesklo mi hlavou.

„Tak to je super, taky mám první hodinu literaturu. Je to v budově šest, ukážu ti, kde to je.“

„Díky,“ hlesla rozpačitě Mel. Stanleyová vrhla významný pohled po okolí, zjevně aby se ujistila, že všichni vidí, že je to právě ona, kdo s nováčkem jako první promluvil. Potom se plně vžila do své role průvodce a začala brebentit o škole, profesorech a učení. Odlepil jsem se od kapoty auta a s batohem přehozeným přes jedno rameno jsem zamířil do učebny literatury, abych tam byl dřív než ty dvě.   

Asi polovina třídy už byla na svých místech, profesor Mason seděl za katedrou a prohrabával se hromadou papírů s dnešním učivem.

Zamířil jsem ke své lavici, která byla úplně poslední, což mi dokonale vyhovovalo. Posadil jsem se na židli a téměř v ten samý okamžik se zhoupnul dozadu. S rovnováhou jsem neměl sebemenší problémy, spokojeně jsem mohl klidně celou hodinu držet židli tak, aby stála jenom na zadních nohách, ale to už by bylo přece jenom trochu podezřelé.

Čekal jsem, až do třídy přijdou ty dvě. Byl jsem už pevně rozhodnutý, ta nová holka byla další na seznamu. A musím dělat rychle, protože se zájmem, který tady vzbuzovala, by ji mohl dřív dostat Danny nebo nějaký z jeho kumpánů. Pro některého z těch pitomců byla až moc hezká.

V kapse se mi rozvibroval mobil. Překvapeně jsem zjistil, že mi Alice poslala SMS.

Bylo to krátké: Na ni se ani nedívej, nezaslouží si to.

Byl jsem o to zmatenější. Ona o ní něco ví? Měla vizi? Obratem jsem jí poslal jediné slovo.

Proč?    

Musela vidět, že jí to posílám, tak jsem čekal každou vteřinou odpověď, ale nic se nedělo. Čekal jsem skoro minutu, potom už bylo jasné, že z ní nic dalšího nedostanu. Na to měla až moc ráda ten pocit, že ví něco víc než my ostatní.

Vzápětí se ale stejně otevřely dveře učebny a vešly ty dvě, na které jsem čekal. Mobil putoval zpět do kapsy a v duchu jsem si umínil, že Alici pěkně skřípnu a dozvím se, co přesně o ní ví.

„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravila Stanleyová, když procházela kolem katedry. Nová holka si váhavě svlékla bundu a pověsila ji na věšák u dveří.

Můj odhad byl dobrý, ta holka byla opravdu až moc hezká. Měla na sobě bílé triko s dlouhými rukávy, které jí hezky kopírovalo postavu. Nebyl jsem jediný, kdo si toho všiml, několik dalších kluků se na ni taky velmi zaujatě dívalo.

 „Dobrý den,“ pozdravila nejistě profesora. Pochyboval jsem, že ji ti v předních lavicích vůbec slyší.

„Slečna Strokeová, že ano?“

„Ano,“ přikývla a vytáhla z tašky nějaký papír. „Potřebuju váš podpis,“ hlesla a položila papír na katedru.

Profesor se okamžitě na linku dole rozmáchle podepsal. „Dali vám seznam učebnic, slečno?“

„Ano, o víkendu je nakoupím,“ ujistila jej a vzala si papír zpět, očividně vděčná za to, že rozhovor už končí.

„Počkejte, ještě tady zůstaňte,“ zarazil ji profesor, než stihla udělat třeba jenom krok. „Ještě se představíte třídě.“ 

Chudák holka se zatvářila, jako kdyby ji někdo škrtil, a potom neochotně přikývla.

Profesor vstal ze židle a přerušil tichý rozhovor ve třídě rázným: „Hodina začíná, vážení, bavit se můžete o přestávce. Asi jste si všimli tady slečny, která je novou studentkou naší školy. Mohla byste se nám představit?“ obrátil se na ni.

Přikývla a udělala krok dopředu. „Ahoj, já jsem Melanie Strokeová, ale všichni mi říkají Mel. Přistěhovala jsem se sem ze Seattlu a za pár dní mi bude osmnáct.“

Tvářila se, jako by jí představování nebyl nějak zvlášť příjemné, ale nezrudla ani se nezakoktávala jako jiní z téhle třídy, sotva se na ně dívalo víc lidí.

„Jak jste na tom s literaturou? Jaké jsou vaše oblíbené knihy?“ zajímal se profesor, kterému se to asi zdálo moc stručné.

„Šifra mistra Leonarda, některé Shakesperovy hry, ze současných knih jakékoli detektivky, klidně i fantasy nebo sci-fi… nemám nějak vyhraněný vkus,“ odpověděla a bylo vidět, jak váhala, které knihy jmenovat. Určitě měla mnohem víc oblíbených titulů. Ta by se v Carlisleově knihovně cítila jako v ráji, napadlo mě.

Profesor spokojeně pokýval a naznačil jí, ať si jde sednout. S úlevou hnědýma očima přelétla po třídě a hledala volná místa.

Neměla nějak těžké rozhodování – první volná židle byla hned v přední lavici vedle Tylera Crowse, klasického šprta s ulízanými vlasy a kulatými brýlemi s extrémně silnými sklíčky na nose. A ta druhá byla napravo ode mě.

Sklouzla pohledem z prázdného místa na mě a její reakcí se nějak nelišila od ostatních. Srdeční rytmus jí zakolísal, dech se na chvíli zadrhl, zorničky se nepatrně rozšířily… klasické lidské reakce při pohledu na kohokoli z našeho druhu. Nemohl jsem ji nepřitahovat, bylo by to proti přírodě a změnám, které na mně provedla třídenní muka přeměny.

Viděl jsem, jak si užasle prohlíží můj obličej, který jí musel oproti ostatním tvářím ve třídě připadat přinejmenším dokonalý. Oplácel jsem jí pohled, přičemž jsem poodtáhl sousední židli od stolu.

Jasná nabídka.

Vteřinu váhala, ale potom udělala několik kroků přes třídu až k mojí lavici a s pohledem zabodnutým do země si sedla vedle mě. Mlčky z batohu vytáhla sešit a pouzdro a položila je na okraj své poloviny lavice.

Do nosu mě praštila její vůně. A bylo to opravdu něco.

Zhluboka jsem se nadechl a zkusil ji zařadit. Nějaké ovoce… maliny? Ne, něco méně sladkého a ostřejšího. Rybíz, identifikoval jsem po chvíli pátrání v paměti. Chuť lidského jídla byla jedna z věcí, které mi přeměna téměř dokonale vytěsnila z hlavy. K čemu by mi to taky bylo? Ty hnusy jsem už nejedl, zbyly mi jenom mlhavé vzpomínky, které po čase téměř vyprchaly. Vlasy jí lehce voněly po mentolu, který kupodivu vytvářel spolu s rybízem zajímavou a příjemnou kombinaci.         

Hezká holka, která navíc voní tak, že se mi z toho skoro sbíhají sliny – výhra v loterii!

Profesor mezitím začal drmolit svůj výklad a třída během pěti minut upadla do stavu podobnému transu. Nepřítomně si podpírali dlaněmi brady a zírali do prázdna, několik jich vypadalo, že je stojí hodně síly vůbec zůstat vzhůru. Jiní alespoň předstírali, že si dělají poznámky, zatímco si čmárali na papíry nějaké nesmyslné obrazce a klikyháky. Jediný, kdo vypadal, že se opravdu o učivu zajímá, byli Tyler a Rebecca, dva největší šprti na celé škole.

Zprava se ozval tichý povzdech a šustění papíru. Když jsem se otočil, zjistil jsem, že se Melanie připojila k té části třídy, která rozvíjela svůj výtvarný talent.

Ona ale jen tak nečmárala, co jí zrovna přišlo na mysl, do rohu sešitu pečlivě kreslila tři písmena – A, M, I. Postupně je obtahovala a stínovala, dokud nebyla se svým dílem spokojená.

V ten okamžik jsem usoudil, že mám skvělou šanci na dělání co nejlepšího prvního dojmu.

„Ahoj.“

Trochu překvapeně ke mně otočila obličejem. „Ahoj.“

„Já jsem Spike Cullen,“ představil jsem se.

„Spike,“ zopakovala po mně zamyšleně, spíš pro sebe. „A to je přezdívka nebo jméno?“ zeptala se mě.

„Přezdívka, která se stala jménem,“ odpověděl jsem neurčitě.  Takovou otázku mi nikdo ze studentů ještě nedal. Doufal jsem, že se nezačne vyptávat na moje opravdové jméno. Jméno, které jsem z hlouby duše nenáviděl. William.

Přikývla. „Já jsem Mel, ale to jsi asi slyšel. Nemáš něco společného s doktorem Cullenem?“

Překvapovala mě čím dál tím víc. Odkud zná Carlislea? Nevypadala ani přinejmenším, že by potřebovala návštěvu nemocnice, navíc to nemohlo být nějak dávno od jejího příjezdu. Kde se ale mohli ti dva potkat mimo nemocnici?

„Je to můj adoptivní otec. Před rokem mi umřel otec, tak si mě vzali k sobě.“ Ta lež mi ze rtů splynula úplně přirozeně. Byl jsem dokonalý herec a ještě lepší lhář. Ke konci jsem se snažil zatvářit smutně, ale ne zase tak zoufale, aby mě považovala za nějakého citlivého slabocha.

„Promiň,“ hlesla a sklopila oči k pokreslenému papíru.

„Mám i horší vzpomínky – moje adoptivní matka mě jednou vytáhla na operu.“

Zacukaly jí koutky. „Nevypadáš, že bys z toho byl nějak zvlášť nadšený,“ konstatovala a i přes ten úsměv se mi zdálo, že se cítí provinile, protože mi připomínala moji “minulost“. Možná jsem byl až moc přesvědčivý.            

Strašně jste mě svými komentáři potěšili, moc vám za ně děkuju. Snad se vám bude i pokračování líbit stejně jako prolog a první kapča. ;-) Kdybyste ale měli námitky, určitě napište, kritiky si vážím. 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 2. kapitola: