Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 31. kapitola

Nezapomen na me Bellooooo


Jak převychovat upíra 31. kapitolaNebudu napínat, na začátku se dočkáte usmíření naší milované dvojice, snad alespoň s nepatrným nádechem romantiky. Konec je předzvěstí duchu, ve kterém se bude nést několik dalších kapitol.

Mel

 

Zmateně jsem otevřela oči a rozespale mžourala do tmy. Nedokázala jsem si uvědomit, co přesně mě vzbudilo, ale už dopředu jsem to proklínala.

S povzdechem jsem se překulila na záda a rukou při tom zavadila o něco, co nemělo na mé posteli co dělat. Něco jako luxusně zpracovaná kůže důvěrně známé černé bundy.

S vědomím, že buď ještě spím, nebo si něco namlouvám, jsem se nadzvedla na loktech a pokusila se v daném místě najít mezi temnými stíny i něco jako lidskou siluetu.

„Spikeu?“

„Kdo jiný, lásko,“ ozvalo se ze tmy kousek ode mě.

„Sakra, víš, kolik je hodin?“ Nebyla jsem podrážděná jenom kvůli tomu, že mě uprostřed noci – sice nejspíš nechtěně, ale to nebyla omluva – vytrhl ze spánku, ale především kvůli dnešního odpoledne… vlastně včerejšího, došlo mi při pohledu na číslice svítící na budíku. To se při každém problému hodlá otočit zády a hupsnout z okna?    

„Nedošlo mi, že už budeš spát. Nechtěl jsem tě vzbudit,“ skoro se omluvil a přisunul trochu blíže, takže jsem jej konečně bezpečně poznala. V matném světle se jeho světle blond vlasy zdály úplně bílé, stejně tak i kůže. Nemohl mi nepřipomenout poloprůsvitné duchy z nepovedených hororů.

„Připoj slovo ´promiň´ a bude to dokonalé,“ zabručela jsem a znovu klesla do peřin s tím, že dnes se žádné odpouštění konat nebude. 

„Ty se na mě zlobíš?“ zeptal se mě s neuvěřitelnou dávkou překvapení v hlase.

„Už to tak vypadá,“ přisvědčila jsem a rukou jsem si podložila hlavu. „Co tady vlastně děláš? Děje se něco?“ zajímala jsem se o to, co mi mělo přijít na mysl jako první. A taky jsem se na to měla jako první zeptat, místo abych si hrála na ublíženou.

„Ne,“ zavrtěl hlavou a světlé vlasy se ve tmě znovu zaleskly. „Ale přemýšlel jsem.“

Neochotně jsem se otočila na bok tak abych ležela čelem k němu. „A?“

 „A chci se ti omluvit,“ přiznal polohlasně a naklonil se ke mně blíž. Ani na vteřinu jsem nepochybovala o tom, jak si tu omluvu představuje, a i když to nebyla špatná vize, únava a trocha uraženosti se prodraly na povrch.

Jeho obličej byl už jenom kousek od mého, když jsem se odtáhla trochu dozadu a položila mu prst na rty. „Já opravdu potřebuju spánek.“

S povzdechem se zarazil. „Dobře. Já půjdu.“

Přikývla jsem, ale když se po letmé puse na spánek zvedl z postele a zamířil k oknu, nedokázala jsem se potichu dívat na to, jak odchází.

„Spikeu,“ sykla jsem za ním polohlasně, i když teta touto dobou už musela dávno spát. „Nechtěl bys tady zůstat?“ navrhla jsem nejistě.

Během chvilky seděl opět na okraji postele a svlékal si bundu. Když si zul i boty a lehl si vedle mě, připadalo mi to jako déjà vu. Tentokrát jsem sice neměla teplotu, ale i tak jsem se k němu spokojeně přitulila a hlavu si složila do prohlubně mezi jeho krkem a klíční kostí.

Na tohle by se dalo bez problémů zvyknout, napadlo mě, když mě objal a začal si pohrávat s prameny mých vlasů.

Bylo v tom něco tak milého a ochranářského, že se skoro dalo zapomenout na všechny ty problémy mezi námi.

Ironií bylo, že ten hlavní, děsivý a nejdůležitější bod jsem už překonala. Nebyl to démon, který kdysi vraždil lidi, nebyla to potencionální hrozba. Dokonce už ani slovo “upír“ mi nepřicházelo moc často na mysl. Byl to prostě Spike. A to bylo to jediné, na čem záleželo.

Mě trápilo něco jiného než „druhový“ rozdíl mezi námi.

„Děje se něco?“ zašeptal Spike. „Tvoje srdce… je všechno v pořádku?“ Zřejmě nevěděl, co si o mém zrychleném tepu myslet.

„Je,“ přikývla jsem po vteřince zaváhání, jak nejpřesvědčivěji jsem dokázala. Co jsem taky měla říct? Mrzí mě, že mě nemiluješ, protože já tebe tak, že to bolí? Jsem blbá, když si namlouvám, že bychom spolu mohli být napořád?  

„Zase mi lžeš,“ konstatoval ihned.

Zavrtěla jsem hlavou a rozhodla se mu nějak zašifrovaně říct pravdu. „Jenom hloupé úvahy… a představy, co nechtějí dát pokoj.“

Svojí další otázkou mě úplně ohromil. „Trápí tě to?“

„Hm,“ zabručela jsem neurčitě a docela diplomaticky. Vzápětí se mi svévolně otevřela pusa a zívla jsem. „Můžeme to nechat na ráno?“

„Dobře,“ souhlasil a lehce mě pohladil po tváři. Cítila jsem, jak se nadechl, jako kdyby chtěl něco říct, ale vzápětí mu hrudník zase klesl.

Usmála jsem se a zamumlala mu do ledové kůže na krku: „Říká se ´dobrou noc´.“

Dokázala jsem si představit, jak se ušklíbnul. „Hlavně už spi, ty žvanile.“

 


 

Konečně se na chodbě objevil Carlisle v dlouhém bílém lékařském plášti – osoba, kterou jsem s nervózním popocházením a přešlapováním vyhlížela už téměř čtvrthodinu.

„Mel,“ usmál se na mě a zastrčil si složku s papíry pod paži.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se, i když jeho úsměv i chování byly předzvěstí toho, že se nic vážného neděje.

„Ano, jednalo se nejspíše o vedlejší účinky léků, ale je dobře, že jsi ji přivezla. Krevní testy se zdají v pořádku – jsou tam nějaké výkyvy, ale to se v takovém stavu musí očekávat.“

Nekonečně se mi ulevilo – vše bylo v pořádku. Byla jsem nervózní už od okamžiku, kdy mě Spike s vráskami na čele, jak se to snažil pochopit, varoval, že s jejím dechem není něco v pořádku. Když se jí vzápětí z ničeho nic spustila z nosu krev, neváhala jsem a po jejím přiznání, že jí „není nejlíp“, zamířila rovnou do garáže.

„Dobře,“ vydechla jsem úlevně. „Moc vám děkuju. Popravdě mě to docela vylekalo.“

Chlácholivě mě pohladil po paži. „To chápu. A mám dojem, že bys mi konečně mohla začít tykat, nemyslíš?“

„To bych asi mohla,“ souhlasila jsem trochu rozpačitě.

„Teď mě ale omluv, mám práci. Jestli tady chceš počkat, tak v přízemí je bufet. Chápu, že do školy se ti asi nechce,“ navrhl mi.

Přikývla jsem a poslušně zamířila k výtahům. Po cestě jsem z kapsy vylovila mobil a znovu si přečetla stručnou SMS od Spikea.

Zavolej mi, až budeš vědět, že je všechno v pořádku.

Bezděčně jsem se usmála. Poslední dobou mi dokázala náladu zvednout spousta věcí, z nichž většina úzce souvisela s ním. Jeho rebelský úsměv… nějaká ta narážka jakožto povel k dalšímu pošťuchování… cokoli, co naznačovalo, že se o mě opravdu zajímá… a samozřejmě každý sebemenší dotek nebo polibek.

Podle hodin na mobilu byl právě začátek přestávky po druhé hodině, takže mi nic nebránilo přejít k velkému plastovému oknu ve spojovací chodbě mezi dvěma odděleními a najít v rychlé volbě jeho číslo.

Po jediném zazvonění se z druhé strany ozval jeho hlas. „Ahoj, krásko.“

„Nazdar, romantiku,“ oplatila jsem mu rozpustile pozdrav.

„Romantik? Tak teď jsi mě opravdu urazila.“

Zavrtěla jsem hlavou, což bohužel vidět nemohl. „Ale no tak, který kluk drží celou noc v náručí svoji holku a sleduje ji, jak se ve spaní vrtí a žvaní?“

„Dobře, chápu. Jsem prostě dokonalý přítel,“ uzavřel debatu rozhodně a vzápětí přešel k vážnějšímu tématu. „Je Robin v pořádku?“

„Podle Carlislea ano, jenom si ji chtějí ještě ohlídat. Takže tady ještě nějakou tu hodinu zůstanu a vyplením jim bufet.“

„To mě tady chceš nechat napospas celé škole?“ zeptal se mě s hraným strachem. „Víš, jak na mě všichni hledí, když nejsi se mnou?“

„Zkus to přežít.“

„Tobě se to řekne,“ konstatoval kysele.

„Měj se,“ rozloučila jsem se s ním, když kolem mě prošla už asi třetí sestřička a nesouhlasně se na mě podívala, jak se ležérně opírám o zeď a vybavuju se se svým přítelem.

„Ty taky.“

Byla jsem to já, kdo hovor ukončil s vědomím, že na konci by mělo následovat něco jiného. Něco mnohem silnějšího, co jsem se ale neodvážila vytahovat.

Vcelku moudré rozhodnutí, když to on tak necítí, ozvalo se uznale mé rozumné já, které jsem poslední dobou příliš neposlouchala.

Zamířila jsem k výtahům, vmáčkla se do kabiny ke třem korpulentním důchodkyním opírajícím se o hole a v jednom případě i o chodítko, díky kterému jsem skončila natisknutá zády ke dveřím.

V přízemí mi nedělalo problém najít kout s pultem a několika kulatými stolky pro dva, který měl sloužit hladovým pacientům a jejich příbuzným čekajícím na výsledky vyšetření.

Koupila jsem si kávu a sýrový croissant a usedla i se svou dodatečnou snídaní k nejbližšímu stolu. Po pečivu po chvíli zbyl jenom sáček, kafe nešlo vypít tak rychle. Z kelímku se stále kouřilo a nešlo se jej pořádně ani dotknout, tak mi nezbylo nic jiného než sedět a plastovou lžičkou míchat černou tekutinu.

Kolem mě se míhali pacienti i nemocniční personál a já se brzo přestala o dění kolem zajímat. Místo toho jsem pomalu upíjela chladnoucí kávu a pohledem každou chvíli střílela po hodinách. Vzhledem k tomu, jak zoufale pomalým tempem čas ubíhal, brzo jsem začala hledat jiný způsob zábavy.

Vzdálit se z bufetu jsem se ale neodvážila, jednak pro případ, že by mě někdo hledal, jednak ze strachu z nějaké neléčitelné nemoci, kterou bych se při procházce nemocničními chodbami mohla nakazit.

Nakonec jsem skončila sesunutá na židli se sluchátky v uších a pohledem střílejícím mezi špičkami svých tenisek a hodinami visícími na stěně naproti mně.

Po hodině a půl jsem už nevydržela déle nečinně sedět na zadku a zamířila zpět k pokoji, na němž měla být teta na pozorování, abych zjistila, co se tak protáhlo, a případně zkusila běh věcí trochu urychlit.

Už při vstupu do správné chodby jsem si všimla, že něco není v pořádku – motalo se kolem více doktorů a sestřiček, z nichž většina ale odcházela.

Nemohlo se něco stát tetě? Co když se jí udělalo špatně?

Zamířila jsem na konec chodby s tím, že tady byl povyk nejspíš kvůli nějakému jinému pacientovi – moje teta tady přece nebyla jediná. Pravděpodobnost, že by se mohlo stát něco zlého, byla mizivá.

Jsem jenom paranoidní.   

Zůstala jsem stát na prahu pokoje, když se mi naskytl děsivý výjev. Bylo to jako z filmu – místností se míhaly sestřičky i doktoři udílející instrukce.

„Nabít na dvě stě!“ rozkázal jakýsi mužský hlas a o chvíli později se ozvala tlumená rána, jako by něco těžkého dopadlo na matraci.

Stála jsem ve dveřích, neschopná slova nebo pohybu a v šoku zírala na hlouček lidí kolem tetiny postele, kteří mi svými těly zastiňovali výhled.

Ne, ne, ne! Tohle není pravda.    

„Tři sta.“

Tentokrát jedna ze sestřiček ustoupila, takže jsem viděla více – kéž by zůstala na místě! Prošedivělý doktor se sklonil k nehybnému tělu na lůžku a přiložil elektrody k hrudníku. Zaslechla jsem zvláštní zvuk, něco jako zasyčení elektřiny v přístroji a vzápětí se tělo s prudkým škubnutím nadzvedlo a opět dopadlo bezvládně na postel.

Jenom okrajově jsem vnímala, že mě někdo vzal za paži a cosi se mi uklidňujícím hlasem snažil sdělit. Já se nedokázala pohledem odtrhnout od toho, co se mi odehrávalo před očima. Přála jsem si podívat se jinam, nevidět nic z posledních pěti minut, vymazat si to všechno nějak z paměti, ale nedokázala jsem ani jedno.

Ne.

„Slečno! Pojďte!“ zavřískl mi do ucha neznámý ženský hlas a páru rukou se konečně podařilo smýknout se mnou dozadu a přimět mě klopýtnout o krok dozadu. Ocitla jsem se na chodbě a dveře do pokoje se mi zabouchly kousek od obličeje, ale já stále viděla jenom zoufalé pokusy lékařů zase nahodit tetino srdce. 

 

Vím, není to slušné, ale já se musím pochlubit... JPU se dostalo na 10. místo v Nej povídce října! Je to pro mě hrozně milé překvapení, protože nikdy nějaká vážnější šance, že se tam dostanu, nebyla. Chci proto moc poděkovat všem, kteří pro mě hlasovali a dali mi možnost se tam alespoň jednou dostat.  

A ke kapitole... říkala jsem si, že když už jsem přidala fotky Meliny rodiny a vynechala Robin, měla bych to vynahradit. Zmiňovala jsem se o tom, že je o nějakých deset let mladší než Melina mamka, která taky ještě nění v důchodu, a má blond vlasy, které si ale musela kvůli chemoterapii oholit a teď nosí paruku.

Je mi jasné, že takovýhle zvrat vás asi moc nepotěší... a další události taky ne, ale nebojte, plánuji HE. Jenom ne hned. ;-)   


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 31. kapitola:

 1 2   Další »
12. Cora
05.01.2013 [16:54]

CoraTss, takto prozdradit, že to bude happy end! To se nedá, máš napínat až do konce! :DD *Horší by bylo, kdybys z toho teď udělala sad end, ale jak tě znám, tak to neuděláš :D*.
Jinak... Popravdě mě to zarazilo a vůbec jsem to nečekala. Až ve chvíli, kdy jsi začala psát, že už to trvá dlouho a něco zřejmě nebude v pořádku, mi nějaký hlásek v hlavě napovídal, že se tetě něco stane. Netuším, jestli ji v příští kapitole usmrtíš - to zní divně :D - nebo to přežije, ale celkem se těším :). Vím, že už tam na mě čeká, ale z toho věčného čučení do počítače mě začínají štípat oči a musím se jít ještě učit, takže mě čekej buďto v dalších dnech, nebo někdy jindy, ale věz, že se vrátím a v plné síle! MUHEHEHEHE Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Jinak kapitolka moc krásné, všechno nádherně popsané a jako všechny ostatní se skoro četla sama. Škoda jen, že ne doslovně a já se tak musela dívat do nepříjemně svítícího počítače. Příště proto prosím vytisknout do knížky, aby se mi to lépe četlo :DD. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. Terka
02.11.2012 [16:17]

Abych pravdu řekla tak čtu povídky celkem často a nikdy nezačínám číst povídky, které ještě nejsou dopsané, protože se někdy stane, že to autor nedopíše. Většinou, když se mi něco takového stane začnu být naštvaná, ale u téhle povídky to prostě nejde. Na Buffy jsem se dívala jenom proto, že tam byl on a Stmívání mám taky ráda, takže musím pochválit jak krásně jsi dokázala skloubit tyhle dva filmy a přitom nezměnit ani trochu z kouzla jednotlivého příběhu. Přaju hodně štěstí s dalším psaním (P.S. kolik bude asi celkem kapitol?) Emoticon

10. Niki
02.11.2012 [9:38]

nééé to jí přece neuděláš ne?.... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.11.2012 [21:07]

NeliQ Emoticon

8. Natysss
01.11.2012 [20:52]

doufam, že to přežije Emoticon Emoticon Emoticon ale jinak moc pěkná kapitolka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.11.2012 [19:30]

Danca11Nessie92: Kelly Clarkson v songu Because of you. Emoticon Emoticon

6. Nessie92
01.11.2012 [19:21]

No tak to je docela velkej zvrat Emoticon Jo prosím tě, ještě mám dotaz k tý rodině. Jak se jmenuje ta ,,herečka,, která ti ztvárňuje Julii? Přijde mi povědomá

01.11.2012 [19:11]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.11.2012 [19:02]

ada1987moc krátke! inak Emoticon Emoticon

01.11.2012 [18:21]

Ach! Doufám, že Robin bude v pořádku...docela děsuplný konec ale jinak super!!! :) A snad bude brzy další :) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!