Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 30. kapitola

25.10.2012 (11:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3240×

Spike

„Nechej toho,“ sykla na mě Mel a poodsunula se zase o kousek dál ode mě. „Musím se učit, já bohužel ještě maturitu nemám udělanou, tak se na to nemůžu vykašlat.“

„Už si to čteš potřetí,“ namítl jsem nespokojeně a znovu ji políbil na krk. „Umíš to i pozpátku.“

„Spikeu,“ napomenula mě znovu. „Já se opravdu musím… proč tady sakra je konjunkce?“ upoutal její pozornost jeden z příkladů v sešitě a okamžitě se zaujetím sáhla po učebnici a začala v ní horečně listovat.

Se zoufalým zaúpěním jsem se od ní odklonil a vzdal veškeré pokusy vytrhnout ji od učení. Vrhl jsem pohled na její krk zčásti zakrytý vlasy a na chvíli se zaposlouchal do jejího tepu. Cítil jsem, jak se mi v ústech hromadí jed a rychle polkl.

Tahle část už by měla být dávno za mnou… i když, možná se toho nejde úplně zbavit.

„Vždyť to tak nemá být! Tak proč je tu ta konjunkce?“ Melino mumlání mě vyrušilo z úvah o její krvi. Když začala nervózně cvakat propiskou, slitoval jsem se nad ní a nahlédl jí přes rameno do sešitu.

„Máš to špatně opsané,“ konstatoval jsem. „Tady má být negace a, tím se ti to celé mění.“

Frustrovaně si povzdechla a začala příklad opravovat. „Jestli odmaturuju, asi vyvěsím vlajky.“                    

„Prosím tě, i profesoři jsou jenom lidi. Neodolají několika balíkům krásných zelených papírků s dávno mrtvými prezidenty.“     

Sotva jsem to řekl, došlo mi, že jsem měl raději držet jazyk za zuby, protože se ke mně otočila tak rychle, jak jen to člověk dokázal. A když jsem k tomu přičetl její nevěřícně výraz… opravdu měl bych se naučit, kdy držet hubu.

„Opovaž se! Ty si klidně podplácej i prezidenta, ale mě z toho vynech, jo?“ prskla naštvaně.

„Klid, lásko. Nemyslel jsem to vážně,“ uklidňoval jsem ji honem.

Umíněně zavrtěla hlavou a (konečně) zaklapla knížku. „Myslel. Na to tě znám dost dobře.“

„Dobře, pokud to nechceš, tak nikomu prachy cpát nebudu. Slibuju,“ dodal jsem, když jsem viděl, že mi moc nevěří.

„Fajn. Já fakt chci dokázat alespoň tu maturitu, když už asi neobjevím lék na rakovinu ani nenakrmím všechny hladové děti v Africe,“ ušklíbla se.

„Co víš? Třeba na vysoké na něco přijdeš a budeš si sem moct namontovat poličku a dát na ni Nobelovku,“ rýpnul jsem si do ní a využil toho, že se už nevěnuje učení, abych si ji stáhl na sebe a oba nás svalil na postel. Přitáhl jsem si ji co nejblíže k sobě a začal ji líbat na kousku klíční kosti, který odhaloval decentní výstřih jejího trička.   

Srdce jí zrychlilo a hlas trochu přeskočil, když se nevesele uchechtla. „Pochybuju o tom, ale třeba s upířím super mozkem něco vymyslím.“

V první okamžik mi význam jejích slov pořádně ani nedošel – v klidu jsem jí stáhl látku z ramene a dál ji líbal. Vzápětí mě to ale přímo praštilo mezi oči a zarazilo uprostřed nádechu.

Za bradu jsem si prudce stáhl její obličej na svoji úroveň. Myslela to vážně.

O vteřinu později jí asi taky došlo, co řekla. „Takhle jsem to nemyslela.“

„A jak jsi to myslela?“ zeptal jsem se jí ironicky a lehce ji ze sebe odstrčil, abych se mohl na posteli zase posadit.

„Nějak. Neuvažovala jsem nad tím, prostě to ze mě vypadlo,“ hlesla nepřesvědčivě s pohledem zabodnutým na lem deky.

„Netušil jsem, že počítáš s tím, že budeš upírka,“ řekl jsem po chvíli ticha.

„Nepočítám,“ ohradila se nějak prudce. „Jenom jsem na to párkrát myslela. A popravdě? Nevidím v tom nic zas tak hrozného. Žádné věčné zatracení nebo něco takového.“

„Jistě, není na tom nic hrozného, až na to, že tě to úplně zničí,“ utrousil jsem ironicky.

Zavrtěla hlavou. „Teď přeháníš.“

„Přeháním?“ zopakoval jsem po ní nevěřícně. „Budeš chtít krev víc, než cokoli na světě. Víc než být ´hodný upír´ a nezabíjet lidi, víc než cokoli, na čem ti záleží… víc než mě.“

Moje reakce ji zjevně zarazila, pokud přímo nevylekala, ale v té chvíli jsem se kvůli toho nemohl ani cítit provinile. Na to byl šok jenom z představy, co by s ní mohla udělat proměna, příliš silný. Byl jsem si víc než jistý, že neutuchající touha po krvi by spolehlivě zlikvidovala všechno, co jsem na ní tak zbožňoval – smysl pro spravedlnost, nesobeckost a spoustu dalších vlastností, které mě nebyly dost známé na to, abych je dokázal specifikovat.

Ne, ona nemohla být upírkou. Nesměla. 

A ano, nejspíše ode mě bylo opravdu pokrytecké, když jsem ji chtěl jenom pro sebe, ale přesně takovou, jako byla teď. Ale já nebyl jako Edward.

„Spikeu,“ oslovila mě opatrně a posadila se vedle mě. Její teplá ruka mi sjela z ramene přes paži až k lokti, jako kdyby se mě snažila uklidnit. „Nic takového se nestane. I kdybych se proměnila, nikdy takhle nespadnu… A tebe nepřestanu nikdy chtít.“

Nevesele jsem se ušklíbnul. „Jak si můžeš být tak jistá?“

„Protože tě miluju, sakra!“ vyprskla, najednou očividně rozhozená. „Jsi ten hlavní důvod, proč o tom vůbec uvažuju. Pokud to nevidíš stejně, tak promiň, ale jak jinak si to představuješ?“

„Takhle rozhodně ne,“ zavrčel jsem a rozčíleně vstal. S rukama zaťatýma do pěstí jsem začal přecházet po místnosti, ale nějak to nepomáhalo.

„Přestaň se rozčilovat, tohle je na nic. Prostě mi to ujelo, jasné?“ Pokud to byl pokus uklidnit mě, byl pěkně ubohý. Na mě měl totiž přesně opačný účinek.

Vyděšeně sebou trhla, když jsem se svou přirozenou rychlostí ocitl před ní, a vypadalo to, že jí došly argumenty i chuť vůbec v hádce pokračovat.

Zhluboka jsem se nadechl a nutil se do klidu. Musím odtud vypadnout, než řeknu nebo udělám něco, čeho bych mohl později litovat.    

„Uvidíme se zítra ve škole.“

Geniální, Spikeu… fakt skvělý, nechal se slyšet škodolibý hlas v mé hlavě, když jsem se bez jediného pohledu za sebe protáhl oknem a nedbale vykročil do prázdného vzduchu před sebou.

Nikdy v životě by mě nenapadlo, že skončím takhle – rozvalený na posteli s flaškou v ruce a hudbou zapnutou na nejvyšší hlasitost jako nějaký lidský slaboch. Ale v tu chvíli jsem kašlal na svoji důstojnost a jenom do sebe lil bourbon a zíral do stropu.

Skvělý, můj život opravdu získává novou úroveň.    

Za dveřmi se ozvaly kroky a o chvíli později i zaklepání na dveře mého pokoje – to dělala z celé mé rodiny jedna jediná osoba.

„Pojď dál, Carlisle.“

Můj nevlastní otec vešel dovnitř a přelétl pohledem můj ne zrovna uklizený pokoj. Pohled se mu zastavil na řadě prázdných lahví vyrovnaných vedle postele.

„Nevypadá to tu nejlíp,“ přiznal jsem a znovu si pořádně chtěl zavdat z poloprázdné lahve, ale zarazil se a pak ji tázavě natáhl ke Carlisleovi. Možná jsem krvelačné monstrum a tak dále, ale je to slušnost. A chlastá se líp ve dvou… i když jsem tušil, že na tohle si budu muset najít nějakého jiného parťáka než vzornou hlavu rodiny.

Podle očekávání zavrtěl hlavou. „Díky, ale ne.“

„Tím víc zbyde na mě,“ zamumlal jsem a pokrčil rameny.

Carlisle beze slova zvedl z uválených polštářů ovládání věže a ztlumil hrající hudbu na polovinu.

„Nemáš rád tvrdý rock?“ zeptal jsem se jej nevinně a doufal, že třeba pochopí, že ať už po mně chce cokoli, nezajímá mě to a určitě by to mohlo počkat do zítřka.

„Není to můj šálek kávy, ale o tom jsem s tebou mluvit nechtěl,“ připustil Carlisle a po chvíli se posadil na kraj postele, jako kdyby čekal, že jej odtamtud okamžitě vykopnu. „Každopádně se tvá špatná nálada asi týká něčeho jiného než hudby.“

Carlislea jsem si vždycky vážil. Byl to vůdce, ačkoli nebyl z celého klanu nejsilnější ani neměl žádný mocný, ničivý dar. A hlavně se ke mně nechoval ani jako ke ztracenému případu, se kterým nehodlá marnit čas, ale ani se nestaral o věci, po kterých mu nic nebylo. Prostě mě bez řečí přijal a svým chováním tak nějak ovlivnil ostatní, aby jej napodobili.

Možná právě proto jsem mu neměl chuť lhát.

„Ne špatná, ale tragická,“ opravil jsem jej nevesele a obrátil pohled zase ke stropu, který už jsem měl po několika minutách strnulého zírání perfektně zmapovaný. „Lidi jsou fakt… lidi.“

Zdálo se, že okamžitě pochopil, o kom z těch osmi miliard lidí mluvím. „Chceš o tom mluvit, nebo se nemám snažit?“

Zvedl jsem ruku s lahví a s drobnějšími potížemi zaostřil na hladinu. „Co může lidi na upírství tak fascinovat? Vždyť se nemůžu pomalu ani ožrat. Neměli by se spíš bát?“

„Mel se chce stát upírkou?“

„Jo,“ přikývl jsem rozhodně, ale vzápětí znejistěl. „Vlastně možná ne. Já nevím. Ale uvažuje o tom.“

„A ty to nechceš?“ vyptával se dál můj nevlastní otec a já v jeho tónu slyšel lehké překvapení.

„Proč bych to měl chtít? Umíš si představit, co by to s ní udělalo?“ Ona si to možná neuvědomovala, ale on by měl. Věděl, o čem mluvím, protože to sám taky zažil – i když jej to nepoznamenalo tolik jako třeba mě.

„Možná předpokládá, že to zvládne,“ promluvil po chvíli ticha Carlisle.

Nevěřícně jsem se na něj podíval. On nebyl překvapený z jejího možného rozhodnutí, ani netrval na tom, že jí to musím rozmluvit. Jako kdyby snad věděl, co se jí honí hlavou… a chápal to.

Zavrtěl jsem hlavou. „Nemůže to zvládnout. Ona není jako ty.“

Odpovědí mi bylo jeho neurčité pokrčení rameny. „Znáš ji bezpochyby lépe než já.“

Protočil jsem oči. Jako kdyby to znamenalo, že ji chápu.

Opět nastalo ticho, tentokrát delší a nepříjemnější. Oba dva jsme měli určitě co říct, ale ani jeden z nás nepromluvil.     

„A jak vidíš budoucnost ty?“ zeptal se mě po téměř minutě Carlisle.

Zamračil jsem se. „Co tím myslíš?“

„Záleží ti na ní dost na to, abys ji proměnil, kdyby to chtěla?“

Němě jsem zíral na Carlislea a váhal nad odpovědí.

„Ty si myslíš, že by to mohla zvládnout? Že by mohla zůstat stejná?“ vypadlo ze mě nakonec napůl nadějně, napůl nevěřícně.

„Dokud kolem sebe bude mít někoho, kdo jí bude pomáhat a držet pod kontrolou, neviděl bych v tom problém. Ona by věděla, do čeho jde, takovou výhodu nikdo z nás neměl, jedině Bella. A víš, jak dobře zvládla novorozenecké období… ale jistě ti nemůžu říct vůbec nic,“ dodal nakonec a ať už se mi v hlavě začaly rýsovat jakékoli představy a úvahy, posledními slovy mi je zase spolehlivě vypudil z mysli.

„A ty bys ji přijal do rodiny? Čistě teoreticky, samozřejmě.“

Trochu nechápavě se na mě podíval. „Čistě teoreticky mě nenapadá důvod, proč ne. Zvláště, pokud jste si vy dva opravdu souzeni.“

A je to tu zase… upíří věčná, nehynoucí láska. Sakra, proč se po každé nějakým způsobem dostanu k ní?

Málokdy nějak řeším kulatiny svých povídek, ale ta třicítka mě dostala. Zatím se jedná o moji nejdelší kapitolovku - a podle mě i nejlepší (nenajhůř druhou). 

Misqwa, Ceola, helly, Nel, Nessie92, Rena16, Natysss, Naťule, Andreabn, Squirl45, ZdeLla, Angie, Niki, NessieCullenBlack, jess, alicecullenhale2, Cora (vím, že teď nemáš čas a chápu to, ale tvoje komenty mi docela chybí, Coruš) a moje ségra... osůbky, které mě neskutečně potěšily a chtěla bych jim věnovat tuto kapitolu. Snad se vám bude líbit. ;)     

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 30. kapitola: