Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 21. kapitola

06.04.2010 (20:30) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7401×

Toulala jsem se po Japonsku a přemýšlela co dál. Žít ze dne na den, jen pro okamžik bylo fajn, ale po dvou letech, kdy neustále opakujete jedny a ty samé triky to i upíra omrzí. Užila jsem si to a posunula se dál, vyhnala jsem si z hlavy jakékoliv romantické představy na mou a Georgeovu společnou věčnost, stejně jako jsem úspěšně potlačil vzpomínky na Edwarda. Vypudila jsem si z hlavy ty dva páry očí, jedny zlatavé plné lásky a zrady a ty druhé rudé, plné něhy a oddanosti.

Přemýšlela jsem co dál, co bych mohla podniknout. Stále tady byla možnost návštěvy Cullenů, nebo bych se mohla podívat za Claudem, možná se už vrátila jeho Juliet. Chtěla bych poznat ženu, která opustila toho nejlepšího muže pod sluncem.

Z úvah mě vyrušil větřík, který ke mně donesl přeslazenou upíří vůni. Byly dvě, a nebyly moc daleko, pár kilometrů. Měla bych odejít dřív, než si mě všimnou, než mě zaregistrují, ale už dlouho jsem sama, možná by mi společnost neuškodila… Hádala se ve mně dvě já, jedno rozumné a druhé zvědavé. Chtěla jsem potkat někoho nového, ale zároveň se vyhnout nebezpečí. Nakonec vyhrála má zvědavost, tak jako vždy a já se vydala za tou vůní.

Stála jsem naproti Japonské upírce a upírovi. Sledovali jsme jeden druhého a hodnotili situaci, je to běžný postup, nejdřív usoudíte, jestli jsou neznámí nebezpeční, a pokud ano, utečete. Popravdě v tuhle chvíli jsem proklínala svou zvědavost. Ne že by mě mohli ohrozit, drobná žena s dlouhými černými vlasy a její o něco vyšší společník nevypadali na první pohled nebezpečně, ale vyvolávali ve mně nejistotu a obezřetnost. Ty pocity ještě více podněcovala síla, která se snažila proniknout skrz můj štít. Vážně jsem uvažovala nad tím, že se otočím a prostě uteču, ale vyrušil mě muž.

„Těší nás, já jsem Ku a toto je má žena, Yomi,“ japonsky jsem uměla, ale tohle byla nějaká hodně stará varianta, takže jsem se musela trochu víc soustředit, abych mu rozuměla.

„Bella,“ představila jsem se a uklonila se se spojenými dlaněmi, tak jako oni.

„Co tě k nám přivádí, drahá?“ zajímala se čtyřicetiletá upírka.

„Byla jsem nedaleko odsud, když jsem ucítila váš pach.“ Snažila jsem se být milá, ale něco mě nutilo držet se zpátky.

„To je perfektní, takže s námi můžeš strávit pár let,“ zhodnotil Ku situaci.

„To bohužel nepůjde, musím se vrátit za přáteli,“ lhala jsem.

„Tak to by se k nám mohli přidat i tví přátelé,“ pronesla neméně nadšeně Yomi.

„Jsou právě v Číně, já jsem si sem jen odskočila, už budu muset jít. Ráda jsem vás poznala.“

„Počkej,“ zavolal autoritativním klasem Ku. Už jsem věděla, co to byla za moc, nutil lidi i upíry k poslušnosti, pod náporem síly, která narazila do mého štítu, jsem se zatřásla.

„Zůstaň s námi, aspoň pár dnů, prosím.“ Kuova společnice mě zastavila přeslazeným hlasem.

„To asi nepůjde,“ namítla jsem. Nechtěla jsem s nimi zůstat, teda ta rozumná polovina s ním nechtěla zůstat, tu zvědavou část mého já zajímalo, kdo jsou čas, jak jsou staří, co umí a jestli proti nim mé schopnosti obstojí. „Dobrá, ale jen pár dní, poté budu muset jít.“

„Kousek odtud je jeskyně, ve které momentálně přebýváme, pojď.“ Ku mě pobídl a já se vydala do jejich upířího doupěte.

Mé instinkty byly zcela správné. Ku a Yomi byli nebezpeční - a to hodně. Nebyli ani moc sdílní, dozvěděla jsem se jen, že Yomi nebylo čtyřicet, jak jsem se domnívala, ale třicet pět. Byla nejstarším upírem, jakého jsem znala, její stáří se dalo srovnat jen se stářím bratrů Volturiových, přeměnili ji někdy v prvním století našeho letopočtu. Ku byl mladší, asi o jedno tisíciletí a jeho stvořitelkou byla jak jinak než Yomi. Když ho přeměnila, bylo mu něco kolem dvaceti. To ona byla hlavou těch dvou, Ku bez ní neudělal ani krok, i když to tak nevypadalo.

Nebyli nepříjemní, nebo otravní, pokud nepočítám chvíli, kdy se ze mě pokusili dostat informace. Lhala jsem jim, a zřejmě na to skočili, protože se tvářili spokojeně, když jsem jim vyprávěla o svých fiktivních přátelích, kteří na mě čekají v Číně. Nic tomu sice nenasvědčovalo, ale přišlo mi, že jsou zvrácení a zlí.

Zůstala jsem s nimi čtyři dny, vlastně tři a půl, teď jsem se vracela z lovu, na který mě Ku pozval, Yomi zůstala doma, jak říkali jeskyni, kde žili. Na okraji města jsme se rozdělili a já se teď vracela sama, hodlala jsem si vzít svých pár švestek a vypadnout dřív, než se něco stane.

Utíkala jsem lesem a blížila se k jejich domovu. Na to, že nikde nebyly zvířata a obklopovalo mě ticho, jsem si už dávno zvykla, ale teď to bylo jiné. Nevím, proč na mě okolí působilo mrtvě, ale rozhodně to nevěstilo nic dobrého. Zvýšila jsem své tempo, chtěla jsem být od nich co nejrychleji pryč a nejlíp i z Japonska.

Vyběhla jsem na mýtinu před jeskyní a zastavila se, to co jsem viděla, mi doslova vyrazilo dech a málem mě srazilo na kolena. Nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím. Nevěřila jsem, že je někdo něčeho takového schopen. Ani vesnu mě nenapadlo, že může být nějaký upír tak krutý, zlý a odporný.

Hleděla jsem do těch velkých očí plných strachu a nemohla se hnout, prostě jsem jen zírala do těch zelených nevinných studánek a sledovala, jak z nich vyprchává život. Jenom tak jsem tam stála a pozorovala tu krvelačnou zrůdu, jak rdousí toho malého nevinného človíčka, jak zabíjí to malé bezbranné dítě – dítě, které nikdy nic neudělalo. Byla to zrůda, nic jiného než zrůda a já jsem jí byla taky, taky jsem vraždila lidi, sála jejich krev, dokud nevydechli naposledy.

Tomu nevinnému tvorečkovi v jejím náručí naposledy udeřilo srdce, a najednou bylo všude nesnesitelné, tíživé ticho plné smutku, nevíry, beznaděje a nenávisti. Hleděla jsem do těch prázdných zelených očí, ve kterých byl ještě před chvilkou život, a nevěřila - nemohla jsem tomu uvěřit, to přece nebyla pravda, tohle se nedělo. Takováhle není, takový není nikdo, já taková nejsem…

Yomi polkla poslední kapku krve a odhodila mrtvé dítě na zem, vedle dalších dvou mrtvých chlapců a bylo jí naprosto jedno, že právě připravila o život nevinného človíčka… človíčky. Vůbec ji nezajímalo, že ty děti za nic nemohly, nic neudělaly, nikdy nikomu neublížily. Ona je prostě vytrhla z vřelé náruče domova a zabila je, připravila je o život. Byla jsem naprosto stejná, všichni byli stejní, taky jsem jen tak vyškubla lidskou bytost z lůna domova a zabila ji, bez milosti, bez lítosti, byla jsem vrah, sprostý, nelítostný, krvelačný vrah. Všichni upíři byli vraždící stvůry, všichni jsme vraždili, brali tisíce životů, jen abychom uhasili tu neuhasitelnou žízeň. To měl Carlisle na mysli - Cullenovi, oni jediní byli jiní a já je zradila, zradila jsem jejich přesvědčení, jejich víru, dobrotu, laskavost, já jsem je podvedla, podvedla jsem sama sebe. Celé ty roky jsem si namlouvala, že to nic není, ale to nebyla pravda. Byla jsem vrah. Krvelačný vrah, který si nezaslouží existovat. Já jsem měla šanci, mohla jsem být jiná, dobrá a vybrala jsem si cestu zla, nezasloužila jsem si to, co mi nabízeli.

Sledovala jsem, jak mrtvolka dopadla na zem a ztratila poslední zábrany. Věděla jsem, co musím udělat. Dřív, než mě zaregistrovala, jsem se na ni vrhla. Skočila jsem jí na záda, chytla její hlavu a naučeným grifem jí zlomila vaz, to mi ovšem nestačilo. Byla jsem tak vyvedená z míry, rozčílená, zhnusena z ní, se sebe, vzteklá, že jsem začala trhat její tělo na kousíčky. Škubala jsem ty tisíc let staré kusy zkamenělého masa a přála si jediné. Toužila jsem ji zabít, zabít všechny ty vzpomínky, které se mi rojily v hlavě, zabít všechny oběti, které mě pronásledovaly, zabít sama sebe. Když už nezbylo z jejího těla nic, co bych mohla zničit, zapálila jsem oheň a všechny části jejího těla naházela do plamenů. Téměř okamžitě vzplály a k nebi se vznesl dým. Sledovala jsem, jak její tělo mizí, mění se v prach a zhroutila se na zem k tělíčkům těch nevinných duší.

Přede mnou ležely tři děti. Tři zárodky života, které zmizely dřív, než měly možnost žít, než dostaly šanci. Ona byla zrůda, krvelačná zrůda a já jsem byla stejná, taky jsem bez rozmyslu brala život a nehleděla na následky. Vztáhla jsem k nim ruku a pomalu jim zavřela oči, nemohla jsem se dívat do těch prázdných zrcadel, ve kterých se odrážely mé krvavé oči. Klečela jsem vedle těch mrtvých tělíček a nevěděla co dělat. Nechtěla jsem je spálit, chtěla jsem, aby tady po nich něco zůstalo, nějaká stopa, památka na jejich život, vzpomínka na to že existovaly. Ještě chvíli jsem je sledovala, a potom se dala do kopání, vykopala jsem jim hrob, jeden velký a hlavně hluboký hrob, aspoň něco po nich zůstane. Když jsem byla hotová, opatrně jsem je do něj uložila a sledovala ty tři nebohé tvorečky. Kdo ví, kolik jich ta zrůda stihla za ty tisíciletí zabít, kolik zmařila dětských snů. Opatrně jsem zasypala mrtvá těla dětí hlínou a zašeptala tichou modlitbu, za jejich klidný spánek. Nikdy jsem nevěřila v existenci boha, kdyby někdo takový byl, tak tady nejsem, nežiju, nebyla bych odsouzená k věčnému bytí a ty tři nevinné děti by teď neležely tři metry pod zemí.

Popadla jsem všechny své věci, každou maličkost, kterou jsem v téhle prokleté zemi měla a rozběhla jsem se k oceánu. Chtěla jsem být pryč, co nejdál od těch hrůzných činů, chtěla jsem utéct před svými skutky, svými činy. Skočila jsem do vody a plavala. Řítila jsem se oceánem a utíkala před vzpomínkami, nechtěla jsem vidět všechny tváře lidí, které jsem zabila. Voda mou mysl otupovala, anebo jsem to spíš byla já, potlačila jsem všechny vzpomínky - aspoň dočasně.

Nevím, jak dlouho jsem v tom proklatém oceánu byla a utíkala před vzpomínkami, ale nemohla jsem tam zůstat navždy, musela jsem se postavit sama sobě a taky jsem to udělala.

Vynořila jsem se v noci na pobřeží Jižní Ameriky a rozběhla se do pralesa, chtěla jsem se schovat uprostřed věčně zeleného lesa a už nikdy nevylézt. Zastavila jsem se v nejhlubší a nejtemnější části jakou jsem znala a svalila se na zem. Okamžitě se mi vybavily obličeje lidí, které jsem zabila, které jsem vysála do poslední kapky jenom z rozmaru. Nemusela jsem to udělat, nemusela jsem je zabít, mohli žít, být tady, mít děti, rodinu, přátele. Byla jsem zrůda, vrah, monstrum. Nezasloužila jsem si žít, vlastně být, existovat, neměla jsem tady co dělat, měla jsem umřít, měl mě tehdy vysát, nechat mě skonat, doopravdy. Hlavou se mi vinuly vzpomínky na všechny, které jsem opustila, před kterými jsem utekla, Carlisle, Esme, Alice, Emmett, Jasper, Edward, Rose, Kate, Felix, Volturovi, George, Igor, Ku… Vlastně jediný, před kým jsem neutekla, byl Jean-Claude, ten mě odehnal sám, poslal mě do světa.

Ležela jsem v těsném klubíčku na zemi a před očima mi probíhaly obličeje všech, které jsem zabila, připravila o život. Všemu dominovaly oči dětí, těch tří nevinných chlapců, a hlavně ty zelené, které mě prosily o pomoc, a já mu nemohla, jen jsem tam stála a nechala ji, aby mu vzala život. Z hrdla se mi vydral bolestný vzlyk, nevím, kdy naposledy jsem plakala, kdy jsem naposledy chtěla plakat. Chtěla jsem ze sebe dostat všechnu tu bolest, vyplavit ji, cítit to uvolnění, které poskytnou jen slzy. Ty, které nemám. Toužila jsem usnout a zapomenout na všechno.

„Bello?“ Vedle mě se ozval překvapený hlas Zafriny. Okamžitě seděla vedle mě a položila si mou hlavu do klína. „Bello, co tady děláš? Co se děje? Co se stalo?“

„Zafrino, já jsem provedla něco strašného,“ pronesla jsem mezi vzlyky.

„Ale holčičko, nic nemohlo být tak strašné,“ uklidňovala mě a hladila ve vlasech.

„Já… já… já jsem… já jsem zabila, zabíjela lidi, já jsem vraždil, jenom abych… abych se napila, já jsem…“

„Pšt, to nic, jsi upír, to je naprosto normální.“

„Ne, já je vraždila, zabila jsem jich spoustu, já jsem od nich utekla, on mi ublížil, já jsem musela utéct, a potom Kat, ona… já, my jme… já jsem…“ Mlela jsem páté přes deváté.

„Bello, co to prosím tě říkáš? Co se stalo? Vezmeme to popořadě ano?“ Dívala jsem se do jejich očí a kývla.

„Dobře, ale, kdy jsi s Cullenovými mluvila naposledy?“ popotáhla jsem.

„Když jste se tady stavili s Edwardem.“

„Od té doby se stalo spoustu věcí…“ Vylíčila jsem jí celý svůj příběh, všechno, co se za těch víc jak sedmdesát let stalo.

„Já, chtěla bych se k nim vrátit, ale co když… Já jsem je zklamala, co když mě nevezmou zpátky, já jsem vrah, nezasloužím si odpuštění.“ Zafrina mlčky vyslechla můj příběh a hleděla před sebe. Po chvíli ke mně sklopila svůj zrak a pohladila mě po tváři.

„Bello, Cullenovi tě milují, patříš do jejich rodiny, jsi Cullenová, určitě se jim po tobě stýská. Přijmou tě zpátky s otevřenou náručí, ať se stalo, co se stalo.“

„Ale co když ne, co když mě odmítnou, až se dozví, co všechno jsem provedla, jak jsem žila…“

„Bello, je na čase přestat utíkat, musíš se postavit sama sobě, svým duchům, světu.“

„Já vím, ale co když to nedokážu?“

„Ale dokážeš,“ uklidnila mě.

„Ale ne hned, nejdřív se musím připravit.“

„Dobrá,“ přikývla a vedla mě za svými sestrami.

Se sestrami jsem zůstala dva roky. Dva roky mi trvalo jakž takž se smířit se svými skutky, změnit barvu svých očí na zlatou a hlavně odhodlat se k návratu. Bylo načase přestat utíkat a postavit se světu. Rozloučila jsem se se sestrami a vydala se na cestu.

O měsíc později jsem stála na místě, kde to všechno před lety začalo, ano byla jsem ve Forks, vrátila jsem se do městečka, kde se můj život nenávratně změnil, vrátila jsem se k rodině, upírům, kteří mě přijali mezi sebe, a doufala jsem, že to udělají opět.

Z Aliciných mailů jsem věděla, že jsou tady, vrátili se do starého domu. Stála jsem před verandou v nových černých šatech se širokou sukní po kolena v botách na vysokém podpatku a sbírala odvahu zaklepat na dveře, postavit se jim tváří v tvář. Mohla jsem jen doufat, že mě po těch desetiletích přijmou zpět. Utéct by bylo o tolik jednoduší, nemusela bych se vyrovnávat s odmítnutím…

Mou nejistotu přerušilo otevření dveří a neproniknutelný pohled hnědovlasé upírky, která pro mě byla matkou.

< shrnutí >

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 21. kapitola: