Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 20. kapitola

wrnoggwneaut


Já píši vám - co mohu více? 20. kapitolaDěkuju za komentáře a děkuju Kyky.

Bella má menší citové problémy...

„Každý muž není jako Edward.“

„Ale hodně ano,“ usmála jsem se smutně a položila si hlavu na jeho hruď. George mě pevně objímal a hladil ve vlasech.

„Já takový nejsem,“ prohlásil sebejistě. Nemohla jsem jinak, než se uchechtnout.

„Georgi, když jsme se potkali, šlo ti jen o jedno… Ne!“ zastavila jsem jeho protesty. „Na jméno si se mě zeptal, až potom, co sis užil. Ne, nezazlívám ti to, byla jsem na tom stejně, ale netvrď, že jsi jiný, než si!“

„Bello, když jsme se potkali, tak to bylo jiné, nikdy bych neublížil ženě, kterou miluju, se kterou chci strávit věčnost,“ zamručel rozhodně.

„Víš co je zvláštní?“ Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do očí. „Edward tvrdil úplně to samé, taky mi sliboval nehynoucí lásku, že kvůli němu nikdy neuroním ani jednu slzu, obrazně řečeno, a jak jsem dopadla…“

„Kvůli jednomu pokaženému vztahu, nemusíš zatratit všechny muže,“ upozornil mě a přitáhl si mě zpět na prsa.

„Já vím, ale teď jsem opatrnější, už nikdy nechci zažít to, co s Edwardem.“

„On tě změnil, jeho zrada tě změnila, lituju, že jsem tě nepoznal dřív,“ povzdechl si. Nechápala jsem, co tím myslí, ale nehodlala jsem to řešit, raději jsem se zadívala na obzor. Leželi jsme na balkóně a sledovali, jak slunce pomalu mizí za hranou kamenného zábradlí.

 

Slunce se ztratilo z oblohy a nahradil ho měsíc, krajinu pohltila noc, kterou projasňoval svit luny a hvězd. Už jsem neležela na Georgově hrudi v letních šatech, ale na podlaze a nahá. Můj společník pomalu laskal mé tělo. Jeho dlaně obkružovaly mé svaly a rty se věnovaly střídavě mým bradavkám. Sténala jsem, kroutila se pod jeho dotyky a doslova ho zvala dál, ale George mé tiché pozvání ignoroval, anebo ho spíše využil jinak. Jeho rty opustily mé poprsí a klouzaly po mém těle dolů. U pupíku se zastavil, jemně jej skousnul a vnikl jazykem dovnitř. V tu chvíli jsem si myslela, že vyskočím z kůže, mé tělo volalo po uvolnění, toužilo po naplnění, které mu mohl poskytnout jen George a ten se rozhodl mě trápit. Prolíbal se až k mému klínu. Jeho prsty hladily vnější stranu mých stehen a rty se zabývaly tou vnitřní. Jeho něžné dotyky mě nutily sténat, mé tělo odmítlo poslušnost a samovolně se vzpínalo proti jeho laskání. Ve chvíli, kdy svým jazykem proniknul do mého klína a začal laskat mé místečko touhy, jsem byla na vrcholu blaha, ale přesto jsem chtěla víc.

„Georgi, prosím…“ vydechla jsem slastně a vzpínala se proti jeho jazyku a prstům. O chvilku později jeho rty zmizely a nahradil je jeho tvrdý úd. Pomalu, jako by se bál, že se rozpadnu, do mě vnikl a usídlil se mezi mýma nohama. Přitáhla jsem si ho k sobě a pevně jej objala. George něžně líbal mé rty a stejně situoval své pomalé pohyby, ať jsem se snažila sebevíc, nezrychlil. Bylo to něžné a dlouhé milování, během kterého se věnoval jen mému tělu, mým potřebám a touhám. George splnil každé přání, které jsme měla, vycítil každou mou potřebu a dál se mi celou noc.

 

„Vyprávěj mi něco o sobě?“ Ráno jsem při východu slunce přerušila svou otázkou tichou a intimní atmosféru, která mezi námi panovala.

„A co by si chtěla vědět?“ zeptal se a hladil mě po rameni.

„Všechno,“ vyhrkla jsem dychtivě, tomu se pousmál a začal vyprávět.

„Narodil jsem se 23. dubna 1795 tady v Řecku. Otec byl schopný obchodník, vedlo se nám dobře, ale Řecko bylo sud prachu. Neustále se zde vedly šarvátky, války o nezávislost a toho využili upíři. Jednomu jsem měl posloužit jako večeře, ale zjevil se tam jiný upír a tak se musel bránit, mezi tím začala má přeměna. Můj stvořitel byl tak hodný, že počkal, dokud má přeměna neskončila, potom mi vysvětlil pravidla a zmizel jako pára nad hrncem,“ pronesl se značným sarkasmem v hlase.

„Kdy to bylo?“

„V roce 1822, od té doby jsem se toulal světem. Občas jsem potkal někoho z našich, občas si užil a čas od času se vrátím domů,“ usmál se a vtiskl mi něžný polibek.

„Hmm, jak často sis užíval?

„Pokaždé, když jsem měl možnost,“ přiznal neochotně.

„A to bylo jak často?“ nedala jsem se odbýt.

„Nestačí ti, že to bylo často,“ zaskučel nešťastně.

„Co jiného mi zbývá. Jak dlouho ti patří tenhle dům?“

„Někdy od poloviny roku 1860,“ pousmál se.

„A vzal si tady už nějakou upírku?“

„Vlastně ne,“ přiznal.

„A proč jsi tady vzal mě?“ zeptala jsem se pátravě.

„Ty jsi jiná, s tebou je to jiné,“ pohladil mě po tváři a umlčel mé věčně zvědavé rty polibkem.

 

Už jsem s Georgem bydlela měsíc, byla noc a my jsme seděli na vysoké zdi v jedné Athénské uličce. Oba dva jsme potřebovali krev.

„Co támhle ti dva, ta blondýna s vanilkovou příchutí a její přítel?“ zeptal se upír vedle mě. Nasála jsem vzduch a pokrčila nosík.

„Pil, a alkohol ničí chuť krve,“ zamítla jsem jeho volbu. George si povzdechl a hledal dál. Lovit páry bylo jednodušší a svým způsobem lákavější, než skočit na nějakého chlapíčka v postranní uličce, mělo to jisté kouzlo, sbližovalo nás to.

„A co ta zrzka na druhé straně, s tím blonďákem,“ zaměřil se na dvojici v rohu. Ta dívka voněla dobře, ale v mladíkově krvi byla cítit hniloba. Představila jsem si, že polykám jeho krev a otřásla se odporem. Věděla, jsem, že Georgovi ta dívka voní, její krev ho přitahuje, ale nemohla jsem.

„Promiň, ale on…“

„V pořádku,“ uklidnil mě, ale záblesk zklamání v hlase a očích nezakryl. Už jsem mu chtěla říct, že se za ní má vydat a já si něco najdu, když jsem ho ucítila. Byla to nádherná broskvová vůně s příměsí citrónové trávy a něčeho neidentifikovatelného.

„Ten kluk s černými vlasy, má sebou černovlásku, černé oblečení, vpravo dole,“ mluvila jsem rychle a hypnotizovala ho pohledem, v ústech se mi tvořil jed a já toužila po jeho krvi. Potom jsem ale ucítila krev dívky a věděla, že z toho nic nebude, nebyla Georgův typ, čokoládové vůně přímo nesnášel, tak jako jazyk v uchu.

„Tak se pojď najíst,“ promluvil dřív, než jsem stihla odvolat svůj návrh. S nadšením a díky jsem se na něj podívala a ruku v ruce jsme dopadli na zem. Věděla jsem, jak se kvůli mně přemáhá, dohodli jsme se, že budeme lovit spolu, a on se teď chystal vypít krev, která mu nechutnala. Já jsem něčeho takového nebyla schopna, ale on to pro mě udělal, jen se usmál a kývnul.

Došli jsme k těm dvěma, odvedli si je stranou a já nedočkavě zabořila tesáky do mužova krku. Bylo to tak jednoduché, snadné, uspokojivé a přitom to neslo i zklamání. Zvěř se aspoň bránila, srna se dala se na útěk, puma se oháněla drápy, medvěd útočil, ale člověk, ten šel jako tele na porážku.

 

George byl úžasný, náš vztah byl dokonalý, dělal, co mi na očích viděl. Byl něžný, pozorný a hodný, vlastně se choval jako Edward, než se to všechno zvrtlo. V poklidu jsme si žili a užívali. Pokud jsem chtěla, tak jsme cestovali, ale většinu času jsme trávili v Řecku. Byl to miláček, a dostával se mi pod kůži, vlastně už se mi pod ní dostal. Nedokázala jsem si představit život bez něj, bez jeho pozorností, dárečků a něžných slovíček, nedokázala jsem si představit, co by se muselo stát, abych odešla. A to byla chyba. Slíbila jsem si, že už nikdy nebudu nikoho milovat a George jsem měla ráda, až moc ráda.

 

Všechno to vyvrcholilo o sedm let později, po nádherné oslavě narozenin, kterou pro mě připravil. Byl to nádherný den. Nejprve jsme se vydali na lov, George pro mě vyhlídnul mou oblíbenou krevní skupinu s esencí levandule a citrónové trávy - nic lepšího jsem neznala. Poté mi dal dárečky, bylo jich hodně a všechny byly naprosto dokonalé, navíc jsem je musela hledat po celém domě. Večer jsme zakončili sledováním západu slunce a romantickou nocí. Celá, jindy bílá ložnice byla zasypána rudými okvětními lístky růží a osvětlena svitem svíček a měsíce.

 

Příjemně unavená jsem ležela v jeho náručí a užívala si doznívající vlny orgasmů.

„Bello, miluju tě,“ oznámil mi George a já ztuhla. Všechno to uvolnění a uspokojení bylo pryč. On mě nemůže milovat, to prostě nejde! Doteď jsme si užívali, všechno bylo dokonalé, nezávazné a on to zkazil. Ty dvě slova dokázaly zničit všechno, co jsme zažili. Nemohl mě milovat, to nešlo! Potom bych mu musela být zavázaná, milovat ho! Šlo by o něco víc, cítila bych se kvůli němu provinile. Slíbila jsem sama sobě, že už to nikdy neudělám, nezamiluju se! Já ho nemůžu milovat, protože už ho miluju… To… to není pravda, to se nestalo, to není ono, já ho nemiluju, neudělala jsem tu obrovskou chybu, ne znovu!

„Ráno odjedu,“ oznámila jsem mu a vstala z postele, ráno už vlastně bylo.

„Bello, ne! Já to tak nemyslel, jenom mi to vyletělo z pusy, nepřemýšlel jsem. Neodjížděj…“ Držel mě za ruce a zoufale mě přesvědčoval.

„Ne, musím odjet.“ Vykroutila jsem z jeho sevření a vydala se ke skříni.

„Bello, prosím, neodjížděj, já…“

„Ne, milovat mě nepřestaneš, nemůžeš to jen tak odvolat, rozhodnout se a ignorovat své pocity a já je opětovat nemůžu. Nemůžu tě milovat, a proto odjedu, aspoň si nebudeme ubližovat.“ Oblékla jsem si první, co mi přišlo pod ruku, hnědé kalhoty, bílé tričko a hnědé tenisky, popadla jsem tašku a naházela do ní doklady a mobil.

„Bello, prosím tě, neodjížděj, já chci být s tebou, vím, že mě nemiluješ, ale to nevadí, stačí mi, když budeš semnou, když budeme spolu…“

„Ne, jenom bych ti ubližovala, musím odejít, hned.“

„Bello…“ Tvářil se zmučeně, nešťastně, zrazeně, ale nemohla jsem zůstat.

„Ne Georgi,“ utnula jsem jeho žadonění. Musela jsem odejít, nemohla jsem zůstat, byla jsem krutá, zlá a bezcitná, ale jinak to nešlo, chránila jsem sama sebe. Stáli jsme pár centimetrů od sebe a dívali se do očí. Sledovala jsem jeho rudé zorničky plné bolesti a litovala, neměla jsem tak dlouho zůstávat, neměla jsem být tak sobecká, nechat to zajít tak daleko. Naposledy jsem ho dlouze políbila, dala jsem do toho polibku všechny své rozporuplné pocity, žal, radost, smutek, lásku, nevíru… Přerušila jsem náš polibek a čelo si opřela o jeho.

„Sbohem Georgi,“ zašeptala jsem a utekla. Prostě jsem se otočila, nechala ho tam stát samotného, nahého, mezi plátky růží a zbaběle utekla.

 

Utíkala jsem, bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí, prostě jsem se rozběhla. Chtěla jsem uprchnout pryč, hodně daleko, přála jsem si, aby se to nikdy nestalo, abych George nikdy nepoznala. Ze začátku byl náš vztah tak krásný jednoduchý, nekomplikovaný, úžasný, žádné závazky, žádné zábrany, omezení, prostě dva upíři co si užívají a teď…

Vypudila jsem všechny myšlenky z hlavy a soustředila se na běh, jen jsem utíkala, bylo mi jedno, jestli je den, nebo noc jestli jsem v pusté krajině, nebo osídleném údolí, prostě jsem utíkala. Zastavila jsem se až o pár dní později. Věděla jsem, že tomu stejně neuteču, budu to muset řešit, probrat si každičký detail, abych pochopila, smířila se…

Sedla jsem si pod obrovskou borovici, objala si kolena a pustila své myšlenky ze zajetí.

Jak se to mohlo stát? Jak jsem to mohla dovolit? Nebyla jsem tak hloupá, neudělala jsem znovu tu samou chybu, to prostě nešlo! Po zkušenostech s Edwardem jsem přece jen tak nezahodila všechno, co jsem si vybudovala.

Musela jsem si to přiznat, milovala jsem George, ale ne tak jako Edwarda. Edwarda nemohl nikdo nahradit, nikdy nikdo nepřekoná tu absurdní lásku, kterou jsem k němu cítila. Upíří city byly stejně trvanlivé, jako naše těla, ale daly se do jisté míry potlačit, utišit, ale nikdy je nedonutíme umřít. Myslela jsem, že si mé srdce zabral celé, ale George mě z mého omylu vyvedl, v mém srdci bylo daleko víc místa, než jsem si myslela. Milovala jsem toho Řeka, byla to zvláštní láska - jako bych ji potřebovala, musela ji cítit. Nebyla to láska v pravém smyslu slova, spíš potřeba, touha po citu. Nevím, jak se to stalo, ale když s někým trávíte 24 hodiny denně 365 dní v roce po dobu 7 let, musí se to stát, musela jsem ho milovat, svým způsobem.

 

Byla jsem hnusná, podlá, zlá a sobecká, zbaběle jsem od něj utekla, utekla jsem před city, které se ve mně rodily, před případnou bolestí, a zradou, která by mě potkala. Ale možná byl George jiný, nebyl jako Edward, byl tak milý. Brával mě na výlety, romantické lovy, trávili jsme večery při měsíčku, četli spolu knihy, chodili do divadla… Byl stejný jako Edward v prvních letech našeho vztahu a po svatbě. Kdo ví, co by se stalo, po pár letech, s Georgovou minulostí, která byla stejná jako ta Edwardova, bych si pravděpodobně natloukla znovu nos. Nechápu, proč mě přitahují neperspektivní muži, muži, kteří mi nejsou schopni dát lásku, kterou potřebuji. Přece nejsem tak náročná, když chci strávit věčnost s  osobou, kterou má přítomnost neunaví a nebude hledat rozptýlení jinde. Tohle přesvědčení sice trochu uklidnilo mé svědomí, ale i tak jsem ho nemohla dostat z hlavy. Pořád jsem před sebou měla jeho oči, jeho vyděšený výraz, když jsem odcházela, smutek, který cítil.

Musela jsem se toho zbavit, musela jsem si najít nějaké rozptýlení, zbavit se jeho obrazu, citů, zatlačit je do pozadí, tak jako Edwarda. Díky proklaté paměti na něj sice nikdy nezapomenu, ale uložím ho hluboko pod nános nových vzpomínek a zážitků.

 

Zvedla jsem se a zjistila, že se všude kolem mě nacházejí sněhové vločky. Zkontrolovala jsem svůj vzhled a usoudila, že potřebuju oblečení, které by bylo méně roztrhané a nápadné v tomto počasí. Vlastně jsem ani nevěděla, kde jsem. Nasála jsem do plic vzduch a vydala se po staré stopě lidského pachu na sever.

Dostala jsem se do malé osady na úpatí hor v Rusku. Už dlouho jsem nebyla na lovu, má žízeň byla tak velká, že jsem se skoro neovládla a vrhla se na prvního člověka, kterého jsem potkala.  Svou žízeň jsem utišila o pár hodin později, když se slunce ztratilo za vrcholy hor a vydala jsem se do města.

Moskva, nemohla jsem si vybrat lepší místo. Spoustu obchodů, skoro žádné slunce a určitě se tady najdou i jiní upíři. Vlezla jsem do prvního lepšího obchodu, na který jsem narazila a pořídila si nové oblečení. Rudé šaty po kolena, černé kozačky, doplňky, kabát a novou tašku. Zima mi rozhodně nebyla, ale lidé by se asi tvářili divně, kdybych v mínus dvaceti pobíhala venku nahá.

V novém oblečení jsem se vydala do Moskevských ulicí hledat večeři a novou známost, někoho, kvůli komu bych nemusela neustále přemýšlet o Georgovi a srovnávat ho s Edwardem.

 

Stála jsem opřená o zeď v jedné z bočních uliček a sledovala, jak blond upír vysává asi třicetiletou ženu se skořicovým nádechem. Těžká nasládlá vůně nebyla nic pro mě, ale jemu zřejmě chutnala. Počkala jsem na okamžik, kdy její srdce téměř přestalo bít, to byly poslední okamžiky jejího života, ale už o sobě dávno nevěděla. Vydala jsem se k upírovi a ve chvíli, kdy pustil ženu na zem, jsem využila jeho dočasné nepozornosti, toho pocitu, kdy si užíváme poslední okamžik klidu, než se opět přihlásí žízeň a políbila ho.

Bez okolků, bez jediného slova jsem se přisála k jeho rtům a hlásila se o polibek. Cítila jsem, jak se v první chvíli vyděsil a chtěl mě od sebe odstrčit, ale někdy v polovině pohybu se zastavil a začal mi polibek oplácet. Využila jsem jeho pootevřených rtů a vklouzla dovnitř jazykem. Okamžitě se zapojil a mě v ústech skončilo pár kapek ženiny krve, překvapivě chutnala lépe, než voněla. Líbali jsme se dravě a vášnivě, jeho ruce se rozběhly po mém těla a já ty své vpletla do jeho hebkých vlasů, přitahovala jsem si ho k sobě. Dostal se pod můj kabát, vyhrnul mou sukni a posadil mě na kdo ví co. Okamžitě jsem rozepnula jeho kabát a prsty se dostala k jeho opasku. Stáhla jsem mu kalhoty a rukou přejela po jeho pevném údu. Slastně mi zavzdychal do úst a dál hnětl má prsa. Jedním rychlým pohybem do mě vnikl a začal se pohybovat. Vycházela jsem mu v ústech a tahala jeho vlasy, nutila ho k rychlejšímu tempu. Po pár minutách jsem slastně vydechla a zhroutila se na něj. Můj společník se ještě párkrát pohnul, než našel své uspokojení.

Pár chvil jsme setrvali v objetí, než jsem se vzpamatovala, jemně jej odstrčila a začala se upravovat. Seskočila jsem na zem, stáhla si sukni, narovnala živůtek a zapnula překvapivě čistý kabát. Když jsem zvedla hlavu, můj partner už byl oblečený a zadumaně mě pozoroval. Podobal se Jasperovi, stejně vysoký, podobný účes, jen neměl obličej pokrytý jizvami.

„Jsem Igor,“ oznámil mi.

„Ella,“ odvětila jsem automaticky. Nevím, proč jsem použila Volterskou přezdívku, a neřekla mu své celé jméno.

„Kam máš teď namířeno?“ zajímal se.

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. Chtěl si povídat, seznámit se, ale to jsem neměla v plánu, chtěla jsem si jen užít a vydat se dál. Kam se ztratili ti muži, co hledají jen zábavu, a nezajímají se o jméno ženy, se kterou strávili noc, v mém případě jen pár chvilek.

„Možná bychom mohli…“

„Ne Igore, já cestuju sama,“ zatrhla jsem jeho návrh dřív, než stačil vymyslet cokoliv dalšího. „Děkuju za společnost,“ usmála jsem se, otočila se a zmizela dřív, než stihl něco dalšího namítnout.

 

Dál jsem se toulala po Rusku a snažila se potlačit vzpomínky na George a Edwarda. Pomohli mi v tom Billy, Patrik, Boris, Jelena, Radovan, Jerry, Samuel, Kathrin, Lili, Lucy, Dorian, Gabriel, Hadrian a další, za dva roky jsem zapomínala mockrát. A do jisté míry jsem uspěla.

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

Drahá Alice,

mám se dobře, nemusíte se o mě bát. Právě jsem na východě.

S láskou Bella

 

„Nezdá se vám, že jsou její dopisy čím dál kratší?“ zeptala se blondýnka sedící v obýváku, vedle svého manžela.

„A chodí s čím dál větším časovým rozmezím,“ povzdechl si manžel blondýnky.

„Měli bychom se za ní vydat, najít jí…“ Navrhla hnědovláska po několikáté.

„A co chceš dělat potom? Násilím ji dovést domů?“ Použil její manžel ten samý argument, jako už tolikrát.

„Bella ví, může kdykoliv přijít, až bude připravená, tak se vrátí,“ povzdechla si černovláska.

Mladík s bronzovými vlasy se beze slova zvedl z pohovky a vydal se ven. V hlavě se mu honily vzpomínky na manželku, na tu krásnou hnědovlásku, která ho opustila, nechala ho samotného a ukázala mu, jaký blbec byl. Udělal spoustu chyb - chyb, které už nikdy nenapraví, ale něčím si byl jistý. Už vždycky jí bude milovat, to ona bude navždy láskou jeho věčnosti.

Ale možná je na čase začít opět žít. Přes šedesát let žil v bublině smutku a obviňování - je načase přenést se přes to, Bella už to zřejmě udělala. Je načase snažit se začít existovat a doufat v odpuštění…

 

< shrnutí >


Za všechny komentáře děkuju, ale jestli si ještě jednou přečtu: Chci aby Bella byla s Edwardem, vrátila se ke Cullenům, tak je všechny zabiju a bude po dotazech!!!

Ale za komentáře děkuju a těším se na ně :)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 20. kapitola:

 1
21.05.2011 [20:30]

MatikEsmeCullenKraaaaasne ... Naprosto uuuuzasne Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!