Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Itálie a Já - 13. kapitola

08.02.2013 (12:30) • NessieCullenBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2006×

„Že tě miluji, Isabell,” oznámil. To nebylo zrovna to, co jsem čekala. Zhluboka jsem se nadechla a chystala se odpovědět, i když jsem absolutně netušila, co řeknu. Najednou se mi ale před očima setmělo a já ztratila vědomí.

„Bello? Slyšíš mě?” ozvalo se nade mnou. Otevřela jsem oči a zamžourala do náhlého ostrého světla.

„Isabell?” ozval se další hlas – Aro. Chtěla jsem se posadit, ale jakmile jsem se zvedla, zamotala se mi hlava a plácla jsem sebou zpět na postel.

„Pomalu, Bello. Zůstaň ležet,” řekl Carlisle. Oba se nade mnou skláněli a starostlivě si mě prohlíželi.

„Co se stalo?” zajímala jsem se. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli to všechno, co si pamatuji, se stalo opravdu, nebo se to odehrálo jen v mé hlavě. Jedno bylo jisté – Edward je tady. To nemohlo být jen v mé hlavě, neboť si mě tu právě teď starostivě měří jeho otec a já si pamatuju svůj lidský život.

„Jen jsi omdlela, budeš v pořádku,” ujistil mě Carlisle.

„Určitě by ti udělala dobře nějaká krev, má milá, zavolám Heidi, ať ti obstará něco k zakousnutí.” Aro se zvedl a zamířil ke dveřím. Přitiskla jsem víčka k sobě a snažila jsem se utřídit si myšlenky.

„Jak se cítíš?” zeptal se Carlisle, když Aro zmizel za dveřmi.

„Jak přejetá parním válcem,” zaskučela jsem, „ale trocha krve to určitě spraví,” dodala jsem. Při těch posledních slovech se Carlisle zamračil. No jo – vegetariáni.

„Nechceš si promluvit?”

„Neuraž se, ale nemyslím si, že zrovna ty patříš do skupiny lidí, se kterými bych se teď chtěla vybavovat o svých problémech,” odvětila jsem.

„Bello, já chápu, že jsi naštvaná, ale…”

„Naštvaná? Že jsem naštvaná? To slovo ani zdaleka nevystihuje to, jak se teď cítím!  Ani jak jsem se cítila, když jste odešli! Ani to, když mi přišlo Edwardovo svatební oznámení! Zkus použít slova jako – zničená, zrazená, totálně na dně! Ta bolest, vztek a samota. Nedovedeš si představit, jak jsem se cítila! Nechápeš vůbec nic!” hystericky jsem po něm ječela.

„Bello, nech si to vysvětlit…” začal znovu.

„Chci být sama, běž pryč” zašeptala jsem. Chvíli váhal, ale nakonec se otočil ke dveřím. Najednou se ale zastavil a opět byl čelem ke mně.

„Měla by sis promluvit s Edwardem,” oznámil mi.

„Vypadni!” vybuchla jsem a vzteky po něm mrštila jeden ze svých polštářů. V další chvíli už jsem byla v pokoji sama. Cítila jsem, jak si na mých tvářích razí mokrou cestičku slzy. Tak moc jsem chtěla zapomenout… zapomenout tu bolest. Zapomenout všechno co jsem kdy cítila k Edwardovi. Zapomenout… jak by to bylo všechno snazší, kdybych si nic nepamatovala. Byla bych šťastná. Tady ve Volteře. S Felixem… s Felixem, který mě miluje. Proč? Proč já? Proč se to muselo stát mně?

Celý zbytek dne jsem odmítala jakékoliv návštěvy. Nikoho jsem k sobě nepustila. Ležela jsem v posteli a stále dokola jsem si promítala svůj zpackaný život.

Ráno, když jsem se probudila, seděl u mé postele Felix.

„Chci být sama,” zakňourala jsem dřív, než stačil promluvit. Otočila jsem se na druhý bok, zády k němu, a doufala, že odejde. Bohužel se tak nestalo.

„Is, musíme si promluvit,” řekl a já věděla, že má pravdu. Vyznal se mi tu, že mě miluje, a já hned potom omdlela. Jasně že bychom si asi měli promluvit. Ale ne teď.

„Nemám na mluvení náladu,” protestovala jsem.

„Is,” naléhal.

„Felixi, pochop to! Je toho teď na mě moc. Nemůžeme to nechat na jindy?”

„Jasně! Ty! Ty a zase ty! A co já? Nejsi tu sama, Isabello. Zkus brát ohledy i na ostatní!” urazil se a zvedl se k odchodu.

„Ohledy na ostatní? A kdo je bere na mě? Koho zajímá, co cítím já?” vykřikla jsem a na posledních slovech se mi zlomil hlas.

„Mně,” řekl jen a odešel. Znovu mi z očí vyhrkli slzy.

Zapípal mi mobil. Natáhla jsem se po něm a otevřela SMS od neznámého čísla:

MUSIME SI PROMLUVIT. 22:00, STRECHA HRADU. PROSIM, PRIJD!

Koukla jsem na hodiny 21:45. Váhala jsem, jestli tam mám jít, nebo ne. Bylo mi jasné, kdo mi to napsal. A taky mi bylo jasné, že se tomu nevyhnu. Vstala jsem z postele a zamířila do šatny. V pyžamu tam vážně nepůjdu. Oblékla jsem si červené kalhoty a volné bíle tričko s potiskem Eiffelovky. Na střechu jsem zamířila přes okno. Nepotřebuju, aby někdo věděl, že jsem někam šla.

Venku foukal poměrně studený vítr. Když jsem přišla, viděla jsem ho stát na kraji střechy, kde shlížel dolů na město.

„Tys přišla,” zašeptal.

„Taky můžu zase odejít,” odvětila jsem na to. Najednou se prudce otočil a hned stál u mě.

„Ne, neodcházej,” zaprosil, „musím ti něco říct.”

„Poslouchám.”

„Je mi to všechno tak strašně líto, já… to se nemělo stát,” začal, jeho hlas byl prostoupený lítostí.

„Lítost si nech pro někoho jiného,” opáčila jsem.

„Bello, já…”

„Ne, víš co? Já to chápu. Byla jsem obyčejný člověk a ty dokonalý upír. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že by to mohlo fungovat – jasně, v tu chvíli jsem nevěděla, že jsi upír, ale i tak. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že někdo jako ty by mohl milovat někoho, jako jsem já.”

„Nic nechápeš, Bello,” smutně se usmál.

„Naopak, Edwarde, myslím, že to chápu, někdo jako já se k tobě nikdy nehodil a já to od začátku věděla a…”

„Miluju tě, Bello” řekl a věnoval mi svůj pokřivený úsměv, ze kterého se mi kdysi podlamovala kolena a obávám se, že má stále stejný účinek.

„Eeeh?” odvětila jsem inteligentně.

„Miluju tě, vždycky jsem miloval a vždycky budu,” oznámil a následně se jeho ledové rty přitiskly na moje.

Omlouvám se za tu čtyřměsíční pauzu a doufám, že i přes to jste na mě nezapomněli a že se tu najde někdo, kdo si to přečte. 

Vaše NessieCulleBlack

Autor: NessieCullenBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Itálie a Já - 13. kapitola: