Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Drákulová 31. kapitola

vánoční-zuzka88


Isabella Drákulová 31. kapitolaŠla jsem do sklepení hned k cele, kde už čekal Alex s otevřenými dveřmi do cely.
Vešla jsem dovnitř, zabalila Bellu do deky, aby jí nebyla zima, přece jen skoro nic na sobě nemá, vzala ji do náručí a šla do garáže, kde jsem měla auto, které jsem si koupila… Už ani nevím kdy.
Bellu jsem opatrně položila na zadní sedadlo, já si sedla za volant a rychle vyjela z tohoto proklatého místa. Kam mám ale jet? Nevím, kde bydlí. Napadlo mě jen jediné místo. Můj dům v Pise.

31. kapitola

 

Prošla jsem kolem nich a při každém kroku jim mazala vzpomínky na mě a na Ara jako velkého vládce. Jen ať skončí na dně, nic jiného si nezaslouží.

Jak jsem šla hradem, postupně jsem všechny dostala do své moci a mazala jim vše, co by jim připomnělo mě nebo Ara jako hrdinu a vládce. Šla jsem do sklepení hned k cele, kde už čekal Alex s otevřenými dveřmi do cely.

Vešla jsem dovnitř, zabalila Bellu do deky, aby jí nebyla zima, přece jen skoro nic na sobě nemá, vzala ji do náručí a šla do garáže, kde jsem měla auto, které jsem si koupila… Už ani nevím kdy.

Bellu jsem opatrně položila na zadní sedadlo, já si sedla za volant a rychle vyjela z tohoto proklatého místa. Kam mám ale jet? Nevím, kde bydlí. Napadlo mě jen jediné místo. Můj dům v Pise.

Dostala jsem ho od Ara už strašně dávno, jezdila jsem tam docela často a teď se hodí. Zůstaneme tam, dokud se jí trochu neuleví a až se vzpamatuje, pojedeme spolu dál, třeba do Anglie nebo do Ameriky.

Trvalo dvě hodiny nejvyšší rychlostí auta, než jsem se dostala do Pisy a zaparkovala před svým domem, který stojí na samotce, a má přímý výhled na Šikmou věž. To jsem na něm vždycky milovala.

Opatrně jsem vytáhla Bellu z auta a nesla ji dovnitř. Vyšla jsem schody do sněhově bílé ložnice a položila ji na postel. Měla bych ji trochu upravit a umýt, aby se jí trochu ulevilo. Vzala jsem ji znovu do náruče a šla tedy rovnou do koupelny, kde jsem ji umyla a pořádně vydrbala, aby nikde nebylo ani jediné zrnko prachu či špíny.

Bála jsem se, abych ji neprobudila, ale musela být tak vysílená a vystresovaná, že jí trochu spánku jen pomůže, a vypadala tak slabě, že se určitě hned tak neprobudí. Jen doufám, že se aspoň někdy probudí, že oči už nezavřela nadobro.

Když byla Bella jako ze škatulky, oblékla jsem ji do saténové, dlouhé, bílé košile, co vypadala jako pro vílu, a uložila ji do postele a přikryla ji. Měla bych jí připravit něco k jídlu. Až se probudí, určitě bude mít hlad.

Pochybuju, že jí Aro dával najíst a napít, musí mít hlad a už od pohledu je velice podvyživená. Nejdříve musím do kufru auta. Už jsem v něm měla sbalenou celou svou zásobu krve, kterou jsem si jako jedinou vzala z Volterry. Vím, že bude potřeba.

Jednu tašku z šesti, které se nacházely v kufru, jsem si vzala s sebou do domu a šla se kouknout do lednice. Byla plná jako vždycky. O tenhle dům se mi stará jedna milá paní, kterou jsem si velice oblíbila, a taky jí dobře platím. Ukázkově se stará o tenhle dům, ty peníze si zaslouží.

Ale… Co má Bella ráda, abych jí to mohla udělat? Tak jsem zase ledničku zavřela a sedla si k jídelnímu stolu. Jedna věc mi vrtala hlavou od té doby, co jsem zjistila, že ta dívka ve vězení je moje dcera Bella.

Proč je mladá, když už by měla být dávno, hodně dávno po smrti? Dobře, já jsem upír, tak jsem nesmrtelná. Je tady možnost, že by i Bella byla něco, co je taky nesmrtelné? Třeba vlkodlak nebo taky upír? Ne, to je nemožné, není bledá a nemá ani rudé oči.

Po hodině jsem se zase zvedla a nakonec jsem se rozhodla, že zkusím něco uvařit. Nevařila jsem od doby, co nejsem člověk, ale možná si to ještě pamatuju. A navíc, když jsem se nudila, což bylo hodně často, koukala jsem se na pořady o vaření.

Vyndala jsem všelijaké suroviny a pustila se do vaření. Snažila jsem se řídit instrukcemi, které jsem si pamatovala z jednoho pořadu, a nakonec to i vypadalo dobře. Udělala jsem několik druhů jídel, co se jí k snídani, dala to všechno na tác a šla za Bellou nahoru.

Když jsem vyšla schody do patra, kde se nacházela ložnice, v níž je Bella, zaslechla jsem cosi z ložnice. Potichu jsem pootevřela dveře a viděla, jak se Bella snaží vstát z postele a postavit se na nohy, ale viděla jsem na ní, že je to pro ni těžké a bolí ji to. Musí být zesláblá a vyčerpaná. Rychle jsem si nandala kapuci, aby mi neviděla do tváře, a vešla do ložnice.

„Opatrně, drahá, ať se ti něco nestane,“ řekla jsem jí a dveře za sebou zase zavřela. Podívala se mým směrem. Přešla jsem pomalu k ní. Zase si zalezla zpátky do postele a sedla si a opřela se o čelo postele.

„Musíš být zesláblá, celé ty týdny, co tě drželi, jsi nic nejedla. Tady, najez se,“ řekla jsem jí a ten tác plný jídla jí položila na nohy. Doufám, že to bude k jídlu. Viděla jsem, jak se jí na to sbíhají sliny, ale nepouštěla se do toho. Přišlo mi to divné.

„Děkuji, paní, ale více by mi pomohla krev,“ řekla slabým hlasem a já vytřeštila oči. Naštěstí to neviděla, protože jsem měla tu kapuci. Na co chce ona krev? Jak by jí mohla krev pomoci? Nechápala jsem to, ale budiž.

„Když to říkáš. Mám tady nějaké pytlíky s krví,“ řekla jsem a otočila se ke dveřím, vedle kterých stála taška, kterou jsem si přinesla z auta, která je plná sáčků s krví. Snad jí to k něčemu pomůže. Tu tašku jsem položila před ni a rozepnula ji, aby viděla dovnitř.

„Jen si dej, co hrdlo ráčí,“ řekla jsem jí a sedla si do křesla u okna, abych na ni viděla. Chvíli nic nedělala a pozorovala mě, ale když jsem nic neudělala, vzala si jeden pytlík, malinko ho nařízla a… začala z něj pít.

Nechápavě a zároveň i dost vyděšeně jsem ji pozorovala. Jak může pít krev? Co je zač? Dobře, já jsem upír a upír potřebuje krev, ale co je tím pádem ona? Házela do sebe jeden pytlík za druhým.

Koukala jsem na ni jako blázen, ale viděla jsem, že s každým dalším litrem jí je lépe a začala nabírat zdravou barvu a kosti jí už taky nebyly vidět. Je to až neuvěřitelné, že se zregenerovala až takhle rychle. Je to vůbec možné?

Jak jsem počítala ty pytlíky, už pomalu docházely. Když sáhla do tašky a už tam žádný pytlík nebyl, vypadala dosti zklamaně. Překvapeně se rozhlédla a vypadala o hodně lépe než předtím.

Už nebyla bledá, ale krásně růžovoučká, vlasy jí nabraly krásnou barvu, takovou temně hnědou až černou, myslím, že to má po nás obou, a její oči už byly nádherně hnědé, takové měl její otec.

„Máš dost, drahá? Pokud ne, ještě pro nějakou dojdu,“ zeptala jsem se jí a čekala na její odpověď. Kdyby jí to pomohlo, dala bych jí klidně všechnu tu krev, kterou jsem si přivezla z Volterry.

„Ne, děkuji vám, paní, ta krev mi stačila. Paní, kdo jste? Jste ke mně tak hodná a to mě ani neznáte. Proč jste mi pomohla z volterrského vězení?“ zeptala se mě a zvedla ke mně pohled. Zalapala jsem po dechu. Nečekala jsem, že to bude až takhle rychlé.

„Myslela jsem, že se na to dříve či později zeptáš. Pomohla bych ti dříve, ale vůbec jsem nevěděla, že jsi v tom vězení, dokud jsem nezaslechla, jak se gardistky vybavují o dívce, která je ve vězení a slouží k potěšení Arovi. Taky se vychloubaly novými šperky, které jí ukradly. Když jsem spatřila náhrdelník, který ti nyní visí na krku, nemohla jsem jinak, než ti pomoci,“ začala jsem, ale vyhýbala se odpovědi na její otázku.

„Vůbec mě neznáte, ale přece jste mi pomohla. Kdo jste?“ zeptala se mě a viděla jsem, jak v ruce sevřela přívěsek. Ach jo, teď nebo nikdy. Otočila jsem se k Belle čelem a rukama sevřela kapuci, kterou jsem pomalu stahovala dolů, ale pohled jsem měla sklopený.

Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala se jí do očí. Viděla jsem, jak se překvapeně nadechla. Nejspíš už taky něco tušila, ale radši, pro jistotu, jsem se rozhodla jí říct pravdu rovnou. Váhala jsem vzhledem k tomu, jak ještě před chvíli vypadala, ale když to neudělám teď, neudělám to nikdy.

„Jsem tvoje matka, Bello. Nosila jsem tě ve svém těle, s tvým otcem Vladem jsme se těšili, až přijdeš na svět. A při tvém narození, kdy Vlad někde loupil, i když slíbil, že bude se mnou, jsem ti zavěsila na krk ten přívěsek,“ řekla jsem plačtivě, skoro se slzami v očích, kdybych mohla plakat, a čekala na její reakci.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Drákulová 31. kapitola:

 1
2. matony
09.09.2015 [16:53]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.09.2015 [16:19]

AndieAn Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!