Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Drákulová 30. kapitola

06.09.2015 (21:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2052×

30. kapitola

Šla jsem celým hradem až do jeho komnat. Tráví tam každou noc, když není u nějaké své milenky. I když se s milenkami schází jenom ve dne, takže ho tam určitě zastihnu. A když ne, tak na něj počkám. Po třech tisíciletích pár hodin už nehraje roli.

Během pár minut jsem stála před jeho ložnicí. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tam někdo byl. Otevřela jsem dveře a opravdu tady nikdo nebyl. To mě štve! No, nedá se nic dělat, holt musím na něj počkat.

Sedla jsem si do hedvábného křesla a výjimečně si sundala kapuci z hlavy. Vždycky mám kapuci až do tváře, že by mě skoro nikdo nepoznal, kdyby to nebyli upíři, je to prostě můj zvyk už od mé přeměny. Když jsem zjistila, co ze mě je a že jsem přišla o rodinu, styděla jsem se za sebe, proto jsem se raději moc neukazovala.

Hypnotizovala jsem starodávné hodiny na stěně hned naproti mně a myslela, že do nich vypálím díru či že je úplně spálím. Každá vteřina pro mě byla jako věčnost, to čekání se zdálo nekonečné.

Když jsem konečně uslyšela na chodbě kroky, zpozorněla jsem a svůj pohled stočila ke dveřím, které málem shořely taky pod tíhou mého pohledu. Celou tu dobu čas běží skrze mne, ale nyní mi to přišlo, že běží milionkrát rychleji a já zestárla o několik století.

Mé domněnky však byly správné. Dveře se pomalu a s tichým vrznutím otevřely a v nich se objevil sám Aro. V klidu vešel a zavřel za sebou, mně si zatím nevšiml. Odepnul si plášť a pověsil ho na háček vedle dveří. Až pak se uráčil na mě podívat.

„Adriano, má drahá, to je mi ale překvapení. Tak rád tě vidím,“ řekl s úsměvem od ucha k uchu a potěšeně se usmál. Nejspíš ho potěšilo, že tady na něj čekám. Vždycky on čekal na mě a chodil za mnou, nikdy to nebylo naopak.

„Děje se něco? Nikdy dřív se nestalo, že bys za mnou přišla. Ne že by mi to vadilo, jsem za to rád,“ řekl stále s tím úsměvem, za který bych mu klidně dala přes hubu. Přešel ke mně a klekl si vedle mě, přičemž mě chytil za ruku.

Velmi dobře jsem věděla, co tím zamýšlel. Blázne, já se před tvou mocí chráním. Nosím rukavice, což je jeden důvod, a moje moc ruší tu tvou, takže jen tak nezjistíš, proč tady jsem, pokud ti to sama neřeknu.

„Aro, musíme si promluvit,“ řekla jsem vážně a postavila se. Přešla jsem na druhou stranu místnosti a opřela se o stolek, abych byla co nejdále od něj, od té největší zrůdy na světě. Škoda, že jsem si to neuvědomila dřív.

„Tuhle větu nesnáším. Vždycky, když se tohle řekne, nepřichází nic dobrého. Co se děje, Adriano? Děsíš mě,“ řekl a postavil se naproti mně, blíž ale nešel. Byla jsem za to ráda, jinak bych ho chytila pod krkem a zabila ho.

„Co se stalo v den, kdy jsi mě přeměnil? Chci ale pravdu, Aro,“ řekla jsem nekompromisně a ruce si založila na hrudi v čekajícím gestu. Aro se vyděsil, ale jen na zlomek vteřiny, mně to však neuniklo. To ho prozradilo.

„Netuším, o čem to mluvíš. Řekl jsem ti, co se stalo,“ řekl výmluvně, ale hlas se mu třásl jako osika. Další důkaz, že je to lež. Musím se přiznat, že mě bolelo, že muž, kterého jsem považovala za přítele, mi celou tu dobu lhal.

„Aro, co se stalo tu noc. Víš, že si to můžu klidně vytáhnout z tvé hlavy, co mi brání to udělat? Jenže já to chci slyšet z tvých úst. Prosím, Aro.“ Bylo mi trapné ho takhle prosit, ale chtěla jsem věřit, že je v něm něco dobrého. Nic se však nedělo.

„Dobře, jak chceš,“ řekla jsem a otevřela si všechny jeho vzpomínky dokořán. Byl to pro mě jako film. Vracela jsem se v čase do doby, kdy mě přeměnil, o tři tisíce let a nějaké drobné k tomu nazpět.

Když jsem konečně našla to, co jsem hledala, vyrazilo mi to dech.  V tu chvíli jsem to nebyla já, byla jsem Aro. Prožívala jsem všechno, co on tehdy.

Musím si pospíšit. Když zemře, ztratím velice mocný dar, který by se mi mohl hodit. To nesmím dopustit. Pospíchal jsem do mohutného hradu přede mnou, kterému se vyhýbal každý, kdo měl zdravý rozum.

Věděl jsem, že je tu nebezpečno, ale kdo by dokázal ublížit upírovi? Nikdo. Když jsem byl skoro u hradu, vyskočil jsem a začal šplhat po zdi až k oknům vysoko nad zemí, skoro až ve věži. Typuju tak sto, možná sto padesát metrů nad zemí.

Jedno okno bylo pootevřené. Když jsem byl konečně u toho okna, potichu jsem vklouzl dovnitř a rozhlédl se kolem. Je tu hrozně cítit krev. Pohled mi padl na ženu v posteli, která byla celá zpocená, a klidně spala.

Z vedlejší místnosti jsem slyšel dětský pláč a dvě služebné, jak si povídají. Chvíli jsem poslouchal, abych zjistil, co se tady stalo. Aha, takže ona je žena pána tohoto hradu a to dítě je jejich dcera. Hmm, to je přímo úžasné.

Opatrně jsem vzal tu ženu, Adrianu, jak jsem zjistil z rozhovoru těch služebných, zabalil ji do svého pláště a vyskočil oknem. Nezapomněl jsem po sobě zase přivřít okno, aby nikdo nezjistil, co se stalo.

Musím si co nejrychleji pospíšit do Volterry. Musím ji co nejrychleji přeměnit, abych ji mohl oblbnout a nechat si ji jako trofej a zbraň. Běžel jsem ani ne tři hodiny, mojí rychlostí upíra to bylo přece jen kratší.

Odnesl jsem ji do svého pokoje, kde jsem ji uložil do postele, a kousl ji. Nemohl jsem na nic čekat. Kdyby se probudila, nevysvětlil bych jí, co tady dělá. Takhle aspoň získám čas vymyslet nějakou věrohodnou historku, kterou jí namluvím, aby zůstala tady a byla jednou z mých zbraní.

Sprosťák jeden. Úmyslně mě odtrhl od mé rodiny a držel tady celá ta léta jen proto, aby mě využíval jako zbraň pro své účely. Nikdy mu na mně nezáleželo, jen mě oblboval a lhal mi do očí. A já ho měla za přítele. Jsem káča pitomá. Než jsem však stihla na Ara zařvat, přišla další jeho vzpomínka.

Ta holka něco ví. Musí něco vědět. Demetriho nos se neplete, takže pokud Waynova stopa vedla k ní, musí s tím mít něco společného. Musím říct, že je hezká. Už je to dlouho, co jsem naposledy viděl takhle krásnou lidskou dívku.

Zajímalo by mě, jak asi chutná její krev a její tělo. Když nebude mluvit, aspoň si s ní užiju. Adriana mi nedá, ani kdybych na ni tlačil, je to blbka věrná mrtvému muži, je divná, ale užitečná.

Tak ona nakonec mluvit nebude. Tím líp pro mě. Doufal jsem, že bude aspoň křičet, když jsem trhal její šaty a hladil ji po těle, ale ona ne. Po celou dobu, co jsem ji šukal, ani jednou nevykřikla. Rozhodl jsem se přitvrdit.

Schválně jsem za ní chodil ráno i večer každý den a šoustal ji tak tvrdě, že každá normální žena by už mluvila, ale ona stále nic. Lezlo mi to na nervy, ale na uspokojení choutek je dobrá. To teplo jejího těla… To je pravý ráj pro upíra.

Ten úchyl! Ten šmejd! Viděla jsem úplně všechno, co dělal mé dceři, i jak o ní smýšlel. Když tak smýšlel o mně, nevadilo mi to tak, jako když smýšlel o ní. Podívala jsem se na něj zuřivě a on věděl, že už to vím.

„Ty šmejde jeden! Jak jsi to mohl udělat? Odtrhnout mě od mé rodiny, jen abys měl další loutku do sbírky?!“ rozkřikla jsem se na něj, objevila se těsně u něj a chytila ho pod krkem. V tomhle jsem silnější než on. On nechává za sebe všechno řešit gardu, proto je tak slabej.

„Byla jsi cenný exponát a já tě nehodlal nechat mezi těmi ubožáky, kteří by tvým talentem zbytečně mrhali. Víš co? Měl jsem je všechny tehdy zabít. Toho tvého bastarda, i toho manžílka, kvůli kterému jsi ochotně nebyla moje kurvička,“ řekl tím svým slizkým hlasem, který jsem vážně nesnášela. Používal ho málo kdy, ale i tak jsem ho nesnášela.

„Tak mě poslouchej, ty děvkaři jeden. Byla jsem blbá, že jsem ti kdy uvěřila. Měla bych tě zabít za to, co jsi provedl mé dceři ve vězení,“ řekla jsem a on se vyděsil. Věděla jsem, že je překvapený, ale přála bych mu horší šok.

„Tvoje dcera? Ta děvka, kterou jsem šukal skoro pořád poslední měsíc proti její vůli, je ten bastard, kterého jsem tehdy slyšel řvát?“ rozkřikl se na mě, což přilákalo pozornost. Dveře se rozrazily a v nich stála skoro polovina gardy.

Aro se usmál, protože si myslel, že je to jeho záchrana. Ďábelsky jsem se usmála. Hmm, to pro mě není asi rozcvička. Stačil jeden pohled jejich směrem a všichni byli v mé moci a čekali jen na to, až jim něco řeknu.

„Jen se nedělej, Aro, oni ti nepomůžou. Mohla bych tě klidně zabít a všechny donutit na tebe zapomenout. Nikdy bys pro ně neexistoval. Nikdy by netušili, že nějaký Aro vůbec žil, ale já mám lepší nápad. Nechám tě žít s vinou v srdci, která tě postupně zničí, a nakonec skončíš ve cvokárně. To ti přeju, Aro. Odcházím z tohohle prokletého místa a svou dceru si beru s sebou,“ řekla jsem a všechny jeho vzpomínky od doby, co mě šel unést, jsem mu vymazala a nahradila je jen utrpením a užíráním se vinou a bolestí.

Pustila jsem ho na zem a otočila se k odchodu. Všichni mi ochotně ustoupili z cesty a vytvořili mi tak nádhernou uličku k odchodu. 

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Drákulová 30. kapitola: