Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Drákulová 27. kapitola

01.09.2015 (19:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2047×

27. kapitola

Nevím, kolik času, dní či týdnů uplynulo od jeho poslední návštěvy. Chtěla jsem na něj skočit a připoutat ho k sobě, ale ten oblbovák v mém těle stále působil, nemohla jsem nic dělat. Byla jsem slabší než člověk. Takové ponížení.

Aro za mnou chodil celkem dost často. Pořád se mě vyptával na Wayna, někdy mi i vyprávěl o tom, jak Wayn sloužil pod jeho přímým velením a podobné blbosti. To bych byla nejraději hluchá, když tady vyprávěl, ale sluch byl jediný smysl, který jsem nyní měla.

Chtěla jsem mu něco říct, ale nemohla jsem a o to víc mi to vadilo. Po nějakém čase za mnou nechodil jen Aro, ale i nějaké upírky, které bych nejraději nechala spálit na hranici. Nebo je napíchla na kůl, to je ještě horší.

Ale moc návštěv jsem tu neměla. Jen Aro, který chodil až moc často, nebo mi to aspoň tak přišlo, a dvě upírky, Jane a Heidi, co jsem pochytila z jejich rozhovoru, aspoň myslím, že se tak jmenují.

Když Aro přišel už asi po padesáté, už měl toho viditelně dost. Netvářil se zrovna přívětivě. Když jsem ho jen na zlomek vteřiny zahlédla, myslím, že tenhle obrázek mě bude strašit ještě hodně dlouho. Oči jsem měla vždycky zavřené, otevírala jsem je jen výjimečně.

„Tak, a už toho mám dost! Když nebudeš mluvit dobrovolně, tak tě donutím!“ zakřičel jako na lesy a práskl dveřmi, kterými přišel. Když se ozvala rána, přistoupil ke mně a těma svýma ledovýma rukama, kterýma mě často ohmatával, mě obrátil na záda, až doteď jsem ležela na břiše bez pohnutí.

Lekla jsem se, co chce dělat. Chtěla jsem se bránit, ale moje tělo nebylo moje. Vůbec jsem ho necítila. To mi tím oblbovákem odrovnali nervový systém nebo co? Vraťte mi do celého těla cit, nebo si mě nepřejte! Nejsem zrovna v pozici, kdy bych mohla vyhrožovat, stejně to nemůžu říct nahlas.

Krátce jsem otevírala oči, abych věděla, co se děje, ale když jsem to zjistila, raději bych to ani nevěděla. Aro shodil ze svých ramenou volterrský plášť, černou košili si přetáhl přes hlavu a rozepnul si černé vyžehlené kalhoty.

Co chce udělat?! Byla jsem vystrašená až běda. Poprvé za celý svůj život jsem se cítila jako v pasti, jako lovená, jako kořist. Měla jsem takový strach, že normální člověk by dostal infarkt, normální depku.

Aro mi vyhrnul sukni šatů, které jsem měla na plese, a vmísil se mezi mé nohy. Měla jsem je jako z hadru, vůbec jsem je neovládala. Jako další roztrhl mé kalhotky, jedinou a poslední bariéru, která mu bránila. Teď mu už nebránilo vůbec nic.

Aro si mě prudce přitáhl a surově do mě vnikl. V tu chvíli mi bylo do pláče. Surově do mě vnikal a vzdychal jako pomatený. Já jen ležela a modlila se, ať už je konec. I když jsem měla odumřelé tělo, tohle jsem vnímala až moc dobře.

Arovy ruce jezdily chtivě po mém těle, z čehož mi bylo na nic. Trhal mé šaty, když mu stály v cestě. Chtělo se mi brečet, slzy jsem už měla na krajíčku, ale nemůžu brečet před ním. Poznal by, že jsem slabá.

Ať uplynulo bůhví kolik času, zdálo se mi to nekonečné. Aro mě po nějaké době pustil, oblékl se a zase odešel. Když se za ním zabouchly dveře, slzy, které jsem v sobě dusila celý ten odporný zážitek, jsem pustila ven.

Bylo mi jedno, jestli mě někdo vidí či poslouchá. Cítila jsem se strašně pošpiněná, znesvěcená. Jak se teď jen podívám Edwardovi do očí, když mě zneužil jeho král? Edwarde, promiň mi to, prosím, odpusť mi.

Brečela jsem jako želva, ale jen mi tekly slzy, hlasivky, ani jiné části těla, jsem stále nedostala pod svou kontrolu. Už vím, jak se cítí ženy, když je na ulici zneužijí opilí chlapi, kteří na to potom stejně zapomněli, ale já to mám horší v tom, že on nebyl opilý, on si to bude pamatovat.

Cítila jsem se vážně hrozně, poprvé za celý svůj život jsem si přála zemřít, abych se nemusela postavit té potupě a ponížení, které na mě ten ohavný upír seslal tím zvrhlým činem.

Tati, prosím, pomoz mi. Kde jsi? Proč nejsi se mnou? Proč jsi dovolil, aby se tohle stalo? volala jsem v mysli svého otce, ale věděla jsem, že mě nemůže slyšet. Slíbil, že mě bude chránit a že mi nikdo neublíží.

Ale nemohu mu to dávat za vinu, on za to nemůže. Za to si můžu jen já tím, že jsem se zapletla s Waynem, ale nelituju toho. Wayn byl pro mě dobrou zkušeností i překážkou a já ho měla ráda, proto toho nelituju a zůstane navždy v mém srdci.

Modlila jsem se, aby Aro už nepřišel, ale mé modlitby nebyly vyslyšeny. Chodil téměř každý den, aspoň myslím, protože tady dole nemůžu sledovat západy slunce, tady čas prostě neexistuje.

Každý den, kdy jsem stále nebyla schopna se bránit, si mě bral. Surově a ohavně, přesně tak, jaký je on sám. Po nějakém čase se mi už vracel cit do prstů u nohou a rukou, ale nemohla jsem se bránit proti jeho síle.

Od doby, co jsem tady, jsem nejedla. Edwardův jed jsem měla naposledy den před plesem. Ach, Edwarde, má lásko, kde teď asi jsi? Hledáš mě? Myslíš na mě? Tak moc bych si přála tě naposledy vidět, obejmout tě, políbit tě, naposledy se s tebou pomilovat, naposledy se z tebe napít.

Po několika dalších dnech, asi, kdy mě Aro dál zneužíval, chodily za mnou ty dvě malé bestie Jane s Heidi. Ty dvě bych nejraději viděla hnít na denním slunci a mrchožrouty pást se na jejich ostatcích.

Pokaždé, když přišly, se mi vysmívaly, že jsem slabá, že se nechávám ošukávat králem upírů. A aby toho nebylo málo, ukradly mi to nejcennější, co jsem měla. Náhrdelník po mé matce a můj zásnubní prsten od Edwarda.

Prsten a náramek od té čarodějky se jim sundat nepodařily, jsou začarované. Neměly z toho velikou radost, ale měly smůlu. Když mi z krku strhly náhrdelník po mé matce, myslela jsem, že po nich skočím, ale cit se mi nevrátil do celého těla. Mohla jsem maximálně pohnout hlavou.

Když se za nimi zavřely dveře, spustila jsem proud slz nanovo. Pokaždé, když odešly nebo když odešel Aro, jsem se rozbrečela. Připadala jsem si jako zatoulané štěně, které nikdo nechce a všem dělá problémy a přitom potřebuje ochranu a lásku.

Bože, jestli existuješ, prosím, vezmi si mě už k sobě. Hladovým, jsem zneužívána jako nějaká poběhlice a ukradli mi to nejvzácnější, co jsem kdy měla. Sbohem, otče. Sbohem, Edwarde. Už nemohu dál. Prosím, Bože, přeji si zemřít. 

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Drákulová 27. kapitola: