Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola šestnáctá

15.05.2011 (13:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 4022×

Kapitola šestnáctá

Z ložnice Annie se ozval její tichý výkřik. Hrklo ve mně a hned jsem byl u ní a rozhlížel se po případném útočníkovi. Nikdo tam nebyl, jen ona. Stála ve dveřích svého ateliéru a dlaní si přikrývala ústa.

„Neříkal jsem ti, abys na mě počkala v autě?“ vytkl jsem jí a podíval se přes její rameno. Ten někdo znehodnotil i tenhle kousek domu, její kresby roztrhal a malby polil barvou. Ta svině neušetřila ani její práci a pořádně se tu vyřádila.

Annie se na mě otočila a v očích měla slzy. „Nevracel ses, měla jsem strach.“

Vzal jsem ji okolo ramen a ona se schovala v mém náručí. „Jsem v pořádku, miláčku. Ale ty příště musíš udělat to, co ti říkám. Nemůžu tě chránit, když nevím, kde jsi.“ Políbil jsem ji do vlasů. „Raději už zavolám šerifu Swanovi.“

„Ne.“ Odtáhla se ode mě Annie. „Prosím, ne. Vždyť se nic nestalo,“ začala se rychle vymlouvat a popotáhla nosem. Snad se i nuceně usmála.

„Jak nestalo?!“ nevěřil jsem svým uším. „Koukni se okolo sebe, ale to je jen maličkost. Víš, co by se stalo, kdybys tu byla, Annie? A sama?!“

„Ale já tu nejsem sama. Jsem tu s tebou.“ Celá se klepala.

„O to nejde, Annie. Dvakrát se sem někdo vloupal, to už není náhoda. Tohle se tu běžně nestává.“ Nadával jsem si, že mě nenapadlo dát hlídat její dům. Teď už bychom ty hajzly měli. Muselo jim dojít, že se tu Annie, už nezdržuje a budou po ní pátrat jinde. „Bude lepší, když o tom budeme informovat šerifa.“

„Ne, to nemůžeš bez mého udání a já nic nenahlásím,“ vzepřela se mi rázně. Z čeho má obavy? Když je se mnou, nikdo se jí ani nedotkne.

„Dům je Noaha a má ho pronajatý Rick, ten tu není a Noah to jistě udělá. Nepotřebuju tvoje svolení.“ Byl jsem tvrdý, ale já takový být musel. Situace si to vyžadovala. Tohle hraničilo se zdravým rozumem.

„Prosím… Udělám cokoliv, já…“

„Řekni mi rozumný důvod, proč to nemám dělat. Co se tu děje, Annie?“

Zavrtěla hlavou a slzy jí tekly po tváři. Ani se na mě nepodívala. „Prosím…“ vzlykla.

Sevřelo se mi hrdlo a začal myslet na následky. Potřeboval jsem, aby mi věřila, ale zároveň ne, aby jí někdo ublížil. Ne, prosím… neplakej. Sevřel jsem si kořen nosu a zavřel oči. „Dobře, miláčku,“ rezignoval jsem, „ale něco za něco.“

Skoro nedýchla, když se na mě podívala. „Z-za co?“ zakoktala.

„Chci zpátky svojí postel.“

„Ale tu můžeš mít, kdy chceš,“ nechápala. „Je tvoje.“

„Tak jsem to nemyslel. Nenechám tě spát na gauči. Ta postel je dost velká, abychom v ní mohli spát oba. Přísahám, že se tě ani nedotknu. Bude to ve vší počestnosti. Neberu si ženy, bez jejich svolení. Jen se chci pořádně vyspat.“

Zaskočeně se na mě dívala. „Mně nevadí spát na gauči či na zemi, já…“

„Oba dva v posteli nebo nic,“ zamítl jsem.

„Dobře,“ pípla a zadívala se do země.

„Ještě něco. Falco nebude smět do peřin. A když řeknu, že se máš někde zamknout a zůstat tam, tak poslechneš. Je to jen pro tvoje bezpečí.“

„Rozumím.“

„Dobře. Teď zjistíme, co tu chybí. Sbalíme tvoje věci a dáme to tu trochu do pořádku,“ zavelel jsem a shýbl se na zem pro první spadlou věc. Do nosu mě uhodil zase ten slabý odporný zápach a nakrčil jsem nos. Nejsilněji to bylo cítit z přikrývky, pod kterou spala Annie, ale její vůně to nebyla. Něco mi to silně připomínalo a já si za žádnou cenu nemohl vzpomenout, co to je. Musím si o tomhle promluvit se Samem.

. . .

„Annie, netahej to! Proč musíš šáhnout zrovna po té nejtěžší věci tady, chceš si ublížit?“ okřikl mě Paul, když jsme vykládali věci z mého auta a já si rovnou sáhla po svém malířském stojanu, jako by mě ten kus dřeva mohl svou velikostí zavalit. Zakulhala jsem pod jeho vahou a jeho tíže byla najednou pryč. Paul si mě měřil pohledem s tím kusem dřeva v ruce.

„Díky,“ kuňkla jsem k němu.

Vlastně ten stojan vzal s sebou Paul, já ho tam chtěla nechat i s ostatními věcmi, co zůstaly vcelku. Ta představa, že bych se před něj měla znovu postavit, mi naháněla husí kůži. Ještě se mi z toho všeho klepaly ruce. Ale on se mě na to neptal, prostě ho přibalil.

Paul vyskočil na korbu svého kouta a do druhé ruky polapil všechny tašky tak, že mi nic nezůstalo k odnosu. Nehádala jsem se. Síla na to nebyla. Vlastně bych měla být ráda, že se mě už neptal na to, co se tam stalo. Neměla jsem na to žádné vysvětlení a už vůbec se nechtěla vracet do minulosti. Vzpomínat bylo tak bolestivé…

Otevřela jsem mu dveře od domu a on všechny věci složil na jednu hromadu. Zkoumala jsem jeho rysy v obličeji a hledala jakékoliv pochybnosti, náznak toho, že si se mnou ukrojil velké sousto, které není schopen zvládnout. Ale on tam nic takového neměl. Spíš se tvářil spokojeně, možná i radostně z toho, že si sem stěhuju i poslední věci.

„Už je dost pozdě, necháme to vybalování na zítra. Večer, až přijdu z práce, vyklidím tu místnost v zadu, aby sis tam mohla dát to náčiní.“ Ukázal na stojan a pak se na mě zazubil. „Zkoumáš mě?“

Odvrátila jsem hlavu, schovala si tvář v záplavě vlasů a zavrtěla hlavou. Vlastně se mi rozbušilo srdce nad tím, že mě načapal.

„Mně to nevadí, ale pozor, abych se pak nečervenal,“ škádlil mě. Prstem mi cvrnknul do nosu, čapnul mě do své mohutné náruče a sevřel. Bylo to tak nečekané, že jsem vyjekla. Líbal mě do vlasů a přísahala bych, že i na chvíli zavrněl. Zase ten zvuk. Připomněl mi mého vlka a mně se po něm zastesklo. Co teď asi dělá? Nečeká na mě?

Pomyšlení na vlka vyhnal Paul. Znovu se otíral o mé rty, jen slabě přejížděl po mé růžové pokožce úst svou horkostí. Zavřela jsem oči a nechala se unášet tím hřejivým pocitem. S nevděčnou touhou se mi tyhle jeho hrátky začínaly líbit. Toužila jsem, aby se vpil do mých rtů a uhasil tu touhu v mých ústech. Ne, on mě nehodlal políbit, dál mě jen hladil svými rty. Sem tam se otřel nosem o ten můj…

Sevřel se mi žaludek nedočkavostí. Najednou si moje dlaně samovolně přitáhly jeho hlavu za krk a já ho konečně mohla dosyta ochutnat. Pevněji sevřel můj pas a nechal se dobýt mým jazykem. Ani jsem nevěděla, jestli to dělám správně, ale jeho vzrušené zabručení mě ujistilo. Líbilo se mu to. To mi dodalo odvahy ho pohladit po zátylku a natisknout se k jeho tělu.

„Annie, musíme toho nechat,“ odtrhl se ode mě s těžkým nádechem. „Ani nevíš, jakou mám chuť si tě teď odnést do postele a pomilovat tě tam.“

Zaskočeně jsem se na něho podívala, automaticky couvla a přikryla si ústa.

„Ježiši, Annie, omlouvám se, já…“ prudce vydechl a zoufale si prohrábl vlasy.

„Já půjdu vyvenčit Falca.“ Chtěla jsem být pryč.

Ze svého pohledu se neměl za co omlouvat, jen vyjádřil, co cítí. To já se chovala divně. Bylo toho na mě moc.

„Nechoď daleko,“ požádal mě a natáhl ke mně ruku, jako by mě chtěl zadržet. Pak mu klesla zpět k tělu. Atmosféra zhoustla.

Kývla jsem. Stejně by mi strach nedovolil jít někam daleko a sama. Ještě pořád se mi tělo klepalo, nad tím zážitkem, jak mě mohl najít? Jak? Je tu sám, anebo s ní? Proč mě nenechá na pokoji? Vždyť jsem mu nic neudělala…

Do očí se mi nahrnuly slzy a já se zadívala na svá zjizvená zápěstí pod rukávem. Ne, nechejme toho. Vytáhla jsem krabičku cigaret a jednu si zapálila. Falca nic netrápilo, vesele si běhal po trávě a sem tam zastrčil čumák do hlíny, jako by se snažil něco vyčenichat.

Už dávno padla tma a Falco unaveně ležel u mých nohou. Ani nevím, jak dlouho jsem byla venku. Do domu se mi nechtělo. Hlavou se mi honily myšlenky a já je nedokázala nikam přiřadit. Jediné co bylo jasné, že mám ve všem zmatek a nikdo mi s tím nepomůže.

Zaskočilo mě, když jsem neviděla Paula spát v obýváku, ale pak jsem si vzpomněla na úmluvu. „Sakra…“ Tep se mi v žilách zvedl. Tak jsem jen proběhla do koupelny, aniž bych se na něho podívala.

Schválně jsem prodlužovala sprchu, co nejdéle. Srdce mi tlouklo o závod a já věděla, že na mě čeká, tam v posteli, jen v teplákách, přikrytý dekou. Zachvěla jsem se a bylo mi úzko, jako bych byla nevěsta o svatební noci a měla právě odevzdat věneček svému manželovi.

Tekoucí voda mě nijak neuklidňovala, spíš naopak. Moje nahé tělo se pod jejím náporem zatřáslo. Nejspíš došla teplá voda a nahradila studená. Vypnula jsem ji a málem se rozbrečela. Proč jsem jen neodešla. Sice řekl, že se mě ani nedotkne, ale co když… Ne, vždyť všechno, co řekl, zatím dodržel. Sebrala jsem odvahu a oblékla se do kalhotového pyžama.

V ložnici mě přivítalo mohutné chrápaní. Paul spal a já si oddychla. Přistoupila jsem k posteli a málem vyprskla smíchy. Paul spal rozvalený na matraci, mezi jeho nohama byl napasovaný Falco s čumákem zabořeným na jeho přirození v látce a doplňoval jeho chrápání.

Všechen ten strach rázem odezněl a já se dusila smíchy. Měla jsem co dělat, abych se tu nesvalila v křeči na podlahu a oba svým chichotem nevzbudila. Do očí mi vyhrkly slzy. Za to by jistě Paul nikoho nepochválil, smála jsem se.

Vlezla jsem si do postele a bylo mi naprosto dobře. Stačil pohled na ty dva a zahnalo to všechny chmury. Byli roztomilí. Přesto se mi zastesklo po vlkovi. Jak jsem nad tím přemýšlela, převalovala se v posteli a nemohla usnout, rozhodla jsem se. Budu zpět dřív, než si toho Paul všimne. Jen ho pozdravím a půjdu.

Za chvíli se za mnou zavíraly dveře a já si zapínala bundu. Za domem jsem vběhla do nejbližšího lesa a šla na místo, kde jsem ho našla naposledy. Nebylo to daleko od domu, jen pár stovek metrů. Dnes nesvítily žádné hvězdy a žádný měsíc mi nedopřával světlo na mou cestu. Všude byla mračna.

Větvička za mnou zakřupala a já se po tom zvuku otočila. „Bručoune? Copak se zase přede mnou schováváš? Nemusíš, já o tobě vím.“ Smála jsem se nad jeho hravostí.

Ale on se se mnou pořád škádlil. Bouchnutí jakoby kamínku se přesunulo o kus dál. Další šustnutí se ozvalo z opačného směru. Přestávalo se mi to líbit. „Bručoune, co mi to děláš? Pojď ke mně.“ Vztáhla jsem ruku k místu, kde se nejspíš nacházel.

Zvedl se vítr a já zacítila ve vzduchu déšť. Sakra, bude pršet. Vypadalo to na velký liják. V dáli se zablýsklo.

„Slyšíš? Pojď ke mně. Budu už muset jít.“ Rozsvítila jsem baterku a osvětlila místo, kde naposledy byl. Stín se rychle schoval za stromem. Ale tohle nebyla silueta vlka, ale člověka! Vyjekla jsem. Ne, to se mi jen určitě zdá. Zavřela jsem víčka, napočítala do pěti a znovu je otevřela. Žádný stín, nic. „Vlčku?“

Srdce mi bušilo, až se mi z toho zvedl žaludek. Vlk nikde. Obrátila jsem se k odchodu a zaječela. Jeho dech mě zašimral na obličeji. Jeho tělo se tisklo na mé…

„Hledáš mě, panenko? Stýskalo se ti po mně?“ vydechl vzrušeně. Chytil mě za ramena trhl se mnou. Klopýtla jsem a málem se povalila na zem. Nečekal to a jeho sevření povolilo.

Byl to snad adrenalin, co mě donutilo k reakci. Nemyslela jsem, jen jednala. Sáhla do kapsy a hledala revolver. Ale kapsa byla prázdná. Zbraň ležela kousek ode mě na zemi. Všiml si toho, zlostně ji odkopl. Jeho pěst mě udeřila do čelisti, až mi zacvakaly zuby a divná chuť se mi valila v ústech.

Marně jsem doufala a modlila se o pomoc. Vlku, Alfo! Nikdo. Já bláhová, proklínala jsem se. Zbytek sil mě donutil zvednout se a utíkat. Běžela jsem o život, aniž bych věděla, kam mě nohy nesou.

Chlad, to bylo to správné slovo, co mě obklopilo. Divné horko v ústech zaplnila slanost a klid…

. . .

V rozkroku se mi rozlíval příjemný pocit tepla. Zašimralo to. Bylo to vzrušující, až se mi z úst vydralo zasténaní. Překvapeně jsem otevřel oči a podíval se mezi svá stehna. To mrňavé štěně se vrtělo a ospale hledalo polohu, jak by se tam uvelebilo. Copak jsem neřekl, že bude spát na zemi? Odstrčil jsem ho, až skončil s žuchnutím na podlaze.

Ohlídl jsem se po Annie. V posteli nebyla, ale už měla rozestláno a v koupelně zhasnuto. „Annie?“ Určitě zase kouří před domem, povzdychl jsem si a šel ji zkontrolovat. Jen mě přivítalo rytmické bubnování, venku silně pršelo.

„Annie?!“ hrklo ve mně a pohltil mě neblahý pocit. Nebyla nikde, ani před domem, natož uvnitř. Odešla. Utekla přede mnou. Sakra, co jsem si myslel, když jsem ji nutil se mnou spát. Nebyla připravená. Byl jsem jako ti chlapi…

Rychle jsem na sebe natáhl krátké džíny. Musím ji zastavit… „Falco?“ Ten čokl už zase ležel v posteli a rozespale se na mě díval. Bez něj by Annie neodešla. Podíval jsem se okolo sebe. Její věci tu stále byly, stejně jako její auto před barákem. Kde je moje žena?!

Vyběhl jsem před dům a zařval její jméno. Něco se jí stalo. Zkurvený déšť smyl všechny její stopy. Z dáli se ozval šum smísený s křikem, ale ani jedním jsem si nebyl jistý.

Křičel jsem její jméno, ale vítr byl tak silný, že jsem sám svůj hlas sotva slyšel, přesto ji nepřestával volat. V trupu hrudníku se mi usídlil nepříjemný pocit. Něco se stalo! Cítil jsem to v kostech. Moje Annie…

Svaly se napjaly v běhu, smysly nevnímaly. Něco mě hnalo kupředu, snad instinkt…

Tělo se vyhýbalo větvím a chroští, až se dostalo z lesa ke skaliskům. Matně se tam v šeru nad útesy pohybovaly dvě postavy. Zastavil jsem, když jedna silueta zmizela a další natáhla ruku k útesům, jako by tu první chtěla k sobě přitáhnout. Bylo pozdě. Snad jen vteřinu mi trvalo, než mi došlo, že ta menší postava, která se ztratila, patřila Annie. Spadla do rozbouřených vln oceánu. Byl to smrtící pád.

„Annie!!!“ můj výkřik mi rozerval hrdlo, že musel dolehnout i ke stínu nad skalisky, který v momentě zmizel ve tmě.

Přišlo mi, že uběhla věčnost, než se mi podařilo dostat na místo, kde jsem naposledy viděl svoji ženu, a skočil do vody. Můj cíl byl jediný, najít Annie, anebo s ní zemřít v hlubinách slaného přívalu vody. Připravoval jsem se na hrůzostrašný pohled jejího těla dobitého skálami a nárazy vln. Rvalo mi to srdce z hrudi.

Pád do ledové vody, mě naprosto probral. Do teď to bylo všechno jako ve snu. Noční můra, která prodlužovala utrpení. Vzduch se mi sevřel v plicích. Tma okolo mě se rozprostřela a já se snažil zahledět, teď už do klidných hlubin, které na svém povrchu předváděly tanec s ďábly. Moje tělo se snažily unést proudy a přidat se k těm bálům. Odpor vody mě ujišťoval, že to Annie nemohla bez úhony přestát. Její malé, křehké tělo ten nápor musel rozbít na tisíc kousíčků…

Můj vlastní dech mě zrazoval, při hledání toho křehkého života, bez kterého ten můj neměl smysl. Umíral jsem s ní, ale nevzdával to. Rozbouřená hladina mi dovolila se znovu nadechnout a pokračovat v těch nekonečných vteřinách, mukách, co mi rvaly existenci z mého tělesného jádra.

Ta zatracená tma! Popadal mě vztek. Nikde nebyla. Lapal jsem po tom nekonečném prostoru a narazil jen na ostré skalisko, které se mě pokoušelo zlomit. Odvrátit od mého snažení.

Při dalším nádechu jsem už věděl, že i když najdu její tělo, nebude živé, tohle její tělesná schránka nemohla vydržet. Nemohla… Zavřel jsem oči a nechal se unášet proudem do hlubin moře, stejně jako svoji naději na život.

<-- -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola šestnáctá: