Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola sedmnáctá

27.05.2011 (12:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3890×

Kapitola sedmnáctá

Nesl jsem rychle její prokřehlé tělo do tepla a šeptal jí, ať vydrží. Byla v bezvědomí. Srdce jí sotva mělce bušilo, tělo měla promodralé, ale dýchala, to bylo hlavní. Nevnímal jsem nářky svého zbitého těla, ale jen ji, aby jí chladný déšť smísený s vichřicí ještě víc neublížil. Byla smrtelně podchlazená a já ji sotva udržoval při životě. Měl jsem se snažit víc! Byla moje vina, že byla tak dlouho pod vodou. Kdybych byl rychlejší…

Kopl jsem do dveří od svého domu a málem je vyrazil. Náš domácí hlídač se rozštěkal a bojácně zalezl za pohovku, na kterou jsem položil Annie. Její mokré oblečení muselo pryč, musela se zahřát. Ale jako by nám osud nepřál. Díky bouřce nešla elektřina, topení a ani netekla teplá voda…

„Miláčku, prosím… Hned ti bude tepleji, slibuju.“ Sundával jsem vrstvy jejího prosáklého oblečení a povídal si s ní, kdyby se náhodou probudila, aby se nelekla mých dotyků.

„Co ti to jen udělali?“ zazoufal jsem si nad jejím nahým zničeným tělem plných jizev. I nad tím, co se právě stalo.

Poprvé jsem ji viděl, jak ji pán Bůh stvořil. Pevná prsa dominovala jejímu hrudnímu koši a žebrům, bradavky měla maličké, ztuhlé. Pohled na ni mi nedopřával takové uspokojení, jak by měl. Tak jsem ji chtěl vidět za jiné situace, ne teď, když má jediná starost byla, jak ji zahřát a dostat z toho děsivého podchlazení.

Po chvíli naše mokré oblečení leželo v koutě a naše nahá těla ležela v posteli natisknutá na sobě a zabalena v kupě pokrývek v posteli. Předával jsem jí svoje teplo, jak nejlépe jsem uměl, a modlil se, aby mi přežila a neměla žádné vnitřní zranění, na které by právě teď v mé náruči umírala.

Ležela mi v objetí, nohy propletené s jejími. Dlaněmi jsem třel její paže a břicho a kontroloval sebemenší zakolísání jejího dechu a rytmus srdce. I Falco se snažil pomoci své paničce, přilehl k ní a olízl jí obličej. Nejspíš po ní chtěl, aby ho pohladila, ale pak k ní se zakňučením nalehl. Původně jsem ho chtěl odehnat, aby jí neublížil, ale ona každý kousek tepla potřebovala. I od toho chlupáče.

Vyčítal jsem si, že to došlo tak daleko. Sliboval jsem jí, že ji ochráním a skutek utekl. To jen mou vinou tu teď bezvládně ležela. Chtělo se mi brečet, nad mou neschopností. Usnul jsem a oni dostali příležitost ji vytáhnout z mého domu. K čemu jí jsem, když mi ji unesli rovnou pod nosem. Dostat toho chlapa, urvu mi hlavu jedním trhnutím.

Annie se zachvěla a moje instinkty se začaly soustředit jen na ni. Dech jí zakolísal. Vyděsilo mě to. „Annie?!“ Byla stále v bezvědomí, ale třásla se chladem. Rty měla ještě více zfialovělé. Moje tělo na ni bylo natisknuté, jak to jen šlo, ale pořád to bylo málo. Nevnímal jsem svoje potřeby, jen ty její, o to víc třel její kůži – boky, stehna… Měla tak jemnou pokožku, až jsem si na chvíli myslel, že ji prodřu svými hrubými dlaněmi. Moje vyhřáté tělo snášelo to její ledové se vší pokorou.

Neměl bych se jí dotýkat, nepřála by si to, ale jinak to nešlo. Stále jsem třel a mnul její kůži. Teď by měla být v nemocnici, ale cestu tam by najisto nepřežila. Nejednou se Annie zakuckala. Byl to spíš reflex, dát jí hlavu na stranu, ven z postele. Ještě ze sebe nedostala všechnu mořskou vodu a její tělo si to žádalo. Dával jsem pozor na její každý pohyb, reakci, aby se nezačala dusit, když z plic dostávala poslední zbytky tekutin.

„Děláš to dobře, miláčku, všechno přebytečné musí ven. Bude ti líp,“ uklidňoval jsem ji, anebo spíš sám sebe. Žádné stopy po krvi, to bylo dobré znamení. Nepatrně jsem si oddychl a znovu ji zabalil do dek a natiskl se na ni. „Jen mi, prosím, neumírej.“

Bylo tak lehké s jejím tělem manipulovat, to vypovídalo jen o její bezbrannosti. Nemyslel jsem na naše nahá hříšně spojená těla, ale jen na nutnost ji zahřát, předat jí své teplo – kus vlka ze sebe.

„Annie?!“ Vyděšeně jsem se na ni podíval, když tikavě odstrčila od sebe Falca a začala něco mumlat, ale ona pořád spala a ošívala se sebou.

„P-prosím.. Já… nechci být panenka. Nejsem panenka… Já si nechci hrát, nechci to dělat!“ Brečela a naříkala, pak se ztišila a celá se klepala. Něco se jí nejspíš zdálo a naříkala. Trhalo mi to srdce ji takhle slyšet.

„Jsi u mě. Nejsi panenka. Jsi moje žena a já tvůj muž a to už nic a nikdo nezvrátí.“ Políbil jsem ji na rameno.

„Mami… ne!“ Cukla sebou a přerývavě dýchala. Položil jsem ruku na její čelo, horečku neměla, jen zimnici. Trvalo to jen hodiny, do svítání, ale připadalo mi to jako roky. Nikdo si neumí představit to čekání, ten boj a vnitřní napětí, které se ve vás odehrává, kdy čekáte, jestli ten koho milujete, přežije a nezemře vám v náručí… Snad poprvé se mi klepaly ruce, omamoval mě takový strach! „Prosím…“ tiše jsem se modlil k duchům našeho kmene.

Annie se zatřásla a zasténala. Nejednou mi sevřela dlaň, co jsem měl položenou na jejím břiše.

„Miláčku?“ Nadzdvihl jsem hlavu, abych jí viděl do tváře. Měla do široka otevřená víčka, pomalu se podívala pod deku. Byl to takový neopatrný roztřesený pohyb, jako by jí svaly neposlouchaly. Dalo jí to velkou námahu, i když to bylo jen pár pohybů.

Byla to jako vteřina ve zpomaleném filmu, když Annie najednou okolo sebe začala prskat a mlátit okolo sebe. Zkopala pokrývky do jedné kuličky z postele. Křičela, pokud se ten zvuk tak dá nazvat, spíš to byl pískot anebo sípání, co ze sebe dostala. Odtahovala se ode mě a já se vyhýbal jejím pěstičkám. Neměla vůbec žádnou sílu. Spíš ubližovala jen sama sobě. Chytil jsem ji za zápěstí. Brečela a ustrašeně si mě měřila. Zrak se jí spočinul na mé holé hrudi a pomalu putoval dolu po odhaleném těle a zastavil se na mém ohanbí. Najednou zvrátila hlavu do zadu a její tělo ochablo. „Annie?“ Omdlela.

Mohl jsem její reakci předpokládat. „Bohužel, miláčku, musíš být v teple,“ omluvil jsem se jí a znovu nás zabalil do polohy, ve které jsme byli. Nedalo se nic dělat. Jinak jsem ji zahřát nedokázal.

. . .

Ta neuvěřitelná bolest v krku a plicích mě sžírala za živa. Každý nádech škrábal jako kupa jehel. Zima, ta neuvěřitelná zima napadala moje kosti a já cítila, jak se mi drkotají zuby o sebe. Nešlo to zastavit. Moje hlava byla těžká, jako by byla z cementu. Svaly na rukou i nohou mi připadaly jako zatuhlé…Víčka mě nemilosrdně pálila, až jsem měla chuť si je vyškrábat. Z hrdla se mi vydralo něco jako zasténání.

„Pššt -“ bylo mi odpovědí, „- je to jen sen, miláčku. Jsi doma, u mě.“

Jako bych se s jeho hlasem vrátila do reality. V hlavě začalo bolestivě blikat – On, zahnal mě do kouta; ten pád – nešlo to jinak, než skočit; nic a tma… Paul – byl nahý a … Bleskově jsem otevřela oči a neubránila se výkřiku. Bylo to přesně jako v tom snu. Ležel vedle mě. Ne, on byl natisknutý na mě, to bylo to příjemné teplo vedle toho chladu.

„Probudila ses,“ usmál se. „Ne, Annie, neodstrkuj mě, prosím. “ Snažil se mě zastavit, když jsem si před ním schovávala prsa. Díval se na mě. Dotýkal se. Byl tak blízko, až mě jeho pokožka pálila.

„Prosím…“ Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy. „Neubližuj mi.“ Každé slovo mě pálilo v krku a neuvěřitelně škrábalo na plicích. Trochu mě uklidňovalo, že teď už měl svůj klín zakrytý, přesto…

Jako by věděl, na co myslím. Jeho tvář zněžněla. „Ani jsem se tě nedotkl, přísahám! Tedy ne tak, jak ty myslíš. Prostě základ přežití…“ něco koktal a já se jen dívala na jeho rozpaky. Jak se tak velký chlap může červenat?

Pak jeho hlas zhrubl a naprosto vážně se na mě zadíval. „Můžeš mi říct, co stalo? Jak… jak… Ne, Annie, řekni mi…“ nedokázal dát dohromady ani jedinou srozumitelnou větu. Vzlykl. „Hledal jsem tě tak dlouho, až jsem to vzdal,“ brečel. Ano, on zadržoval slzy. Cítil se provinile, ale neměl proč. Vždyť mě zachránil. Nikdo jiný by to neudělal. „Našel jsem tě náhodou. Byla to jen náhoda… Když jsem tě vytáhl z moře. Nedýchala jsi. Nebilo ti srdce. Byla jsi mrtvá. Myslel jsem, že jsem tě ztratil, že jsi mě navždy opustila. Ten pocit, co mě přepadl, byl tak hrozný, jako by mi někdo vytrhal všechny vnitřní orgány a znovu se je snažil dát dohromady. Přesto já o tebe nemohl přijít. Když už jsem si myslel, že tě nedokážu oživit… Jako zázrakem jsi začala vykašlávat vodu. Ten pocit úlevy… Annie, jsi pro mě vším! Byla jsi podchlazená, musel jsem tě nějak zahřát. Bouřka zničila veškeré jiné způsoby, kterými by to šlo…“

Na hrudníku mě začalo neuvěřitelně tížit a já se rozkašlala, až jsem se dusila. Podával mi sklenici vody, ale já si pod jednou rukou schovávala ňadra a drou si zakrývala ústa. Unaveně jsem padla do polštářů. Něco zakňučelo. Falco, vrtěl ocasem a jal se vítání, ale Paul ho nekompromisně odehnal.

„Annie?“ Položil mi dlaň na čelo. „Ty máš horečku,“ konstatoval zděšeně.

Následující dny si pamatuju matně. Všechno bylo rozmazané… Paul s obklady, Emilly která se s ním u mě střídala. Vlastně ode mě skoro vůbec neodcházel, a když už, tak byl za chvíli zpět a nutil mě sníst trochu vývaru. Ale já nemohla, můj žaludek byl jako na vodě, že všechno musel jistit kýbl u mé postele. Se znechucením jsem odvracela hlavu. Pot se na mě lepil, až moje oblečení bylo provlhlé. Takhle špatně mi už dlouho nebylo.

Skoro jsem Paula podezřívala, že kvůli mně po nocích nespí, ale Emily mi tvrdila, že chodí spát teprve, když usnu já. Což bylo celkem možné, spala jsem totiž skoro pořád, bylo mi tak nejlíp… Jen kdyby mě netrápily ty sny.

Zase se mi zdálo o Mell, o tom, jak mi umřela v náručí. Pamatuju si ji živě ten den, kdy jsem ji viděla poprvé. Do léčebny nastoupila ve stejný den jako já. Byla to taková veselá dvacetiletá dívčina, která měla problémy s alkoholem a drogami. Úplný opak mě. Často měla problémy se zřízenci, kvůli své prostořekosti a nevhodnému chování, ale mně to bylo jedno. Měla jsem svůj vlastní svět, ve kterém jsem nacházela zalíbení. Jak ostatní říkali: Koukat do zdi jako na obraz.

Nesnášela jsem to tam. Děsilo mě to tam, všechno a všichni. Mužský personál se často chodil bavit mými reakcemi na ně. Připadalo jim to zábavné, když jsem se choulila v koutě a oni dělali, že si rozepínají zip u kalhot. Bavili se tím a ukazovali si na mě. Líbila se jim moje vyděšená reakce na ně. Asi v té chvíli mi došlo, že je tu něco v nepořádku. O blázincích jsem měla úplně jinou představu.

Pak je jednou doktor Rouven zjistil, co mi dělají, a byl klid. Byl to muž ve středních letech. Byl ke mně strašně hodný. Nosil mi papír a pastelky. Jeho manželka tu prý také pracovala, ale v životě jsem ji neviděla, jak bych taky mohla.

Byl tu striktní řád, který se musel dodržovat. Rozpisy, které určovaly, kam muže dotyčný jít a kdy co smí dělat. Ale já to zpoza čtyř stěn, ve kterých jsem byla už nějaký ten měsíc dobrovolně zavřená, neviděla.

„Annie? Smím dál?“ Vešla bez zaklepání Mell uprostřed noci. V ruce držela flašku a zhluboka se z ní napila. Odmítala jsem s kýmkoliv mluvit, i když jsem nespala a můj jediný společník byl šváb na zdi. Nechte mě všichni na pokoji! prosila jsem je v duchu. Mell se zakymácela, došlo mi, že je opilá. Zaskočeně jsem se na ni podívala a pak na tu láhev.

„Jo, tohle?“ reagovala na můj pohled a zvedla skleněnou nádobu do vzduchu. „Občas mi ji jeden ze zřízenců přinese, za to že jsem na něho milá,“ tiše se zasmála a pak se najednou rozbrečela a vrhla se mi okolo krku. Moje tělo pod jejím ztuhlo. „Víš, já to potřebuju někomu říct, svěřit se a ty to nikomu nepovíš, když jsi němá. Mám strach, určitě sis všimla, že je tu něco v nepořádku. Byla jsem dole…“

Dole? Co má na mysli?

„V zakázaných prostorách. Je to tam… příšerné! Byl tam slyšet křik a úpění. Prý každý, kdo tam zmizel, už nikdy nevyšel. Annie, oni si pro mě přijdou. Oni to zjistí.“

Její slova jsem nebrala moc vážně. V láhvi už měla nad dně. Oči se jí samovolně zavíraly a kymácela se ze strany na stranu, jak se nedokázala udržet rovně. Taky mi k uším přišly ty povídačky o záhadných úmrtích.

„Annie, to není všechno,“ škytla. Volnou rukou si začala vyhrnovat volné dlouhé tričko až po bradu. Odhalila svojí horní část těla. „Vidíš to?“ donutila mě se na ni podívat. „Mám nalité kozy a to břicho je vypouklé. Musím být těhotná. Až to zjistí…“ Zakroutila hlavou a zavřela víčka. „Pár týdnů jsem to nedostala, možná ještě déle.“

I kdybych s ní chtěla mluvit a dokázala něco říct, nezvládla bych jí na to odpovědět. Byl to šok. Jediné, co jsem dokázala, bylo, jako v tranzu položit ruku na její výstupek pod pupíkem. Vážně, bylo to takové divné, jakoby měla pod kůží něco měkce pevného.

„Ptáš se, kdo je otec? Sama nevím. Možná jeden z ošetřovatelů, taky by jím mohl být Adolf…“

Doktor Roven? Šokovalo mě to. Vždyť…

„Co na mě tak koukáš? Je ten největší prasák, co jsem kdy potkala. Je úchylný. Taky jsem si všimla, jak se na tebe kouká, tak chtivě -“

Najednou se její postava rozplynula v mlze, jakoby nikdy neexistovala. Zmizela v dáli a v šeru i se svou zničenou a vystrašenou tváří. Zase jsem se ocitla v Paulově posteli, ano byla to jeho ložnice! Něco studeného a kovového se mi tisklo na prsa. Vyháněla jsem stíny ze své hlavy.

„Vypadá to, že horečka ustupuje i plíce se zdají být čistší…“ Nade mnou se skláněl neznámý muž v bílé košili. Ošahával mě. Strnula jsem hrůzou a v zápětí se po něm ohnala a vykřikla. Uskočil a napřáhl ruce ve smířlivém gestu.

„Annie. Klid, miláčku.“ Objevil se u mě hned Paul, když jsem se s dekou choulila v rohu postele. Nejspíš tu musel být celou dobu. Zhrzeně jsem se na něj podívala a odhrnula si mokré propocené vlasy z čela. Jak to mohl dovolit, aby se mě ten chlap dotýkal. Já mu věřila! Tikala jsem očima z jednoho na druhého. Jejich postavení se mi nelíbilo. Každý stál z jedné strany a já neměla sebemenší šanci utéct, ani kdybych se už dokázala postavit na nohy. Byla jsem vysílená a vyčerpaná.

Paul se ke mně nahnul, možná mě chtěl pohladit, ale já se jen víc přikrčila a on stáhl svou ruku zpět k tělu. „Annie, to je jen lékař. Pan Wertin. Už jsi ho viděla, už za tebou byl.“

Zavrtěla jsem hlavou. To bych si ho pamatovala. „Jděte pryč,“ zachraptěla jsem a olízla si slanou kapku ze rtů. Tak neuvěřitelně mně třeštila hlava, teklo mi z očí i z nosu. Nečekaně poslechli a postavili se. Schoulila jsem se v posteli a ani se nenamáhala utírat slzy od pláče. Bylo mi úzko, cítila jsem se opuštěná, zranitelná a tak sama, zahrabaná jen v pokrývkách.

„Děkuji vám, doktore,“ loučil se s ním vděčně Paul ve dveřích.

„Kdyby něco, tak volejte.“ Odešel.

Paul se otočil na mě. Chvíli jsme si jen dívali do očí a nic neříkali. Měla jsem chuť ho vyhnat a zároveň se mu vyplakat na rameni. První moje myšlenka byla zvednout se a odejít, ale kam? Bláhovost.

„Nechtěla jsem doktora,“ vyčetla jsem mu.

„Byla jsi deset dní mimo, blouznila si v horečkách, potřebovala jsi ho.“

„Deset dní?“ opakovala jsem po něm. Přišlo mi, jakoby se to všechno odehrálo teprve včera nebo předevčírem, ale rozhodně ne tak dlouho…

„Byla jsi na tom hodně špatně, blouznila si, až teď se konečně zdá, že máš jasnou mysl, i když horečka ještě úplně nezmizela.“ Přešel ke mně a klekl si před postelí. „Hrozně jsem se o tebe bál. Jak ti je?“

„Asi už lépe, já nevím…“

„Přinesu ti něco k jídlu.“ Odběhl, aniž bych mu stihla říct, že nemám hlad. Byl hned zpátky s polévkou. Povzdychla jsem si. Najednou jsem se před ním začala cítit špinavá. Nutně jsem potřebovala sprchu, kousek hygieny.

Paul mi pomohl se posadit a položil přede mě talíř. Zhnuseně jsem se na to dívala. „Mám sevřený žaludek,“ odmítla jsem s úšklebkem. Ale on jinak nedal, sám do mě začal cpát lžíci.

„Musíš jíst, jinak budeš zase na kapačkách.“

Překvapením jsem otevřela pusu, on toho využil a donutil mě polknout. Pozřela jsem se na své ruce, byly tam stopy po jehlách. Tělo se mi samovolně při tom pohledu otřáslo.

„Museli jsme do tebe něco dostat. Doktor Wertin tě chtěl hospitalizovat, ale… Nakonec souhlasil, že -“

„Děkuju.“ Spolkla jsem k jeho radosti poslušně ještě pár lžic a pak zavrtěla hlavou. „Jsem už unavená.“

Jen se usmál a políbil mě do lepkavých vlasů. „Miluju tě.“

. . .

„Jak je na tom?“ zeptala se mě Emily, ani jsem ji neslyšel přijít.

„Teď už je jí líp, dokonce něco snědla. Doktor říkal, že nemoc ustupuje.“ Zvedl jsem se z postele a urovnal Annie deku. Vypadala jako dítě, když klidně spala. Ještě víc se schoulila pod peřinu a přitáhla k sobě Falca, který jí ležel v rukou. To štěně se drželo statečně na to, jaké mu muselo být u Annie vedro. Jazyk z čumáku mu trčel ven a dýchal stejně ztěžka jako jeho panička.

Věděl jsem, že jsem hodně riskoval, když jsem ji nenechal převést do nemocnice, ale to o čem blouznila, nebylo pro cizí uši…

„To je dobře.“ Položila mi ruku na rameno. „Jdi se taky najíst a prospat, já u ní zůstanu. Kdyby něco, tak tě vzbudím.“

„Emily, vzbuď mě, prosím, i kdyby jen mumlala. Já… nechci o nic přijít.“

„Jistě.“ Povzbudivě se na mě usmála. Oba jsme moc dobře věděli, že to co Annie povídá ze spaní, není jen tak, i když jen blouznila. Nechápal jsem její slova a mohl si jen všechno domýšlet. Zdálo se jí o těch bastardech, křičela, prosila a naříkala. Jednu chvíli si pletla Emily se svou matkou a ta se ji snažila utišit.

Tentokrát jsem byl chytřejší a rozložil gauč. Chabá konstrukce pohovky pode mnou zavrzala, div nápor mého těla vydržela. Otočil jsem se na bok a zaposlouchal se do zvuků okolí. Nic se nedělo, všude byl klid, ale já nemohl spát. Pak mě na stole upoutala krabice, přesně ta samá, ve které byly spisy s těmi znásilněnými dívkami, co někdo ukradl z domu Annie. Kurva, byla to ta samá bedna a ani peníze nechyběly!

<-- -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola sedmnáctá: