Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm - 5. kapitola

12.04.2010 (12:00) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4113×

Má samomluva se odvíjela do chvíle, než se z Carlisleovi pracovny ozval telefonát. Ani jsem si nevšiml, že už dorazil. Hodiny na stěně ukazovali něco po půlnoci, zpozorněl jsem, když jsem uslyšel ta slova.

Pak už jen ukončení hovoru a Carlisleovi kroky ze schodů a zachrastění klíči. Doslova jsem ztuhl, když mi došlo, co ta osoba v telefonu říkala.

„Carlisle!“ zavolal jsem. „Můžu jít s tebou?“

Doběhl jsem ho, když startoval auto. Zmateně na mě pohlédl.

„Proč?“ zeptal se.

„Slyšel jsem tvůj telefonát a… Ty vraždy mě zajímají. Prosím, můžu?“ Zkusil jsem na něj udělat psí oči, jak to vždy dělává Alice, když nás chce vytáhnout na nákupy. Zabralo to…

Dobře, ale jseš si jistý, že se udržíš? Bude tam hodně krve. Poslal mi myšlenkou.

„Zvládnu to. Mám hned po tobě nejlepší ovládání, na to nezapomínej.“

„Dobře, tak si nasedni. A až tam dojedem, drž se mě, ano?“ Jen jsem přikývl a už jsme vyjížděli.

Hlas v onom telefonu byl mužský. Volal náčelník policie ze Seattlu, že se našlo další lidské srdce. Okamžitě zavolal Carlisleovi, protože je široko daleko snad nejlepší lékař. Upřímně jsem se toho obával. Co, nebo kdo, by mohl být tak… Krvelačný, aby dělal tohle? Aby zabil člověka, vyrval mu srdce a tělo pohodil bůhví kam. Už jsem zažil ledacos, ale tohle bylo moc. Hnusilo se mi to. Já sám se potýkal s nutkáním vysát člověka snad každý den, ale nikdy bych to už neudělal. Už kvůli Carlisleovi ne. Ale hlavně kvůli sobě. Nechtěl jsem být monstrum.

Celá cesta proběhla mlčky, tedy alespoň z mé strany. Carlisle se v myšlenkách zabýval tímto případem. Je to už druhé srdce za týden v okolí našeho bydliště. Obával se toho stejně jako já. Pokud to takhle půjde dál, budeme muset zasáhnout. Obával se, že je v tom upír, ovšem já ho ujistil o opaku. Upír by za sebou nechal tělo a žádnou krev. Tady je to naopak.

„Cítíš to?“ zeptal se Carlisle. Zhluboka jsem se nadechnul a ztuhnul. Cítil jsem lidskou krev. Vzduch jí byl prosycen. V ústech se mi začal tvořit jed, takže jsem jej začal polykat.

„V pořádku, Edwarde?“ Zeptal se otec. Přikývnul jsem. Carlisle zastavil auto se slovy, že dál musíme pěšky. A já se nedivil. Před námi stála řada policejních aut a kolem nás byl neproniknutelný les. Slyšel jsem myšlenky přítomných policistů, kteří zrovna zajišťovali místo činu a upřímně jsem se zhrozil. To, co jsem viděl… Doufal jsem, že mají jen přehnanou fantazii a podíval se na Carlislea, který si mě zkoumavě prohlížel.

„Jsem v pořádku,“ odpověděl jsem na jeho myšlenky a následoval ho hlouběji do lesa. Už po chvíli jsem zahlédl světlo. S Carlislem jsme ještě o něco zrychlili a pak jsme došli na místo. Zděšeně jsem se zastavil.

Stál jsem na osvětleném plácku a pozoroval scénu přede mnou. Krev tu byla cítit o dost silněji a já se nedivil. Přímo uprostřed této malé louky leželo srdce, lidské srdce o velikosti pěsti. Všude kolem byla spousta krve, v okolí pěti metrů od onoho srdce leželi kousíčky lidského masa, úlomky kostí, části kůže.

S vystrašenýma očima jsem prohlédl celou louku a na větvi nejbližšího stromu jsem viděl část košile promočené krví.

Vůbec jsem si nedokázal představit, co se tu dělo. Jaký člověk by byl schopný udělat tohle? A hlavně čím? Jak velkou sílu by musel vynaložit, aby dokázal zmasakrovat tělo? Tak, aby zůstal jen centimetr čtvereční pokožky, maso, kosti bez šlach.

Edwarde! zařval na mě Carlisle v myšlenkách. Odtrhl jsem pohled od té katastrofy a podíval se na svého stvořitele. V očích měl lítost a vztek.

Kdo myslíš, že to mohl udělat? Člověk by tohle nezvládl. Jen jsem pokrčil rameny. Carlisle podlezl policejní pásku ohraničující místo činu a pomalými a opatrnými kroky šel k srdci. Na ústech měl roušku, i když jsem věděl, že nedýchá. Na ruce si natáhl gumové sterilizované rukavice a podřepl. Otevřel plastikový pytlík, opatrně uchopil srdce a pozorně si ho prohlédl. Zkoumal obsah nevyteklé krve, každou cévku, aortu. Nakonec srdce jemně položil do pytle, jakoby to byla největší vzácnost, a pytel uložil do kovové krabice, kterou odnesl jednomu z policistů. Jiný muž v bílém plášti mu podal další plastikový pytlík a tlustou pinzetu. Carlisle se vrátil na místo a do pinzety uchopil kus toho lidského masa. Takto pokračoval s každým kouskem, dokud na zemi nezbyla jen krev.

„Tělo se nenašlo?“ zeptal se, když skončil práci.

„Bohužel, ne. Nenašlo se ani tělo naší předešlé oběti. Ani nevíme, kdo zmizel. Zatím nikdo nikoho nepohřešuje, takže se nehneme z místa. A obávám se, že s touhle obětí to bude podobné,“ povzdechl si policista.

„Vy jste něco zjistil?“ zeptal se druhý.

„Byl to poměrně mladý muž ve věku od dvaceti do třiceti, to je vše, co vím. Víc budu vědět až po bližším prozkoumání. Zítra se na to podívám a do vaší laboratoře pošlu vzorky DNA.“

,,Jak…?" zakoktal se poměrně dost otřesený člověk v uniformě, který se sám snažil co nejméně dýchat. Každému člověku v okolí se z místa činu dělalo nevolno a ta scéna, která se zde odehrála všechny děsila k smrti.

,,Podle oblečení tak usuzuji," usmál se Carlisle na zmateného strážníka, kterému se v hlavě rojily myšlenky, jak to tak rychle mohl vědět.

„Dobře, děkujeme za pomoc.“

„Není zač. Kdyby se, nedej bože, objevilo další srdce, dejte mi, prosím, vědět. Zatím nashledanou,“ rozloučil se Carlisle a já mužům pokynul hlavou. Pohlédl jsem na své hodinky a zjistil, že jsme tam byli tři hodiny.

„Co si o tom všem myslíš?“ zeptal se Carlisle, když jsme jeli domů.

„Nevím, co si mám myslet. Připadá mi skoro nemožné, aby to dělal člověk.“

„Takže zvíře? Medvěd, vlk?“

„To si nemyslím. Medvěd by po sobě nechal více z těla a vlk… Ten by tohohle nebyl schopen,“ odvětil jsem, ale živě jsem si to dokázal představit.

Obrovský medvěd se zatoulá a náhodou naráží na osamoceného muže. Přiblíží se k nic netušícímu člověku, který se otáčí, jakmile za sebou zaslechne divný zvuk. Je tma, už tak se bojí. Všímá si medvěda a vykřikne hrůzou. Medvěd se postaví na zadní a vydá ze sebe hrůzostrašné vrčení. Člověk začne couvat, před očima se mu míhá celý život. Oslava narozenin, první přátelé, školka, škola, zábava, párty, práce, dívky. Medvěd se stále blíží, je dezorientovaný, neví, kde je. V člověku nachází nebezpečí. Člověk se otočí a rozběhne se v marné snaze zachránit svůj život. Za sebou slyší dusot mohutných tlap. Jednou jedinkrát se ohlédne přes rameno a to se mu stává osudným. Nohy se mu zamotávají a padá k zemi. Leží na břiše a v návalu paniky se snaží přetočit na záda, aby se mohl alespoň trochu bránit. Medvěd se sehne a zakousne muže přímo do boku. Muž vykřikne bolestí, před očima se mu zatemní. Jakmile medvěd ucítí vůni krve, začne ztrácet kontrolu. Zanoří zuby hlouběji do těla, jeho ostré zuby prorážejí kůži, zezadu přetínají páteř a míchu, zepředu břišní svaly, střeva, játra, ale nic více se nedělo. Muž okolo sebe máchá rukama a kope, přestane až v okamžiku, kdy medvěd prudce zavrtí hlavou ve snaze rozpůlit tělo dotyčného. Kůže a maso odlétává na všechny strany, krev se rozlévá po zemi. Medvěd se na chvíli zadrhne a přemýšlí, na čem si pochutnat dříve. Trup s hlavou, či nohy, které se momentálně nacházely asi pět metrů od druhé části těla? Nakonec se rozhodne pro tu masitější a rychlými kroky míří k trupu, ze kterého stále vytéká krev. Opět se zakousne a zatřepe hlavou, aby své jídlo rozdělil na menší části, čímž na zem dopadají další a další kousky masa. Medvěd se zakousne silněji a mezi zuby se mu zasekne kousek kosti. Svou tlapou se snaží vyndat z úst tento drobný kousíček, který ho nepříjemně škrábe na dásni. Když se mu to povede a úlomek spočine na zemi, medvěd se opět vrhá na tělo.

Zatřepal jsem hlavou ve snaze vyhnat tuto scénu. Nešlo mi na rozum, jak by tohle medvěd mohl udělat. Medvědi lidi nejí. Lidské maso jim nechutná a určitě by nesežrali celé tělo. Zůstaly by alespoň kosti. Určitě by dokonale nevykousli srdce, které by ponechali uprostřed louky. To bylo prostě nemožné.

„Tohle musel udělat člověk,“ řekl jsem Carlisleovi, který jen pokýval hlavou na souhlas. Taky si nemyslel, že by to udělalo zvíře, ale zároveň nechtěl věřit, že na tomto světě existuje někdo, kdo by tohle dokázal.

„O, bože, měli byste se okamžitě převléct,“ řekla Alice, jakmile jsme s Carlislem vešli do domu.

„Proč?“ zeptal se.

„Odeur de la mort. Jste načichlí lidskou krví.“

„Tak co se stalo? Co jste našli?“ zeptala se Rosalie. Stále jsem na ni byl naštvaný, takže jsem jí odpovídat nehodlal. Jen jsem si odfrkl a vyběhl do pokoje. Pečlivě jsem se umyl, abych nebyl cítit krví, převlékl se, lehl jsem si na postel a zaslechl, jak Carlisle vypráví, co jsme na louce našli. Samozřejmě neřekl všechny detaily, i tak jeho vyprávění bylo strašidelné.

Měl jsem tři a půl hodiny, než opět pojedeme do školy. Jakmile jsem si to uvědomil, mé myšlenky se opět zatoulaly k Isabell. Bude se, se mnou po včerejšku bavit? Jak bude vypadat dneska? Jak to, že se jí nic nestalo, když do mě včera narazila? Ne, že bych nebyl rád, ale čekal jsem škrábance, odřeniny, cokoli. I kdyby jí mé tvrdé tělo neporanilo, dopadli jsme na hrubý štěrk.

Povzdechl jsem si. Tolik otázek a žádná odpověď. U Isabell jsem zůstal až do sedmi hodin, kdy do mého pokoje vešla Esme s ustaraným výrazem.

„Edwarde, co se děje? Skoro celou noc jsi nevyšel z pokoje a pohádal jsi se, se sourozenci. Oni mi nechtějí nic říct,“ řekla smutně a sedl si ke mně na postel.

„Nevím, co bych ti měl říkat. Prostě jsem se zamiloval.“ Esme se na mě nadějně usmála.

„Tak v čem je problém? Proč jsi se hádal?“

„Oni si myslí, že je nebezpečná. Prý s ní není něco v pořádku. Ale nic s ní není. Je to úplně normální dívka.“

„A co se stalo dneska na parkovišti?“

„Trochu jsem se zamyslel a nevšiml si jednoho auta. Málem do mě narazilo, čímž bychom se prozradili, ale Isabella mě strhla. Zachránila mě a já na ni nemůžu přestat myslet.“

„Takže si se zamiloval.“

„Ano,“ pošeptal jsem s úsměvem.

„Chtěla bych ji poznat.“

„Mami, vždyť já s ní prohodil sotva pár vět.“

„Tak až budete spolu, přivedeš ji k nám.“

„Ty mi ji schvaluješ, i když ji ostatní nemají rádi?“ zeptal jsem se.

„Ano, zlato," upřímně se usmála ,,tedy zatím jsem ji neviděla, takže nevím, jaká je, ale pokud si dokázala získat srdce tak dokonalého muže, jako jsi ty, určitě bude výjimečná.“

„Děkuju.“ Dal jsem jí pusu na tvář a díval se, jak odchází. Jenže ve dveřích se ještě zarazila. „A měl by si už jet do školy. Tvoji sourozenci už tam budou.“

Jen jsem přikývl a o pět minut později jsem už seděl v autě a jel do školy. Zaparkoval jsem vedle Emmettova jeepu a rozhlédl se kolem. Isabellino auto už tu stálo. Zhluboka jsem se nadechl a opět ucítil její líbeznou vůni. Stočil jsem pohled na lavičky vedle školy a tam ji spatřil. Seděla na stole, nohy položené na lavičce. Na klíně měla nějaký sešit, ale nevěnovala mu pozornost. Dívala se na mě. Byla tak nádherná.

Vzpomněl jsem si, jak mě včera zachránila a zůstala se mnou ležet na zemi. Musel jsem se tomu usmát. Isabelliny tváře začaly červenat, ale pohled ode mě neodtrhávala. Rozešel jsem se za ní. Chtěl jsem jí poděkovat, promluvit si s ní, vidět její úsměv. Byl jsem v půli cesty, když jsem zaslechl rozzuřené myšlenky jednoho člověka.

To je ten hajzl Cullen. No počkej, já si to s tebou vyřídím!

Otočil jsem se na původce těchto myšlenek a všiml si dívky. Poznával jsem ji ze včerejška. Vzpomínal jsem si, že jsem ji viděl. Brečela a dívala se na auto svého přítele, který se naboural a… Panebože, on je vážně mrtvý! Dívka měla červené oči od pláče, naštvaný a bolestný výraz, zatnuté pěsti. Vypadala, že celou noc nezamhouřila oka. Rázně si to kráčela za mnou a já zůstal stát.

„Ty! Tys ho zabil! To kvůli tobě je mrtvý! Nemohl jsi se dívat na cestu? Zabil jsi ho!!!“ řvala na mě, zatímco mlátila svými pěstmi do mé hrudi. Necítil jsem to, ale ji to muselo bolet. Ovšem bylo mi jasné, že to, co cítila ve svém srdci, bylo daleko bolestivější. Umřel jí chlapec, láska jejího mládí.

„Omlouvám se,“ pošeptal jsem jen. Vzhlédl jsem od její tváře a viděl pár mladíků, kteří k nám běželi.

„Omlouváš se? A to mi jako má pomoct? To mi ho už zpátky nevrátí! Jemu by ses měl omlouvat. Jemu a jeho rodině. Víš, jak se teď cítí jeho matka, otec a jeho desetiletý bratr?“ řvala na mě stále. To už u nás ale byli ti kluci, chytili ji a táhli ode mě dál. Než zašli do budovy školy, vrhli po mě všichni omluvné pohledy.

Co jsem to jenom udělal? Kvůli mně zemřel člověk?

„Edwarde, jsi v pořádku?“ ozval se vedle mě líbezný dívčí hlas. Otočil jsem se a uviděl Isabellu. V tu chvíli se všechny mé starosti rozplynuly. Teď jsem byl jen já a ona.

„Ano, jsem,“ odpověděl jsem. Isabell se mírně usmála.

„Nevypadáš tak.“

„A ty se mi divíš? Kvůli mně včera umřel člověk,“ řekl jsem trochu hruběji, než jsem měl v úmyslu.

„Tak promiň!“ vyštěkla po mě a otočila se k odchodu. To jsem jí ale nemohl dovolit. Rychle jsem ji chytil za ruku a předběhl ji.

„Omlouvám se. Jenom mě to trochu vzalo.“ Sklopil jsem hlavu a pustil její ruku. Myslel jsem si, že odejde, ale nestalo se tak. Místo toho mi jen položila dva prsty na bradu a zatlačila, čímž mě donutila podívat se jí do očí.

„Neomlouvej se. Věřím ti, ale co když ti řeknu, že to nebyla tvoje chyba? Že auto nenabouralo kvůli tobě, ale kvůli mně?“

„Prosím?“

„Je to tak. To auto by se ti vyhnulo, aniž by někam narazilo. Ten řidič, Thomas, stihl dupnout na brzdu a zatočit volant, aby do tebe nenarazil. Jenže tam jsem byla já, protože jsem ti běžela na pomoc. Skončila jsem mu v cestě a v tu chvíli se snažil nezajet mě. Ty za nic nemůžeš. To kvůli mně narazil a umřel,“ šeptala mi tiše. Zíral jsem na ni jak na blázna. Chtěl jsem ji nějak utěšit, ale nevypadlo to, že by jí to vadilo.

„A proč jsi mě vůbec chtěla zachránit?“ Zeptal jsem se místo toho. Isabell se smutně povzdechla.

„To já sama nevím, Edwarde,“ řekla, věnovala mi poslední pohled a odešla do školy. Ještě hodnou chvíli jsem se díval na místo, kde zmizela. Snažil jsem se probrat všechny informace. Bohužel mi to moc nešlo a já se vydal na první hodinu.

Zpráva o úmrtí se roznesla strašně rychle a všichni vinili mě. Nemuseli nic říkat, stačily ty jejich pohledy a myšlenky. Celou hodinu jsem se to snažil nevnímat a trpělivě čekal na zvonění, jenže asi deset minut před mým vysvobozením se rozezněly reproduktory visící na zdi.

„Edward Cullen a Isabella Swan, okamžitě do ředitelny.“