Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm - 4. Kapitola

07.04.2010 (10:15) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3795×

4. Kapitola

V tenhle moment jsem nemohl nic dělat, tušil jsem, že se něco děje, když se vynořilo auto a řítilo se plnou rychlostí na mě stojícího strnule v půli kroku a zírajícího na předek vozu. Hlavou mi letěli myšlenky ohromnou rychlostí a mířili jen k důsledkům toho co se stane, nestačil bych uhnout bez toho, abych nepoužil svou přirozenou rychlost. Věděl jsem, že tohle bude znamenat kompletní prozrazení… 

Stihl jsem se pouze nadechnout, zbývalo už jen pár setin do nárazu, když mě něco prudce srazilo stranou. Byl to opravdu silný a prudký náraz do mého boku, který mě svalil na asfalt těsně vedle kvílejících pneumatik vozu, který mi prosvištěl kolem hlavy. Vše bylo hrozně zmatené a událo se to moc rychle. Ležel jsem na zádech, dá se říci v šoku, na mě ležel můj anděl, srdce mu hlasitě tlouklo, měl jsem pocit jako bych cítil své vlastní, a zděšeně se mi vpíjel do očí.

,,Proboha Edwarde jsi v pořádku?´´ promluvila ke mně pomalu a obezřetně. Stále na mě byla celým tělem natisknutá a držela mi svou horkou dlaň na tváři. Slastně jsem přivřel oči, byl to neuvěřitelný pocit, držet jí v náručí.

,,J – jo, jsem,´´ vykoktal jsem ze sebe, ač se mi nechtělo narušovat tu kouzelnou chvíli, kdy mi byla tak blízko, že jsem se jí směl dotýkat. Ten klid, co jsem cítil v duši, a to napětí mezi námi bylo snad zrakem viditelné.

,,Co sis sakra myslel? Víš jak jsi mě vyděsil, proč jsi se nepohnul, jsi sebevrah?´´ začala ze sebe sypat výčitky a držela mi pevně tvář v dlaních, aby dodala důraz na každé slovo. Až teď jsem si vlastně uvědomil, že mě zachránila. Bez ní by byla naše existence prozrazena a nejen to, kdyby se o tom incidentu dozvěděli Vulturriovi, znamenalo by to konec celé naší rodiny. Svědků mé nerozvážnosti je tu požehnaně, přesto jsem dokázal vnímat jen to božské stvoření, které mě zachránilo více, než si vůbec dokáže představit.

Náhle mi blesklo hlavou, že mě musela rychlostí srazit k zemi celou svou vahou, aby mě dostala z dráhy střetu. Přetočil jsem si jí pod sebe a přejel jí rychle pohledem.

,,Isabell, nestalo se ti nic, neublížila sis?´´ vychrlil jsem ze sebe jako by na tom závisel můj život. Dívala se spod mě zmateně, zřejmě netušila, co by se jí mělo stát. Ach, jak zrovna teď bych potřeboval dokázat číst její mysl. Muselo jí bolet celé tělo, k tomu, aby mě povalila musela vynaložit hodně úsilí.

,,Edwarde, já jsem naprosto v pořádku, ale jestli mi nechceš způsobit zástavu, tak se příště rozhlídni než přejdeš!´´ zamračila se. Nechtěl jsem, aby se mračila. Palcem jsem jí přejel po čele a pokusil se vyhladit hněvivou vrásku, která se jí objevila. Dívala se na mě zprvu nechápavě, ale nebránila se.

Tento okamžik byl tak nevinný a přesto intimní, že jsem si ani neuvědomil, kde se nacházíme, než se kolem nás shlukla celá škola. Nejspíš jsme vypadali zajímavě, když se kolem nás neslo šeptání. Isabella pode mnou a já ležící na ní, nemajíc se k reakci. Za zády jsem uslyšel vrčení a myšlenky mých sourozenců, kteří té blížící zkáze museli jen z dálky přihlížet, byly poněkud sprosté.

Rychle jsem se zvedl, abych jí pod sebou nemačkal. Pomohl jsem jí vstát, vypadla v pořádku, jen se ošívala ve společnosti tolika pohledů.

Z budovy školy už se hnal ředitel a snažil se v hlavě pochopit, co se tu stalo. Až teď jsem si uvědomil, že cítím krev. Rozhlédl jsem se kolem a docvaklo mi to. Auto, které na mě jelo se zastavilo až nárazem o směrovačku. Zbytek už se k místu také seběhl a z dálky jsem slyšel přijíždějící záchranku.

,,To by stačilo rozejděte se!´´ máchal rukama kantor a snažil se vyklidit místo. Soustředil jsem se na nabourané vozidlo a neslyšel jsem ani myšlenky, ani tlukot srdce. Takové štěstí to asi nebylo, mě se sice nic nestalo, ani Isabell jsem neublížil svým kamenným tělem, ale někdo takové štěstí neměl. Všiml jsem si skupinky, která držela hystericky křičící dívku, podle všeho přítelkyni muže sedícího za volantem. Otočil jsem se na sourozence, kteří byli v uctivé vzdálenosti od až moc lákavého pachu krve.

,,Co se to tu stalo?´´ doběhl ředitel až k místu, kde jsme stáli.

,,Přecházel jsem parkoviště ke svému autu, když proti mně vyrazila černá Toyota a málem mě přejela nebýt tady slečny,´´ otočil jsem se na svého strážného anděla, který stál hned po mé pravici.

,,Dobře jestli vám nic není, jeďte domů, tady bude potřeba pořádek, už jsme volali policii a záchranku, budou tu do dvou minut, zítra si vás zavolám do kanceláře… jděte!´´ zavelel důrazně, ale v myšlenkách mu bylo líto bezvládně ležícího těla řidiče, ke kterému nikomu nedovolil se přiblížit. Věděl jsem, že už je pozdě a stejně nic nezmůžou. Místo se trochu vyprázdnilo a teď mě čekalo vysvětlování doma.

Otočil jsem se na Isabell a viděl jak se chystá k odchodu. Udělal jsem k ní dva kroky a jemně jí uchopil na paži, nechápavě se na mě otočila.

,,Děkuju,´´ řekl jsem nanejvýš upřímně a prsty jí sjel po hebké kůži až k loktu. Neodpověděla, dívala se mi do očí a rozcházela se pomalým krokem ke svému autu, každou sebemenší vzdáleností se moje ruka na její sunula níž až naposledy zavadila o její něžnou dlaň a posledním společným dotykem se rozloučila. Kráska se otočila a odcházela přes parkoviště pryč…

Rozešel jsem se ke svým sourozencům, kteří už netrpělivě postávali u mého Volva. Všichni se tvářili nepříčetně, že i já měl ze své rodiny strach. Došel jsem k nim rázným krokem a beze slova odemkl dveře.

,,Teď nic řešit nebudu,´´ houknul jsem k nim pro ujištěnou. Trochu je vytočil tón, který jsem použil, ale mě se zase nelíbil způsob jejich jednání se mnou, jako by jsem byl malé dítě a oni moji vychovatelé. Uvědomuji si, že jsem udělal chybu, která mohla končit katastrofou, ale nic se nestalo.

,,Počkej doma,´´ zavrčela Rosalie a kupodivu ani Emmett se nesmál.

Jen jsem protočil oči, teď už asi nebudu moct skrývat své city. Všichni, zdá se, pochopili. Nevím jestli se mi ulevilo, či přitížilo, ale je správné, že ví, jak se věci mají, teď záleží na jejich toleranci.

Cesta domů byla jako skleníkové podnebí. Nikdo nemluvil, nikdo nezměnil výraz tváře, jen nahněvané myšlenky okolí mě po celou dobu řízení obšťastňovali. Zaparkoval jsem v garáži a šel do obýváku, kde jsem se postavil doprostřed místnosti a čekal. Nemusel jsem dlouho, práskli dveře a všichni se seběhli.

,,Edwarde, ty idiote, zbláznil ses? Ne ty nejsi normální, uvědomuješ si co se mohlo stát? Všichni víme, že je to tou nádherou a nepokoušej se nám zase lhát, od té doby co se objevila, chováš se jako magor. Do teď to byla jen tvoje blbost, ale tohle je moc. Už se to netýká jen tebe, Edwarde, týká se to nás všech, magoříš z ní!´´ řvala Rosalie a nikdo se jí ani nepokoušel zastavit.

,,Udělal jsem chybu v tom, že jsem byl duchem nepřítomný, to uznávám, ale nepokoušej z toho obviňovat Isabellu, jestli jsi si toho nevšimla, to ona mě zachránila a ne jen mě, ale nás všechny!´´

,,Ale tohle všechno by se nikdy nestalo, kdyby jsi se od ní držel dál jako všichni ostatní! Nevšiml jsi si při obědě Newtona? I on má víc rozumu než ty! Je nebezpečná, všichni to cítí, lidé i upíři, tak nebuď hlupák!´´ přidal se Jasper. Zrádce jeden, co on může vědět, sám není svatý.

,,Bože, co furt proti ní máte? Nikomu neubližuje, nikoho si nevšímá, to jen vy tu kvůli ní vyšilujete. Neznáte jí, tak jí laskavě přestaňte soudit, zvlášť, když se nemůže bránit!´´ zuřivě jsem gestikuloval rukama a zloba ve mně stoupala. ,,Co si sakra o sobě myslíte, přestaňte tady obviňovat někoho, kdo za to nemůže, jestli je někdo vinný, jsem to já, měl jsem dávat bacha na cestu, no stalo se, omlouvám se, ale dobře to dopadlo. Tak co kdyby jste přestali s tím obviňováním a dali mi svátek, už se to nestane, stačí?´´

,,To máš sakra pravdu, že už se to nestane. Už se k ní nepřiblížíš rozumíš?´´ ječela Rosalie a já měl chuť po ní skočit.

Esmé stála u schodů a nevěřila vlastním uším, netušila co se tu děje, ale nikdy nás neviděla se takhle hádat.

,,Kdo jsi, že mi tady budeš rozkazovat? Nic ti do toho není, starej se o sebe!´´ nahrbil jsem se pod návalem vzteku.

,,Takhle z mojí ženou nemluv, brácho, nerad bych zakročil. Co ti na ní tak záleží? Je to jen lidská holka!´´ stavil se před Rosalii Emmett a až teď jsem si všiml, že Jasper taky stojí před Alicí, jako by jí chtěl chránit. Jsou směšní, takže teď jsem podle nich nebezpečný i já?

,,Mě nezajímá, Edwarde, co chceš nebo ne, prostě dáš od ní ruce pryč!´´ začala znovu Rosalie a ve mně už kypěl hněv.

,,Rosalie teď ti něco povím a dobře mě poslouchej!´´ začal jsem zdůrazňovat slova, ,,i když ti nemusím vůbec nic vysvětlovat. Já se od ní držet dál nebudu a je mi srdečně jedno co si o tom myslíš!´´ vrčel jsem.

,,Řekni jediný důvod, proč ti na tom tak záleží, že jsi ochotný riskovat celou rodinu,´´ ozvala se poprvé Alice, na tu jsem křičet nechtěl.

,,Alice, nebuď směšná, jakýpak riskování, dnes se stala chyba, která se už nebude opakovat, stačí?´´ nakrčil jsem obočí a snažil se ukončit tenhle nesmysl. Ale Rosalie se nadala, samozřejmě.

,,Tak už nám konečně řekni proč?´´

,,Vážně to chceš vědět? Protože jí miluju! Jo, miluju jí celým svým srdcem. Jsi spokojená, slečínko? A nikdo mě nedonutí držet se od ní dál, je vám to všem jasný?´´ zařval jsem na ně a ani jsem nečekal na nějakou odezvu od sousoší a rozběhl se ke schodům z místnosti, kde se rozhostilo hrobové ticho.

Tam jsem se ještě srazil s Esmé, která měla pootevřená ústa a byla naprosto šokovaná.

Vběhl jsem do svého pokoje a zabouchl za sebou dveře, až se zachvěli. Prásknul jsem sebou o postel a přemýšlel, co se to dole stalo. V jednom měli pravdu, měl jsem dávat pozor na cestu, oni mají také polovičky a nestává se jim, že se dostanou do transu. Ale taky už je mají nějaký ten pátek. Ale házet to na Isabell je při nejmenším absurdní. Zvláštní, že to, co jsem dole řekl, jsem myslel naprosto vážně. Miluji jí, nepochybuji o tom, nevím, co se odehrává v ní, ale já mám jasno. Miluji Isabellu Swan.

Venku už se začalo stmívat a moje myšlenky se stále motaly kolem mého anděla, nevnímal jsem ani myšlenky okolí, naprosto jsem je vytlačil z mysli. Záleželo mi jen na představách, které si moje hlava utvářela. Tolik jsem toužil po její jemné bílé pleti. Přál bych si, aby se mě dotýkala, líbala mě. Toužím po tom, aby mě milovala.

Má samomluva se odvíjela do chvíle, než se z Carlisleovi pracovny ozval telefonát. Ani jsem si nevšiml, že už dorazil. Hodiny na stěně ukazovali něco po půlnoci, zpozorněl jsem, když jsem uslyšel ta slova.

Pak už jen ukončení hovoru a Carlisleovi kroky ze schodů a zachrastění klíči. Doslova jsem ztuhl, když mi došlo, co ta osoba v telefonu říkala.

Předchozí - Další

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrátky s ohněm - 4. Kapitola: