Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 15

16.04.2020 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1296×

EDIT: Článek neprošel korekcí 

15. kapitola

Odskočila jsem se převléknout do legín a nějakého normálního tílka. Zkrátka do něčeho příjemnějšího a zároveň i pohodlnějšího. Neočekávala jsem, že by si na mě Edward cokoliv zkusil, když je vzhůru i Renesmé. Schmatla jsem tedy pouzdro, které nečinně odpočívalo v rohu pokoje, opřené o skříň od doby, co mi ho naštvaný Matt přinesl, a odešla jsem do studia.

Byla to taková větší místnost hned vedle koupelny. Zleva samozřejmě, protože dveře naproti, dřívější hostinský pokoj, teď patřily jen Edwardovi. Otevřela jsem dveře a v momentě na mě dýchla koncentrovaná vůně nalakovaného dřeva. Nebylo se čemu divit. Nikdo tu nebyl nejméně dva dny…

Položila jsem si pouzdro na tu širokou stoličku u piána a šla raději na okamžik otevřít okno. Potřebovala jsem trochu čerstvého vzduchu. Nálada se mi sice malinko pozvedla, ale pořád to nebylo nijak valné. To, co na mě Edward zkoušel, zatímco jsem spala, jsem prostě z hlavy vyhodit nedokázala, ať byl dnes ráno sebešarmantnější.

Pro mě mu už navždycky zůstane ta jeho nálepka samolibého zmetka bez srdce, který všechno zkazil. Copak si vážně myslel, že bychom potom všem, co tu napáchal, mohli zase začít od znova? Zbláznil se snad? Teď víc než kdy dřív mi bylo jasné, že to nepůjde.

Nikdy.

A taky jsem potají doufala, že dokáže přijmout Mattovu prezenci tady a nebude dělat vážnější problémy, protože i přes to jeho ubezpečení, že se bude chovat jak má, jsem tomu nevěřila.

Zhluboka jsem se nadechla a pustila si do plic čerstvý vzduch. Byl sice konec listopadu, a tudíž i pořádná zima, ale netrpěla jsem na ni. Ne tolik, co dřív. Moje poloupírství se mi alespoň v něčem vyplatilo, když už mi asi vzalo možnost mít další děti. Vlastě jsem je ani nechtěla, kdyby se nestalo totenkrát s Edwardem. A jelikož byla moje princezna pořád sama, chtěla jsem jí pořídit druhého sourozence. To byl můj plán a tím mělo plození napořád skončit.

Stejně nakonec zůstane Nessie jedináčkem.

Nakonec jsem se vrátila k piánu a okno nechala otevřené pouze na škvírku, aby mě lidé venku neměli za blázna. Přece jen byla pořádná kosa a pochybovala jsem, že někdo bude mít pochopení pro to, že tu hraji na housle za doprovodu nepříjemného ledového průvanu.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a já sebou překvapeně škubla.

„Hm?“ vyšlo ze mě rozladěně.

Někdo vzal za kliku a trvalo mu celou věčnost, než otevřel. Okamžitě jsem se uklidnila. Malá nacupitala dovnitř a zůstala stát kousek ode mě.

„Můžu poslouchat?“ zeptala se roztomile, a přitom špičkou ponožky hloubila ďolík v podlaze.

„A co táta?“

„Uklízí,“ práskla stydlivě.

„A tys mu chudákovi ani nepomohla?“ vypadlo ze mě žertovně a dřepla jsem si před ni. „Ty jedna zlobivá opice,“ zavrněla jsem tiše a prsty mi vystřelily kupředu. Za chvíli se tu už Nessie válela po zemi v záchvatech smíchu a kroutila se jak užovka.

„Dobže!“ zaskučela uchechtaně. „Půjdu mu pomoct,“ slibovala.

A jakmile to pověděla, přestala jsem s lechtáním. Pomalinku se zvedla z podlahy a po očku mě ostražitě pozorovala. Nemohla jsem si nevšimnout, jak jí v těch kukadlech podezřele jiskří. Samozřejmě se na mě hned vzápětí vrhla a začala mi všechno oplácet. A já se dobrovolně nechala a navíc k tomu i předstírala, jak strašně moc lechtivá jsem. No nebyla to pravda ani náhodou.

Když jsem se svalila na záda, ta malá ještěrka mi okamžitě vyskočila na břicho a pokračovala ve svojí promyšlené tortuře. Mumlala si u toho něco o pomstě a já se spíš smála tomu jejímu nekompromisnímu obličejíčku, který se pekelně soustředil na to, aby to její šimrání bylo co nejlechtivější.

„Vzdáváš se, mami?“ zeptala se asi tak po minutě.

„Jo,“ vydechla jsem prudce a snažila se posbírat. Když ale on to malé hádě bylo naprosto k sežrání. Rozumbrada jedna.

„Tak já toho teda nechám, ale ty už taky nesmíš začít, jo?“ peskovala mě a přitom se jí oči podezřívavě zúžily. Souhlasně jsem jí to odkývala, ale v ten okamžik se ode dveří ozval dotěrný Edward.

„Já bych jí to moc nevěřil, zlatíčko,“ pověděl jako by nic. Nessie se rozzářil úsměv a vrhla se do dalšího mučení. Ještě malou chvíli jsem ji nechala, ať si hraje, ale nakonec jsem přebrala iniciativu a začala jí vracet tu její šimrací péči. Vřeštěla a pištěla u toho, jako by ji na nože brali a svalila se ze mě. Bránila se opravdu vehementně, což mi potvrdilo i její koleno, co jistě nechtěně nabralo moje žebra.

Zaskučela jsem a nestačila se ani nadechnout, když se vedle nás objevil klečící Edward. Jeho dlaně teď nekompromisně držely malou za paže a z očí mu sršely blesky, ale nevrčel.

„Renesmé,“ pověděl tvrdě, až se mi obočí překvapeně vyklenulo. „Musíš si dávat pozor, mohla bys někomu ublížit, chápeš? Podívej se, maminku to teď bolí tady,“ říkal už daleko klidněji a ukazováčkem namířil tam, kam mě Nessie nakopla. Prckovi se samozřejmě začínaly do očí nalévat slzy.

„Já sem ale nechtěla,“ kuňkla a měla už opravdu na krajíčku.

„Já vím, srdíčko,“ vydechl smírně. „Maminka naštěstí není z cukru, ale kdybys to udělala někomu stejně starému jako ty, nějakému dítěti, mohla bys mu vážně ublížit, víš?“ vysvětloval jí… otcovsky.

Čučela jsem na něj s mírně pootevřenou pusou a nemínila zasahovat. Jestli jsem si kdy myslela, že Edward nemůže být plnohodnotný táta, ale jen přihlouplý bratr, co malé dovolí každou lumpárnu, možná jsem se dost sekla. Vypadalo to, že to zvládá naprosto výborně.

No… ale nemusel být na moji malou až tak přísný.

„Ale já moc dětí neznám,“ obhajovala se. „A nic bych jim stejnak neudělala,“ dodala a rozhodila pacičky.

„Tys nikdy nebyla na písku?“ zeptal se překvapeně.

„Jenom dvaklát,“ fňukla předstíraně a Edward se na mě jen naštvaně podíval.

„Co je?“ sjela jsem ho. „Je to teprve chvilka, co začala běhat a mluvit. Navíc jsem nevěděla, jak se bude mezi dětmi chovat, jestli se od nich něčím nenakazí nebo... Není obyčejná,“ dodala jsem na moji obhajobu.

„Fajn,“ přikývl chápavě a pak si přemýšlivým pohledem změřil Nessie.

„Co kdybychom si všichni dneska odpoledne zašli na písek? Nebo na nějaké hřiště?“ navrhoval plný entuziasmu, který jsem rozhodně nesdílela. A jako obvykle jsem byla jediná.

„Na oběd přijde Matt,“ oznámila jsem pohotově těm dvěma, co se na sebe spiklenecky culili, a Edward se okamžitě zakabonil.

„Dobře,“ procedil skrze pevně sevřenou čelist a ani na mě nekoukl. Ten umělý úsměv, který se snažil udržet, ječel na míle daleko, jak moc mu to je příjemné. Bylo mi to však úplně jedno. „Ale nevařím,“ dodal pohotově, a tentokrát jsem se zamračila já. Ts, aby se nepot…

„Nemusíš,“ odbyla jsem ho chladně. Jednu hodinu z mého cvičení holt oželím. Vždycky to tak bylo.

„Takže dneska odpoledne jsme na to sami,“ vysoukal po chvilce Edward a malá si spokojeně tleskla.

„Na to teda ale rychle zapomeňte. Venku je zima a -“

„Tak půjdeme na procházku. Nemusíš mít strach, Nessie pořádně navleču, aby něco nechytla,“ mluvil se mnou dost povýšeným tónem, což mě jen víc a víc iritovalo. Co si to dovoluje?!

„Jak chceš,“ odvrkla jsem studeně a konečně se zvedla z podlahy. Opětovně mi tělem proudila nenávist, což bylo jen dobře. Vytáhla jsem si housle a připravila je, zatímco ti dva kráčeli ruku v ruce pryč. Alespoň mě nebude nikdo rušit. A s tímhle předsevzetím jsem se pustila do hraní.

Všechno šlo pak naprosto hladce. Nikdo nevyrušoval a já se mohla plně koncentrovat a soustředit pouze na hru. A vydrželo mi to tak až do jedenácté polední.

Nakonec jsem to chtě nechtě zapíchnout musela, protože na vaření a další přípravy jsem potřebovala alespoň hodinu. Nebyla jsem koneckonců rychlá jako normální upíři. Navíc ještě nikdo nevymyslel upíří troubu, která by pekla nadsvětelnou rychlostí. A jedno bylo jisté… Nesnášela jsem vaření!

Poschovávala jsem si instrumenty, a jak zmámená usedla za piáno. Odklopila jsem kryt a prsty opatrně přejela po klávesách. Prvně jen lehké pohlazení, pomazlení, než jsem začala hrát. Ačkoliv i to byla dost silná slova. Znala jsem jen pár jednodušších písní, a to i poslepu, takže jsem teď držela oči zavřené. Pokojem se rozezněla smutná melodie a já si představila, jak dokonale by k tomu teď ladily právě housle.

Na klavír jsem se učila teprve dva roky, ale díky mojí poloupíří podstatě mi to šlo podstatně rychleji. Navíc jsem měla pro nástroje zvláštní cit. Teda alespoň myslím. Znovu jsem otevřela oči a všechno vrátila do původního stavu. Jen moje pouzdro s houslemi jsem tentokrát nechala položené na vršku piána.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 15: