Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 14

13.04.2020 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1364×

EDIT: Článek neprošel korekcí 

14. kapitola

Ranní probuzení nebylo právě z nejpříjemnějších, protože jakmile jsem rozlepila oči, vzpomínky na mě zaútočily v plné síle. Měla jsem dokonce strach se zvednout z postele a sama odejít do kuchyně připravit snídani. Co kdyby se zase o něco pokoušel? Srdce nad tou představou poskočilo a ještě přidalo.

Bolela mě páteř, a jakmile jsem zpod sebe vytáhla zmuchlanou osušku, došlo mi proč. Nahá jsem se potichounku zvedla a odkráčela se převléknout. Byla sobota a já měla mít v pondělí další koncert. Nebylo vůbec dobré, že se mi prsty takhle vyděšeně chvěly.

Natáhla jsem si na sebe spodní prádlo, staré vytahané Jasperovo tričko, které jsem si u Alice vydobyla, a tepláky. Všechno absolutně anti-sexy, protože jsem chtěla ušetřit Edwarda těch jeho svůdných pohledů a dalších zbytečných pokusů. Tohle by mu už konečně mohlo zatnout tipec. Možná mu nestačilo to, co mi udělal, a chtěl v té tortuře pokračovat dál. Mohla by to být jen jeho další promyšlená pomsta, kterou se chtěl vypořádat se mnou a jeho rodinou za to, že jsme mu zatajili Renesmé?

Tichounce jsem si povzdechla a bosky doťapala až k zamčeným dveřím. Tentokrát se mi ruce už opravdu nezadržitelně třásly. Další uklidňující prodýchnutí, které mělo zastavit tu narůstající nervozitu, avšak marně.

Ale čeho se nakonec bojím? Jestli se ke mně ještě pokusí přiblížit, nakopu ho tam, kde ho to bude bolet tolik, že na nějaké další naše sbližování ani nepomyslí.

Jsem poloupírka, tak z čeho tu mám zatraceně strach?

Z toho idiota?

Ne! Nebojím se nikoho a ničeho!

Odemknula jsem a rázně vzala za kliku. Dveře se tiše rozestoupily a já nesměle vykročila do chodby. Do nosu mě okamžitě praštila lahodná vůně kafe, vajíček a… lívanců? Veškeré nerozhodné chování ze mě v sekundě vyprchalo a já se mrštným krokem přesunula až do kuchyně.

Edward stál u linky, vlastně sporáku a kuchtil. Právě točil malou pánvičkou, na kterou předtím rozlil hmotu na lívance. Stála jsem tam jak tvrdý Y a vykuleně ho pozorovala.

„Dobré ráno,“ pozdravil mile. Až moc hezky na to, že to byl on… parchant první třídy.

„Tos uhodl,“ zamručela jsem nakysle a on se na mě pohotově otočil. V očích měl vepsaný smutek. Pro mě jasně předstíraný, protože tohle byla emoce, které on schopný jednoduše nebyl.

Nechal pánvičku na plotně a vydal se ke mně. Srdce v hrudníku se mi okamžitě rozbušilo, oči vyděšeně otevřely a já mírně couvla. Netušila jsem, co má v plánu. Jestli mě náhodou nechce ohnout přes stůl a pokračovat v tom, o co se pokusil minulou noc, zatímco jsem byla v limbu.

Ale vždyť v těch teplákách musím vypadat strašně.

Zvedl ruce v gestu, že mi nic neudělá a mně znechuceně cukl koutek. Lhář jeden prolhanej!

„Bello, chtěl bych se ti strašně moc omluvit za tu minulou noc,“ pověděl tiše. Dokonce to i znělo tak, že to myslí opravdu upřímně, ale nespolkla jsem mu to.

„Jo, jasně. A tohle ti mám jako uvěřit?“ O další krok jsem ucouvla, protože se pořád přibližoval a já ke všemu cítila to nepříjemné napětí, které se mezi námi tvořilo.

„Ano,“ vydechl zkroušeně. „Myslím to naprosto vážně. Budu se chovat slušně a… to i k Mattovi,“ poslední slůvko jedovatě vyplivl. „Alespoň se pokusím.“

Tak to ještě uvidíme!

Já s Mattem totiž rozhodně měla v plánu pokračovat!

„Nepřibližuj se!“ vyjela jsem na něj v pudu sebezáchovy, když nezastavoval a neustále se kradl blíž a blíž.

„Ah, promiň,“ šeptl provinile a pak ke mně natáhl ruku. Dlaní vzhůru.

„C- co zatraceně chceš?!“ sykla jsem s očima přišpendlenýma na té jeho napřažené pracce. Věděla jsem, že je pořádně vysoký a má všechno naprosto výstavní, takže když se teď přede mnou objevila ta velká tlapa, přidala jsem si ji na můj pomyslný seznam Edwardových dokonalostí. Nechtěla jsem ho mít, ale mysl si ho prostě sama od sebe vytvořila a začala prachsprostě srovnávat Mattyho a tohohle zatracenýho upíra. Bylo víc jak zřejmé, kdo na tom byl fyzicky dokonaleji. Přesto… Edwarda jsem vnitřně nenáviděla. Byl mi odporný a po včerejšku dvojnásob. Jenže jsem se taky obávala, že mi tenhle postoj moc dlouho nevydrží.

„Pojď se nasnídat,“ dodal posmutněle a tu ruku konečně stáhnul. Chtěla jsem ještě něco hnusného dodat. Například, že jestli ty blafy, co jako upír ukuchtil, vůbec budou k snědku, ale on jen začuchal a zmizel znovu ke sporáku. Čapnul pánev a jedním prudkým pohybem vyhodil lívanec do vzduchu. Ten se samozřejmě přetočil a dopadl zpátky na svoje místo. Spodní čelist mi mírně poklesla, protože takhle ukázkově to nešlo ani mně, takže jsem se nezmohla na nic jiného, než jen němě čučet.

Jak v mrákotách jsem se přesunula ke stolu a chystala se posadit, když se za mnou objevil Edward a přisunul mi židli. Zase mi zrychlil puls a já zadoufala, že na mě nebude šahat. A naštěstí opravdu nešahal.

Když se přesunul zpátky za linku, zrentgenovala jsem to cosi na talířích. Míchaná vejce a malá věž z toustů, na jejichž vrcholu byly naskládané borůvky. Samozřejmě zalité sladkým sirupem. A všechno to vypadalo vábně, to se mu musí nechat.

Prvně jsem se pustila do míchaných vajíček s kousky slaniny a malých rajčátek. Chutnalo to dokonce ještě líp, než vypadalo. Jak to ksakru dělá? Vždyť je upír a nikdy nevařil! On má snad i mód na správné zamíchání vajec nebo co?

Tiše jsem si odfrkla.

„Chybí tomu něco?“ ozval se překvapeně s očima zavěšenýma v těch mých.

„Ne, je to -“ Tak moc se mi nechtělo ho pochválit. Jenomže ono nejen že to bylo jedlý, ale bohužel i… „Výborný,“ dokončila jsem bez úsměvu, zato ten jeho právě zářil na míle daleko. Naštvaně jsem scvakla čelist a pokoušela se v sobě udusit každý pozitivní pocit, co se tak vehementně snažil prodrat napovrch a odsunul by tak do pozadí všechen ten vztek a hořkost.

Nenávist, Bello! Nenávist!

„To jsem rád. Měl jsem strach, jestli to vůbec bude k jídlu, protože jsem vlastně nikdy nevařil. Volal jsem i Esmé, která mi nakonec dala pár tipů,“ povídal potěšeně a já se mračila. A jeho spokojená nálada nevyprchala i přesto, že bylo jasně znát, jak moc nakrknutá jsem.

Nakonec jsem se z toho jeho medového pohledu vysvobodila a pustila se do snídaně. Z kafe pořád ještě stoupala pára a stejně tak z vajíček. Doslova se rozplývaly na jazyku, a to mě jen víc naštvalo. Proč nemůžu být taky tak dokonalá? To mně se ty zatracený vejce ještě nikdy takhle dobře nepodařily.

Vyčistila jsem talíř a přitom zarytě mlčela. Nechtěla jsem s ním mluvit, a pokud přece jen budu muset, alespoň to omezím na úplné minimum.

„Malá se vzbudila,“ promluvil po chvíli právě on. Neodpověděla jsem mu a jen se automaticky otočila k chodbě. Za půl minuty se tam objevila moje holčička. Pěstičkami si protřela oči, zívla a pak s širokánským úsměvem přejela ode mě k jejímu novému tatínkovi. Na nic dalšího nečekala a šťastně se k němu rozběhla. Pověsila se mu na nohu a on si ji vytáhl k sobě nahoru. A zase ten jeho milující a zbožný pohled. To byl vlastně jediný důvod, proč jsem nám ještě nezabalila všechny věci a neutekla od toho zmetka minimálně na druhý konec světa.

„Tati,“ zavrněla a schoulila se mu do prohlubně u krku.

„Nemáš hlad, zlatíčko?“ broukl potěšeně a zároveň starostlivě.

„Ještě ne,“ povzdechla si a omotala okolo něj ručičky.

„Otočíme společně tenhle lívanec?“ pověděl rozjařeně a ona k němu pohotově zvedla svůj jiskřivý, akvamarínový pohled. Ten liščí kukuč jsem znala a rozpoznala až odtud.

„A můšu ho vyhodit já?“ výskla a spokojeně si plácala ručkama. Tak uvidíme, jak se s tím popereš. Zúžila jsem oči na pouhé štěrbinky a očekávala jeho souhlas. Ten idiot nebyl rodič, ale spíš nezodpovědný bratr.

„Myslím, že na to jsi ještě moc maličká,“ pověděl klidně. Hm… Prozatím se nedal.

„Ale nejsem,“ pípla posmutněle a sklonila hlavičku tak, aby se na něj mohla podívat zpod jejích dlouhých tmavých řas. V koutcích mi spokojeně zacukalo. Tohle nevyhraje…

„Nessie,“ vydechl bezradně. „To- nejde,“ dodal pevně a podíval se přitom na mě, jako by snad hledal podporu. Zbytečně. Nechala jsem ho v tom pěkně vymáchat.

Jen se snaž!

A sám!

Moje princezna si naštvaně založila tlapky na hrudníčku a vystrčila výhružně bradičku. Edward chvilku koukal do její tvářičky a vlastně si ji celou tak zvláštně prohlížel a krčil přitom čelo. Pak se jeho pohled otočil mým směrem a sjížděl mě úplně stejně studijním pohledem.

Ts!

Tohle mě vážně vytočilo! Naštvaně jsem si ho přeměřila a… Jemu se po obličeji rozlil jen chápavý poloúsměv a já si konečně uvědomila, že mám taky vztekle vystrčenou bradu.

Sakra!

„Víš, jak to uděláme?“ vyhrkl spiklenecky, a to malé zlobidlo úplně zapomnělo na to, že byla naštvaná.

„Jak?“ vydechla tiše a po očku přitom pozorovala i mě. Ach, to dětské tajnůstkaření…

„Budeš mi říkat, co mám dělat a já podle toho ten lívanec otočím,“ pověděl pořád s tím tajemným nádechem, až jsem se neudržela a protočila oči. Jestli mu na to moje malá skočí, tak z ní bude stejná naivka, jako jsem byla i já.

Chvilku si ho podezřívavě měřila, ale pak se rozzářila a ukázala malým buclatým ukazováčkem na strop.

„Tak jo! Až ke stlopu!“ vypískla s rozzářeným kukučem.

Koutek mi nechtěně vyletěl vzhůru. Když oni byli vážně kouzelní. Byl to vlastně jeden z těch zázračných okamžiků, kdy jsem k Edwardovi necítila téměř nic negativního. Naopak. Strašně moc se mi ti dva spolu líbili. Byli si tak podobní a… šťastní.

Pustila jsem se do těch lívanců a pomalu kousek po kousku ujídala. Edward samozřejmě splnil téměř každé přání té mojí nezbedy, takže když ta sladká vaječná hmota vyletěla pořádně vysoko, aby se téměř dotkla čistého stropu, celá přimražená jsem to všechno sledovala a modlila se, aby nic nezašpinil. No, a pokud ano, stejně si to bude čistit nebo natírat jen on sám.

Měla jsem toho v sobě už skoro polovinu a dál přitom pokukovala po těch dvou. Nessie nabírala levou ručkou, v níž pevně svírala naběračku, další těsto, a než s ním došla až k pánvi, stačila toho polovinu vylít všude okolo. Přesto ji Edward pochválil a začal opětovně distribuovat směs po rozpáleném dnu. Ta malá hodila naběračku zpátky tak energicky, až ta řídká směs vyšplíchla ven.

Edward pustil držák pánvičky a přitáhl ji k sobě tak blízko, aby jí mohl vtisknout pusu na čelo. Oči mu přitom pořád tak nádherně zářily. Tohle byl upír, kterého jsem moc neznala. S hrůzou mi však došlo, že by bylo příliš jednoduché začít k někomu takovému cítit víc, jak jen pouhou náklonnost. Dost!

Nessie mu samozřejmě oplatila mlaskavou pusou na tvář. Nahlas se zasmál, jako nějaká úžasná zvonkohra. A ona s ním…

Raději jsem se pohledem vrátila k talíři a zbytku snídaně. Byl téměř prázdný a já si přišla doslova jako soudek.

„Mami,“ pípla tiše moje maličká, když docupkala až ke mně. „Jsi smutná?“ zeptala se nerozhodně.

„To víš, že ne, miláčku,“ pověděla jsem s úsměvem. A ještě než jsem stihla domluvit, začala se mi škrábat na klín. Nakonec se na mně pohodlně uvelebila. Stejně jako u Edwarda se mi zavrtala do krku a v ručkách mi mačkala to vytahané triko. Cítila jsem ho z ní. Ta vůně se prostě nedala zapomenout…

„Tak co to bude, madam?“ pověděl mile Edward a nahnul se ke mně blíž, ačkoliv mluvil na moji holčičku. „Lívance?“

„Ano,“ promluvila jako malý snob. „Lívance plo plinceznu,“ vydechla nadšeně a já se poprvé po dlouhé době nahlas zasmála. Oba se na mě otočili.

„Co je?“ ohradila jsem se ještě pořád s koutky nahoru. „Já jen, že je to moc těžký úkol.“

„To jo, plincezna má totiž moc mlsný jazýček,“ broukla sladce ta moje nezbeda.

„Hm,“ dodal zamyšleně Edward. „Tak to bych se měl snažit.“ A se zadumaným výrazem odštrádoval zpátky za linku. A jak mu to tam seklo. Mistr světa – amoleta.

Tři lívance už měl hotové, ale přesto teď přidělával další. Nessie spokojeně zaskučela, když ho opět vyhodil až ke stropu, a přitom se ještě stihl otočit, aby po ní mohl hodit blýskavým chrupem. Očima se však zabořil do těch mých. V ten moment mi srdce spadlo snad až do kalhot. Ztěžka jsem polkla a zapíchla pohled raději do prázdného talíře, jehož zbytky vyluxoval ten můj prcek.

Otočil se zpátky, vyhodil další lívanec z pánve na talíř a všechno povypínal. Přešel k ledničce, strčil dovnitř hlavu a vytáhnul šlehačku.

Pche, a mně ji na lívance nedal.

Ze zásuvky vyhrabal nůž a zády k nám se pustil do díla. Neviděla jsem, co tam vyrábí, a podle napjatého a očekávajícího pohledu mojí holčičky to netušila ani ona. Div sebou nedočkavě nevrtěla a neškubala. Očekávala jsem její návrhy na špionáž, ale nic se nedělo. Asi vážně chtěla překvapení.

Tohle nemá po mně…

„Už to bude,“ řekl klidně v doprovodu crčící šlehačky Edward. Ještě asi tak minutku si tam pohrával, než se s vítězným pohledem podíval po mojí malé. Na bradě byl zašpiněný od borůvek. V jeden prchavý okamžik jsem samu sebe viděla, jak můj jazyk po tom místě klouže a otírá tak tu otravnou namodralou šmouhu. Jenomže tím moje vize rozhodně nekončila. Ty dlouhé, štíhlé prsty mi zajely do vlasů, aby je mohl v pěsti sevřít a zaklonit mi hlavu. Temné oči si mě náruživě měřily…

Ach Bože, dej mi sílu! Byla jsem rudá snad všude.

Nenávist! Nezapomínej, nenávist!

Edward si mě překvapeně prohlédnul a pak už s tím výtvorem kráčel k nám. Byla to miniatura hradu. To by poznal i blbec. A taky mi bylo jasné, že obyčejný člověk by si s něčím podobným hrál několik hodin. Brada mi značně klesla a já koukala jako naprostý pitomec. Bylo to vážně krásný.

Stejně užasle na to koukala i Nessie.

„Princezna přece patří na hrad,“ oznámil ledabyle, ale koutky mu spokojeně pocukávaly.

Postavil to dílo na stůl, k dětské židličce, a pak mi malou ukradl z náručí. Ta se konečně dostala z toho okouzlení a teď se mu v náručí doslova nedočkavě cukala. A tleskala si ručičkama. V tu chvíli mi došlo, kdo tohle taky dělá. Alice! Když najde něco, co se jí líbí až příliš. Další protočení očí.

Edward pohotově usadil malou do její židličky a té právě očička téměř svítila.

Nechtěla jsem tomu idiotovi odpustit tak rychle a snadno, ale pokud se bude chovat takhle, asi to moc dlouho s tou mantrou o nenávisti nevydržím. V duchu jsem nad tím zjištěním zaúpěla.

„Tak já vás tu nechám. Potřebuju cvičit,“ pověděla jsem klidně a zvedla se.

Housle přece jen odpočívaly až moc dlouho.

A ještě než jsem zmizela v chodbě směrem ke koupelně, oba se na mě otočili a široce se usmáli.

Jo, tohle ještě bude těžký!

Moc těžký!

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 14: