Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 30. kapitola

01.08.2011 (08:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 64× • zobrazeno 9975×

30. kapitola

Podala jsem Edwardovi Hrozny hněvu a potichu sledovala, jak vytahuje jednotlivé obálky. Sama jsem neměla odvahu do nich znovu nahlédnout. Edward usoudil, že bude nejlepší, když je přečtu všechny, abych měla jasno v tom, co se asi tak mohlo stát, a pak se uvidí. Takže jsem to nechala na něm.

Pečlivě si obálky prohlížel a dopisy seřadil podle data. Uvědomila jsem si, že na něco takového, jako je datum, jsem vůbec nehleděla. Prostě jsem četla, jak se mi dostaly pod ruku.

Zalezla jsem si do postele a čekala, co bude. Už mi bylo celkem dobře. Teploty ustoupily, a tak se blížil čas návratu domů. Nemohla jsem to oddalovat věčně. Čekala mě práce, ze které mě Edward omluvil, ale i tak jsem měla špatné svědomí, protože jsem toho po zranění kotníku ještě moc nenapracovala, a taky rodiče. Máma mi párkrát volala. Chtěla přijít, ale to jsem odmítla s tím, že bych ji mohla nakazit. A tak tu se mnou byl jen Edward, což mi naprosto vyhovovalo.

„Ty dopisy byly posílány v rozmezí zhruba jednoho roku,“ promluvil náhle Edward. „První má datum 14. 4. 1988 a poslední je z léta následujícího roku, chodily každý měsíc. Je jich přesně jedenáct,“ řekl a podíval se na mě, a když jsem nereagovala, začal číst první. Pozorně jsem ho sledovala, abych viděla, co si myslí, ale ve tváři se mu nepohnul ani sval.

Přečetl první, druhý, třetí… šestý, sedmý… Trvalo to celou věčnost. Nervozitou jsem si začala kousat ret. Edwardovy oči hbitě kmitaly po jednotlivých řádcích. Nedokázala jsem na něm poznat, co si zrovna myslí.

„Tady zmiňuje dítě poprvé,“ řekl najednou, strčil mi před obličej papír a ukázal na větu. Byl to ten dopis, na který jsem narazila i já. „Je to o půl roku později.“ Rozpačitě si promnul bradu a opatrně se na mě podíval.

Půlrok… a to mu tam ještě pár dopisů zbývalo. Mlčela jsem. Nebylo co říct.

Po další asi půl hodině dočetl, složil poslední dopis a vrátil ho do obálky. Pak je srovnal a uložil zpět do knihy. Sledovala jsem jeho počínání a čekala jakýkoliv náznak něčeho… čehokoliv.

„Takže?“ vyhrkla jsem. Nevydržela jsem už mlčet. Musela jsem vědět, co zjistil. Jestli teda něco zjistil.
„Rozešli se,“ řekl.
„Rozešli? A co to dítě?“ Ani jsem nevěděla, zda to chci vědět. Možná by bylo lepší zůstat v nevědomosti, ale prostě jsem se neudržela. Musela jsem zjistit pravdu.
„Nechceš si to raději přečíst sama?“ navrhl. Asi pro něj nebylo nejsnadnější vykládat mi o románku mého otce. Zavrtěla jsem hlavou. Bude jednodušší slyšet to od něj. „Dobře,“ povzdechl si.

„Oba byli zřejmě zadaní, aspoň podle toho, co ta žena píše.“
„Táta už byl s mámou,“ zamumlala jsem. V roce osmdesát osm byly manželé už dobré tři roky. Edward moji poznámku nekomentoval a pokračoval. Jeho hlas zněl, jako by mluvil o tom, co se bude podávat v restauraci k večeři.
„Scházeli se tajně. Jí se to moc nelíbilo, dokonce se tam párkrát vyskytlo slovo rozvod,“ odmlčel se. Zděšeně jsem se na něj podívala. Klid. To se přece nestalo. Dýchej, Bello. „Ale zdálo se, že on o to nestál, usuzuju tak z jejích reakcí. Dokonce se zdálo, že to mezi nimi začíná chladnout. Hlavně z jeho strany. Ona mu neustále vyznává lásku a chce ho pro sebe. A pak se tam objeví zmínka o dítěti a…“ zarazil se.
„A co?“ Proč mlčí? Co se mohlo stát?
„Tvoje máma byla v tu dobu těhotná taky.“
„Cože?“ vykulila jsem oči.
„Píše tam něco jako, že ona, tím myslí tvou matku, děti přece mít nemohla, že to není možné a ona mu dá dítě. Zdála se celkem odhodlaná.“ Takže byly těhotné současně? Bylo to čím dál lepší. Přejela jsem si rukou přes obličej, abych sebrala ztracenou rovnováhu.
„Pokračuj,“ vybídla jsem Edwarda tiše.
„Přesvědčuje ho, aby byl s ní. Že ona je pro něj tak pravá. Zdá se, že to tvůj táta chtěl ukončit, ale ona se nechtěla dát. A přitom byla zjevně sama zadaná.“ Musela jsem se hořce pousmát. Přišlo mi to, jako bych slyšela náš příběh, aspoň trochu. Přísavka byla ta cizí žena, která svého milého neustále chtěla zpět, i přesto, že to je zbytečné. Jaká ironie.
„Je tam ještě něco?“ zeptala jsem se roztřeseně. Přikývl, ale moc radostně nevypadal.
„Vyhrožovala, že to řekne tvé matce.“
„A řekla?“
„Nevím. To je v posledním dopise. Končí to tím.“

A je to. Vím všechno, nebo aspoň tu část, která se dá vyvodit z dopisů. Kdybych tušila, kolik to přinese problémů, pěkně bych se na nějaké uklízení vybodla. Mohla jsem si ušetřit spoustu starostí a žít v blahé nevědomosti. No nebylo by mi líp? Bylo.

„Netrap se tím.“ Edward mě objal a líbnul do vlasů. Schoulila jsem se mu do náruče, ale nedokázala se tím netrápit.

Někde mám sourozence. Je asi tak starý jako já. Táta podvedl mámu a tu cizí ženu přivedl do jiného stavu ve stejné době jako mámu. To je… hrozné. Spal s oběma najednou nebo co? Přišlo mi to zvrhlé, pokrytecké.

„Jak se budu teď moc podívat na tátu? A co teprve na mámu. Nedokážu se před ní přetvařovat a dělat, že nic.“
„Promluv si s tátou,“ řekl jednoduše. Vystřelila jsem do sedu.
„Cože?“
„Zeptej se ho na to. Jedině tak můžeš zjistit pravdu,“ radil mi. Myslel to dobře, ale představa, že bych s tátou mluvila o intimním životě a ještě k tomu o jeho, který nebyl zrovna bez poskvrny… Ne, nikdy.
„Nejde to.“
„Jistě, že to jde. Je to tvůj táta. Prostě se ho zeptej a pak uvidíš, co dál.“

Ono se to řekne. Jenže… já nevím.

×××

Edward mě dovezl před hotel, ze kterého okamžitě vystřelili naši. Zmučeně jsem se na něj podívala. Tohle nezvládnu. Stiskl mi ruku a usmál se na mé rodiče. Já klopila zraky na zem a přemýšlela, jestli nemáme nový odstín kamínků.

„Bello, tys nám dala.“ Máma mě pevně objímala. „Takhle v noci zmizet.“
„Promiň,“ pípla jsem, najednou přemožená vším tím kolem. Prostě toho bylo moc.
„Ale já se zase tolik nezlobím,“ uklidňovala mě máma, když zahlédla první slzy.
„Já vím.“ A rozbrečela jsem se naplno.

Nevím, co to se mnou bylo. Ale jak jsem je tam tak viděla a do toho ještě mámina starost o mě… Okraj přetekl a nešlo to zastavit.

„Pojď, půjdeme domů,“ vzala mě máma kolem ramen a vedla ke vchodu. Všimla jsem si, jak se na mě táta obezřetně dívá. Pravděpodobně si pamatoval, jak jsem se k němu chovala předtím. Neřekl ani slovo, jen vzal od Edwarda mou tašku a šel za námi.

Máma mě zavedla do pokoje a, i přes mé velké protesty, mě donutila lehnout si. Odmítla jsem aspoň brát si pyžamo a natáhla se oblečená. Pak mi donesla čaj a bábovku, kterou prý upekla jen pro mě. Byla jsem jí vděčná za tu starost.

Nechala mě odpočívat, takže jsem měla dost času na další přemýšlení. Stále jsem nebyla rozhodnutá, jak se zachovat. Ale asi to bylo snadné. Měla jsem totiž dvě možnosti. První, užírat se tím a donekonečna nad tím dumat. No a za druhé, jít za tátou a vyjasnit si to jednou provždy.

Druhá možnost byla samozřejmě lákavější, bohužel však taky o mnoho těžší.

S povzdechem jsem se přetočila na bok, abych dosáhla pro medvěda od Edwarda, do kterého jsem zabořila obličej.

Dám tomu čas. Pár dní mě už nezabije. Dojdu s tím za tátou, ale musím k tomu najít co nejvhodnější příležitost, což nebude jen tak. Zatím to počká.

×××

„Zdar marode, no kde se flákáš?“ hulákala Sue, jen co vešla ke mně do pokoje. Usmála jsem se, jinak to nešlo.
„To víš, nechtělo se mi makat, tak jsem si užívala.“
„Hahaha. Jak ti je?“ sedla si naproti mně na postel a nohy skrčila pod sebe.
„Už je to dobrý. Měla jsem jen nějaký virus nebo co,“ řekla jsem a mávla rukou.
„No fajn. Vaši strašně plašili a vyplašili všechny ostatní. Ještěže tě Edward našel. Cos blbla?“ Hm, tak to bude problém. Ráda bych se jí se vším svěřila, ale zatím nebyla vhodná doba. Ne, že bych Sue nevěřila, ale ona ráda mluvila a nikdy není jisté, že by to náhodou neprozradila. Edward je a zatím zůstane jediným člověkem, který zná celou tu pitomou historii.
„Ale, nějak jsem tady toho měla plný zuby. Znáš to, ne?“
„Tak to znám dost dobře, ale hotel si tě přitáhne zpátky.“

Povídaly jsme si pak po zbytek odpoledne, které uteklo jako voda. Sue byla prostě bavič, i když se o to ani nesnažila, se kterým to nešlo jinak, než se smát. Trudomyslná nálada byla pryč a já se dokázala aspoň trochu uvolnit.

Večer jsem chtěla jít do restaurace navštívit Rosalii a Emmetta, ale máma mi to zakázala. Měla bych se šetřit a jít si brzy lehnout. Na návštěvy bude ještě spousta času. Byla jako generál.

S našpulenou pusou jsem se přesunula zpět k sobě, kde mě tak našel Edward, který mi musel pro tento večer stačit, takže jsem byla nakonec víc než spokojená.

Jak jsme se tak líbali a objímali, dostala jsem na něj strašnou chuť. Během mé nemoci nebyla na něco takového nálada, a pak myšlenky. Teď bylo obojí.

Zajela jsem mu dlaněmi pod košili a pohladila ho po pevném břiše. Pomalu jsem rozepínala titěrné knoflíčky, které mi neustále vyklouzávaly z roztřesených rukou. Byla jsem zhruba v polovině, když mě za zápěstí chytily jeho ruce a zastavily mě.

Zmateně jsem se na něj podívala.

„Teď ne,“ zavrtěl hlavou.
„Proč? Myslím, že teď je ta nejvhodnější chvíle,“ zavrněla jsem a políbila ho na bradu.
„Bello,“ zaúpěl.
„Co je?“
„Za dveřmi jsou vaši, každou chvíli sem může někdo přijít,“ vysvětlil mi své obavy.
„Ať si přijde.“

Kašlala jsem na to. Já se chci pomilovat se svým přítelem, co je na tom špatného.
„Bello, ne.“ Uvěznil mě ve svém objetí tak, že jsem se nemohla ani hnout.
„Edwarde,“ chtěla jsem smlouvat, ale přísně se na mě podíval.
„Buď hodná.“
„Nechci,“ zavrtěla jsem se.
„Zkus to,“ líbnul mě na nos.
„Je to děs,“ povzdechla jsem si zklamaně a opřela si mu hlavu o rameno. Jednou paží mě držel okolo ramen a druhou si pohrával s našimi prsty.
„Já vím, ale slibuju, že něco vymyslím.“
„Pospěš si s tím,“ nabádala jsem ho.
„Určitě. A jak jsi na tom? Přišla jsi něco?“ Dobře jsem věděla, na co se ptá. Sklopila jsem oči a sledovala naše spojené ruce. V tichu, které zavládlo, bylo slyšet jen obíhání vteřinové ručičky.
„Promluvím s ním.“
„Je to správně,“ souhlasil.
„Ale až bude vhodná chvíle,“ dodala jsem. „Ono to ještě počká.“
„Bello, čím víc to budeš oddalovat, tím to bude horší.“
„Nechci to oddalovat. Jen počkám na vhodný okamžik. To je vše,“ bránila jsem se, ale tušila jsem, že má pravdu.
„Jak myslíš.“
„Můžeš tu ještě chvíli zůstat?“

×××

Měl pravdu. Bylo to horší. Nevydržela jsem s tátou v jedné místnosti. Začala jsem se vyhýbat i mamce, protože jsem se bála, že se prořeknu. Stálo to za starou bačkoru.

Hodně času jsem trávila u Edwarda, případně s některým z jeho sourozenců. Občas jsem si vyšla se Sue. Prostě cokoliv, jen abych nemusela zůstat doma s našima a mluvit s nima.

Stále jsem si opakovala, že čekám na tu správnou chvíli, ale… Edward mi jednou řekl, že je to jen výmluva. Tenkrát jsem mu odporovala, jenže teď jsem začínala mít pocit, že je na tom něco pravdy. Byla jsem jen příliš zbabělá, abych to řekla nahlas.

Do toho, co se dělo u nás, mi ještě pila krev Přísavka. Ta ženská musela přijít o rozum, to je jisté. Nosila se po hotelu, jako by jí snad patřil, div se před ní všichni nemuseli klanět. Měla jsem jí po krk. No, a protože byla situaci dost vyostřená a já v sobě zadržovala spoustu vzteku, i když asi ne všechen byl namířen proti ní, jednoho dne jsem se neudržela a zastavila ji na chodbě.

Zdála se překvapená mým výpadem, ale brzy se vzpamatovala a vrátila se do své role chladné královny.

S klidem se na mě dívala, jedno obočí zdvižené a její výraz byl jasný. Jsi nula, jen se na sebe podívej.

„Ty náno jedna,“ reagovala jsem na to. „Proč už konečně nezmizíš a nedáš nám tu pokoj. Nikdo tu o tebe nestojí. Vypadni už,“ rozčilovala jsem se.
„Ale drahoušku, proč ten křik. Vyjadřuješ se jako holka z ulice, nemáš vůbec žádnou úroveň,“ zavrtěla hlavou a nakrčila nos. Hlasitě jsem funěla a zatínala pěsti. Ona mi bude vykládat něco o úrovni.
„Proč to děláš? Na co, sakra, ještě čekáš?“
„Dobrá otázka - a mám i odpověď,“ pousmála se sebevědomě. „Čekám přeci na Edího. Nebude to dlouho trvat a vrátí se ke mně. Myslím, že už jsme o tom mluvily, nebo ne?“ Dlouhým ukazovákem si poklepala na rty. „Ano, vzpomínám si na to. Nerada opakuju všechno dokola.“
„Ty jsi vážně cvok. Zmiz odsud,“ zasyčela jsem ještě a odcházela. Za mnou se nesl její libý zvonivý smích. Mrcha.

Do háje. Nechala jsem se unést. Měla jsem ji nechat na pokoji. Jak se to říká. Nedráždi hada bosou nohou? Jo, to je ono. A já se v tu chvíli do křížku z jednou zmijí pustila.

Tahle kapitola je s věnováním, a to pro všechny komentující, kteří mě ženou dál a dál v našem příběhu. :)

Myslím, že je konečně jasné, že se nejedná o Bellinu matku, jak si většina z Vás myslela. I Charlie je jen člověk a ti prostě chybují. Snad mu to Bella nakonec odpustí a Vy taky.

Máme tu další kulatiny. Třicet... Když jsem začínala povídku psát, ani mě nenapadlo, že se jednou dostanu tak daleko a můžu říct, že zatím nekončím. Děkuju Vám za podporu, kterou mi svými komentáři poskytujete. Moc mě to těší a vážím si jí. Díky. :)

29. kapitola ϰ SHRNUTÍ ϰ 31. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 30. kapitola: