Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 21. kapitola

26.06.2011 (10:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 77× • zobrazeno 11829×

21. kapitola

Slastně jsem se protáhla a užívala si tu pohodu. Poslední volný den. Zítra se ze mě opět stane člověk způsobilý k práci. Musím si to ještě užít. Nehodlala jsem vstát dřív jak v poledne. Zívla jsem a rozhodla se ještě na chvíli spát, bylo teprve deset, takže času moře.

Ovšem ani ta malá radost mi nebyla dopřána. Sotva jsem zavřela oči, zaklepal někdo na dveře mého pokoje. Chtěla jsem dělat, že tu nejsem, takže jsem byla jako myška. Klepání už se znovu neozvalo, bylo ticho a klid. Usmála jsem se tomu, jak hezky mi to vyšlo, překulila jsem se na druhou stanu a…

Ozvala se rána jako z děla a já sebou mrskala na zemi jako ryba na suchu.

„Auuu,“ zavyla jsem a mnula si naražený bok. Kam zmizela postel?!

V odpověď na mé nadávání a naříkání jsem zaslechla tichý smích. Ten zvuk byl v mém pokoji, kde jsem byla sama tak nějak navíc. Rychle jsem otevřela oči a hledala viníka.

Netrvalo to dlouho. V křesle pod oknem seděl Edward. Při pohledu na mě, zamotané v peřině tak, že jsem se nemohla zvednout, se nejspíš dobře bavil.

Hodila jsem na něj ten nejkyselejší škleb, jakého jsem v tu chvíli byla schopná, a stále se pokoušela osvobodit své končetiny.

Teď se rozchechtal nahlas a to mě ještě víc popudilo.

„Hahaha, jsem ráda, že se pán dobře baví.“
„Ukaž, prosím tě.“ Zvednul se, přešel ke mně, chytil mě pod lokty a zvedl do výšky. Peřina se mi snesla k nohám a já byla konečně volná.

Místo, aby mě pustil, mě k sobě přitiskl a objal kolem pasu. Byla jsem dobrých deset čísel nad zemí. Obličej jsem měla ve stejné úrovni s jeho. Opřela jsem se do jeho ramen a chtěla ho odstrčit. Za to, jak se mi smál, si nic jiného ani nezasloužil, ale nedal se. Bylo to jako tlačit do skály. Ani se nezachvěl. Místo toho mě hypnotizoval a jeho úsměv naznačoval pouze zvednutý koutek rtů.

Trochu jsem se uklidnila a chystala se hrát si na ledovou královnu. Byla jsem na něj naštvaná, no ne? Jenže… Když mě políbil, nevydržela jsem odolávat. Teda jo, ale asi tak… dvě vteřiny. Počítá se to vůbec? Asi ne.

Obmotala jsem mu ruce kolem krku a nechala se unášet na vlnách lásky.

„Ahoj,“ zašeptal, když mě postavil na zem a opřel si své čelo o mé.
„Ahoj.“
„Je hezké vidět tě takhle po ránu.“
„Hmm, tak to se neshodneme,“ oponovala jsem. „Nejsem si vědoma, že bych tě pozvala dovnitř.“
„Zapomnělas, já nepotřebuju pozvání,“ pousmál se sebevědomě.
„Óóóó, tak to pardón, že jsem něco řekla.“ Chtěla jsem se vymanit z jeho náruče, ale držel mě pevně.
„Ale no tak. Je na tebe krásný pohled, když spíš.“
„To mi ani neříkej,“ chytala jsem se za hlavu, protože mi představa, že mě při spaní někdo pozoruje, přišla… přinejmenším divná.
„Jsi krásná,“ řekl a znovu mě začal líbat.

On mě naprosto zbavoval rozumných myšlenek. Při jeho polibcích jsem byla mimo svou mysl. Stávala se ze mě hadrová panenka, se kterou by si mohl dělat, co chce. Doufala jsem, že neví, jakou má nade mnou moc. Určitě by toho pak zneužíval, i když ho samozřejmě nepodezřívám z nějakých… zkrátka, změnil se, nebo byl takový vždycky a to jeho pitomý chování bylo jen pitomý chování. Tečka.

Prohrábla jsem mu rukama vlasy a víc se k němu natiskla.

„Ťuky, ťuk.“ Sue na nic nečekala a strčila hlavu do dveří.
„Jej, ehm, pardon, já… omlouvám se. Nevěděla jsem,“ blekotala, když jsme se na ni oba otočili. „Já… hmm, moc vám to spolu sluší,“ plácala dál, místo aby mlčela.
„Tak to je fajn, Sue. Potřebovala jsi něco?“
„Já jen, no, chtěla jsem si pokecat, ale… přijdu jindy. Nebudu rušit. Mějte se.“ Několikrát přehnaně zamrkala, zamávala a zase za sebou zavřela.

„A je to venku,“ povzdechla jsem si.
„Co?“ nechápal.
„Pokud si někdo doteď nevšiml, že se tady něco děje, teď už nemá šanci to přehlédnout. Myslím, že jsme se stali oficiálně… párem.“ Trochu jsem zaváhala před posledním slovem. Byli jsme pár? Kdo ví. Vzhledem k jeho současnému stavu "zadaný" – ale ne se mnou – jsem byla poněkud zmatená.
„A to je špatně?“ zeptal se s kamennou tváří.
„No, já nevím. Je?“ tázavě jsem se na něj zadívala.
„Řekl bych, že je to dobře,“ pokrčil ledabyle rameny. Pořád jsem na něj zírala, až se vesele usmál a dodal: „Je to moc dobře.“
„A co tvoje přítelkyně?“ nenechala jsem se unést tím krásným pocitem, který se mi rozléval uvnitř těla.
„Moje přítelkyně je pro, nebo snad ne?“
„No, nevím, jestli si nepleteš pojmy, miláčku, mluvím tu o tvé minulé současné přítelkyni, nebo co vlastně je,“ napověděla jsem mu.
„Sylvie,“ zamručel.
„Trefa. Takže?“
„Takže to s ní ukončím. Hned jak se tu ukáže, rozejdu se s ní. Měla by se za týden vrátit. Souhlasíš?“ Ha, takže to chce s přísavkou ukončit. V to jsem snad ani nedoufala. A ještě takový zodpovědný přístup.
„Jasně. Tak to bude nejlepší. Díky,“ usmála jsem se a objala ho. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a zavřela oči. Edward mě políbil do vlasů a jen mě tak držel. Takhle mi bylo skvěle.

×××

Fajn, už jen jedna. To zvládnu, přemlouvala jsem se v duchu. Boj s krabicemi byl už skoro u konce. Zbývala poslední a já byla odhodlaná to s nimi definitivně ukončit. Hromada s věcmi na vyhození se uspokojivě zvětšovala. Všechno vyhodit, nač skladovat zbytečnosti.

„Knížky, no vida.“

Stendhal, Steinbeck, Tolstoj…, ani jsem netušila, jaké poklady se nám tu skrývají.

Knížky jsem vyrovnala hezky do komínku a hodlala zjistit jejich stav. Zbylý obsah krabice jsem vysypala na zem.

„To je krámů,“ mumlala jsem si pod vousy, když jsem vyhazovala sošky dvou koček, mimochodem pěkně děsivých a ještě víc ošklivých. Ani jsem se nedivila, že je máma nechala v krabicích.

Tak rychle, Bello. Čím rychleji to bude, tím rychleji budeš moct jít za Edwardem. Dostala jsem pozvání na oběd a kdo by odolal. Emmett nám přichystá nějakou excelentní mňamku a společnost taky nebude k zahození. Jen se tímhle prokousat.

Chtěla jsem hodit na hromadu k vyhození starý deštník, ale nějak jsem to neodhadla a shodila věž z knížek. Ty se sesypaly s rámusem na podlahu a všelijak se pozotvíraly. No paráda.

S povzdechem jsem si k nim klekla a začala je sbírat, ale z Hroznů hněvu se začaly sypat nějaké papíry.

Obálky.

Nechala jsem knihy knihami a věnovala se svému objevu.

Všechny byly nadepsané stejně. Charlie Swan a pod tím adresa hotelu. Ani jsem nezaváhala a už jeden z nich otevírala. Věděla jsem, že je to soukromá pošta a tudíž mně nepřístupná, ale nemohla jsem si pomoct. Jen jedno nakouknutí, kdo to tátovi psal. Nejspíš to bude nějaký kamarád ze školy nebo tak někdo. A stejně na to mám právo, když už jsem dostala za úkol to tu probrat. Musím vědět, o co jde, abych věděla, jak s tím naložit.

Dvěma prsty jsem uchopila složený list papíru a s mírným zašustěním ho vytáhla ze zažloutlé obálky. Už při prvním pohledu na oslovení mi bylo jasné, že jsem byla vedle jak ta jedle.

Drahý Charlie,

tak moc mi chybíš. Každý den, kdy musím být bez tebe, předstírat…

Někdo zaklepal na dveře. Leknutím jsem sebou trhla a dopisy rychle hodila pod postel.

„Bello, dáš si se mnou oběd?“ ptala se máma, která samozřejmě nečekala na vyzvání. Proč taky. Přistiženě jsem zčervenala. Ten dopis byl určitě od mámy. Začíná to tak… zamilovaně.
„Ne, mám už něco domluveného.“ Pohledem jsem zabloudila k hodinám. „Vidíš, už bych měla jít.“ Pousmála jsem se a dělala jakoby nic.
„Stalo se něco?“ Jak to sakra poznala?
„Neee. Letím. Měj se.“

Dala jsem se na ústup. Nevím, proč na mně hned všechno pozná. Až se vrátím, musím ty dopisy uklidit a vrátit tátovi.

Při obědě jsem to hodila za hlavu a užívala si tu dobrůtku, kterou nám Emmett připravil. Oblizovala jsem se až za ušima. Čokoládový dort jako dezert byl vynikajícím zakončením celého oběda, a když Edward viděl, jak to do mě padá, věnoval mi i ten svůj.

Cpu se před ním jako Otesánek. Ale co, taková jsem já. Dobrý jídlo, to je moje.

„Tak co, švagrová, jak ti chutnalo?“ přišel se pan šéf kuchař zeptat osobně. Jeho oslovení mě trochu překvapilo, ale nikdo, Edward, nic nenamítal. Vlastně nehnul ani brvou. Díval se na mě a tvářil se úplně normálně. Místo odpovědi jsem se jen blaženě pohladila po břiše, což hovořilo za vše.
„Omluvte mě, skočím pozdravit pana Robertsona,“ řekl Edward a odešel ke stolu jakéhosi kravaťáka.

Emmett velmi ochotně zabral jeho místo a usmíval se jako sluníčko.

„Švagrová?“ zopakovala jsem se zdviženým obočím.
„A ne snad?“
„Tak to je ve hvězdách. Rozhodně nejsme tak daleko, takže si to zatím nech,“ mírnila jsem jeho nadšení.
„Fajn, jak myslíš. Ale já vím…“
„Co víš?“ skočila jsem mu do řeči.
„Nic,“ pokrčil rameny.
„Tak co?“
„Nic.“
„Emmette!“
„Bello!“ S ním je to marný.

„Půjdeme?“ Vedle stolu se zničehonic objevil Edward. Naposledy jsem se podívala na Emmetta, který se tvářil jako neviňátko a kývla jsem.

„Tak se mějte, pane tajemný,“ rozloučila jsem se s ním a nechala se odvést z restaurace.

Myslela jsem, že půjdeme třeba ven, ale Edward mě vedl chodbami hotelu. Nic neříkal, jen mě držel za ruku a prostě šel.

„Kam jdeme?“ vyzvídala jsem, protože jsem to nemohla vydržet.
„Překvapení.“ Protočila jsem oči. To mají v rodině, že jsou všichni tajemní jak hrad v Karpatech, nebo je to jen blbý náhodný povahový rys?
„Úsměv.“
„Zapomeň.“

Jsem blbá, ale kam jdeme, mi došlo až skoro u cíle. Skleník.

Doufala jsem, že tam nebude Alice. Chtěla jsem být s Edwardem sama a ne neustále poslouchat její narážky a štěbetání. Až s ní budu chtít mluvit, najdu si ji sama.

„Alice tu není,“ řekl Edward, jakoby mi četl myšlenky.
„Fajn, a co tu budeme dělat my?“
„Překvapení.“

Ach jo!

Kapitola pohotová, bez žádných dramat, ale přeci jen se stalo něco velmi důležitého, co přinese, ne moc příjemné, změny do života mnoha lidí.

Opět Vám musím poděkovat za úžasné komentáře, které mě neuvěřitelně motivují. Asi to tak nevypadá, ale je to tak. Slibuju, že od začátku prázdniny to vidět bude.:)

20. kapitola ϰ SHRNUTÍ ϰ 22. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 21. kapitola: