Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 15. kapitola

Hotel Tentation - 15. kapitolaRande a nehoda... další. ;)

15. kapitola

„Vezmu tě do Seattlu, znám tam jeden moc příjemný bar,“ řekl Jason, když jsem v celé své kráse dorazila do restaurace.
„To by bylo fajn,“ usmála jsem se.

Protože byl v restauraci pouze na jídle a nebyl host hotelu, parkoval na malém parkovišťátku před budovou. Byla jsem zvědavá, čím pojedeme, ale podle jeho vzezření jsem očekávala něco hodně drahého.

Když jsme procházeli recepcí, mávla jsem na tátu a raději ignorovala jeho zvědavý pohled. To bude otázek, až se vrátím.

A co čert nechtěl, zrovna se halou promenádoval pan šéf. Při pohledu na něj jsem mírně znejistěla, za což jsem si taky hned vynadala, ale příhoda z rána byla ještě čerstvá. Když nás zahlédl, zpozorněl a cítila jsem, jak mi jeho oči vypalují dírky do obličeje. Občas přejely na mého společníka, kterého spíš probodávaly. Ale pohled na mě byl takový… zklamaný? Možná, ale taky jsem se mohla mýlit na tu dálku.

I přesto mě jeho pohled rozechvěl a v hlavě se mi rodila taková myšlenka, že třeba není tak… Ne! Je to ten strašnej šéf, opakovala jsem si.

Ale proč mám takovou chuť nechat Jasona Jasonem a běžet k němu. Ach jo.

„Můžeme?“ ozvalo se. Ani jsem si neuvědomila, že jsem se zastavila a zírám na něj.
„Jo, jasně.“ Omluvně jsem se usmála a bez dalšího ohlédnutí šla ven. Je to jen pomatení smyslů, reakce na to, co se odehrálo v té chodbě. Nic víc.

Odpoledne s Jasonem bylo nakonec docela příjemné. Byl zábavný společník a díky tomu jsem mohla chvílemi myslet i na něco jiného než na to, jak se dneska tvářil šéf. Nevím, co mě to tak najednou popadlo. Takhle… taková praštěná jsem přeci nebývala.

Večer mě Jason odvezl zpět do hotelu. Poděkovala jsem mu za milé odpoledne a trochu zaskočeně hledala výmluvy, proč mu nedat svůj telefon, i když to bylo přesně to, co bych měla udělat. Dát mu telefon, začít randit, mít vztah… Nakonec jsem mu ho nedala, to, co mi vylezlo z pusy jako výmluva, mě totálně omráčilo.

„Promiň, ale… je tu někdo…“
„Chápu. Je to ten z recepce?“ zeptal se a řekla bych, že odmítnutí bral sportovně.
„Z recepce?“
„Ten kluk, jak jsme ho tam potkali. Netvářil se zrovna přátelsky, ale na tobě mohl oči nechat a ty na něm také, i když to bych říkat neměl.“
„Vážně?“ divila jsem se.
„Vážně. Víš co? Kdyby náhodou nevyužil té skvělé šance, co se mu tu nabízí, zavolej. Kdykoliv,“ dodal a podal mi bílou kartičku. „Moc rád jsem tě poznal, Bello.“
„Já tebe taky a promiň. Doufám, že nezanevřeš nad hotelem.“
„Neboj, určitě se ještě zastavím. Měj se hezky.“ Vystoupila jsem a zamávala za odjíždějícím Mercedesem. Jo, bylo to hodně drahé auto, přesně jak jsem čekala.

×××

Doma se na mě sesypala hromada dotazů, na které jsem postupně odpovídala, abych ukojila rodičovskou zvědavost. Zdálo se, že táta to vyložil trochu barvitěji, než to ve skutečnosti bylo, a mamka se už chystala na přípravu svatby.

Trochu zchladli, když jsem řekla, že už ho nejspíš v životě neuvidím, ale pak se vzpamatovali a vyptávali se dál. Proč, co, jak…

„Nic se nestalo a nic se nestane,“ zakončila jsem to. „Teď si půjdu lehnout. Dobrou.“

V pokoji mi padl pohled na dárkový koš. Úplně jsem na něj zapomněla. Mávla jsem nad tím rukou, zítra bude času dost. Toužila jsem pouze po tom zalézt si do postele a už tam zůstat. Nějak se mi nic nedařilo. Všechno šlo do kopru a já se sama v sobě vůbec nevyznala. Aspoň, že mě čeká volný den s projížďkou na koni. To bude pohoda.

Osprchovala jsem se a zachumlala do peřin. Usnula jsem téměř vzápětí a to ani nebylo tak pozdě.

Ráno mě zastihlo přece jen v lepším rozpoložení. Vzala jsem si župan a šla si dát snídani, pak si ještě chvíli válela šunky, což jsem ukončila v devět a rozhodla se aspoň trochu uklidit. Takže jsem zbytek dopoledne strávila smýčením prachu, převlékáním peřin, vytíráním a podobnými lahodami. Do toho jsem ještě v rychlosti připravovala oběd, aby si naši mohli dát se mnou.

V jednu jsem padla na gauč a připadala jsem si jako po dvou směnách v restauraci. Chvíli jsem jen tak seděla a pak si uvědomila ještě jednu věc, kterou musím udělat. Nic příjemného.

A tak, jako už kolikrát, jsem vzala koš a nesla ho do kanceláře. Bohužel tam nebyla Esmé, ale pan šéf. Aspoň to konečně vyřídíme jednou provždy. Nechápu, proč si ho prostě nemůže nechat. Myslela jsem, že pochopil, že o nic od něj nestojím. Ale… to bych od něj možná chtěla moc.

„Ááá,“ vydal ze sebe hned, jak mě uviděl. Věděl, odkud vítr fouká. Tak to s ním možná nebude tak hrozné.
„Přesně. Ještě jednou ti opakuju, že o to nestojím, tak už mi to nestrkej do pokoje. Jestli to chceš napsat, abys na to nezapomněl, klidně,“ nabídla jsem mu.
„Paměť mám dobrou, ale díky,“ pousmál se, možná to nebylo ani pousmání. Jen líně zvedl jeden koutek. Moje srdce dostalo nějaký šok nebo co, protože začalo vyvádět jako splašené. 
„Tak já už půjdu,“ řekla jsem a zamířila ke dveřím. Byla jsem ráda, že to proběhlo bez problémů a nějakých dotyků. Jenže… moji ruku na klice přiklopila jeho horká dlaň.

Zvedla jsem k němu oči a namáhavě polkla. Proč já?

„Jaké bylo rande?“ zeptal se z ničeho nic. Aha, tak o to mu jde.
„Do toho ti nic není,“ odbyla jsem ho a chtěla jít, ale nepustil mě.
„To se mýlíš. Co je zač, co?“ zněl naštvaně. Hlas měl ostrý jako břitva.
„Je to moje věc. A když dovolíš, mám program.“ Vyškubla jsem se a zbaběle utekla.

×××

„Tak jak jsme se to učili. Pěkně pomalu… Uvolni se trochu, sedíš jako pravítko,“ radil mi Jasper.
„No jo,“ zahučela jsem. „Tobě se to mluví,“ brblala jsem si pod vousy.

Jasper se mnou tentokrát nejezdil, jen stál u ohrady a křičel povely.

Z minula jsem si něco málo pamatovala a v sedle jsem se už cítila jistější, ale stejně jsem se bála, aby se kůň nestal pánem situace a já neskončila pěkně tvrdě na zemi.

„Fajn, vidíš, jak ti to jde.“ Poslušně jsem kroužila dokola. „Možná bychom mohli do lesa. Jen na kraj,“ dodal, když viděl moje zděšení. „Počkej na mě, jen si dojdu osedlat Viga. Mohla bys zatím dojet támhle na cestu. Není to daleko.“
„Ale já…“
„To zvládneš,“ fandil mi a šel do stájí.

Tak jo, Bello, víš, co máš dělat, ne? Tak jedem.

Navedla jsem Daphné správným směrem a pak ji lehce pobídla. Krásně poslouchala a já byla spokojená, jak je to bez problémů.

Dojela jsem k lesu a chvíli čekala.

„Bello! Promiň, ale musím skočit do hotelu. Vydržíš ještě chvíli?“ zavolal na mě Jasper. 
„Počkám.“

Ale nebavilo mě to. Usoudila jsem, že když jsem zvládla bez dozoru dojet až sem, zvládnu ještě kousek po kraji lesa. Co by se mi mohlo stát? Cesta je tu celkem slušná.

Krokem jsem se šinula po cestičce a užívala si to. Tu svobodu, volnost. Jako bych byla na světě sama.

Daphné poslouchala, což mě ukolébalo a moje myšlenky lítaly všemi možnými i nemožnými směry. Bylo tu tak krásně. Jak jsem mohla žít tak dlouhou dobu v Londýně. Ne, že by tam bylo nějak hrozně, ale doma je doma. Tady je to nejhezčí.

V létě musím jet někam do hor. Na pořádnou túru. Když jsem byla malá, jezdili jsme každé léto s našima do pronajaté chaty v horách a týden tam šmejdili. Bylo to fajn, už jsem to nezažila pěkně dlouho.

Někdy bych si přála vrátit se zpátky do dětských let, kdy bylo všechno tak jednoduché, nemusela jsem se o nic starat. Nikdo ode mě nic nečekal. Prostě klid a pohoda. Jedinou mou starostí bylo, s čím si budu hrát a s tím jsem si hravě poradila.

Dospět je na nic, spousta povinností a hlavně nepříjemností. No jo, ale život už je takový. S tím já nic nenadělám.

Ne, že bych se měla nějak špatně, to zase ne. Měla jsem ráda svou práci, žila jsem na hezkém místě, měla jsem fajn rodiče, kamarády… jen někteří lidé v mém okolí mě vytáčeli do vrtule.

A už jsme zase u toho. Pokaždé se v myšlenkách dostanu k němu. Nemůžu mít chvilku klid.

„Na vyjížďce?“ ozvalo se za mnou. Nadskočila jsem a rychle se chytala, abych nespadla. Daphné to asi připadalo jako povel a zastavila.

Abych se nemusela otáčet, přešel dopředu a chytil uzdu.

„Rád tě zase vidím,“ řekl. Nebyla jsem si jistá, jak to myslí, jeho výraz byl nečitelný.
„Tak to já říct nemůžu. Byl bys tak laskav a uhnul mi z cesty? Musím zpátky.“
„Kam ten spěch. Pár minut tě nezabije. Co že jsi tu sama? Divím se, že tě Jasper pustil tak daleko samotnou, když na koni sedíš podruhé,“ konverzoval dál.

Chtěla jsem namítnout, že nejsem daleko, ale to bych kecala. Tam, kde jsem čekala pár stromů a výhled na stáje a ohrady, byly jen stromy a na druhé straně taky. Ups. Nechtěla jsem jet jen kousek a počkat na Jaspera?

„Nejsem malé dítě, vím, co zvládnu,“ dušovala jsem se, ale zase tak moc jistá jsem si nebyla. Když v dálce zabublala bouřka, docela jsem se vyděsila. Byl to jasný povel k návratu.
„Musím jet, než se to sem přižene,“ řekla jsem statečně a překvapeně koukala, jak šéf pustil uzdu a ustoupil.

Fajn a co teď? Neměla jsem tucha kudy pryč. Ale jak jsem řekla, nejsem malé dítě, takže to nějak zvládnu. Prostě jsem Daphné otočila a jela rovně.

„Nechci ti radit, když jsi ta dospělá, ale jedeš špatně,“ zaslechla jsem za svými zády šéfův hlas. No super, teď se před ním ukážu jako naprosto neschopná.
„Neboj se, já vím, kudy mám jet,“ prskla jsem a pokračovala.

A pak se to stalo. Ohromná rána přímo nad našimi hlavami. Daphné sebou trhla a už utíkala vpřed bez ohledu na to, že jí vlaju na hřbetě, zuby nehty se držím a příliš se mi to nedaří.

Daphné hnala jako o život a já se neudržela a v plné rychlosti spadla jako hruška.

Náraz to byl tvrdý, na chvíli jsem měla pocit, že mám vyražený dech, ale pak jsem se přece jenom nadechla. Bolela mě záda a pravá noha… bolelo mě všechno.

„Ježiši, jsi celá? Nehýbej se, jen mi řekni, jestli tě něco bolí,“ ptal se naléhavě šéf.
„Všechno,“ pípla jsem. Opatrně mi prohmatával ruce, nohy, žebra, výš si naštěstí netroufnul. I přesto, v jakém jsem byla stavu, bych mu za to dala jednu pěknou do zubů.
„Zlomené asi nic není. Jen pravý kotník bude asi naražený. Měla jsi pořádnou kliku. Pojď, odnesu tě do hotelu.“ V tu chvíli začalo jako na povel pršet… ne pršet pořádně lejt.

Šéf mě zvednul co nejopatrněji do náruče, ani jsem se nebránila, sama bych asi nedošla, kotník mě bolel jak čert a ani jinde na těle jsem na tom nebyla nijak extra dobře. Zasténala jsem, jak mě změna polohy zabolela.

„Promiň,“ omluvil se tiše, že jsem ho přes šumění deště ve větvích skoro neslyšela.

Šel rychle, asi abychom nezmokli, ale to se nemusel bát, protože jsem byla mokrá skrz na skrz a on zrovna tak. Ani jeden z nás nic neříkal. Cítila jsem se divně. Pořád se od něj odtahuju a bráním se jakémukoliv kontaktu a teď se nechám nést. Je fakt, že mi nic jiného nezbylo. Ale abych se přiznala, ani mi to tolik nevadilo. Když nepočítám bolest v noze, bylo mi v jeho pažích příjemně. Což by rozhodně být nemělo.

Stromy před námi začaly řídnout a já už se těšila, až uvidím park a zdi hotelu, ale to se nestalo. Před námi se objevil malý dřevěný domek, vypadal docela udržovaně, trávník byl trochu vyšší, ale k té stavbě se to nějak hodilo.

„Tohle není hotel,“ poznamenala jsem, kdyby si toho náhodou nevšiml.

 


Tak, konečně je tu další díl. Vím, že to trvalo a příště to bohužel nebude lepší, ale zase to přejde a dílky budou přibývat pravidelně.

Především moc děkuju za Vaši trpělivost a krásné komentáře, které jste mi zanechali u minulé kapitoly.:)

A co teď? Kam to Edward Bellu vzal? Co myslíte? A stane se něco?


14. kapitola ϰ SHRNUTÍ ϰ 16. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 15. kapitola:

 1 2 3 4 5 6 7   Další »
63. ChantalleBooker
10.12.2017 [2:21]

Tak mám dojem, že ji tam Jasper nenechal samotnou náhodou :D.

62. kiki1
30.03.2013 [8:36]

kiki1 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.03.2013 [0:30]

BadLovelyLucyBella je chodící pohroma. Emoticon Úžasný díl a přestože jsem si řekla, že už musím jít spát a budu pokračovat až zítra, tak musím ještě aspoň jeden dílek, nebo neusnu. Emoticon

25.02.2012 [15:33]

ChristieVampy Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

59. Kačka
03.08.2011 [20:53]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

58. EdBeJa
03.07.2011 [10:15]

EdBeJa Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.06.2011 [21:22]

Danca95Achjo, jak že se dává facka vymyšlený postavě a ještě k tomu přes internet? Trubka jedna! Jason se zdal fakt super, a ona ho takhle nechala jít! Měla si ho nechat aspoň v záloze, což vlastně má, ale stejně! Aspoň mu měla říct, že se ozve a ne říct, že je tu někdo! Fajn, fajn, protiřečim si sama proti sobě! Nejdřív chci, aby byla s Edwardem a pak tohle! Ale já chci, aby vyhrála! Emoticon Bohužel, pro ni už je asi pozdě, když si toho všiml i Jason, tak je to jasný. I když, to je nám vlastně jasný už jen z jejích myšlenek.
Emoticon
Mám husinu, a to nejen proto, že ta kapitola je vynikající. Přesně takhle jsem totiž spadla i já z koně, tak jsem si trochu zavzpomínala. Ale to je teďka fuk, hlavní je, že jí se nic vážnějšího nestalo. Ale je dobře, že tam Šefik byl! Nedokážu si představit, co by tam sama dělala, i když je pravda, že by ji Jasper asi brzo našel. Emoticon Doufám, že to zase nespacká ten blbečeka a konečně ji udolá! A nebo si navzájem vyznaj city.. co Zuzi?! Emoticon Budeš nás trápit hodně dlouho, nebo budou konečně spolu? Achjo, já se nemůžu dočkat, takže jdu na další!! Emoticon
Úžasná kapitola jako vždcyky samozřejmě! Emoticon

06.06.2011 [1:35]

DevilFishVíš, jaký jsem měla naplánovaný sloh? Emoticon Ale tím ušmiknutím koncem ses připravila o další dlouhej koment, takže seru a jedu dál. Emoticon Emoticon

24.05.2011 [17:40]

aLcA0bOrDeRsJa ťa zbožňujem!!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon proste... nemám slov!!! Smejem sa ako keby mi rajblo a neviem prestať!!! Emoticon Emoticon Emoticon Ale fekt.... Komplet prestyš!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

54. Natty
23.05.2011 [22:54]

NattyNo...(stesti, ze me ted nikddo nevidi, protoze tak stastny vyraz bych asi nikomu neobjasnila Emoticon) Tak to, ze Jasona odmitla mi bylo na jednu stranu lito, ale na druhou jsem se tetelila blahem Emoticon Emoticon kezzby byla "první" pusa Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon nadhera!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4 5 6 7   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!