Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hope is always here - Prolog + 1. kapitola

29.04.2013 (20:00) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1825×

Prolog 

„Prosím, ne,“ brečela a rukama se snažila zakrýt si obličej. Nijak jí to nemohlo pomoc, což věděla, ale na nic lepšího se prostě nezmohla. Dokázala jen sedět a čekat, než to s ní skončí.

Celá se třásla od vzlyků, které se ze všech sil snažila zadržet. Bála se. Moc se bála a nejradši by to už měla za sebou, ale takovou radost jí neudělal.

„Ale maličká, neboj, řekni, kde je Katarína Těreškovová, a můžeš jít domů,“ ujistil ji jeho slizký hlas těsně u jejího ucha. Byl tak nepříjemný, až se otřásla a přitiskla ještě blíž ke kmeni stromu, vedle kterého se krčila. Seděla na zemi schoulená v listí a jen čekala, až to s ní skoncuje. Byla tma, takže mu do tváře neviděla, ale podle hlasu ho nepoznala.

Znala pravdu a tak mu ji také řekla. „Ty mě možná necháš odejít, ale sám moc dobře víš, že bych se tu ztratila dřív, než bych došla k nějakým lidem,“ prskla po něm, ale v tu chvíli se jí v hlavě rozsvítila červená kontrolka, která ji měla upozornit, že to přehnala. Mohl by ji klidně zabít a nechat tady. Cítila nutkání omluvit se mu, ale proč by to měla dělat? Neudělala nic, kvůli čemu by se měla cítit špatně. Řekla pravdu, tak co je na tom zlého? To ji přece vychovatelé celé ty roky tloukli do hlavy, tak je teď poslechla, i když to asi nebylo její nejlepší rozhodnutí.

„Vidím, že jsi i chytrá. Dobře, tak jinak. Vím, že ji teď znáš pod jiným jménem, ale víš, kdo z vašeho dětského domova pochází z Ruska. Měla by mít mladšího bratra, ale to nevíme jistě. Tak co? Už si vzpomínáš?“ nadzvedl jedno obočí. Jen na něj překvapeně vyvalila oči.

Došlo jí, o kom mluví. Byla to její nejlepší kamarádka, ale nikdy Lauře neřekla, že se jmenuje Katarína. Ano, měla mladšího bratra, se kterým dřív bydlela v Rusku, kde se narodila, ale když její rodiče byli zabiti při loupežném přepadení, které se nejspíš vymklo kontrole, byli i s Alexejem přemístěni do dětského domova v Praze. Nikdo neví, proč je přestěhovali až do Česka. Vždycky svému sourozenci říkala, že až bude plnoletá, vezme si ho do péče, ale bylo jí teprve šestnáct, takže ho zatím nemohla dostat.

„Nevím, o kom mluvíte,“ procedila skrz zuby. Byla odhodlaná bránit svou nejlepší kamarádku i za cenu vlastního života. Když Laura do domova přišla, Diana se jí už od začátku věnovala a říkala, že tam nějací lidé nejsou moc příjemní, ale když se naučí, jak s nimi mluvit, nebude mít problémy. Staly se z nich nejlepší kamarádky.

Muž naproti ní se jen zle ušklíbl. „Dobře, když to nepůjde po dobrém, bude to muset jít po zlém.“

Než se stačila vzpamatovat a uvědomit si, co to pro ni znamená, už viděla jen tmu a cítila ostrou bolest na temeni hlavy.

1. kapitola

Diana

Naštvaně jsem dupala do schodů, které vedly do patra, a přemýšlela, jak odtud co nejrychleji vypadnout. Nastoupila jsem sem před třemi lety a od té doby zmizeli tři lidé, dva jsou v nemocnici v kómatu a další dva mají trvalé následky, ale nikdo neví, kdy se jim to přihodilo. Z nenadání najednou druhý den nemohli hýbat nohama, rukama nebo měli nějaká vnitřní zranění. A dva jsou mrtví, protože nějakou záhadou vyskočili z okna.

Vletěla jsem jako tornádo do svého pokoje, s hlasitým třísknutím zabouchla dveře a vyndala zpod postele cestovní tašku. Byla jsem odhodlaná odtud utéct jen proto, abych ochránila svého malého bratra. Alexej je to jediné, co mi ze všeho na světě zbylo a co mi je nejdražší. Je mu jen sedm, proto jsem se musela já ujat role naší zachránkyně. Nějak jsem to musela zvládnout.

Ze skříně jsem si vyndala kopičku oblečení a srovnala ji do tašky. Neměla jsem naspěch, jelikož za bratříčkem budu moci jít až za dvě hodiny. To je čas, kdy jsou dovoleny návštěvy na pokojích. Vzala jsem další hromádku a položila ji vedle té předchozí. Tímto způsobem jsem vyprázdnila celu šatní skříň, přilehlé šuplíky se spodním prádlem a později zabalila i dvě bundy, které jsem vlastnila. Jednu na podzim a jaro, druhou na zimu. V létě jsem chodila jen v mikině, a protože teď jsou letní prázdniny, nebudu je venku potřebovat.

Už jsem chtěla vytáhnout třetí příruční zavazadlo, když někdo zaklepal na dveře. Lekla jsem se, ale to nebyl můj největší problém. Horší bylo, že jsem nevěděla, kam ty tašky schovat. Nakonec jsem je hodila k nohám postele, kam ode dveří není vidět.

Otevřela jsem a na prahu spatřila Davida, mého nejlepšího kamaráda. „Di, nevíš, co se stalo!“ vyhrkl zadýchaně a rukou se opřel o futra dveří. „Laura zmizela,“ dostal ze sebe nakonec.

Celá jsem ztuhla, zrak se mi rozostřil a zamotala se mi hlava. Jak se to mohlo stát? Vždyť jsem ji ještě včera večer viděla v posteli – spala jako zabitá. Je pravda, že když může spát dost dlouho, tak to také udělá, ale ráno jsem ji už v posteli nenašla. Říkala jsem si, že nejspíš šla za ostatními, ale ona se ztratila? Ne, ona ne! Byla to tady moje nejlepší kamarádka. No, vlastně jediná. Ona a David se se mnou jako jediní bavili, protože ostatní si mysleli, že by je taky mohlo potkat něco strašného.

Proč ona? Nikdy nikomu nic neudělala. Vždycky dodržovala pravidla a chápala, co je její povinnost. Poslední dobou jsem si říkala, že možná ta zmizení se mnou nemají nic společného, ale teď je ten nepříjemný pocit zpět. Tentokrát se ho tak snadno nezbavím. Nejvyšší čas doopravdy odjet.

Cítila jsem, jak mnou někdo třese, tak jsem líně otevřela oči, ale zaostřit jsem nedokázala. „Dio! No tak, Diano. Není to tvoje vina, tak se na mě podívej. Prosím!“ škemral David. Jeho hlas jsem slyšela jakoby z dálky.

Po dalších pár minutách jsem se vzpamatovala a konečně na něj dokázal zaostřit. „Co se jí stalo? Kdy zmizela? A kde?“ vychrlila jsem na něj s novým zápalem. Chtěla jsem zjistit, co se jí stalo. Chtěla jsem toho, kdo jí něco udělal, chytit a mučivým způsobem připravit o život. Už jsem se nadechovala k dalším otázkám, ale pak mi došlo, že se mi ztratila nejlepší kamarádka a já se tu vyptávám na takové zbytečnosti. Musím odtud dostat Alexeje. A co nejrychleji. „Víš co? Pojď dovnitř, zavři za sebou a všechno mi řekni,“ vybídla jsem ho a rukou hodila do nitra pokoje. Byla to jen malá obdélníková místnost se dvěma postelemi, skříněmi se šuplíky a věšáky a jedním nočním stolkem s lampičkou. Skromné, ale o hodně lepší než v Rusku.

Zaváhal, ale pak se odhodlal a vkročil do pokoje. Zavřel za sebou dveře a tím odhalil má zavazadla. Připravila jsem se na výslech.

Netrvalo dlouho a dočkala jsem se. „Ty někam jedeš?“ zeptal se mě překvapeně a okukoval tašky. Nechtěl se mi podívat do očí, ale já ho chápala. Není to dlouho, co jsem sem se svým bratrem přijela, a teď zase odjíždím. No, dobře, jsou to tři roky, ale mně to pořád připadá jako pár dní.

„Jo, chystám se pryč. Nemůžu tu nechat Alexeje. Lidé tady mizí, umírají nebo se zničehonic zraní a ponesou si to do konce života. Co když další na řadě bude on? Ne, to nedovolím,“ vrtěla jsem horlivě hlavou. Abych zamaskovala svou nervozitu z brzkého útěku, začala jsem si dobalovat  věci. Měla jsem už jednu tašku plnou, tak jsem ten zbytek naskládala do malého příručního zavazadla. Měla jsem vyndané i další dvě tašky, do kterých jsem byla připravena sbalit bratrovy věci.

„Di, nemůžeš od problémů utíkat. Říkala jsi, že tohle se dělo už tam, kde jsi s Alem byla dřív, tak co když tě někdo hledá? Třeba po tobě někdo něco chce, ale nemůže tě najít,“ navrhl nabuzený novou nadějí. Všichni říkají, že já jsem ta, která všechny uklidňuje a rozesmává, ale teď to bylo naopak. Je to milý kluk a docela se mi i líbí, ale nikdy jsem si s nikým nechtěla nic začínat, protože vždy se mohlo stát, že nás přemístí jinam. Měl tmavé vlasy, oči stejné barvy, roztomilý úsměv a svaly mu také nechyběly. Jednou jsem si na tělocviku zvrtla kotník a on mě odtamtud odnesl až do děcáku v náručí. Nikdy jsem mu nepřestala být vděčná.

Je příklad dokonalého muže, který udělá vše pro to, aby jeho dívka byla šťastná, ale to já nikdy neuvidím. Budu dávno před tím, než se to stane, pryč. Určitě na něj někde čeká jeho vyvolená, která ho bude mít ráda, a na mě zapomene. Byla to hrozná představa a já na smutné příběhy moc nejsem –, ale byla nevyhnutelná. Já musím pryč, on tu musí zůstat.

„Pokud po mě někdo něco chce, proč by unášel lidi? Promiň, ale to není moc pravděpodobné. Rozhodla jsem se, že i s Alem uteču někam hodně daleko. Třeba se nám podaří dostat až do Ameriky, kde bychom začali nový život. Hele, jak ses sem vůbec dostal?“ Tohle jsem byla typická já – roztěkaná a nikdy jsem nevydržela u jednoho tématu moc dlouho. I když takhle otázka spíš měla odvést jeho pozornost od předchozího rozhovoru. „Návštěvy začínají až za…“ pohled jsem hodila k hodinám nade dveřmi, „hodinu.“

Snaha nepřišla nadarmo a on mi hned začal vyprávět o svém dokonalém plánu, díky kterému se sem dokázal dostat. Zakřenil se a hrdě napřímil ramena. „Řekl jsem vychovatelce, že bych ti tu zprávu měl říct já, abys…“ zarazil se, protože uviděl, že se mi nahrnuly do očí slzy. Nejsem tip člověka, který by brečel pro rozlité mléko, ale nejlepší kamarádka není žádná maličkost. Milovala jsem ji jako sestru a ona je teď pryč. Stejně jako plno lidí před ní. „Promiň, nechtěl jsem ti to připomenout,“ okamžitě se omlouval a pohladil mě po paži.

Smutně jsem k němu vzhlédla a svezla se na svou postel za ním. On už se na ní uvelebil. Zakoukala jsem se na prázdnou postel Laury a spustila: „Za všechno můžu já, ty problémy se se mnou táhnou už hrozně dlouho, ale já jsem si pořád říkala, že to přejde, že všechno jednou bude zase v pořádku. Nepovedlo se a teď se plno lidí pohřešuje, je zraněno nebo dokonce umírají. Ri zmizela, protože jsem byla blbá. Neudělám stejnou chybu s Alexejem. Dostanu ho pryč,“ rozhodla jsem pevným hlasem, vstala z postele a šla dobalovat věci. Ruce se mi hrozně klepaly a nohy na tom nebyly o moc líp, ale musela jsem se nějakou činností zaměstnat, jinak bych zkolabovala. Všechno tu na mě padalo a já nebyla schopná to zastavit.

„To neříkej!“ vykřikl a už mě držel v objetí. „Ty za nic nemůžeš. Teď ti dobalíme věci a pak půjdeme za Alexejem. Dostanu ho i s tebou pryč odtud. Až mi bude osmnáct, odejdu odtud a najdu vás. Pak se o vás postarám – slibuju,“ řekl odhodlaně a pevně se mi zadíval do očí. Nevěděla jsem, co říct. Nedávno oslavil sedmnáctiny, takže má ještě rok do své plnoletosti, vždyť ani já nevím, kde do té doby budeme. Doufám, že někde za oceánem, za jakýmkoliv.

Smutně jsem se mu usmála do hrudi a odtáhla se. Položila jsem mu svou ruku na tu jeho, kterou měl na mém rameni. „Dave, jak chceš zjistit, kde budeme za tak dlouho dobu? Ani já o tom nemám představu. A ty si zasloužíš lepší život, než žít s námi životy uprchlíků. Budou nás hledat, a když nás najdou, dostaneš se i ty do potíží. Musíš žít dál, ale bez nás,“ řekla jsem mu smutně a otočila se zpět na nedobalené věci. Musím si pohnout, jinak budeme muset prchat potmě.

„Nemel tu hlouposti. Jaký jiný život by to byl, kdybych nebyl s vámi? Alexeje beru jako vlastního bratra a tebe jako sestru, tak si s tím nedělej hlavu. I kdybych měl prohledat každý kousek planety, najdu vás a pak se o vás postarám, ale teď dost řečí, nebo budete cestovat potmě,“ utnul náš rozhovor. Jen jsem se pousmála, protože jsem přesně na tohle před chvílí myslela. Ach, jak my se doplňujeme.

Pustili jsme se do dobalování a přitom vzpomínali na naše společné zážitky – i když jich moc nebylo. Moc času jsem s ním nemohla trávit, protože návštěvy jsou dlouhé jen tři hodiny. On mi vyprázdnil noční stolek, ve kterém jsem měla moje a bratrovy doklady, a já jsem posbírala všechny ostatní věci, o kterých jsem si myslela, že je budeme potřebovat.

„Tak jdeme na to?“ zeptal se mě David a ohýbal se pro dvě cestovní tašky, které jsme naplnili.

Jen jsem přikývla. V krku jsem měla knedlík, nohy a ruce jako z gumy, v hlavě jen a jen strach, ale nevzdala jsem se a s odhodláním popadla dvě prázdné tašky a jednu příruční. Vyšla jsem na chodbu za mým kamarádem a naposledy se ohlédla do nitra svého pokoje. Doufala jsem, že se tady ještě někdy objeví Laura. Že znovu bude spát v té posteli, všude bude mít poházené své věci, jako to mívala vždy, a bude živá a zdravá. Snad mi nebude dávat za vinu, že jsem jako vystrašené kotě utekla.

Snad všechno dobře dopadne, snad všechno dobře dopadne, opakovala jsem si celou cestu k bratrovu pokoji a snažila se uklidnit vlastní srdce, které se snažilo oddělit od mého těla. Jakoby na mě křičelo ,Dopadne to špatně a já u toho být nechci.‘, ale já to ignorovala.

Nakonec jsme se oba dva dostali bez potíží do chlapeckého křídla. Potkal nás jen jeden kamarád Davida, ale ten bravurně zalhal a řekl, že neseme nějaké věci pro vychovatelku. Zbytek cesty proběhl v pořádku… V rámci mých možností.

Zastavili jsme se před dveřmi bratrova pokoje, a aniž bych čekala, až přiletí Santa Klaus, zabušila jsem na ně. Bylo tu zvykem klepat a teď by nás prozradilo, kdybychom tam vlítli bez pozvání.

Dveře se otevřely a z nich vykoukly stejně zrzavý vlasy, jako mám já. „Ahoj Di, už jsem myslel, že nepřijdeš,“ zašvitořil se smíchem a skočil mi kolem pasu – výš nedosáhl.

„Ale, jdi si zabalit, jedeme pryč,“ řekla jsem mu odhodlaně…

Vím, že to není nic moc, ale dlouho jsem nepsala a vžít se do toho je jako začít zase od znova, takže se mnou, prosím, mějte trpělivost. ;) Věřím, že se do toho zase dostanu a komentáře, které bych moc chtěla pod touhle kapitolou najít, mi s tím pomůžou o hodně rychleji. :) 

V téhle kapitole se ještě všechno odehrává v češtině a v té další také, ale od třetí už bude vyznačena kurzívou. :) Pokud máte nějaký lepší nápad, jak český jazyk odlišit v textu od angličtiny, tak sem s tím, budu jen ráda. ;) Bohužel mě ale nic lepšího nenapadlo.

Sun :o)

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hope is always here - Prolog + 1. kapitola: