Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hope is always here - 27. kapitola

Hope is always here - 27. kapitolaPohneme se v ději dál a zaměříme se na vztah Paule s Diou. Celá kapitola je jen o nich, ale nemusíte se bát, že odteď už se nic nestane. Naopak! Řekněme, že teď máme jenom klid před bouří. ;) Sundance

Věděla jsem, že já a moje nemoc nebudeme nikdy kamarádky, ale že se už tak brzy pohádáme? Začalo to tím, když jsem celou noc prozvracela. Doktor mi říkal, že se to časem zhorší a už to nezamaskuju, ale já jim to prostě nemohla říct. Nikdy jsem jim nechtěla ublížit, ale kdybych umřela a oni věděli, že nemohli nic udělat, zlomilo by je to. A to jsem nechtěla. Pro mě by jistě bylo snazší, kdyby to někdo prožíval se mnou, ale ne na jejich úkor.

Taky jsem si našla na levém stehnu modřinu, kterou jsem tam ještě večer neměla. Je veliká asi jako moje pěst, ale bolí jako čert. Když jsem se ráno postavila před zrcadlo, měla jsem je po celém těle. Ať velké, nebo úplně drobné. Hledala jsem na internetu, co by to mohlo být, a moje výsledky? Jedná se o vedlejší produkt leukemie. Při ní totiž krevní destičky vznikají buď v malém množství, nebo jsou funkčně méněcenné.

Druhý den bylo pondělí a my se všichni hromadně vydali do školy. Moje noční procházky do koupelny jsem jim vysvětlila tak, že jsem nejspíš něco špatného snědla – vzali to a na nic jiného se neptali. Udělala jsem všem snídani, zabalila svačiny a mohli jsme vyrazit.

„Lau, dělej!“ křičel Alexej pod schody. Vždycky to byla ona, komu připravování trvalo nejdéle, a evidentně se nic nezměnilo ani teď.

„No jo, už letím,“ mumlala si pod nosem, když scházela dolů.

„Ale tady se nám někdo blbě vyspal,“ zasmála jsem se a všechny postrkovala ven, abych mohla zamknout.

„Nevyspala jsem se blbě, jenom nemám náladu na školu,“ odvětila a kráčela jako zvíře na porážku.

„A kdo jo?“ uchechtl se Dave a vzal ji za ruku. „Neboj, spolu to zvládneme.“ Pousmála jsem se. Nic nikomu neřekli, ale já stejně po včerejšku věděla, jak to mezi nimi teď je.

Zničeho nic se vedle mě objevil brácha a vytáhl se na špičky, aby mi něco pošeptal. Sklonila jsem se, aby to měl snazší. „Di, oni se mají rádi?“ vypadlo z něj.

Rozesmála jsem se. „My dva se přeci taky máme rádi.“

„Ale oni se mají rádi jinak, ne?“ ptal se dál.

„Jo, oni se mají rádi ještě víc, než my dva.“

„A to jde?“ vyvalil překvapeně oči.

„Určitě jo,“ mrkla jsem na něj a zahleděla se na jejich spojené ruce. A upřímně? Záviděla jsem jim – strašně moc. Chtěla jsem taky někoho, kdo by mě uklidňoval, kdyby mi zrovna nebylo dobře, kdo by mi slíbil i hvězdu na nebi. Někoho, komu by nevadily moje nedostatky, kdo by mě miloval takovou, jaká jsem, hýčkal by si mě a říkal, že jsem jenom jeho...

A v tu chvíli se přede mnou objevil Paul. Už jsme přecházeli parkoviště, když vedle mě skočil, dal mi suverénně ruku kolem ramen a zašklebil se na mě. Alovi rozcuchal vlasy, ten se jenom zasmál a skočil na něj.

„Ironie osudu,“ zamumlala jsem potichu.

„Cože?“ otočila se na mě Ri, ale já jen zavrtěla hlavou.

Je to snad náhoda, že když zrovna myslím na to, jak jim závidím jejich vztah, tak se přede mnou z ničeho nic objeví Paul? Věřím na něco, co je mezi nebem a zemí, ale že by to musely být náhody?

 

První tři hodiny přežil každý z nás jinak. Můj mladší bratr se nejspíš ještě trochu potýkal s angličtinou a ostatními předměty, které se učí u něj ve třídě. Laura s Davidem se měli celkem fajn, co jsem se dívala – myslím, že je už asi bolí od toho věčného líbání pusa. A já s Paulem? My jsme zjistili, že jsme se nedávno zapsali do tanečního kurzu, který začal dnes.

Co si budeme povídat? No, řekněme, že já jsem o pár lekcí lepší tanečnice než on, ale i tak jsem pro nás nenašla příhodnější název než dvě kopyta. Upřímně řečeno jsme odtamtud vypadli dřív, než jsme si stačili zlámat obě nohy a ruce.

„Nemůžeš ale říct vůbec nic proti mému tanečnímu umění,“ zasmál se Paul, když jsem za námi zavírala dveře od sálu, kde ostatní hrdinové, kteří na tom byli o hodně lépe, ještě předváděli své taneční pohyby.

Rozesmála jsem se. „A ty nějaký umění máš?“

„Cítím se být uražen,“ odfrkl si, ale za chvíli se zase usmíval. „Myslíš, že teď máme volnou hodinu?“

„Myslím, že jo.“

„Tak co provedeme?“ vyhrkl a oči se mu úplně rozzářily. Hlas měl tak radostný, až mi bylo trapné ho odmítnout a říct mu, že jsem moc unavená. Nemusel to vědět a já to ani nechtěla. Toužila jsem jen po tom, aby byl šťastný... A abych mu tu radost způsobila já.

„Nevím, půjdeme někam?“ navrhla jsem a on jen horlivě přikyvoval. Zdál se mi jiný. Možná to bylo tím, že mě moje nemoc pomalu, ale jistě odrovnávala a já měla co dělat, abych si dokázala udržet zdravý rozum, ale také to mohla být pravda a já halucinace nemám. Nevím, co z toho by bylo horší.

Vyšli jsme z pozemků školy a zatočili doprava. Já jsem nás nevedla, jen jsem poslušně cupitala za Paulem. On mířil směrem k lesu. Už několikrát jsem otevřela pusu, že se ho zeptám, kam má namířeno, ale pak jsem ji zase zavřela. Nechtěla jsem mu kazit radost z překvapení, protože to vypadalo, že je vážně šťastný, že nic nevím.

„Doufám, že si na to místo vzpomeneš,“ ozve se po pár minutách ticha s nadějí v hlase. Jdeme dál a dál od školy a hlouběji do lesa. Pod nohami mi křupou šišky, jehličí a klacíky, nad hlavami se nám honí ptáci a veverky, ale já jen slyším, jak ztěžka se mi dýchá. Sýpám jako starý člověk...

Po dalších pěti stech krocích a hořícím plicím jsme se objevili na místě, které pro mě tolik znamená. Jako bych prožila déjà vu. Byla jsem tu jen jednou, ale i to stačilo, abych si to tu zamilovala. Kolik času uběhlo od doby, kdy jsme tu byli naposledy? Rok? Dva? Je to jen pár týdnů, ale připadá mi to jako věčnost, tehdy bylo všechno v pořádku – nebyla žádná nemoc, žádní záhadní lidé, žádné problémy. Byl to jen jeden z mnoha úžasných dnů, které jsme v Americe s Alem zažili.

Proč si je tedy vybavuju jakoby za oparem mlhy?

„Páni,“ vydechla jsem a pousmála se. Hlas jsem měla tichý, abych nezkazila kouzlo tohohle místa. „Tak dlouho jsme tu nebyli.“

„Ale jsme tu teď,“ podotkl a posadil se do písku. Jako kdyby se tady zastavil čas. Stromy se jen nepatrně nakláněly ve větru a ptáci v nich hlasitě zpívali. Vodopád a voda pod ním hlasitě šuměly v pravidelném rytmu. Všechno mělo svůj řád.

Až na mě.

Já se rozpadala po malinkých částečkách, ale nikdo to nemohl zastavit. Je to snad ironie osudu za to, že jsem se vždycky snažila být pořád v pohybu, a teď nemůžu skoro nic?

„Jo, to jsme.“ Sedla jsem si vedle něj, ale potřebovala jsem dát oraz i plicím, a tak jsem se natáhla na záda a zadívala se na tyrkysovou oblohu. Neuvědomila jsem si, že mám na lopatce jednu z mnoha modřin, a tak jsem se kousla do jazyka.

Pozorně se na mě zadíval. Chvíli jsem mu pohled opětujvala, ale on pak nervózně oči sklopil a začal prstem kreslit do písku. „Napadlo tě někdy, jak bys teď žila, kdybys s Alexejem neutekla?“

Přikývla jsem a uchechtla se. „Kolikrát za den děkuju, že jsme to zvládli. Teď bychom seděli v jedné ze čtvrtí Prahy a nevěděli, co dál. Nevím, co bych dělala.“

Chápavě přikývl a zamyslel se. „Víš, když jsme se srazili mezi dveřma kanceláře, myslel jsem si, že budeš jako každá z holek na škole. Myšlenkama někde v oblacích a chodit budeš jako královna. Neměl jsem pravdu a je mi to líto. Myslel jsem si o tobě tak strašný věci, až si je teď radši ani nedokážu vybavit. Nenáviděl jsem tě za to, žes mě tolik zajímala už mezi prahem. Musel jsem zjistit, jaká budeš doopravdy a upřímně jsem doufal, že se budu mýlit.“

Zůstala jsem na něj vyjeveně zírat. Nesnažila jsem se to skrýt, protože se mi hlavou honilo tolik myšlenek, že na tuhle čas nezbyl. Přežila bych to, že si o mně myslel všelijaké věci, ale to, že mě srovnával s ostatními? Fajn, to bych možná přežila taky. Takže co mi vlastně vadí?

„Proč jsi mi to neřekl už dřív? Že jsi mě ze začátku nenáviděl? Nemusela jsem ti pořád lézt do cesty a měl bys pokoj.“ Nadzvedla jsem obočí.

Pokrčil rameny. „Asi proto, že mě to potom přešlo.“ Úkosem na mě pohlédl. Vyčkával.

Ztuhla jsem, protože mi to až teď došlo. Všechno, co řekl, co dělal. I sám Alec říkal, že musel mít dobrý důvody mě bránit. Co když ten důvod vycházel z jeho srdce? Co když...

Zavrtěla jsem hlavou a zvedla se do sedu. Pozorně jsem se na něj zadívala.

A on na mě.

Měl krátké, tmavě hnědé vlasy a vysoké čelo. Hluboko posazené tmavé oči kontrastovaly s jeho ostře řezanými rysy. Tmavá pleť a vypracovaná postava působily, jako kdyby pracoval jako vyhazovač v nějakém klubu. Ale mě se to líbilo. Stejně jako se mi líbila představa, že o mě může mít někdo zájem.

„To jsem ti potom už nebyla tak protivná?“ vypadne ze mě.

„Sem bych nikdy nevzal bručouna ani protivu.“

„A kdo jsem tedy já, když ani jeden z těch dvou?“

Zadíval se na mě pozorněji a naklonil hlavu na stranu. „Ty jsi ty. Jsi svá a nebojíš se říct to, co ti zrovna leží na jazyku. Nebojíš se ničeho, a proto nepotřebuješ ochraňovat, ale mě to baví. Baví mě, když ti můžu dělat tělesnou stráž, když ti můžu dát pocit bezpečí. Mysli si, co chceš, ale vidím ti na očích, že se ti to líbí.“ Otočil se čelem ke mně a chytil mě za ruce. Cukla jsem sebou, protože se dotkl jedné z mých modřin, ale on si toho nevšiml. „Proč k sobě ostatní nepustíš víc? Nemusíš všechno zvládnout sama. Máš přátele, kteří by ti pomohli. Máš mě!“

Pousmála jsem se sama pro sebe. „S tímhle mi nedokážeš pomoct ani ty.“

„Tak schválně, řekni mi to a uvidíme, co se s tím dá dělat.“

„Jak říkám, s tímhle už nic neuděláš.“

„No tak, Dio, proč to děláš?“ zeptal se mě ublíženě tichým hlasem.

„Protože tě chci udržet od bolesti co nejdál,“ vysvětlila jsem jednoduše.

Naklonil se ke mně ještě blíž. Obličeje nám dělilo pouhých patnáct centimetrů. Dost na to, abychom si viděli do očí, ale málo na to, aby je bylo lehké překonat. „Slečno Těreškovová, začínáte mě vytáčet.“

Zasmála jsem se. „Ano, pane Lahote? A kdy jste naposledy vytáčel vy mě? To není tak dlouho.“

„Hm, to máš vlastně pravdu,“ přiznal poraženě a přiblížil se obličejem ještě blíž. „Pamatuješ si, kdy naposledy jsme byli takhle blízko?“ Ovanul mě jeho dech.

Pomalu a s rozvahou jsem přikývla. „To bylo, když jsem ti ukazovala kroky od prvního po čtvrtý, že jo?“ Tehdy jsem ho přišpendlila ke zdi a začala ho po jednotlivých krocích svádět. Málem mě políbil – a já to chtěla –, ale nakonec jsem uskočila. Nevím, proč jsem ho nenechala. Možná jsem mu ještě tolik nevěřila. Najednou mě osvítil nápad a naklonila jsem se k němu ještě víc. Byli jsme od sebe jenom na pár centimetrů a já se ještě víc přiblížila, ale těsně před jeho obličejem jsem uhnula a pošeptala mu do ucha: „Co takhle už jenom tři kroky?“

Trhaně se nadechl a oklepal. „A jaký?“

„No,“ začala jsem potichu a pravou ruku mu dala kolem krku, hlavu pořád držela u jeho ucha. „Nejdřív první krok,“ levou ruku jsem mu dala na tvář, „pak následuje druhý,“ přesedla jsem si na něj, šlo mi to snadno, protože měl nohy v tureckém sedu, „a na konec třetí.“

Aniž bych na něco čekala, jsem se k němu nahnula a políbila ho. 

 


 

Čekali jste dlouho a já budu doufat, že jste to trpělivě přežili skoro všichni. Pokud někdo nad touto povídkou zanevřel, chápu to a nebudu se zlobit, i když mi to bude líto. ;) No, naopak si ale myslím, že se na tuhle kapču čekat vyplatilo. Nevím, kdo z vás chtěl mít ty dva už pohromadě, ale já to tak naplánovala a nechtělo se mi to měnit. 

Už nikdy vám neslíbím, že kapitola bude brzy, zato můžu slíbit, že čím déle mi to bude trvat, tím delší bude. ;) A hlavně akčnější! :D 

Snad někdo dočetl až do konce a nechá komentář, i navzdory mé tendenci psát jeden odstavec celý týden. ;) 

 

Sun :o)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hope is always here - 27. kapitola:

 1
2. Paxl
02.08.2014 [13:34]

Paxldokonalé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. LeeLee
01.08.2014 [22:50]

Další super kapitola... Zbožňuju tvůj styl psaní... A tohle WOW Prosím další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!