Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hope is always here - 26. kapitola

Hope is always here - 26. kapitola Konečně se to musí vyřešit mezi Paulem a Di. Jakým lepším způsobem, než darováním nějaké věci? :) Sundance

A on se díval na mě. „Jsi v pořádku?“ vypadlo z něj zadýchaně a očima mi jezdil po celém těle. Rentgenoval, jestli jsem v pohodě. V očích měl upřímnou starost a mně to, kdoví proč, udělalo radost. Konečně někdo, komu na mě záleží – tedy kromě mého bratra a mých přátel.

Zakývala jsem hlavou. „Co to mělo znamenat?“ Klepala jsem se od shora dolů. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Na jednu stranu jsem byla ráda, že konečně znám tvář toho, kdo mě celé ty roky sledoval, ale na tu druhou stranu jsem se strašně bála toho, co přijde. A na třetí stranu, i když jsem do nedávna nevěděla, že nějaká je, jsem byla zmatená. Tohle všechno bylo něco, co můj mozek prostě nepobral. Nešlo jen o to, jaké měl ten kluk schopnosti – normálnímu člověku by jen tak z rukou určitě nešla mlha, která by ochabovala smysly –, šlo taky o to, o čem mluvil.

„Musím za nimi dovnitř,“ vyhrkla jsem a už se hnala ke dveřím. Potřebovala jsem vidět něco nebo někoho normálního, co se děje každý den, abych se vytrhla z představy, že svět není takový, jaký jsem si ho malovala.

„Půjdu s tebou, jestli teda chceš,“ dodal hned, když jsem se na něj překvapeně podívala.

„Jo, chci,“ přikývla jsem a otevřela dveře. Dům byl tichý a až moc prázdný; nikde se nesvítilo a televize byla vypnutá, v kuchyni všechno nádobí umyté a uklizené. Bylo to až moc... dokonalé. „Něco mi tu nehraje,“ pronesla jsem pomalu a tiše a pomalu procházela bytem.

Paul se držel těsně za mnou, ale po mé poslední větě mi popadl paži a celou mou maličkost si zatáhl za své mohutné tělo. Vykročil dál, ale tentokrát šel v čele on. Ještě dlouho poté jsem cítili na svém zápěstí jeho horkou ruku a tak nějak si přála, abych ji mohla cítit i jinde. Sakra, Těreškovová, soustřeď se, okřikla jsem se v duchu, párkrát zamrkala a až potom mohla pokračovat dál.

Když jsme prozkoumali celé přízemí a nic nenašli, vydali jsme se pomalu po schodech nahoru. Snažili jsme se být co nejtišší, tak jsme si zuli boty a jen v ponožkách šli po špičkách do patra.

První, co mě napadlo, když jsme takhle prohledávali dům, bylo, že vypadáme jako agenti FBI, ale hned mě humor přešel, když jsme došli do pokoje pro hosty. Čekala jsem tam jen Lauru, jelikož David začal spávat v pokoji s Alexejem. Dala jsem mu na zem tak milion polštářů a dva miliony dek, ale pořád jsem se bála, aby si nezničil záda a další věci. Ale prý mu to nevadí. No, důležitější bylo, že teď jsem tam našla na jednom ze dvou křesel své dva nejlepší kamarády, jak se objímají a tulí k sobě.

Uchichtla jsem se a uvolnila. Byla jedna věc, když je najdete, jak někde spolu usnou, ale druhá, když je najdete v objetí. Paul se na mě s úšklebkem otočil a nadzvedl obočí. Jen jsem zavrtěla hlavou, jako že o nich nic nevím, vzala deku z postele a hodila ji přes ně. Ri zamlaskala a ještě víc se nalepila na našeho kamaráda. On se ze spaní usmál a já to nevydržela a vyprskla smíchy.

Paul ke mně okamžitě přiskočil a přitiskl mi ruku na pusu. Překvapeně jsem se na něj podívala. Přitiskl si prst na rty a ukázal na postel. Do té chvíle jsem si myslela, že je prázdná, ale teď jsem si všimla, že na ní někdo je. Můj mladší bratříček si tam vyspával zachumlaný v dekách a přikrytý skoro až po vlasy. Spokojeně oddechoval a nestaral se o nic a o nikoho. Musel být hodně unavený.

Chápavě jsem přikývla. Paul pochopil, tak mi odkryl pusu, ale rukou sjel podél mé paže až k mé ruce, se kterou si následně propletl prsty. Vydal se zpátky na chodbu a mě táhl za sebou. Nebránila jsem se.

„Ty o nich nic nevíš?“ zeptal se okamžitě, co jsme za těmi třemi zavřeli dveře.

Se smíchem jsem vrtěla hlavou. „Nic mi neřekli, ale je to super.“

Paul se taky uchechtl a pak zase těžce vydechl. „Co budeme dělat s tím předchozím problémem?“ zeptal se nakonec.

Zmateně jsem nadzvedla obočí.

„Alec si jen tak pokoj nedá, pracuje pro Volturiovy, ti když něco chtějí, tak to taky dostanou. Není radno si s nimi zahrávat. Nějaký plán bychom měli vymyslet.“ Rukou si bezmocně prohrábl vlasy a zastavil se na vrcholu schodiště. Otočil se na mě a zadíval se mi do očí. „Nechci, aby se ti něco stalo.“

Otevřela jsem pusu, ale vlastně ani nevěděla, co chci říct. „Myslíš, že se vrátí?“

Přikývl.

„No, pak bychom si měli dávat pozor,“ rozhodla jsem na závěr. To, co jsem řekla, se hodně rozcházelo s tím, co jsem si myslela. Bála jsem se – strašně moc, ale nechtěla, aby se to někdo dozvěděl. Alexeje s Ri a Davem jsem otravovat nechtěla. Bude lepší, když o tom nic nebudou vědět. Přeci jenom chce ten Alec mě, takže oni tím vlastně budou v bezpečí.

„Pojď, jdeme si dát kakao,“ rozhodl Paul, zase mě úplně samozřejmě chytil za ruku a odvedl do kuchyně.

Nenechal mě udělat vůbec nic. Nemohla jsem nalít mléko, ohřát ho, připravit hrnky... prostě nic. Obhajoval to tím, že mi ještě určitě není nejlíp – bohužel měl pravdu. Nemoc se na mě den co den podepisovala hůř a hůř a já se jen bála dne, kdy si toho ostatní všimnou. Nechtěla jsem, aby začali mít podezření.

Jen jsem bezmocně seděla za stolem a vždy nasměrovala vlka tam, kam zrovna potřeboval. Připadalo mu strašně vtipné, jak si tam jenom tak sedím a tvrdil mi, že mu připadám jako sudička. Jo, kéž by.

„Proč si myslíš, že nechal zabít toho chlapečka?“ zeptala jsem se ho zamyšleně, když přede mě postavil kouřící se hrnek.

Překvapeně vzhlédl. „Pořád tě to trápí?“

Smutně jsem přikývla. „Jen chci vědět, proč musel zabít tolik lidí. Já bych s ním šla klidně dobrovolně, nikdo umřít nemusel, sakra!“ vyjekla jsem naštvaně a hlavu si schovala do dlaní. Nechystala jsem se brečet, to jsem si už vytrpěla, spíš mi šlo o principy, které se tady porušily tak milionkrát. Je špatné, když řeknete, že vám jde jen o princip, když někdo umřel, ale v mém případě to tak bylo. Probrečené noci mám za sebou, teď už se zase snažím myslet logicky.

„Nemůžeš si dávat za vinu něco, za co jsi nemohla. To on je zabil, on by si to měl vyčítat, ty bys jen měla smutnit, ale pak to přejít a zase pokračovat v životě. Máš toho před sebou tolik, to přeci nemůžeš jen tak zahodit,“ dával mi kázání a já se pousmála.

„Mluvíš jako psycholog.“

Viditelně si oddechl, když jsem začala zase vtipkovat, tak se vyprsil a hrdě o sobě prohlásil: „Jsem doktor Bolíto, který ordinuje nonstop, ale přijímá pacientky jen pod dvacet let.“

Rozesmála jsem se. „Aha, takže k vám můžu zajít, doktore?“

„Samozřejmě, slečno,“ odvětil úplně vážně, ale to jsem to už nevydržela já a vyprskla smíchy. „Slečno, ale tomu byste se neměla smát. Víte, kolik lidí, co potřebují psychologa, chodí po světě? Třeba vy jste jeden z příkladů,“ vyplázl na mě jazyk a uchechtl se, když jsem ho praštila. Před stůl to šlo blbě, ale nebyla to moje nejhorší rána.

„Pane, měl byste o mně tedy vědět, že já psychologa už mám.“

Nahraně vyvalil oči. „Ano? A koho?“

„Toho neznáte,“ smála jsem se. On se nakonec rozesmál taky, ale pak se mu rozsvítili oči a strašně komicky se plácl do čela.

„Já pro tebe vlastně něco mám,“ vyhrkl a začal si prohmatávat kapsy u kraťas. Byly to takové ty volné, trochu připomínaly oblečení, ve kterém se chodí na ryby – všude, kam se kouknete, jsou kapsy. Chápala jsem, že to nemohl najít.

Nakonec to našel v pravé zadní kapse. Natáhl ruku a položil to na stůl přede mě. Vypadalo to jako nějaká knížka zabalená v puntíkovaném balícím papíru.

Zvedla jsem pohled a střetla se s tím jeho. „Neměl sis dělat škodu,“ zamručela jsem.

„Kdybych ti řekl, že mě to skoro nic nestálo, věřila bys mi?“ uchechtl se a já se pousmála. Začala jsem tedy trhat papír, ale evidentně jsem dárek držela obráceně. Vypadalo to jako nějaký dřevěný rámeček, díky kterému držela fotka, která byla vidět z druhé strany, za sklíčkem a nepoškozená.

Byly jsme na ní my dva. Nikdy jsem netušila, že máme nějakou společnou, ale také jsem v tu chvíli netušila, že nás někdo fotí, jinak bych se schovala do polštářů, které ležely na posteli. Na obrázku jsme oba byli v posteli a povídali si, někdo nás fotil ode dveří, protože to bylo dost neúhledné, ale zřejmě to mělo být tajemství. Šlo o den, kdy jsme si jen tak povídali, ale já jsem na něj znenadání naštvala a ještě mu vynadala.

„Nevěděla jsem, že nás někdo fotil,“ poznamenala jsem do ticha.

„Jo, tvoje kamarádka se nabídla,“ pousmál se na mě přes stůl.

Až teď jsem si uvědomila, jak moc mě to mrzí. Mám ho ráda a nechci se s ním pohádat vždy, když se mi něco nebude líbit. Znamená pro mě hodně a pro ostatní členy mé skoro rodiny taky, což znamená, že Diana Těreškovová bude muset udělat něco, co se jen tak někomu nepoštěstí vidět.

„Víš, nechtěla jsem se na tebe naštvat. Nebudu to svádět na to, že mi nebylo dobře nebo že jsem byla nevyspalá, prostě mi ruply nervy z toho všeho. Nejdřív ty, pak ten... ten Alec, ale co bude dál? Nechci žít ve strachu, že zase přijdu na nějakou takovouhle zprávu. Omlouvám se,“ kuňkla jsem a zadívala se na své spojené ruce pod stolem.

„Za co? Že jsi prostě neměla den, nebo že sis to vybila na mně?“ uchechtl se a zvedl. Přešel až ke mně a klek si na jedno koleno, abychom měli hlavu stejně vysoko. „Nezlobil jsem se na tebe, chápal jsem to, nemáš lehký život a obzvlášť poslední dobou to asi není nic moc. Někdy to prostě muselo vyjít napovrch. Bylo to ve chvíli, kdy jsem byl s tebou zrovna já, tak jsem si to taky odnesl, ale nedávám ti to za vinu. Chápu to,“ vysvětlil a palcem mi zvedl bradu. „Nikdy bych se na tebe nezlobil.“ 

 


 

Pokud mě chcete ukamenovat, souhlasím s vámi a bránit se nebudu. Vím, že mi to trvalo déle, než jsem původně plánovala, ale okolnosti se změnily a já a můj notebook jsme se vídali jen z dálky, když jsme přišla na intr odložit taškku ze školy a šla se učit na studovnu. Je to opravdu ubohá výmluva, ale tak to je a lhát vám nebudu. 

Konec školního roku se blíží a já se konečně pomalu ale jistě vrhám zase do psaní. Už jsem se poučila a nebudu vám slibovat, že tu bude další kapča brzy. Bůh ví, kdy ji vůbec dopíšu, ještě máme přeci jenom před sebou celý jeden měsíc a já ještě plno písemek a ústního zkoušení, takže... 

 

Vaše Sun :o) 

 

P.S.: Nezlobte se na mě! ;)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hope is always here - 26. kapitola :

 1
3. PCullen
07.06.2014 [8:50]

Kdo by se zlobil? Škola by měla být prioritou.
No a co? že kapitola nepřibyla dřív. ;-) Kapitola byla pěkná Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon jen jsem si musela připomenout co bylo v minulý. Což dělám stejně vždy takže žádná pohroma to nebyla.
PS K těm slibům to už jsem se naučila brát s rezervou. Emoticon

2. Paxl
05.06.2014 [15:29]

Úžasné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Těším se na pokráčko Emoticon

1. matony
04.06.2014 [21:21]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!