Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hope is always here - 16. kapitola

09.09.2013 (07:00) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1258×

„Jak jste to našli?“ zeptala jsem se jich udiveně. Byla to nádhera.

Paul pokrčil rameny. „Šli jsme prostě lesem a došli až sem.“ Řekl to způsobem, jako kdyby to dělal každý den. Prostě jeho běžná pracovní náplň.

„On lže. Šel, jako kdyby věděl, že to tam je. Ani jsem mu skoro nestačil,“ žvatlal nedočkavě Al a bouchl indiána do ruky. „Dio, kdybys mohla už teď vidět, co jsme připravili, až bude úplná tma. Budeš čučet. Fakt, Di, je to nádhera.“ Byl tak nadšený…

Zasmála jsem se. „Určitě mi to potom ukážete. Hmm, je voda teplá?“ Po každém z nich jsem hodila šibalský úsměv, aby pochopili, co se mi honí hlavou.

„To hned zjistíme,“ zazubil se Paul, vyhodil si mě do náruče a nezájem, že jsem vykřikla jako malá holka, už si to se mnou štrádoval na kámen, který byl trošku stranou od plážičky. Byl obrovský, půlka sahala pod vodu, takže když na něj i se mnou vylezl bez sebemenší námahy, jenom jsem se smála.

Pak mi ale došlo, že tam musí být mělko, a polekaným pohledem jsem se rychle obrátila na Paula.

„Neboj, je to tam dost hluboký a na dně je jenom písek,“ šeptl uklidňujícím hlasem, ale než jsem si stihla srovnat v hlavě, jak přišel na to, že myslím zrovna na tohle, už jsem padala do vody.

Zakřičela jsem a k tomu se strašně smála. Netrvalo dlouho a už jsem měla pusu plnou vody. Doopravdy byla teplá! Sahala mi až po bradu, takže když jsem se ještě pořád se smíchem vynořila a podíval na kluky, v klidu jsem na ně mohla cáknout.

Křenili se od ucha k uchu. Najednou se rozeběhli a jako jeden skočili do vody těšně vedle mě, takže jsem byla zase celá ošplouchnutá. Neřešila jsem to stejně jako moje mokré oblečení, vlasy, nebo to, že už zapadá slunce, a prostě si užívala toho krásného pocitu, že nemusím nic řešit, Alexej je šťastný a já se snesu s Paulem. Prostě nic mě v tu chvíli nedokázala naštvat.

„Já vás utopím,“ zakřičela jsem a vrhla se na ně, když se vynořili. Bráška neuměl plavat, ale ten puberťák se činil a držel ho na svých ramenou. Začala jsem přehodnocovat svůj názor na něj.

„Né!“ sténala jsem se smíchem, když mě Al oběma rukama zatlačil pod vodu. „To byla podpásovka. Máš být na mojí straně, vždyť jsme příbuzný,“ vyprskla jsem na něj naoko uraženě hned, jak jsem vykašlala i poslední zbytky přebytečné vody v mém těle.

Zavrtěl hlavou, až se mu delší zrzavé vlasy rozlétly kolem obličeje. „Ne, nemusím bejt s tebou. Tohle je demokracie,“ rozesmál se dětským smíchem a plácl si s Paulem. Kde takovou věc slyšel? Vždyť je to ještě malé dítě…

V tu chvíli mi to došlo.

„To tys ho tohle naučil,“ obvinila jsem indiána a stříkla na něj vodu. „No super, dej hlídat sedmiletýho kluka klukovi, co se chová na míň, a vznikne z toho vzpoura. Bravo, Diano, zase jsi to dotáhla daleko.“

„Těreškovová, neprožívej to tak. Řekl jsme to jenom jednou, ale je hrozně chytrej. Hned jsem mu musel vysvětlit, co to znamená,“ bránil se ten zatracený Lahote.

„To víš, tu chytrost má po mně,“ vyprsila jsem se hrdě a pokukovala po nich. Čekala jsem, co udělají.

„Ha, ha, ha. Věděl bych, co všechno má po tobě, ale chytrost to nebude,“ zakřenil se, sundal si malého Ala z ramen, postavil ho na ten velikánský kámen a už plaval pryč. Moc dobře věděl, co udělám.

Lehla jsem si na vodu, rukama obtahovala půlkruh a nohy skrčovala a zase vykopávala v pravidelných intervalech. Plavala jsem za ním a pokoušela se ho chytit. Pořád mi nebylo jasné, jak mi mohl za jeden den tolikrát vyčíst z hlavy, co zrovna chci udělat. Je to snad nějaký věštec? Jestli ano, tak bych si s ním měla podat ruku, protože mně se sny ještě pořád plnily. Kdoví, co se ode mě očekává.

Nejvíc mě děsila vize, kterou jsem viděla, když jsem se dotkla Angelininy babičky. Co to mělo znamenat? Doopravdy bude to jediné, co budu někdy potřebovat, Paul? Zrovna on?

„Hej, zpomaluješ, Těreškovová,“ zavolal na mě ten kluk, co se nejspíš jako malý potkal s vepřem. Už byl pod vodopádem a nechal na sebe dopadat teplou vodu. Díval se upřeně do mých očí a plaval na místě – čekal. Tvářil se zamyšleně, jako kdyby pohledem na mě mohl rozluštit záhadu vesmíru.

Mezitím jsem už k němu doplavala. Usmál se na mě, ale to jsem mu už hlavu zatlačila se smíchem pod vodu. Nečekal to, ale rozhodně se s tím popasoval líp, než já se svou náhlou vizí.

Viděla jsem zase toho velikého vlka, jak běží lesem, ale není sám. Kolem něj je plno dalších podobných vlků. Měli různé barvy, různou velikost i osobnost, ale pořád to byla smečka. Mluvili mezi sebou v hlavě.

„Paule, kterou holku sis teda vybral? Jasně, Rach je docela v pohodě, až na ty hysterický výjevy, ale Dia? To je úplně jiný kafe. Ona se ti vzepře a ještě tě dokáže usadit. Já sám nevím, jak otisk funguje, ale řekl bych, že si vybereš tu hysterku, že jo? Tak jestli nevadí, já bych si zamluvila tu Těreškovovic holku. Je fakt úžasná,“ žvatlal Jake v Paulově hlavě a ž s přehnanou grácií si mě představoval ve vlastním náručí. Mluvil o své sestře jako o hysterce. Ach, ta bratrská láska…

Ten stříbrnohnědý vlk zavrčel a kousl toho červenohnědého do boku. Ten ucukl, ale v mysli se pořád smál.

„Dáš od ní ruce pryč, jinak tě vykastruju,“ zahrozil mu Paul.

„Dá se vzepřít otisku?“ přemýšlel úplně nevinně Sam, ale ten nabručený vlk po něm stejně hodil větu plnou od shora dolů sprostých slov. Nechyběla tam ani část ženského těla, jiný název pro ženy a část každého lidského těla. „Promiň, byla to řečnická otázka, ale stejně by sis měl už vybrat. Obě mít nemůžeš. Neber to zle, ale stejně si myslím, že bys radši skočil před tu cizinku, než před Rachel. Popřemýšlej o tom,“ radil mu alfa a pak už začali probírat aktuální téma – doopravdy nějaký upír překročil hranice a vkročil do rezervace?

Muselao to trvat jen pár vteřin, protože jsem se probrala ve chvíli, kdy se Paul vynořil z vody.

„Ty jedna ještěrko, já ti chci ukázat úplně nádherné místo a ty mi vrazíš kudlu do zad,“ stěžoval si a zároveň lapal po dechu. Ničemu z toho jsem nerozuměla. Proč probírali mě a Rachel? A co znamenalo to tvrzení nějakého Sama? A upíři? Vlkodlaci? Proč kurva vidím takové věci? A jak? Nechci být jiná!

„Jsi v pohodě?“

„Co? Uh, jo, jasně. Asi jsem se zamyslela,“ pousmála jsem se na něj omluvně a mávla na brášku, který zrovna stavěl něco z písku na pláži a zachytil můj pohled. „Cos mi chtěl ukázat?“

Pyšně se pousmál. „Budeš koukat. Poď za mnou,“ vybídl mě a plaval ještě blíž k padající vodě. Začínalo se stmívat víc a víc. Rukou mě vybídl, abych šla za ním. Jako kdyby nestačila jeho předchozí slova.

Nejdřív se mi tam moc nechtělo, ale když se už po druhé otočil a zadíval se mi pevně do očí svýma hnědýma, váhání jsem hodila za hlavu a plavala za ním. Řekla jsem si, že to prostě nějak dopadne. Buď mě tam znásilní a zabije, nebo vyváznu živá.

Když jsme se oba vynořili v jeskyni za vodopádem, tak se mi moje vize stihla vykouřit z hlavy. To počká, řekla jsem si a vylezla – nespektive se vyškrábala – na nejbližší skalku hned po Paulovi. Nabídl mi pomocnou ruku, ale já jsem ji ignorovala. Až pak jsem se začala rozhlížet kolem.

„Páni,“ vydechla jsem, když se moje oči přizpůsobily šeru a rozutekly se na všechny strany. Ze začátku se to zdálo jako jeskyně, ale když jsem viděla otevřený prostor nade mnou a všude kolem mě kameny, na kterých ale rostlo plno rostlin a žilo hodně organismů, přehodnotila jsem názor. A kam naše ucho doslechlo, jsme slyšeli zpěv ptáků, jak se odráží od stěn skály. Mohli jsme vidět vycházející hvězdy na nebi i les tyčící se nad námi – byli jsme v srdci vodopádu.

„Jak jsi to našel?“ Byla už docela tma, takže jsem musela hodně zaostřit, abych ho v tom šeru našla. Vypadal, že ho ta otázka potěšila. Hrdě se vyprsil a svezl se na jeden z kamenů porostlých mechem a borůvčím.

„No, když jsme objevili tu pláž, tak bylo zrovna strašný vedro, tak jsem prostě vzal Alexeje na ramena, skočil do vody a plaval až k tomu vodopádu,“ hlavou hodil k temné vodě za námi, „on chtěl vědět, jestli něco není za ním, tak jsme tam prostě doplavali a – vualá!“

Koutky se mi samovolně zvedly. „V Praze jsme měli s Davidem, Alem a Ri taky takové podobné místo, ale tekl tam potom, ne jezero,“ řekla jsem mu zasněně. Strašně mě bolelo na to myslet, proto mi obličej hned změnil výraz a stáhl se do bolestivé grimasy.

Paul si toho všiml, al přesto se opatrně zeptal: „Řekni mi ještě jednou celý příběh. Prosím,“ dodal.

Rázně jsem vrtěla hlavou. „Ne… ne, to… to nejde. Já… já je tam… nechala,“ hlas se mi zlomil a já zadržovala vzlyky.

„Promiň, nechtěl jsem.“ Vyskočil, dal mi ruku kolem ramen a mou hlavu si položil na hrudník.

Strnula jsem. No, spíš přemýšlela, jestli ho raní, když ji odstrčím. Nechtěla jsem tak blízký kontakt, tak dobře jsem ho neznala, ale způsobit mu bolest… to jsem taky nechtěla. Sakra, mně záleží na tom, jestli ho to bude bolet?

Zavrtěla jsem hlavou, ruku mu sklepala a otočila se k východu z otevřené jeskyně. „Měli bychom se vrátit za Alexejem.“ Mluvila jsem potichu, aby nepoznal, jak se mi klepe hlas.

Kluci se činili. Když jsem se vrátila na břeh, brácha prostě trval na to, že mi musí ukázat nějaké překvapení. Paul mu s úsměvem přikyvoval a já měla zavřít oči.

Slyšela jsem kolem sebe divné zvuky, ale neptala jsem se. Znělo to jako ťukání datla, akorát ve vysokém tónu. Nedokázala jsem si to zařadit.

Oči jsem mohla otevřít až po nějaké době, ale stálo to za to. Všude kolem mě byly kužele světla. Každé svítilo na zem z jiného úhlu. Jedno dopadalo přímo na místo, kde jsem v písku seděla, dalším osvětlili vodopád, jiné zase na ostatní části pláže.

Nestačila jsem se divit, ale než jsem se stihla zeptat, jak to udělala, uviděla jsem na kraji svého zorného pole pohybující se svítící světýlko… a ne jedno. Všude kolem nás to svítilo. Všude, kde nebylo světlo z baterek pověšených na stromech nebo zasunutých v zemi. Odtud ten zvuk – zapínali je.

„Zvedni se,“ požádal mě indián a já v tom nádherném opojení poslechla. Hodil na místo, kde jsem seděla, velikou deku a rukou mi pokynul. Doslova jsem na ni spadla, pořád ještě překvapená.

„Dali jste si s tím takovou práci,“ vydechla jsem užasle. Nikdo mě ještě takhle nepřekvapil. „Ale jak? Jasně, tady to,“ rukou jsem obsáhla jasně žluté světlo všude kolem, „je z baterek, ale co tamto?“ Prstem jsem ukázala na pohybující se tečky.

O slovo se nedočkavě hlásil Al. „Když jsme to tu našli, tak tu byly všude světlušky, tak jsme je nachytaly do sklenic. Kdybys viděla, jaký to jsou hnusný brouci, když nesvítí.“ Oklepal se a já se rozesmála. Byl tak nadšený, že na mě mluvil česky. A já mu nebránila. Ať se to vezme, jak chce, prostě pořád jsme Češi, na tom se nic nezmění. A zapomenout náš jazyk nechci. Slíbila jsem si, že já i Al bude pořád srdcem v Česku. Nenavykneme na věci, které tady jsou a tam ne.

„Pojď sem,“ vzlykla jsem a za ruku ho stáhla k sobě do klína. Už se tam nevešel tak dobře jako dřív. Rostl a já si odmítala přiznat, že z něj jednou bude kluk, jako je Paul.

A když jsme u něj… S hlavou zabořenou v bratrových vlasech, tvářemi omáčenými od slz a v pevném objetí jsem se na něj zadívala. Popotahovala jsem, dusila se vzlyky a on to sledoval s radostným výrazem.

Němě jsem mu rty naznačila ,děkuju‘, protože to bylo to jediné, co jsem pro něj mohla udělat… Usmál se na mě, ne drze a koketně, jak to měl ve zvyku a jak to uměl jenom on, ale roztomile a… šťastně, jako kdyby konečně rozlouskl to nejtajemnější tajemství.

Rozhodla jsem se. Bráchu jsem od sebe odtáhla a ruce mu položila na ramena. „Co kdybys postavil hrad z písku? Vím, že to máš rád a světla tu je dost,“ pousmála jsem se. „A sundej si ty mokrý věci. Ještě furt je dost teplo, tak ti je aspoň vyždímám. Nech si jen plavky,“ zavolala jsem na něj ještě, ale to už byl skoro u vody… ale poslechl a věci mi donesl.

„Dio, slib mi, že se mnou zůstaneš a nikam neutečeš,“ chtěl po mně naléhavě. Už zase naladil na angličtinu.

Byla jsem úplně totálně mimo kýbl. „Proč bych měla utíkat?“

Pokrčil rameny. „Protože tě někdy neposlouchám, zlobim a další věci. Jsem jenom přítěž,“ mumlal.

„Zlato,“ oslovila jsem ho, vstala a objala. Dosahoval mi jen k prsům. „Nikdy jsi nebyl, nejsi a ani nikdy nebudeš přítěž. A nikdy ti neuteču,“ slíbila jsem mu.

Přikývl a ještě chvíli jsme tam stáli v pevném objetí, pak se vymanil, hodil po mně stowattový úsměv a zmizel. Zmateně jsem zůstala stát na místě.

„Víš, má nejlepší sestru na světě,“ ozval se za mnou Paul a já nadskočila. Úplně jsem na něj zapomněla.

Zafrkala jsem. „Ale kdyby měl bráchu, bylo by mu líp.“ Zase jsem si sedla a natáhla nohy. On dělal to samé, jen obráceně a vedle mě, takže mi koukal přímo do očí.

A koukal… a koukal.

Povzdechla jsem si. Z toho už se nevyvlíknu, pomyslela jsem si kysele. „Tak co chceš vědět?“

Spokojeně se zazubil. „Takže ti ses narodila v Rusku, a když ti um-“ Přerušila jsem ho.

„Jsme z Ruska a nám umřeli.“ Nejsem tu sama, Al přece taky existuje.

„Okay, takže když vám umřeli rodiče, dali vás do děcáku v Česku, jo?“

Přikývla jsem.

„Jak dlouho jsi tam byla?“

„Tři roky.“

„To není moc,“ konstatoval. „Proč ti je teda čeština bližší než ruština?“

„Já… nevím,“ zalhala jsem statečně a hrála si s vlasy. Různě jsem si je kroutila na prst a studovala vlastní ruku složenou v klíně.

Nešťastně zavrtěl hlavou. „Jo, první dny jsem tvý lži neprokoukl, ale teď? S tím už na mě nechoď.“

Vydechla jsem a při svém vyprávění upřeně pozorovala Ala. „V Rusku jsem neměla skoro žádný kamarády. jasně, pár holek z domů kolem, ale to nejsou ty pravý. Vrazily by mi kudlu do zad hned při první příležitosti. Ani naši nebyli nijak všímaví, takže si žili ve vlastní bublině spokojenýho života, radovali se z narození Ala a moje problémy byly vždycky odstavený na vedlejší kolej.“ Během řeči jsem začala ždímat bráchovi věci.

„Neříkám, že jsem je neměla ráda – milovala jsem se, ale občas jsem měla stavy, kdy bych nejradši všechno v nejbližším okolí rozbila. Prostě to, že se jejich dcera trápí, bylo míň důležitý než to, že Alex potřeboval vyměnit plíny,“ skřípala jsem zuby a dál se snažila vyždímat všechnu vodu. Píchalo mě v hrudi, ale nebyla to fyzická bolest. Jako kdyby mě někdo zevnitř píchal jehlou, ale přitom to bylo jen v mé hlavě.

„Když jsme přijeli do Česka, z nepochopitelného důvodu tak daleko, Al měl jenom čtyři roky. Bylo to pro mě i pro něj těžký, a to, že mi i tam parta krav podkopávala nohy, někdy doslova, bylo ještě těžší. Ale bránil nás David. Vždycky, když viděl, že de někdo proti nám, stoupl si před nás a vypadal jako bůh pomsty,“ uchechtla jsem se, když jsem si vzpomněla, kolikrát jsem ho v té pozici viděla. „A Ri s Kačkou se mě taky zastávaly, i když každá trochu jinak… bohužel.

Laura byla divoká, nebála se koketovat a všechno mě naučila. Byly jsme dobrá dvojka a každého kluka jsme dokázaly v pohodě setřít. Chovaly jsme se jako dvojčata, ale když se k nám asi po měsíci přidala Kačena, všechno šlo do kopru.

Nejdřív jsme si toho ani jedna nevšimla, ale stalo se. Ve všem jsou kluci, jako vždycky a všude, a tady to nebylo jiný,“ ušklíbla jsem se, ale to se už píchání změnilo v tlak a já dýchala rychleji, než bylo běžné. Ignorovala jsem Paulův upřený pohled, kdybych se na něj totiž podívala, mohla bych pobrat trochu rozumu a s tímhle vším přestat. Ale já chtěla na chvíli zůstat blbá a říkat věci, které jsem odmítala přiznat i sama sobě.

Odkašlala jsem si a pořádně hlídala vlastní hlas – ten hajzl jeden by mě taky určitě rád zradil. Jako všichni. „Byla jsem do jednoho kluka z děcáku blázen. Byl to takovej ten kluk, co věděl moc dobře, kolik holek by na každém prstě mohl mít. A ještě by to určitě rád spočítal. No, v tu dobu jsem to ještě nevěděla. Byla jsem naivní a myslela si, že by si klidně něco mohl začít i se mnou. Až po čase jsem zjistila, že jsem se mu taky líbila… ale to je jedno. Řekla jsem to holkám a obě měly stejný reakce. Říkaly, ať do něj jdu, zkusím to a takový žvásty. Mno, jenom jedna to myslela vážně.

Kačka byla v hloubi duše nasraná k nepříčetnosti, jelikož věděla, že mě Luky chce taky. Tak začala jednat a zabodávat mi nože metr dlouhý do zad. Dosáhla svého, já začala mít v hlavě pěknej guláš a začala myslet na… různý věci, a ona dostala svého Lukáše. Kdo by si kdy myslel, že z tý sebevědomý, možná i pěkný, drzý a občas bláznivý holky se doopravdy i blázen stane,“ ironicky jsem se zachechtala a upírala pohled na hladinu, od které se odrážely hvězdy. Nic jsem nevnímala, protože jsem čuměla do blba, jenom abych se nemusela podívat na Paula. Nic z toho, co jsem mu teď odvyprávěla, Al nevěděl.

„Skončilo to tím, že jsem se stihla díky Ri a Davidovi napůl vzpamatovat. Nikdy se jim ale už nepovedlo ve mně vzbudit tu starou Dianu. A v tu dobu jsem si slíbila, že nedovolím, aby se mnou někdo takhle mával znovu a že budu zuby nehty hlídat Ala, aby se mu to v životě nestalo. Je to můj chlapeček a vždycky bude tím čtyřletým dítětem, které mi spalo v náručí, zatímco já jsem se vzlykama málem zadávila. V Česku jsem toho prožila hodně, ale Ri s Davem mě z toho dostali a čeština je pro mě jazyk svobody,“ dořekla jsem pevným hlasem a sklopila pohled na moje spojené prsty v klíně. Nechtěla jsem se dívat na jeho soucitný pohled a poslouchat keci, jak je mu to moc líto – toho se ušetřím.

„Proto ses tak bála, když jsem byl s tvým bráchou v domě sám. Nevěřilas mi, protože sis myslela, že bych ho potom mohl zradit,“ řekl se zvláštně zastřeným hlasem. Ale lítostně nezněl.

Jen jsem pomalu přikývla a odhodlala se zvednout oči. Pohled na něj mě překvapil, protože se vůbec netvářil mrzutě a nedíval se těma bolestivýma očima jako každý, kdo… kdo co? Nikdy jsem to celý nikomu neřekla. Některé lidi dokázal skolit jen začátek našeho příběhu.

Ale on se tak netvářil. Měl odhodlaný a pevný výraz, ze kterého by určitě kdejaká holka tála. Když na sobě měl navíc mokrý tričko přilepený těsně k tělu. Hm… a neměl ho vůbec špatný.

Zadíval se do mých očí. „Dio,“ dost mě vykolejilo, že použil moje křestní jméno a ne příjmení, a ještě k tomu přezdívku, „nikdy bych tobě ani Alexejovi neublížil. To snad víš. Už mezi těma dveřma do ředitelny jsem měl takový nutkání tě chránit – a hodlám se ho držet,“ dodal pevným hlasem. Byly jsme do sebe zaklesnutí pohledem a já se trhaně nadechla. Nic jsem říct nechtěla, jen mě napadlo, že bych mohla tělu a zvláště plicím dopřát trochu kyslíku.

Sklopila jsem pohled jako první. „A… co ty a Rachel? Nebo jak se jmenuje,“ nadhodila jsem jiné téma. Je načase ho změnit.

Smutně si povzdechl, ale odpověděl. „Nic, chodíme spolu, ale…“ Zarazil se.

„Ale?“ vybídla jsem ho.

„Nevím, prostě mi připadá, že ona a já… že k sobě prostě nepatříme. Jo, ona je šťastná a tak, ale já jsem prostě jako její maňásek. Ona řekne, že se sejdeme ten a ten den v tu a tu hodinu tam a tam a já jak ten největší kretén přikyvuju jako houpací koník a fakt tam přijdu. To ona má hlavní slov a mně asi vadí ta představa, že to já nejsem ten alfa samec,“ povídal a já ho opravdu poslouchala. Zajímalo mě to, z nějakého nepochopitelného důvodu.

Vyprskla jsem smíchy. „Hele, ty alfa samče, a co si s ní o tom promluvit?“

„No, když to je právě to – neposlouchá. Vůbec. Já se s ní stejně asi rozejdu. Nelíbí se mi, takže je to vlastně zbytečná ztráta času.“

„ale vsadím se, že je to stejně tvůj nejdelší vážný vstah.“

Vyvalil oči.

„Ze mě debila neuděláš. Ty nejsi typ, kterej by vydržel s jednou holkou dýl jak jednu noc. Klidně se vsadím, že se ti každý ráno nějaká plíží z pokoje.“

Zase mi předvedl větší část očních bulev, než je obvyklé.

„Co je?“

„Víš, teď zase ty mně nepřipadáš jako typ, co by v lidech četl jako v otevřený knize a ještě k tomu s klidným hlasem řekl, že jsem sukničkář. O co, že jsi přeoperovanej chlap,“ vyhrkl a já dostala další výbuch smíchu.

„Jo, jmenuju se Kevin, je mi čtyřicet, mám chlupatý celý tělo a můj jedinej společník je můj věčně postavenej kamarád.“ Pro dostatečný efekt jsem ukázala na svůj rozkrok a následně si zaklepala na čelo.

Rozřehtal se. „Takže, Keve, to jsem jako nedávno koketoval se čtyřicátníkem?“

„Ne, to byla moje mladší ségra,“ uculovala jsem se. Bavilo mě ho vytáčet.

„Nehraj si se mnou, holčičko, věř mi, že bych tě dokázal hodně rychle zbavit slov,“ vrčel výhružně a při tom trošku vzrušeně. A já se ho chystala potrápit ještě víc.

„Víš,“ začala jsem a stoupla si, „bráchovi jsem řekla, ať si svleče ty mokrý věci, ale sama se vlastní radou neřídím. Asi bych měla začít.“ Hodila jsem po něm škleb a začala si sundávat úplně mokré tričko. Pod ním jsem měla čistě modré dvojdílné plavky.

Pracně jsem si ho přetáhla přes hlavu, jelikož se mi strašně lepilo na tělo. Okatě jsem ignorovala Paulův upřený pohled i následné hlasité polknutí. A pokračovala jsem…

Kraťasy skončily taky na hromadě mokrého oblečení a já před ním stála jen v plavkách. I když jsem věděla, že je mám na sobě, připadala jsem si jako nahá a odhalená. Teď už nebylo skoro nic, co by o mně nevěděl – a to mě zneklidňovalo. Mohl by to na mě klidně vytáhnout ve škole a to by byl sakra velký průšvih.

„Hm, tak to bych tě měl poslechnout i já,“ prohodil jen tak mimochodem a začal dělat stejné věci jako já předtím. A já zase dělala to, co on – zírala.

„Měla by sis utřít tu slinu u brady,“ zachechtal se, když odhodil i mokré kraťasy a stál přede mnou jenom v boxerkách. Jo, měl úplně božské tělo a kdejaká holka by si tu slinu utírat musela, ale já jsem prostě origoš.

Protočila jsem oči. „Nepřeháněj.“

„Vzpomněla si vůbec ještě na to, že ti maj přijít ještě ty vymyšlený papíry?“ prohodil jen tak do vzduchu a natáhl se na deku.

Trhla jsem sebou. „Ne, neměla jsem čas nad tím uvažovat,“ přiznala jsem a taky si lehla, hlau si podložila rukama a nohy překřížila v kotnících.

„No, asi by se to mělo nějak vyřešit.“

„Jo, asi jo.“

Ale ne teď… 

Lidičky, ani nevíte, jak moc mě mrzí, že jsem tak dlouho nepřidala další část, ale jsem na intru a na škole, nic nestíhám a budu ráda, když vám sem vůbec někdy přidám další kapču. ;) Proto tu máte tuhle, dlouhou pět stránek, abyste měli co číst, než přidám další. ;) Prosím, mějte pochopení a dál čtěte. 

Vaše Sun :o)

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hope is always here - 16. kapitola: