Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hope is always here - 15. kapitola

Hope is always here - 15. kapitolaKonečně jsme se dostali první den do školy, ale jak to dopadne? Ironie osudu je vždy a všude přítomná, přesvědčí se o tom i Dia. ;) Sundance

Nikdy bych neřekla, že budu tak nervózní z jednoho blbého dne, ale je to tak. Ala jsem odvedla až do jeho třídy. Byl stejně vyklepaný jako já, ale angličtinu už ovládal dost dobře, takže jsem se nebála, že by měl nějaké problémy kvůli svému původu. Šel vlastně do druhého ročníku, moc jsem ještě nerozuměla tomu americkému značení pro třídy a tak, ale nějak jsem to pochytila od učitelky.

Já sama jsem musela přejít do jiné budovy jen kousek od té Alovi. V Česku jsem měla nastoupit do druháku, ale tady to bylo celé jinak. Školní rok nám začínal už v srpnu, končil v květnu a ještě k tomu je tu dělení na první a druhý stupeň základní školy. Prvnímu, kam chodí Alexej, se vlastně říká obecná škola a je to od první třídy do šesté. Nějaká část šesté patří i do druhého stupně, který je až po osmou třídu. Od devátého ročníku až po dvanáctý je střední škola. Já teď jdu do jedenáctého.

První týden nového školního roku měli už minulý týden, ale tohle pondělí se chystali všechny třídy vyřešit ještě nějaké papírové záležitosti, takže jsem byla strašně šťastná, že nebudeme s bratrem až tak pozadu.

I když se mi na první pohled zdálo, že je An o hodně mladší než já, tak nakonec chodíme do stejné třídy. Byla jsem tomu nahoře tak vděčná, když jsem ji spatřila sedět v úplně zadní lavici, jak na mě mává a ukazuje na prázdné místo vedle sebe, že jsem se málem rozbrečela.

„Ahoj,“ usmála jsem se na ni a sedla si na prázdnou židli.

„Čau,“ zakřenila se. Vypadala v pohodě na to, že včera málem dostala mrtvici. Měla jen kruhy pod očima, které se ale statečně snažila zamaskovat mejkapem. Šťastně se na mě podívala. „Víš, co jsem slyšela?“

Zavrtěla jsem hlavou a přestala si točit pramen zrzavých vlasů na prst. Zvedla jsem k ní pohled.

„Nejsem drbna, věř mi, od toho tu jsou jiný, ale slyšela jsem, jak se o tobě baví Paul s Jakem,“ mrkla na mě.

Ztuhla jsem a překvapeně se zeptala: „A co říkali?“

Posmutněla. „Moc jsem jim nerozuměla, ale Jake mu říkal, ať tě nechá na pokoji, že má Rachel, ale on na to, že ji nemiluje, že se do ní jenom otiskl… Jo, taky tomu moc nerozumím,“ rozesmála se, když spatřila můj nechápavý výraz.

Vrtalo mi to hlavou, ale ne až tak, aby mě to vyvedlo z míry, je mi celkem jedno, kdo se o mně s kým baví a co říkají. Ať si každý myslí, co chce, já vím své, to mi stačí. Zrovna teď mi připadalo důležitější zjištění, že se o tom včerejšku vlastně ani jedna z nás nechce bavit. Prostě jako kdyby to nebylo – ano, přesně tak to udělám.

Do třídy vešel mladý profesor a mohlo se začít. Nebyl nijak škaredý, dokonce bych řekla, že i docela hezký, ale když jsem viděla, jak se každá z barbín ve třídě nakrucuje, vystrkuje na něj prsa a cucá prst jako malé dítě, jen jsem mu popřála štěstí, protože to bude mít fakt těžký.

Řekl nám jen nějaké základní informace, rozdal rozvrh a ještě nějaké papíry, které jsme měli na místě vyplnit a pak mu je dát. Šlo o volitelné předměty a nějaké volné hodiny. Mohla jsem si vybrat mezi trigonometrií, tancem a divadelní výchovou.

Kdo by si vybral trigonometrii? Vždyť je to jako matematika, jenom horší, takže jsem to rázně zavrhla. Divadlo jsem zase odmalička nesnášela, protože jsem nikdy neuměla moc dobře lhát, ale zapírat mi šlo dobře. Možná ještě jde. Takže jsem se očima zastavila na hodinách tance.

Umím vůbec tancovat? A šlo by o společenské tance, nebo bych tancovala třeba hip hop? No, to je jedno, rozhodla jsem se nakonec, sranda přeci musí být.

Už jsem víc neváhala, zakroužkovala hodiny tance, přidala nějaké rozhodnutí ohledně volných hodin a papír odevzdala. Potom jsme už měli volno, jelikož výuka začínala až další den, takže jsem šla čekat před Alovu třídu, aby mi někam neutekl. Bála jsem se tohohle dne fakt hodně, ale bylo to na pohodu.

Cítila jsem se strašně unavená a slabá. Bylo to celkem divné, když vezmeme v potaz, že jsem celou noc spala jako zabitá. Není to zrovna obvyklé, ale říkala jsem si, že to je třeba jen doznívání toho všeho, co se stalo.

Zdrželi nás ve škole tři hodiny, i když se to nezdálo, takže jsem šla i s Alem rovnou do baru. Poslala jsem ho dozadu do chodby, kde byly naskládané všechny krabice, kartony a další podobné věci, jelikož tam zrovna začali chodit lidé a v pondělí mám směnu sama. Je pravda, že se mi zdá, že tu pracujeme já s Davem sami, ale asi o hodinu později se tu ukázal…

To si už vážně děláte srandu, ne? Doopravdy? Ale no tááák!

Když můj třídní učitel rozrazil dveře a skoro dovnitř vběhl, pomyslela jsem: Fakt? Opravdu mám pracovat se svým učitelem?

Ach, já jsem vlastně zapomněla – ironie osudu.

Zarazil se úplně stejně jako já. „Ahoj. Tebe jsem viděl ve své třídě, viď?“

Přikývla jsem a tím i kývla na pozdrav. Neměla jsem náladu na konverzaci.

„No, vypadá to, že z nás budou i kolegové v práci,“ pousmál se na mě a stoupl si před větrák. Poslední dny bylo doopravdy hrozné teplo.

Jen jsem nad tím pokrčila rameny a dál natáčela piva. Tím, že bylo horko, se lidé často přišli zchladit, takže i když bylo něco kolem poledne, stejně se tu dveře trhly.

„Koukám, že nejsi moc výřečný člověk, tak já tě nechám pracovat a skočím si dozadu odnést věci,“ pokusil se zase o přátelský úsměv.

Do teď jsem si myslela, že budu mlčet jako hrob, dokud to v jeho přítomnosti půjde, netoužila jsem po tom, aby se mě začal vyptávat, jaký to mám přízvuk a odkud jsem, ale když se vydal dozadu, musela jsem ho trošku informovat.

„Nelekněte se, sedí tam můj bratr,“ zamumlala jsem, ale ani se na něj neotočila.

Ještě chvíli jsem na sobě cítila jeho pohled, ale pak jen cvakly lítačky a bylo ticho. Vydechla jsem si, dotočila piva a šla je odnést ke stolu. Na papírek jsem těm třem chlapům připsala další tři čárky k těm šesti, co tam už měli, a šla zpět za bar, on tam ale už byl. Má snad v prdeli vrtulku? Možná motůrek…

Zakřenil se. „Myslím, že tvůj bráška už nesedí, ale leží. Nejspíš usnul na těch krabicích. Bude ho pěkně bolet za krkem, furt jim říkám, aby si to tam uklidili, ale ono nic,“ povzdechl si.

„Jo, taky jim to neustále opakuju, nikdy neposlechnou. Já… jdu ho přenést do šatny,“ rozhodla jsem se po chvilce váhání. Kdoví, jestli to není amatér, který neumí načepovat ani pivo.

„Chceš? Odnesu ho tam,“ nabídl se, ale já jsem rychle a rázně zavrtěla hlavou a zmizela vzadu.

 

***

 

Těžký den, těžká práce, žádná zábava, ale hlavně pořádné horko. Tak ráda bych skočila klidně i do Severního ledového moře, jenom abych se ochladila. Led jsem dneska ani nestíhala domražovat a taky jsme zjistili, že jeden větrák nestačí a že můj bratr je po šesti hodinách spánku úplně ready.

Úplně jsem zapomněla, že jemu a Paulovi jsem na dnešek slíbila svou maličkost na to, aby mi ukázali, jaká místa objevili při tom jejich zkoumání okolí. Stejně si myslím, že byli někde u vody a koupali se, než aby chodili po lese a hledali ta nejúžasnější místa.

No, vzpomněla jsem si na to, až když si to Paul nakráčel do dveří baru. Al seskočil z barové stoličky, na které mi vyprávěl, co jim dneska ve škole říkali, a já jsem mezitím umývala celý plac. Byl tak nadšený z toho, že všemu rozuměl, až jsem se taky rozveselila. Ale teď zářil ještě víc, když uviděl Paula.

Skočil mu kolem krku a indián si ho vyhoupl do náruče a objal. Jen jsme na ty dva hypnotizovaně zírala neschopná slova. Nikdy bych nevěřila, že Al bude mít někoho tak moc rád, ale stalo se. A kdo by kdy řekl, že i ten nesnesitelný, věčně sarkastický a pohodový kluk bude potřebovat někoho, jako je můj bratr, aby projevil nějaké emoce?

„Těreškovová, co ti v tý škole dělali, když si tak vyjevená? Snad tě nepostavili před tabuli a nechtěli, abys jim o sobě něco řekla. Dovedu si představit, cos jim na to odpověděla,“ rozesmál se a popondal si Ala, kterého držel ještě pořád na rukou, ten se křenil od ucha k uchu.

Zatřepala jsem hlavou a ušklíbla se. „Ve škole mi nic nedělali, ale stejně si myslím, že tam nahoře,“ prstem jsem ukázala k nebi, „je někdo proti mně.“

Uchechtl se. „Proč? Padaj ti snad pod nohy meteority?“

„Kdyby to byly jenom meteority, tak si pískám, ale ono je to horší,“ povzdechla jsem si a uklidila umyté skleničky. Vzala jsem si tác a šla obejít stoly a posbírat špinavé nádobí. Klukům jsem pokynula, aby si ještě na chvíli sedli. „Za chvíli zjistíš, proč bych se nejradši vypařila,“ zavolala jsem na Paula a vzala od těch chlapů tři půllitry, položila je na tác a vytáhla peněženku. Chystali se platit, ale byli už pěkně opilí, takže jsem se měla na pozoru, aby něco nezkoušeli.

„Určitě to není tak hrozný. A tebe by byla škoda, kdybys zmizela,“ uslyšela jsem ho odpovídat, ale pak se zarazil.

Ohlédla jsem se. A pak hned rozesmála. Vyjeveně se díval na našeho učitele, který zrovna vyšel ze zadní chodby. „Tak co, Lahote, furt ještě je to v pohodě?“ zavolala jsem na něj.

„P-pane profesore,“ zakoktal se a já se jenom dál smála. Byl docela roztomilý, když se tvářil tak zaskočeně, ale přiznat jsem se to nechystala. Proto jsem se zase otočila na ty zákazníky a spatřila je, jak si dva z nich potřásají rukou a ten zbývající jim je přesekává. Sázka.

„Tak… bude to rovných sedmnáct dolarů. Máte štěstí, přejte si něco,“ usmála jsem se na ně a přijala dvacetidolarovku.

„No, věděl bych, co si přát,“ řekl jeden z nich slizce a změřil si mě nechutným pohledem od hlavy k patě. Rukou přejel přes tu moji, kterou jsem se opírala o stůl.

Rychle jsem cukla a zle se na něj podívala.

„Ale no tak, kočičko, snad bys přede mnou neutíkala. Dokážu s tebou udělat úžasný věci, když mi to dovolíš.“ Seděl nejblíž ke mně, úplně na kraji boxu, takže nemusel vydat skoro žádné úsilí, aby svou rukou přejel od mého kolena až po zadek, za který mě následně chytil.

Už jsem se chystala mu tu ruku zlomit, ale to jsem za sebou uslyšela známý hlas, jehož majitel chytil tomu slizounovi ruku a začal ji stáčet do nepřirozeného úhlu.

„Máte. Nějaký. Problém?“ procedil mezi zuby Paul a každé slovo oddělil až příliš dlouhou mezerou.

Jen koukal, ale asi mu v mozku zachrastila ta piva, která už měl v krvi, a řekl: „Víš co, mladej? Odpal, tohle je mezi touhle kočandou a mnou.“ Postavil se, asi aby vypadal větší, a začal se na mě zase sápat, ale než se mě stihl jenom dotknout, Paul se rozpřáhl a pak se ozvala jen tupá rána a tiché prasknutí. Muž se svalil zpět na sedadlo boxu a držel si nos. Ruku měl celou od krve.

„Drž se od ní dál,“ zavrčel potichu a vzal mě za ruku. „Nikdy se jí nikdo nedotkne.“ S tím odešel.

„A tady tři dolary nazpět. Přeji pěkný den,“ usmála jsem se na něj a ty ostatní dva s velkým zadostiučiněním, dala mu vrácené peníze na stůl, a i když jsem byla jako v mrákotách, posbírala jsem špinavé nádobí od stolů a vrátila se za bar.

Ti chlapi už odešli, takže jsem se cítila klidněji, ale furt mě zarážela skutečnost, že se mě Paul zastal. Vždycky jsem si musela vystačit sama a sama taky řešit problémy, ale najednou se objeví on a je celý můj život vzhůru nohama, protože si chce hrát na důležitého a chrabrého. Bude to ještě těžké…

„Tak jdeme?“ zeptal se netrpělivě Al a zavrtěl se na židli.

„Jasně, jenom si skočím dozadu pro věci a odložím zástěru, pak vyrazíme,“ slíbila jsem mu s mírným úsměvem.

 

***

 

Vedli mě k pěšině kousek za naším domem. Stáčela se do hloubi lesa, ale oba dva se tam neohroženě vrhli, i když se už trochu setmělo. Podle jejich rad jsem si vzala plavky, ale bála jsem se, co na mě přichystali.

Mé obavy se asi po dvaceti minutách chůze ukázaly jako úplně zbytečné, protože jsme se najednou vynořili z lesa na místě velkém asi jako obývací pokoj. Byla to malá plážička, ale úplně nádherná. Jemný písek se třpytil v zapadajícím slunci a voda… Voda! Za ním byla úplně modrá laguna…

Jezero, došlo mi. Ale pořád to nebylo všechno. Za ním se do vody spouštěl asi desetimetrový vodopád. Byla to nádhera. Kolem rostly pořád stromy a keře a žili tam i další organismy. Všechno bylo tak krásné a přirozené, že to až působilo, jako kdyby to bylo z pohádky, kterou si vymyslela babička, aby uspala svá vnoučata.

Ale nebylo to tak. Bylo to reálné a přímo přede mnou.

Otočila jsem se na kluky, kteří mě oba dva pobaveně sledovali… 

 


Tentokrát delší kapitola za to, že vždycky vydržíte čekat. ;) Ale stálo to za to čekání? 

 

Sun :o)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hope is always here - 15. kapitola:

 1
04.09.2013 [18:01]

SundanceHolky, moc se omlouvám, ale zrovna jsem první týden na intru a je to tu trošku komplikovanější s wifinou, ale už jsem ji tak nějak zajistila, takže když teď přepíšu to, co mám napsané na papíře, mohla by být další kapitola do dalšího týdne. :)

7. kiki
01.09.2013 [13:14]

krása kdy bude další kapitola ??? :-)

6. matony
24.08.2013 [15:00]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23.08.2013 [17:53]

Werewolf Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23.08.2013 [16:16]

rosaliCÚplně suprová kapitola!!!!!!!!!!! Normálně sem se do této povídky zamilovala Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
rychle dalšíí!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Mea
23.08.2013 [15:12]

MeaNej kapča, Paul je dokonalej!!! Už slintám po další!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. verrisek151
23.08.2013 [10:52]

100% to za to stalo, krása Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23.08.2013 [10:38]

NicolettaSamozřejmě že stálo! Emoticon
Začnu od začátku. S učitelem bych tedy rozhodně pracovat nechtěla, protože bych se určitě nějak ztrapnila. Paulova reakce byla skoro výstavní. EmoticonNo, a jak pak zlomil nos tomu slizounovi, a Diana s těmi třemi dolary zpátky... To jsem se musela nahlas zasmát. Emoticon A to místo musí být skutečně krásné, ale tak nějak mi vadí způsob, kterým jsi to skončila. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!