Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holka na zabití 2

Stephenie Meyer


Holka na zabití 2Slezla jsem z balvanu, abych se přesvědčila, že se mi to nezdálo. V mokré hlíně se ale opravdu rýsovaly stopy. Na sto procent jsem věděla, že nepatří žádnému psovi. Za prvé, stavba těch stop byla trochu odlišná, ale co mě nenechalo na pochybách, byla velikost. Tvar jasně ukazoval, že tudy prošel vlk, ale takový obr? Nemožné. Ani v Kanadě nejsou takhle velcí vlci… Stopa byla větší než moje dlaň. O vlcích toho vím dost – tohle není normální…

„Gale, oni na tebe koukaj,“ zašeptala Audrey a snažila se ze všech sil, aby se na ně nepodívala.

„Každej na ni dneska kouká,“ prohlásil Simon. „A jakkoli Cullenovi jsou nebo nejsou divní, nebudou výjimka.“

„Jo, každej na mě kouká, vždyť jsem jako zvířátko v cirkusu,“ zasmála jsem se, abych odvedla pozornost od nich. Tohle mi ještě scházelo. Mám štěstí, že jsou o ročník výš a nemají se mnou hodiny.

„A chceš být lev nebo poník?“ zachechtala se Lisa při mé poznámce o cirkusu. Snažila jsem se co nejméně myslet na to, že tady někdo jako oni vůbec je a soustředit se na svoje nové přátele, kteří byli odhodláni mě už nikdy nenechat bez dozoru – teda, vypadalo to tak.

„Heleď, zlato, tvůj rozvrh mi říká, že tě teď budu muset opustit. Vy, zvěromilové, teď půjdete na biolu a já se odeberu na fyziku. Sejdeme se na španělštině,“ rozloučila se Lisa a odcházela opačným směrem, než jsme šli my.

„Cos to mumlala na obědě?“ ptal se Simon cestou do učebny.

„Co jako?“

„No, prohlížela sis Cullenovy a u toho jsi něco řekla, ale já ti nerozuměl…“

„Fakt? Ani nevím, občas mumlám a ani nevím co,“ mávla jsem rukou.

„Ha! Podivínka – já vám říkala, že je perfektní!“ zajásala Audrey. Musela jsem se smát. S nimi to ani jinak nešlo.

Biologie byla skvělá. Zrovna začínali novou kapitolu – kočkovité šelmy. Museli jsme třídit obrázky s nějakými charakteristickými znaky nebo co. Audrey si s těma kartičkama jenom hrála, takže jsem se do toho pustila já a Simon mě pořád opravoval, byla to sranda.

„Víš, že gepardi skoro štěkají?“ řekla jsem, když jsem hledala obrázek gepardího mláděte.

„Fakt?“

„No jo. Jsou nejvíce podobní psovitým šelmám, i když patří mezi kočkovité. Nemají zatažitelné drápy, štěkají, a vůbec stavba jejich těla je trochu odlišná…“ povídala jsem.

„Ale pořád jsou to kočky, že jo?“ zarazila se Audrey.

„Jasně,“ ujistili jsme ji.

 

„Kde ses naučila tak dobře španělsky?“

„Nenaučila, fránina je tomu hodně podobná…“

„Tak aspoň mám od koho opisovat testy…“ zakřenil se Simon, který většinou seděl se mnou za holkama, protože jsme byli oba vyšší a ty dvě zakrslice by přes nás nic neviděly.

„Tady vás opustím, milé dámy, školní řád mi nedovoluje sdílet s vámi šatnu…“

„Aspoň že tělocvičnu jo,“ zasmály jsme se.

„Tohle já nesnáším,“ stěžovala si Lisa a vztekle si převlíkala tričko.

„Amen, sestro,“ souhlasila Audrey a snažila se narvat nohu do botasky, aniž by musela rozvazovat tkaničky.

„Co jako? Tělocvik?“

„Přesně,“ přikývly.

„Já mám ráda jenom ringo.“

„Lisa má ráda kroužky, já ani to ne.“

„Já mám ráda tělocvik,“ pokrčila jsem rameny. Holky se na mě ošklivě podívaly, ale nijak to nekomentovaly. Takže tělocviky budou asi zábava jenom pro mě a Simona…

 

Takhle jednoduše proběhl můj první den. Až na tu nepříjemnost s Cullenovými je to tu prima. Simon říkal, že jsou to samotáři a s ostatníma se moc nebaví, tak to snad bude dobrý. Ale co když vědí, že vím…?

Ze zamyšlení mě vytrhl klakson a Charlieho hlas. „Ahoj, Gale, čekáš dlouho?“ Zatřepala jsem hlavou a zamířila k autu.

„Ne, ani ne,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Budu muset něco vymyslet… Odvezu tě domů a pak se budu muset vrátit na stanici,“ zabručel, jak usilovně přemýšlel nad řešením mojí dopravy na trase dům-škola a zpět.

„Já můžu klidně chodit pěšky, mně to nevadí. Jsem zvyklá chodit a běhat…“

„Každý den? To se mi nějak nezdá…“

„No tak mě ráno můžeš vozit a odpoledne půjdu pěšky.“

„Uvidíme…“

Když jsem vystupovala před domem, vzpomněla jsem si, jak to vypadá u Charlieho v kuchyni, a tak jsem se ještě stihla domluvit, než odjel.

„Hele, ty nevaříš, to vím, ale já jo. Neměla bych zajít na nákup?“

„Pěšky?“

„Charlie…“ usmála jsem se a založila si ruce na hrudi.

„Tak jestli se ti chce, peníze jsou v kasičce na ledničce.“

„Dobře, měj se,“ zamávala jsem mu.

„Nic tu nevyváděj,“ zasmál se a odjel. Tak jo. V prvé řadě bych si měla dát vyprat ty kalhoty, co jsem ráno ušpinila…

Vybrala jsem z koše na prádlo Charlieho tmavé věci, abych do pračky necpala jenom jedny kalhoty. Pak jsem musela najít batoh, abych měla v čem přinést nákup, protože v rukách se mi to tahat nechtělo. Když jsem ho našla – nacpanej v ostatních taškách, ve kterých jsem si přivezla věci – sešla jsem do kuchyně, vzala papír, tužku a začala psát seznam. První položka byl zubní kartáček pro Charlieho. Pak jsem zkontrolovala obsah špajzky a ledničky, zavzpomínala, co všechno patří do mexického guláše, vzala peníze z kasičky a mohla jsem vyrazit. Kde je obchod jsem si kupodivu ještě pamatovala. Když jsem v batohu měla jenom kousek papíru, mohla jsem se proběhnout. Po chodníku to nebylo ono, ale lepší než nic.

Na zpáteční cestě jsem jaksi běžet nemohla, v batohu jsem totiž měla vejce a to by nejspíš nedopadlo dobře. K mojí smůle začalo pršet. Nepříjemná věc, ale ve Forks velmi běžná. Zima mi sice nebyla, ale radši jsem přidala do kroku, protože v promáčených věcech se špatně chodí.

Byla jsem tak patnáct minut od domu, když jsem uslyšela vytí. Byl to nádherný zvuk… Na chviličku jsem se zastavila a pohlédla na horský hřeben, který byl z části ukrytý v mlze. Do obličeje mi padaly tlusté kapky vody, tak jsem toho hned zase nechala a pokračovala domů. Domů… Povzdechla jsem si při vzpomínce na svůj domov v Kanadě.

„Stýská se ti?“ ozvalo se z ničeho nic těsně za mnou a déšť v ten moment jako by ustal. S leknutím jsem se otočila. Stála jsem pod deštníkem a naproti mně ten Cullenovic zrzek. No bezva…

„Co prosím?“ zamračila jsem se.

„Viděl jsem tě, jak si prohlížíš hory… Chybí ti Kanada?“

„Jo… Chybí, ale do toho tobě nic není,“ odsekla jsem. Možná jsem se měla bát, ale touha, aby mi dal pokoj a už navždycky se mi vyhýbal obloukem, byla mnohem silnější než strach. A navíc jsem věděla, že lidem neubližují. Jak tak na mě koukal, zamračil se, přivřel oči a nakonec se zase tvářil skoro normálně.

„Promiň, máš pravdu. Nechceš svézt?“ kývnul hlavou k autu, které stálo kus za ním. To se radši rozpustím v dešti, než bych s někým z nich vlezla do auta! Zrzek naklonil hlavu a vypadal, jako by potlačoval smích.

„Ne, to je dobrý, díky,“ odpověděla jsem, co nejzdvořileji to šlo. Otočila jsem se a chtěla od něj odejít, ale on šel za mnou.

„Takhle ale nastydneš a budeš nemocná. A věcem, co máš v batohu, ta voda nejspíš taky neprospěje,“ žvanil, zatímco jsem se snažila ho ignorovat a prostě odejít z dosahu jeho deštníku a vůbec jeho samotného. Zastavila jsem se.

„Máš pravdu,“ kývla jsem, sundala batoh, sundala jsem si mikinu, přivázala ji k popruhům, aby zakryla co největší část mého zavazadla, a pak jsem pokračovala dál. Teď už se ten dotěrný zabiják zasmál nahlas. Najednou se ale zarazil a na mě zase začaly dopadat dešťové kapky.

„Jak myslíš…“ zavolal na mě a za pár vteřin kolem mě projelo to nablýskané auto. Pche! Ani se neobtěžoval dojít k němu normálním krokem. Spoléhal na to, že jsem otočená zády? Nebo… Ne, to ne! Doufám, že ne… Nesmí vědět, že to vím…

Doma jsem tenhle incident díky vaření úplně pustila z hlavy. Rádio hrálo na plné pecky, vařila jsem a bylo mi fajn. Já totiž miluju jídlo. Už jsem měla skoro hotovo. Míchala jsem vařečkou guláš a u toho se houpala a dělala piruetky do rytmu písničky. Jo, v kuchyni jsem vypadala jako cvok. Ne snad že bych Charlieho přes to rádio a svoje hlasité krákání se zpěvačkou slyšela přijít, ale stejně jsem se ve chvíli, kdy vešel do kuchyně, přitočila k rádiu, abych ho vypnula.

„Nazdar!“ houkla jsem vesele, aniž bych se na něj otočila.

„Ahoj, Gale,“ řekl trochu zaraženě. To už jsem na stůl nesla talíře. „Tys mě přes ten rámus slyšela?“ nadzvedl obočí.

„Vůbec ne… Viděla jsem tě oknem,“ zasmála jsem se.

„No jasně…“ pousmál se a pak doslova začichal. „Voní to skvěle. Mexický guláš?“

„Bod pro strejdu Charlieho!“ zvolala jsem a postavila hrnec na stůl. Nevěděla jsem, kolik toho sní, takže asi bude lepší, když si nabere sám. Navíc hrozilo nebezpečí, že kdybych si vzala jako první, moc by mu toho nezbylo. Já byla odjakživa děsnej žrout.

„Tak jak ve škole?“ zeptal se a natáhl se pro chleba. Tím mi připomněl to spiknutí, které na mě narafičil.

„Jo, fajn… Odchytil mě trojlístek…“ řekla jsem jakoby nic.

„Trojlístek?“ nechápal.

„Jo… Lisa Phelpsová, Simon Craig a Audrey Wesleyová.“ Viděla jsem, jak při posledním jménu sklopil oči a málem se zakuckal. „Jseš pěknej podrazák,“ založila jsem si ruce na hrudi a hrála uraženou.

„Hele, já to nevymyslel,“ bránil se okamžitě, „jenom jsem se v práci zmínil, že přijedeš a druhý den mi Audrey dala vyplnit dotazník, chtěla vidět tvoje fotky a tak. Jenom jsem doufal, že kdybys tu hned měla nějaké kamarády, bylo by to snazší…“ Chvíli bylo ticho. Charlie pokračoval v pořádání guláše a raději se na mě moc nedíval. Možná se bál, že uhodil na citlivou strunu.

Je to snazší, díky,“ usmála jsem se nakonec. „Oni jsou skvělí. Možná nejsem moc zběhlá v odhadování lidí – oba víme, že jsem jich ve svém životě moc neměla…“ Opřela jsem se na židli a hleděla do desky stolu. „Já prostě jenom vím, že tihle jsou v cajku. Tohle se pozná. Žádná přetvářka, nic. To poznám. Nero a ty dvě mě to naučili…“ Na tuhle poznámku se Charlie malinko zašklebil. Měl drobné výhrady k tomu, s kým jsem strávila dětství, ale do výchovy se mamce nikdy nepletl.

„No, aspoň že teď už máš skutečné kamarády,“ zabručel, vstal a začal uklízet nádobí po večeři. Měla jsem sto chutí na něj aspoň vypláznout jazyk! Prej: Teď už máš skutečné kamarády… Pche! Místo šklebení se na Charlieho jsem šla vytáhnout věci z pračky, na které jsem předtím zapomněla.

No a co teď? Nudila jsem se. Venku přestalo pršet asi před půl hodinou, Charlie seděl dole u televize a namotával vlasce na navijáky.

„Jdu ven,“ houkla jsem do obýváku, co nejrychleji nazula boty a chtěla vyběhnout ven, ale nestihla jsem to…

„Bundu!“ okřikl mě strejda, opřel se ve futrech a založil si ruce na hrudi.

„No jo…“ vrátila jsem se otráveně.

„Netoulej se dlouho, do tmy zpátky, jasný?“

„Jo.“ Ještěže už je březen. V zimě bych musela bejt zpátky za půl hodiny. Vydala jsem se po pěšině za domem, ale tentokrát na opačnou stranu. Les vypadal krásně a staře. Nemám tušení, jak dlouho už tu ty stromy rostou…

Terén se na téhle straně lesa asi po dvou kilometrech svažoval z kopce a mířil k takové mělké rokli plné velkých balvanů z části obrostlých mechem. No to bylo něco pro mě! Vylezla jsem na ten největší šutrák, co tam byl, zaklonila jsem hlavu, zavřela oči a poslouchala. Zpěv ptáků, šumění listí, vrzání starých kmenů ve větru… Najednou jsem na kůži ucítila teplo. Mezi mraky se vytvořila malá trhlina a paprsky zapadajícího slunce se z posledních sil opřely do lesa. Na mechových polštářích se třpytily malinké kapičky vody, ptáci se rozezpívali ještě hlasitěji a poupata květin jako by se rozhodla povylézt z lesní trávy a využít tu vzácnou sluneční chvíli. Nevěděla jsem, kam se podívat dřív. Viděla jsem tolik krásy! A pak můj zrak upoutalo něco úplně jiného.

Slezla jsem z balvanu, abych se přesvědčila, že se mi to nezdálo. V mokré hlíně se ale opravdu rýsovaly stopy. Na sto procent jsem věděla, že nepatří žádnému psovi. Za prvé, stavba těch stop byla trochu odlišná, ale co mě nenechalo na pochybách, byla velikost. Tvar jasně ukazoval, že tudy prošel vlk, ale takový obr? Nemožné. Ani v Kanadě nejsou takhle velcí vlci… Stopa byla větší než moje dlaň. O vlcích toho vím dost – tohle není normální…

Běžela jsem domů, abych si to mohla vyfotit, ale k mé smůle mě v půl cesty znovu zastihl déšť. Než bych došla pro foťák a vrátila se, budou stopy rozmočené, nehledě na to, že už ani nebude pořádné světlo.

„To tě vážně baví? Courat samotná po lese?“ vítal mě Charlie velice netradičním způsobem.

„Odpovědět si umíš sám,“ ušklíbla jsem se. Chtěla jsem se zeptat, jestli v okolí nejsou nahlášení nějací vlci ať už normální, nebo přerostlí, ale raději jsem svoji otázku spolkla. Vím, co by si zase myslel… Raději jsem si kecla do křesla a sledovala reklamy. Zrovna když ukazovali nejnovější holicí strojek od Gillette, zazvonil telefon. Nepředpokládala jsem, že by někdo volala mně, tak jsem se ani nezvedala. Zato jsem využila Charlieho nepřítomnosti, ulovila ovladač a přepla na National Geographic.

„Swan,“ ohlásil se Charlie do telefonu. „Nazdar, Audrey, chceš mluvit s Gale?“ Zbystřila jsem a už jsem chtěla vstát… „Aha, a o co jde?“ Takže asi nechtěla mluvit se mnou. „To jo, určitě. A jak vám s tím můžu pomoct?“

„Takové množství dravců se málokdy vyskytuje pohromadě…“ žvanil chlápek z televize o žralocích.

„Jistěže, to by neměl být problém. Tak se měj a pozdravuj mámu,“ řekl a zavěsil.

„To byla Audrey?“ zajímala jsem se.

„Jo,“ odpověděl Charlie a při pohledu na obrazovku hledal ovladač, který jsem momentálně držela v zajetí pod polštářem.

„Co chtěla?“ Charlie se zamračil.

„Ehm, prý dělá nějaký referát o…“ zarazil se.

„O čem?“ Něco mi tu nehrálo.

„O metodě s otisky prstů a chtěla se zeptat na pár věcí. Nevidělas ovladač?“ změnil okamžitě téma.

„Ne.“ Já chci koukat na žraloky.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Holka na zabití 2:

 1
5.
Smazat | Upravit | 13.03.2012 [19:16]

Jop! Je to tam! Emoticon (nemám nejmenšího tucha, o čem to mluvím Emoticon ).
Fakt, je to tam! Emoticon
Tak, už se asi zpamatuju... Emoticon Emoticon
Cirkus tam je! Emoticon Emoticon A Gale trpí rozdvojenou osobností - nebo jak se tomu říká - neví, jestli je poník nebo lev! Emoticon
Moc se mi líbil zrzek. Emoticon Emoticon
Těším se, jak to vymyslíš. Moc se omlouvám, že komentuju až teď, ale já... si nevšimla. Emoticon Emoticon /říště mi o další kapitole napíšeš do shrnka! Emoticon Emoticon

4. Míja
11.03.2012 [10:27]

Emoticon Emoticon Emoticon SUPÉÉÉÉR Emoticon Emoticon Emoticon

3. LoveUfo
09.03.2012 [20:53]

Páni, fakt super Emoticon . Těším se na další díl Emoticon .

2. incompertus
09.03.2012 [20:21]

:'DDD chudák Charlie :D
Ale ona se mi líbí ;D..jak odpálkovala Edwarda...doufám,že jí seznámíš s našema vlčkama z rezervace ;D Emoticon Emoticon

09.03.2012 [20:13]

Killy Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon pokračuje to SKVELE!!!

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!