Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holka na zabití 1

twilight-ukázka


Holka na zabití 1Sledovala jsem tu skupinku s nevysvětlitelným zájmem a strachem. Moje mysl možná pátrala po nějakém spouštěči... Po něčem, co by vysvětlovalo ten zájem, ten strach, ten zvláštní pocit... A pak mi ho jeden z nich dal. Zrzavý kluk sedící na kraji se mi neomylně podíval do očí a já spatřila pronikavé karamelové duhovky...

„Smečka… Instinkt… Jaký význam mají tahle slova pro člověka? Téměř žádný. Ale pro vlka?“

„A co znamenají pro tebe, Gale?“

 


Nejdelší den v mém životě. Chtěla jsem spát co nejdýl, aby ten den nebyl tak dlouhý, ale stejně se to moc nepovedlo… V poledne vstát, sbalit si věci, odjet dolů do města k babi, rozloučit se a vyrazit na letiště. A pak čekat, až se to kovové monstrum odlepí od země a následně přistane o spoustu mil dál, kde mě čeká…

„Charlie!“ vykřikla jsem, když jsem konečně vystoupila z letadla a spatřila jeho úsměv. Rozběhla jsem se k němu a objala ho. Přestože se mi chtělo plakat, nedokázala jsem to. Nejspíš už jsem vyčerpala veškeré zásoby slz na několik let dopředu…

„Ahoj, Gale, moc rád tě vidím,“ usmál se. V jeho tváři jsem viděla výraz, který říkal: Kéž by to bylo za příjemnějších okolností. No jo, co se dá dělat? Strejda Charlie je teď moje jediná rodina. Jasně, mám v Kanadě babičku, ale ta se o mě nemohla starat…

„Já tě taky ráda vidím.“ Vzali jsme moje věci, naskládali je do kufru a vyjeli směr Forks. Strejda je policajt a jezdí policejním autem – hustý, co? Nikdy toho nějak moc nenamluvil, ale se mnou to v podstatě ani nebylo třeba. Já mluvila dost za nás za oba. Musím říct, že v tomhle jsem prostě po tátovi, mnohem víc Crosbyová než Swanová, jak vzhledem, tak povahou, ale něco z máminy rodiny tu přece jen bylo. Milovala jsem všechna zvířata a ráda jsem rybařila, aspoň to jsme měli se strejdou společné.

„Těšíš se do školy?“ začal Charlie tím nejjednodušším tématem, které se naskytlo. V té otázce bylo něco víc, než jen jestli se těším na nové spolužáky. Já jsem ve škole byla necelý půlrok, protože v Kanadě mě učila máma. Neměla jsem to do školy moc blízko, a tak jsem celou základku absolvovala v našem domě. Teprve střední škola byla tak důležitá, že mě táta začal vozit, ale dlouho to netrvalo…

„Jasně! Bude to hodně jiné, ale…“ Nechala jsem to viset ve vzduchu. Strejda určitě pochopil, co se snažím říct. Nemůžu tvrdit, že mi naši nechybí, ale jsou pryč a nic a nikdo mi je nevrátí… Nemá smysl si cokoliv namlouvat. Život jde dál – bohužel bez nich.

„Zvykneš si, uvidíš. Najdeš si kamarády a všechno bude lepší,“ usmál se.

„No jasně,“ souhlasila jsem a pak už nepadlo ani slovo. Jo, jindy bych žvanila a žvanila, ale teď to bylo jiné. Ale určitě to zase přijde, jenom si budu muset zvyknout, že tady nejsem na návštěvě ale doma. Tak jsem koukala z okýnka a prohlížela si tu krásu. Všude tu byly lesy a bylo tu docela chladno. Sice ne jako v Kanadě, ale bylo to mnohem snesitelnější, než kdybych se měla stěhovat třeba na Floridu nebo tak. Byla jsem prostě zvyklá na zimu. Měla jsem ji ráda.

Strejdův domek se za celý můj život nijak nezměnil. Sice jsem nejezdila na návštěvu moc často, ale párkrát jsme se tu s mámou ukázaly. A ten dům vypadá pořád stejně, jen trošku zestárnul…

„Tak jo. Věci jsem ti odnesl nahoru do pokoje. Chceš se třeba jít podívat ven? Aby ses tu neztratila…“

„Charlie, já se neztratím,“ mrkla jsem na něj a zasmála se. Tak často zapomínal, kde jsem vyrostla…

„No jo, máš pravdu… Tak tě nechám se zabydlet. Kdyby něco, budu tady koukat na zápas.“ A tím to končilo. Bylo to snadné. Se strejdou Charliem bylo vždycky všechno snadné. Ať mi bylo pět, devět nebo patnáct, pořád to byl stejně pohodovej chlap.

Pokoj, ve kterém jsem byla ubytována, byl sestřenky Belly, která bydlela se svojí mámou ve Phoenixu. Kdysi dávno jsme tam jednou se strejdou Charliem jeli, ale na mě tam bylo moc horko. Strašně dlouho jsem Bellu neviděla… Je o rok a půl starší než já, ale abych pravdu řekla, moc velká sranda s ní není. Je taková nenápadná, plachá, tichá… Noˇ, prostě úplně jiná než já. I tak jsme se ale měly docela rády.

Vybalila jsem si věci, sedla na postel a nevěděla, co dělat. Byla jsem zmatená a smutná, ale nepřipouštěla jsem si to. Bylo to snazší. Neexistovalo nic, co bych mohla udělat, aby se mi rodiče vrátili, to jsem moc dobře věděla. Doma v Kanadě mi od všeho zlého pomáhal les. A taky Ina a Nero. Se vzpomínkou na tyhle dva jsem se bohužel neubránila vzpomínce na ztracenou Arkit… Trhla jsem hlavou, abych tyhle myšlenky zapudila, setřela jsem si z koutku oka drobnou slzu a vydala se do obýváku za Charliem.

„Kdo hraje?“ zeptala jsem se, když jsem si sedala do křesla. Dávali baseballový zápas.

„Rangers a Red Sox,“ zabrumlal Charlie a usrknul z plechovky piva. Já měla baseball ráda, ale na televizi jsem moc nekoukala. Většinu volného času jsem trávila v lese.

„Ty se nudíš, viď?“ optal se strejda, když zápas skončil a na obrazovce se objevovaly jen tabulky se statistikami.

„Možná trochu,“ pokrčila jsem rameny. Věděla jsem, že Charlie není zrovna odborník přes vaření, a tak jsem se ani nedivila, když po telefonu objednával k večeři pizzu.

„Za chvíli si zvykneš. Zítra je škola, tam určitě přijdeš na jiné myšlenky.“ Jo, tam určitě, ve škole mi bude fajn.

On ten první den tady s Charliem byl zvláštní, ale to se srovná. Máme rádi stejnou pizzu – salám, slanina, extra sýr, bez feferonek. Chuťové buňky jsou asi to jediné, co dokazuje, že jsem z poloviny Swanová.

„Charlie?“ volala jsem z koupelny, když jsem uviděla tu hrůzu na umyvadle.

„Ano?“ vykoukl z pokoje a pak přešel do dveří koupelny. Držela jsem v ruce věc, která připomínala miniaturní záchodovou štětku, ale nejspíš to měl být zubní kartáček.

„Jak dlouho už tuhle věc máš?“

„No, nevím… Možná dva roky?“ Málem jsem omdlela.

„To mi chceš říct, že to je ten samý kartáček, který jsi měl, když jsem tu byla ve třinácti na prázdninách? Tímhle si zuby čistit nemůžeš, proboha!“ Protočila jsem oči. „Kartáček se mění každý tři měsíce!“ Charlie se začal smát. „Co je?“

„Úplně slyším Suzan,“ usmál se a pak se zarazil. Možná se bál, že začnu smutnit, ale mě to spíš potěšilo. Slyšet, že se podobám mámě…

„No jo, na blbosti, jako jsou zubní kartáčky, mě užije,“ zasmála jsem se s ním. Asi jsem vůbec nereagovala tak, jak Charlie čekal. Nebrečela jsem, neseděla jsem u rodinných fotek, prostě nic takového, ale v podstatě jsem tak byla vychovaná. Minulost se nezmění a smrt patří k životu.

Usínalo se mi skoro stejně dobře jako v Kanadě. Nebyl tu žádný rámus, ale byl tady rozdíl. Naštěstí byl les všude na dosah a v tomhle domě doslova na doslech. Pomalu jsem upadala do říše snů a ukolébavkou mi bylo houkání sov a šumění listí v očekávaném dešti. Byla jsem moc ráda, že mám tu krásu tak blízko. Charlie mi pro jistotu nachystal druhou deku, ale já ji nepotřebovala, a to jsem se ani neobtěžovala na noc zavřít okno. Charlie mě ještě varoval, abych nezaspala. Já? To sotva…

V půl šesté jsem se potichu vykradla z pokoje a abych Charlieho nevzbudila, zuby jsem si vyčistila v kuchyni u dřezu. Byla jsem vážně nadšená. Jenom pohled z okna na tu zeleň byl úžasný. Bylo to něco, co mi usnadňovalo brát to tady jako domov. Rozhodla jsem se vyrazit ven. Než budu muset do školy, trochu si protáhnu nohy. Moc ráda jsem běhala, ale běhání po silnici mě nebavilo. Patřila jsem do terénu. Charlie se nijak nepozastavoval nad taškou, ve které byly jenom boty, ale určitě se u toho zasmál. Jo, byly tam i dva páry na podpatku, ale většinu mé obuvi tvořily pohorky. No co? Vyrostla jsem přece v Kanadě!

Pro všechny případy jsem na stole v kuchyni nechala Charliemu lístek, vlasy jsem svázala do neestetického culíku, nazula pohorky a jen tak v tričku vyšla ven. Oběhla jsem dům a vyrazila po pěšině, která se tu stáčela do lesa. Byla to svoboda. V botaskách bych se tu přizabila a vrátila bych se od hlavy k patě umazaná blátem, ale hrubý vzorek na mých botách mě před kluzkou zemí dobře chránil. Moje khaki kalhoty dostaly pěkně zabrat – brzo byly skoro po kolena zacákané vodou a bahnem. Běžela jsem skrz to zelené království, přeskakovala spadené kmeny a pařezy a nemyslela na nic jiného. Ve tři čtvrtě na sedm jsem se vracela zpátky.

„Jsem tu!“ zavolala jsem od dveří do domu, protože jsem z kuchyně slyšela Charlieho otvírat ledničku. Nakoukl do předsíně a při pohledu na mě vytřeštil oči.

„V tomhle jsi byla venku? Vždyť zmrzneš!“ okomentoval fakt, že mi chyběla mikina nebo bunda a pak se podíval na moje kalhoty.

„Jo, já vím, já vím… Jsem jako prase, no jo… To se stává, když někdo běhá v lese,“ drmolila jsem, zatímco jsem rozvazovala boty.

„V lese?“

„Jo, v lese. Nechávala jsem na stole lístek.“

„Aha,“ zabručel a ohlédl se na stůl. „Ještě jsem si ho nepřečet. Každopádně by ses měla převléct a nasnídat. Odvezu tě do školy.“

„Už jdu,“ ujistila jsem ho a startovala nahoru pro čisté věci. Kalhoty jsem rovnou hodila do koupelny, postarám se o ně, až se odpoledne vrátím.

Když jsem seběhla dolů, Charlie nevěřil vlastním očím.

„No ne…“

„Co je? To, že jsem vyrostla skoro jako zálesák, neznamená, že ze sebe neumím udělat holku,“ ušklíbla jsem se. Vlasy jsem měla rozpuštěné jenom shrnuté z čela červenou látkovou čelenkou, uplé džíny a modré tričko s černým obrysem Empire state building.

„Já nic neříkám,“ zvedl ruce v obranném gestu a pak se raději bez dalších komentářů pustil do sendviče. Já si nasypala do misky cornflaky, nalila si do sklenky džus a sedla si ke stolu. Přes chroupání těch suchých lupínků bez mlíka jsem tak trochu přeslechla, že na mě Charlie mluví.

„Hm?“ Zastavila jsem chroustání a on se rozesmál.

„Žádné mlíko?“

„Ne, fuj. Nesnáším rozmočené cornflaky…“ Dojedla jsem, dopila džus, vzala tašku s věcmi a vyšla před dům – provokativně bez bundy.

„Gale,“ protáhl Charlie a založil si ruce v bok.

„Uvařím se,“ zašklebila jsem se, ale bundu jsem si vzala.

Vůbec jsem nečekala, že by se v tak obyčejném městečku mohlo za jeden školní den stát tolik divných věcí – a přece.

„Zvládneš to sama?“

„Jasan, neměj strach,“ ujistila jsem Charlieho a zabouchla dveře policejního auta, které přitáhlo veškerou pozornost. Když strejda odjel, všechny pohledy zůstaly viset na mně. Nádech, výdech, krok. To nic, tohle zvládnu. Já se o sebe přece umím postarat. K mému štěstí už byly všechny formality vyřízené, takže jsem vytáhla z tašky plánek a mířila rovnou na první hodinu.

„Nazdar!“ přitočila se ke mně hned nějaká holka. „Ty budeš určitě Gale, viď? Já jsem Lisa.“ Blonďatá jako já, ale menší než já. Trošku pihovatá, ale na pohled milá.

„Jo, jsem Gale, ahoj,“ odpověděla jsem. „Tady se nic neutají, co? No jasně… Ty jsi taky prvačka?“

„Jsem,“ přikývla.

„Super, ehm, jdeš na dějepis?“

„Jo, jo. Sedneš si se mnou?“ Nestihla jsem odpovědět. Za námi jsem zaslechla kroky, nebo spíš skoky.

„Liso, počkej!“ Obě jsme se otočily a já spatřila docela legračního kluka. Měl tmavě zrzavé vlasy a brejle, to mě upoutalo jako první.

„Klidně si s tebou sednu, pokud někomu nezaberu místo,“ pokrčila jsem rameny, zatímco jsme čekaly, než nás ten kluk dožene. Zblízka nevypadal tak legračně. Když k nám doběhl, konečně se pořádně narovnal – byl skoro o dvě hlavy vyšší než já a nebyl vyžle ani cvalík. Za obroučkami se schovávaly moc pěkné hnědé oči.

„Eh, ahoj… Gale?“ optal se nejistě. Jenom jsem přikyvovala, když mě Lisa představovala.

„Gale, tohle je můj nejlepší kamarád Simon…“

„Ráda tě poznávám, Simone,“ usmála jsem se a on na mě taky. Fakt milej kluk. Všude okolo jsem slyšela protivné šeptání a cítila jsem všechny ty pohledy. Bylo to zvláštní…

„Hele, není ti zima?“ poukázal Simon na můj krátký rukáv a bundu přehozenou přes ruku.

„Ani ne,“ zasmála jsem se. Rozhlídla jsem se, a jakmile můj pohled padl na někoho, kdo stál kolem, okamžitě se dal do pohybu. Legrační, jak jsou tu někteří plaší a hlavně nenápadní.

„Půjdeme?“ ujal se Simon slova, když jsme chvíli jen pozorovali procházející (zírající) spolužáky. Každé z nás nabídl rámě, a tak jsme se s Lisou se smíchem zavěsily a pokračovaly na hodinu. Zdálo se to až příliš snadné, ale pak mi došlo, že tohle je malé město a nic snadnějšího než najít si přátele, tady snad neexistuje.

Učitel na dějepis měl docela napilno s opravováním nějakých testů, a tak místo toho, aby nás něco učil, zavedl řeč na mě.

„Jak jste si jistě všichni všimli, máme ve svých řadách novou tvář. Jistě jste na novou spolužačku zvědaví, takže pokud dokážete v klidu konverzovat a nepřeřvávat se, dovolím vám – pro dnešek,“ zdůraznil, „abyste si povídali, ale jen pokud to dokážete kultivovaně a v tichosti. Liso, vezmi si to na starost, prosím.“

„Jistě, pane Stratone.“ Bezva! Takže jsem nejspíš padla na nějakou spolehlivou duši. Doufám, že je taky chytrá, protože jinak asi propadnu.

„Lisa to tu má na povel?“ naklonila jsem se na židli dozadu, kde seděl Simon.

„No, tak trochu, ale oprávněně, musím říct,“ uchechtl se.

„Takže,“ začala Lisa důležitě, „všichni moc dobře víme, kdo k nám do Forks zavítal, ale abychom nebyli nezdvořilí, všichni teď přivítáme Gale Crosbyovou.“ Působivý projev, uznávám, ta holka si získala dav už jenom svým „takže“.

Ahoj, Gale,“ ozvalo se sborově jako ve školce. Tahle třída Lisu evidentně brala – ne jako Lucy na střední, kde jsem byla donedávna. Ta si myslela, že je královna, ale nikdo ji neposlouchal. Lisa se na mě otočila a řekla:

„Nejsme retardi, jenom jsme chtěli udělat dobrej dojem, aby ses nebála a snáze zapadla,“ mrkla na mě a zbytek třídy se rozesmál. Takže to bylo domluvený, no jasně.

„Cením si toho,“ zakývala jsem důležitě hlavou a Simon za mnou se zasmál.

„Lidičky, budeme se chovat slušně, jinak máme slíbený test z občanské války, vzpomínáte, že?“ Všichni souhlasně zamručeli. „Je to jednoduché – kdo má dotaz, zvedne ruku, Gale si ho vyvolá, on se představí a zeptá se. Žádná palba pod pás! Žádné otázky, které jsou před tolika cizími lidmi nevhodné! Mám tě na mušce, Colline,“ ukázala na kluka v přední lavici.

„Doprčic!“ zanadával se smíchem. Tady se mi líbilo, vážně.

Následovalo pár věcí, které jsem předvídala. Jména těch lidí jsem si napoprvé nepamatovala, uznávám, ale do toho se vžiju.

„Je pravda, že jsi z Kanady?“

„Jsi jedináček?“

„Hraješ poker?“

„Který školní předmět máš nejradši?“

„Umíš francouzsky?“

„Máš kluka?“

„Colline!“ okřikla ho Lisa.

„Máš domácí zvíře?“

„Bojíš se tmy?“ Ha, ha, ha… Americké vtipy o Kanaďanech…

„Přišlas jen v tričku… Není ti zima?“

„Je z Kanady, ty vole!“ Prostě to tu miluju!

Už před mým příjezdem se rozneslo kde co, ale naštěstí se nikdo nevrtal v tom, kde a jak jsem to vlastně žila. Omezili to jen na území Kanady, víc se nikdo neptal – zatím. Zodpověděla jsem všelijaké dotazy a hodně jsem se nasmála. A pak k mojí smůle zazvonilo.

„Tak co první dojem?“ vyzvídal Simon.

„Jste nepřekonatelní, ale nějak jsem nepochopila, proč to všechno kvůli mně…“

„No, tak za prvé – prváci jsou vždycky akční a docela otevření novým vztahům,“ vysvětlila mi Lisa.

„A za druhé – tvůj příjezd je jediná zajímavá událost za poslední půlrok,“ dodal Simon.

„Jo tak… To docela chápu,“ zakývala jsem hlavou.

„Chápeš?“

„No jasně. Tam, kde jsem bydlela, to bylo podobný.“ Snad to nebudu muset rozebírat hned první den.

„Jsme tady, angličtina.“ Lisa trošku nakrčila nos, když to Simon vyslovil.

„Hej!“ mávala na nás malá brunetka. „Simone, Liso!“

„A jedeme dál,“ téměř zazpívala Lisa a vedla mě na místa, která byla tou malou slečnou nejspíš opatrována. „Gale, tohle je naše třetí polovička, Audrey.“

„Té třetí poloviny si nevšímej, Lisa v matice zrovna nevyniká,“ rýpnul si Simon potichu, ale dotyčná ho stejně slyšela.

„Ahoj, Gale, moc ráda tě poznávám.“ Potřásla mi drobnou ručkou a její bledě modré oči na mě zvesela pomrkávaly. „Tak tady máš nejpevnější trojlístek v historii místních škol – mateřské nevyjímaje,“ mrkla na mě.

„Počkat, vy kamarádíte už od školky?“

„Javor,“ řekli všichni tři společně. Bylo to… Zvláštní, hezké, milé. Nic takového jsem neznala. Teda, ne v téhle rovině. Já měla od malička trochu jinou výchovu a moc dětí se v okolí nevyskytovalo, to je pravda…

„A když nesejdeš na scestí, můžeš to s námi táhnout až k maturitě,“ prohlásila Lisa pyšně.

„A to jste si vybrali mě? Jen tak z minuty na minutu?“ divila jsem se. „Není to proto, že jsem tady za atrakci, že ne?“

„Ale vůbec ne,“ ujistil mě Simon a i přes drnčivý zvuk zvonění pokračoval. „V prvé řadě jsi teoreticky prošla výběrovým řízením.“

„Cože?“ podivila jsem se.

„Moje máma dělá na policii administrativu,“ spustila Audrey, „a tak jsem se na tebe trošku vyptala. Viděli jsme pár tvých fotek, které měl pan Swan v albu, a taky mi pověděl, jaká jsi.“

„To bylo první kolo.“

„Druhým kolem,“ pokračovala Lisa, „jsi prošla, když jsem tě odchytila venku. Bylas přátelská, nezakřiknutá…“

„Ale pořád to nebylo jisté,“ varovala mě Audrey.

„Ale třetí kolo – třídní výslech – nás utvrdil v tom, co jsme si od začátku mysleli. Přiznávám, tajně jsem doufal, že naši čtveřici na střední doplní nějaký kluk, ale vůbec nelituju toho, že jsme se rozhodli pro tebe, protože jsi skvělá.“ Ti tři byli jako jedna pusa.

„A to se ani trochu nebojíte, že vám to… zkazím?“

„Ne-e. Ale my ti jenom nabízíme členství. Líbíš se nám,“ prohlásila Lisa nakonec.

„Slečno Phelpsová!“ Nějak jsme vypustili fakt, že už nám začala hodina. Zřejmě to byla Lisa, koho profesorka okřikla, ale fungovalo to na celou naši čtveřici. Tak jsme chvíli byli zticha, abychom na sebe nepoutali pozornost a já si tak mohla všechno zhodnotit. Oni to na mě v podstatě narafičili! A Charlie v tom jede taky! Zdálo se mi to podezřelé, ale čím víc jsem je pozorovala, tím mi bylo jasnější, že tohle jsou ty nejčistší duše, na jaké jsem tu mohla narazit.

„Má to vaše členství nějaké speciální požadavky? Obřad s krví, ruka do ohně…“ zažertovala jsem potichu.

„Ne, stačí, když budeš držet s námi,“ zašeptal Simon a holky před námi jen kývly na souhlas. Se zvoněním na mě všichni čtyři koukali, jako bych jim slíbila, že uvidí Santu. V očích jim přímo zářila zvědavost a očekávání.

„Taky jste prošli mým výběrovým řízením,“ prohlásila jsem, když jsem si balila věci.

„Jo!“

„Jupí!“ Všichni tři byli nadšení, ale Simon nebyl tak zbrklý jako ty dvě. Všímal si věcí, byl tak nějak… hloubavější.

„A v čem spočívalo tvoje výběrové řízení?“ zeptal se a dal mi ruku kolem ramen. Já ho chytla v pase, na druhou stranu jsem si přitáhla Lisu, která držela Audrey, a společně jsme rázovali chodbou na další hodinu.

„Tak to vám povím někdy jindy,“ zasmála jsem se.

„Beru tě za slovo,“ varoval mě Simon a pak už se neptal.

Bylo zvláštní, jak málo jim stačilo, aby mě přijali mezi sebe. Žádný křížový výslech, nic. Jen já a moje povaha. Do oběda jsem měla pocit, že je znám odjakživa. Bylo mi s nima skvěle! Mělo mi docvaknout, že celý den nemůže být tak perfektní, jak začal.

„Tak a teď ti ukážeme tvé předchůdce…“ zachichotala se Lisa, když jsme mířili na oběd.

„Předchůdce?“ nechápala jsem.

„Naše poslední nové přírůstky. Na začátku roku se přistěhovali a vzbudili takové pozdvižení, žes to neviděla!“ básnila Audrey s nadšením.

„Ale brzo se to usadilo, protože nejsou zrovna dvakrát společenští… Jsou krásní, chytří, ale tak nějak uzavření, víš?“ Dřív než jsem se stačila zeptat, co jsou zač, vešli jsme do jídelny a já je uviděla.

„Cullenovi,“ zahlásili všichni tři tiše a postrkovali mě k pultu s jídlem. Z té fronty jsem na ně pořádně neviděla, ale pak, když jsme se posadili na druhou stranu jídelny, měla jsem až moc dobrý výhled.

Byli bledí – bledší než já, a to je co říct, já nikdy barvu od sluníčka nechytala. Nemohla jsem od nich odtrhnout oči. Vypadali krásně, dokonale. Přesto všechno mě z nich mrazilo v zádech, i když jsem zatím netušila proč. Holky mi nejspíš vykládaly nějaké veledůležité informace o jejich přistěhování a rodině, ale já je neslyšela. Sledovala jsem tu skupinku s nevysvětlitelným zájmem a strachem. Moje mysl možná pátrala po nějakém spouštěči… Po něčem, co by vysvětlovalo ten zájem, ten strach, ten zvláštní pocit… A pak mi ho jeden z nich dal. Zrzavý kluk sedící na kraji se mi neomylně podíval do očí a já spatřila pronikavé karamelové duhovky.

„Tanya…“ zašeptala jsem a najednou se na mě otočili všichni.

Shrnutí


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Holka na zabití 1:

 1
9. Zarii
07.06.2012 [12:35]

Moc pěkně píšeš, Nancy :) Má to detaily i dobrou zípletku ;) Tak naval další díly! :P

08.03.2012 [15:12]

Kika57Pozdě... Já vím, ale když já se k tomu nemohla dokopat. Emoticon Víš... Nevím, jestli jsem ti to řekla, ale nemám ráda dlouhé kapitoly, takže když jsem toto otevřela poprvé, téměř okamžitě jsem to zavřela. Emoticon
Ale teď...
"Svatá trojice" je boží. Emoticon Je fajn, že na ně narazila a jsem zvědavá na Cullenovi. Jak myslela tu Tanyu, hm? A jakou roli v příběhu budou hrát. A objeví se tam Bella? A co vlkodlaci? Hmmm... Spousta otázek a odpověď bude v další kapitole, co? Emoticon
Skutečně se na ni těším, ale doufám, že bude o něco kratší. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. incompertus
07.03.2012 [13:57]

wow ?!! Emoticon Emoticon Emoticon

6. Sinkeriwie
04.03.2012 [21:57]

Fíjo! Vypadá to dobře ;) netrpělivě očekávám další kapču ;)

04.03.2012 [18:07]

AnnieSÚžasný! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon to je skvělý, jsem děsně zvědavá a hlavně co to má být s tou Tanyou...?? doufám, že se tam nebude moc dlouho plantat Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. LoveUfo
04.03.2012 [10:52]

Páni, wow Emoticon . Tak to je opravdu dokonalý, nemůžu se dočkat dalšího dílu Emoticon .

03.03.2012 [23:09]

AddyCullenTanya? Ou... Jsem zvědavá, co z toho vznikne!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2.
Smazat | Upravit | 03.03.2012 [20:49]

Jé! Nancy, ty jsi šikovná! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Hrozně se mi to líbilo, Gale jsme si hnedka oblíbila. Emoticon Nejdřív jsem si myslela, že to bude taková nějaká... feťačka. Emoticon Mno, ale tím nechci urazit, jen jsem si myslela, že bude namyšlená, nebude mít kladný vztah k přírodě, bude opovrhovat svým okolím, s Charliem promluví jen, když bude potřebovat peníze apod. Emoticon Ale ona byla ve skutečnost moc hodná! Emoticon Jen doufám, že tam trošku tej mej mrchy vysněnej bude. Emoticon Emoticon Podle názvu usuzuju, že jo... Emoticon

Jinak se akorát potvrdila má slova. Píšeš krásně. Je to originální, zajímavé, není to trapné a přitom velmi, velmi vtipné. Taky mi přijde, že má kadý sympatickou povahu. A taky ten Collin. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon To je teda... Emoticon
A co říct na závěr... Jupí, super, těší, těším, moc těšímna další kapitolu! Emoticon
Snad mi tenhle nysmyslnej komentář odpustíš. Emoticon . Pá, pá a piš, piš, piš! ♥

03.03.2012 [20:22]

Killy Emoticon Emoticon Emoticon teším sa na pokrááčko! je to super, originálne, no kráása!!

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!