Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holka na zabití 3

Holka na zabití 3Schody dolů jsem brala po třech, jak jsem byla vzteklá. Co mám teď dělat? Najednou mi bylo zle. Chodba se houpala ze strany na stranu a žaludek se mi stáhl jako bych z něj vysavačem vycucla všechen vzduch. Nejsem měkká, snesu kde co, ale tohle je moc. Co když po mně půjdou? A co když…

„Tys volala k nám domů?“ zněla první věta, kterou jsem ráno pronesla k Audrey, a teprve pak jsem ji pozdravila.

„Jo, totiž… Dělám referát,“ vyhrkla najednou.

„O čempak?“ nadzvedla jsem obočí. Na druhé straně parkoviště jsem zpozorovala Simona, který na nás vesele mával. „Pořád čekám,“ prohodila jsem k Audrey, aniž bych se na ni podívala a slezla jsem ze zábradlí. Dneska překvapivě svítilo sluníčko. První jarní dny mají evidentně něco do sebe i ve Forks.

„O profilování podezřelých… Nazdar, Simone.“

„Ahoj, holky. Půjdeme?“

„A co Lisa?“ zeptala jsem se pohotově.

„Ta tu dneska není. Jela na okresní kolo soutěže s tou bandou fyziků. Budou předvádět nějaké pokusy…“ objasnil mi Simon.

„A při těch pokusech se pokusí nepodpálit budovu…“ Tomu jsem se musela smát. Jenže ani tenhle vtip moji pozornost neodvedl.

„Charlie ale nemluvil o profilování… Říkal, že tě zajímají otisky prstů…“ Zase se zasekla a oči jí kmitaly ze strany na stranu.

„No jo, to k tomu profilování taky patří,“ vysypala ze sebe nakonec.

„Nemáš už takový referát ze základky?“ zarazil se Simon.

„Nemám!“ odsekla a zpražila ho pohledem. „Brácha ho zničil…“ Něco v jejím hlasu a výrazu jasně říkalo: A tečka!, tak jsme to raději nechali plavat.

Lisa nebyla jediná, kdo se dnešní školní docházky nezúčastnil. Cullenovic klan měl evidentně potíže se sluníčkem.

„Je kolibřík dravec?“ dumala Audrey při biologii a otáčela obrázkem kolibříka dokola.

„Není,“ vysvětlila jsem jednoslovně a obrázek jí vzala, abych ho přiřadila do správné skupiny. Nevím kolik hodin po sobě ještě budeme trávit tříděním obrázků, ale zatím mě to bavilo.

„Vždyť s takovým zobákem by to mohl bejt pěkně nebezpečnej pták,“ dumala a natáhla se pro jiný obrázek s nějakým jiným neškodným opeřencem. „Jenom si to představte – mohl by na to párátko napichovat myši.“ Simon se rozesmál – asi si to vážně představil, chudák…

„Obávám se, že tohle by jaksi nešlo…“

„Proč ne?“ Raději jsem je nechala být a soustředila jsem se na kupku peří, kterou jsme vyfasovali spolu s obrázky, abych našla to správné.

„Kdybys viděla myš a kolibříka vedle sebe, určitě by ti to bylo o dost jasnější,“ poplácal ji Simon po rameni.

„No nevím…“ prohodila jsem tiše, ale myslím, že mě stejně slyšeli, protože Simon se uchechtl a Audrey uraženě odfrkla.

 

V jídelně se k našemu stolu přitočila pro mě úplně neznámá a nezajímavá osoba, ale netrvalo dlouho a Audrey ten drobný nedostatek s neznámostí napravila.

„Nazdárek,“ ozvalo se mi z ničeho nic přímo u ucha a já zareagovala po svém – pro okolí velice neobvykle. Můj loket se rychlostí světla otiskl do žeber toho kluka, co se nebezpečně přiblížil mému uchu. Já mu nechtěla ublížit, ale občas se to lidem v mém okolí stává… Nějak se nevyplácí mě vylekat.

„Ježkovy oči,“ konstatoval Simon a pozoroval toho nešťastníka, který si právě tiskl ruce pod žebra.

„Maxi!“ vykvikla Audrey a vystřelila ze židle. „Jsi v pořádku?“ Max se tvářil trošku vyjeveně, ale zraněný nebyl.

„Jo, dobrý. Ty máš slušnej odpich, holka. Co to bylo za reflex?“

„Já… To se těžko vysvětluje… Nestalo se ti nic?“

„Drobnej šok, jinak v pohodě,“ zasmál se. „Ty jsi ta opěvovaná Gale Crosbyová? Měl jsem dost práce, ale chtěl jsem se s tebou seznámit.“ Jeho obličej držel v dokonale přeslazené masce. To si myslí, že tím frajírkovským výrazem někoho okouzlí?

„Jo, to asi budu já,“ odpověděla jsem a chtěla se vrátit ke svému salátu, ale nebylo mi přáno. Max si totiž přisedl. Audrey z něj nespustila oči…

„Max je předseda školních novin, víte?“

„A tím se to vysvětluje,“ naklonil se ke mně Simon a poukázal na Audreyina zasněná očka a červenající uši.

„Takže,“ protáhl Max, „odkud jsi k nám přijela?“ Hádám, že ten úsměv měl být okouzlující, ale bohužel jsem vůči klukům nějak imunní.

„Z Kanady,“ odpověděla jsem. „A zřejmě jsi jediný na celé škole, kdo to neví…“ přisadila jsem si, aniž bych se na něj podívala. Já nechtěla být zlá, ale tohle vyptávání mi bylo nepříjemné a podezřelé.

„Jasně… A ze které části Kanady, jestli se můžu zeptat?“

„British Columbia.“

„To je široký pojem… Kde tam?“ Byl dotěrný jako komár…

„Proč tě to zajímá?“ vypálila jsem.

„Chci mít co nejvíc informací o své nové holce,“ pokrčil rameny. Asi to měl být vtip – a možná taky ne – ale tenhle typ humoru mi nepřipadal ani trochu zábavný. Vzhlédla jsem od svého talíře a hodně ošklivě jsem se mu zahleděla do očí. (Simon mi den na to tvrdil, že jsem na něj zavrčela…)

„Tohle bylo přes čáru,“ prohlásil Simon ostře a Audrey vypadala jako by ji braly mdloby. Vstala jsem, sebrala svůj tác a beze slova odešla. Max… Pche! Tak bych nepojmenovala ani svého psa – kdybych nějakého měla.

Do konce týdne jsem na Maxe nenarazila a nepadlo o něm ani slovo, ale stejně jsem se nemohla zbavit pocitu, že náš první střet byl jen začátek.

„Co máte v plánu o víkendu?“ ptal se Simon, když jsme šli v pátek do jídelny.

„Já se asi budu učit na test ze španělštiny,“ prohlásila Audrey, ale tvářila se u toho nějak podezřele.

„Já doufám, že přesvědčím bráchu, aby pohlídal naši malou sestřenici, kterou jsem původně měla přes víkend mít na starost, ale nechce se mi dřepět doma s dvouletým batoletem…“ šklebila se Lisa a natáhla se pro misku jahodového želé.

„Co je špatného na dětech?“ zatvářil se Simon.

„Koho zajímají batolata… Kdy se vrátil tvůj brácha?!“ vykvikla za mnou Audrey, až jsem nadskočila.

„Včera, říkala jsem ti to při angličtině,“ povytáhla Lisa obočí.

„Něco mi uniká…“ naklonila jsem se k Simonovi, když jsme si sedali ke stolu, a při tom jsem z našich dvou společnic nespustila oči.

„No jo, promiň. Lisa má o rok staršího bratra, který velice často odjíždí kvůli všem možným školním aktivitám, při kterých jsou zapotřebí svaly nebo paměť.“ Aha. To dává smysl…

„Cože?“

„Playboy, co si pamatuje i co snídal 14. května před šesti lety,“ protáhla otráveně Lisa.

„No není to úžasný?“ A jéje… Zase ten rozplývavý pohled do nikam. „Proč vlastně dneska nebyl ve škole?“

„Posloucháš vůbec někdy, co ti říkám?“ zamračila se Lisa a ďobla brunetku plastovou vidličkou.

„Já jo,“ kývla jsem nepřítomně, „bylo to to s tou fobií z letiště a taxikářů?“ lovila jsem z paměti včerejší útržky její konverzace s Audrey, zatímco jsem velice pečlivě sledovala, jak se první Cullenovic pár posadil ke stolu. Byla to ta mrňavá s tím děsivým…

„Haló, země volá Gale,“ mávla mi před obličejem Audreyina ruka. „Kam tak zíráš?“ Následovala můj pohled a pak zrudla jako rajče. „Jsou hezcí, že?“

„Docela,“ pokrčila jsem rameny. Raději jsem se co nejrychleji odporoučela na další hodinu.

„Je už někdo hotov?“ I když jsem asi deset minut zaujatě doslova čuměla z okna, automaticky jsem zvedla ruku. „Pojď sem, Gale, prosím… Zaneseš tohle paní Harperové, ano?“

„Jo. Kam?“ přikývla jsem tupě, nějak se mi chtělo spát, tak mě ta procházka snad trochu probere.

„O poschodí výš, na konci chodby je laboratoř.“

„Jasně.“ Koukla jsem přes rameno na Simona, kterému se pořád nedařilo sestrojit správný trojúhelník, uchechtla jsem se Audreyinu zamračenému výrazu a vyšla ze třídy. Ani jsem se nepodívala, co to vlastně nesu. Byla to jakási obálka a krabička s připínáčky – zajímavá kombinace. Šla jsem chodbou a poslouchala mumlání zpoza dveří učeben, bzučení zářivek, někde tu kapala voda… Už je to dlouho, co jsem cvičila, ale pořád slyším dobře.

Už v polovině chodby na druhém patře jsem věděla, že jdu správně. Od laboratoře byla cítit síra. Čím dřív to odevzdám, tím dřív budu pryč… Zaklepala jsem a po tichém dále jsem vešla.

„Dobrý den, tohle posílá pan Stone,“ řekla jsem prostě a podala profesorce zásilku. Cítila jsem, že na mě někdo zírá – myslím, víc než ostatní – a pak jsem je uslyšela.

„Říkám ti, že to ví. Určitě.“ Otočila jsem se a v zadní lavici jsem uviděla zrzouna s mrňavou. „Za prvé – Tanya. Za druhé – neslyšela jsi, co si o mně myslela, když jsem ji potkal ve městě…“ Cože?! Sakra! Tak on slyší, co si myslím? Z jeho pohledu mi odpověď byla okamžitě jasná.

„Na shledanou,“ vyhrkla jsem a skoro jsem vyběhla na chodbu.

Tak tohle je konec. Já to vím, a oni vědí, že to vím. Tohle se mi nelíbí. Blbí upíři… Jako by nestačila ta věc s Tanyou… Ne, oni musí bejt úplně všude! Schody dolů jsem brala po třech, jak jsem byla vzteklá. Co mám teď dělat? Najednou mi bylo zle. Chodba se houpala ze strany na stranu a žaludek se mi stáhl jako bych z něj vysavačem vycucla všechen vzduch. Nejsem měkká, snesu kde co, ale tohle je moc. Co když po mně půjdou? A co když…

„Gale?“ Charlie… Nechtělo se mi otevírat oči. Chtěla jsem spát. Ale něco tu bylo špatně. Opatrně jsem pootevřela víčka a hned je zase zavřela. Do očí mi svítily jasně bílé zářivky a cítila jsem tu desinfekci. Prudce jsem se posadila a pokusila se zaostřit na Charlieho, který seděl vedle postele.

„Co tady dělám?“ vyhrkla jsem. Naštěstí jsem na sobě neměla to trapné nemocniční pyžamo, ale svoje věci, takže se mi asi nic hrozného nestalo, ale i tak – proč jsem sakra ve špitálu?

„Hej, hej, pomalu holka,“ mírnil mě Charlie. „Omdlela jsi ve škole,“ vysvětlil a pak jsem uslyšela jiný hlas.

„Nebude to nic vážného, jenom nízká hladina cukru.“ K posteli přišel doktor – bílej jako stěna, krásný jako Tom Cruis, s karamelovýma očima. No bezva, Cullen senior. „Už se ti to někdy stalo?“

„Vy jste pan Cullen, že jo?“ zeptala jsem se. Nejspíš se mi tak úplně nepovedlo zakrýt ten otrávený tón, protože do mě Charlie dloubl. „Ne, ještě nikdy jsem neomdlela,“ odpověděla jsem.

„V tom případě by mělo být vše v pořádku, chce to jen trochu víc jíst,“ usmál se.

„Vždyť já žeru jako nadmutá koza,“ vypadlo ze mě. Charlie zabořil obličej do dlaní a sestřička u protější postele se hlasitě rozesmála. „Pardon,“ pípla jsem a chytila se za pusu.

„Nízkokalorická jídla?“

„Nehrozí…“

„Sportuješ?“

„V podstatě,“ přiznala jsem neochotně.

„Možná bys měla jíst něco kaloricky bohatšího. Je možné, že i při dostatečných dávkách potravy tvoje tělo nemá dostatek energie. Cereální tyčinky, čokoláda, sladké limonády, to všechno dnešní mládež denně konzumuje a kalorií je v tom dost.“

„Já sladký nerada,“ nakrčila jsem nos, „a kromě toho, jím pořád stejně a sportuju pořád stejně, tak proč to najednou není dost?“

„Asi stárneš,“ přisadil si Charlie.

„Ha, ha, ha, starouši…“ ušklíbla jsem se a praštila ho do ramene.

„V podstatě je tomu tak,“ ozval se zase doktor. „Tvoje tělo momentálně prochází asi nejsložitějším procesem vývoje, rosteš, aktivují se ti některé dosud neaktivní hormony. Tyhle změny v období adolescence jsou, abych tak řekl, provozně náročné.“

„Vaše děti tím taky trpí?“ vyletělo ze mě najednou. Charliemu to nejspíš nepřišlo divné, ale doktor Cullen si pravého charakteru mého dotazu určitě všiml – a kromě toho bych se vsadila, že mu zrzek všechno vyklopil… „Charlie? Myslíš, že bys mi mohl v automatu v hale koupit něco sladkého, abych mohla vypadnout?“

„Určitě,“ přikývl a odešel. Hleděla jsem za ním přes skleněné dveře, dokud nezmizel za rohem. Doktor si sedl na židli, nadechl se a pak jakoby unaveně vydechl.

„Máš z nás strach?“ Ha, rovnou k věci, zajímavé…

„Já vlastně nevím. Jak se to vezme. Já, já… Vím, že neubližujete lidem, ale stejně.“ Když jsem si uvědomila husí kůži na rukou a sucho v krku, možná to byl strach, ale byl potlačený. Jako když víte, že se nic hrozného nestane, pokud odpovíte špatně při zkoušení, ale stejně se toho bojíte.

„Jistě… Víš, moc rád bych si s tebou někdy promluvil. I se svou rodinou…“

„Hele, brzděte, doktore. S vámi se dá sice mluvit a rozhodně nejste tak děsivej jako vaše děti, ale tohle asi nepůjde. Na kamarádění s upíry nejspíš nemám žaludek, bez urážky,“ řekla jsem na rovinu. Do místnosti se vrátila ta rozesmátá sestřička, tak už žádná další konverzace nehrozila. Charlie byl zpátky s tyčinkou Mars a po změření tlaku a dalších blbostí jsme konečně jeli domů.

Doktor působil celkem normálně, ale ti pubertální predátoři ve škole byli pořád tak nějak… Vlastně ani nevím. Během pátečního odpoledne jsem se mohla utábořit u telefonu, protože mě nezávisle na sobě postupně obvolali všichni tři moji kamarádi. Třikrát jsem vysvětlovala, že mi nic není, ujišťovala jednoho po druhém, že to určitě přežiju a tak podobně. Nikdo z nich se nechtěl zastavit, prý abych měla klid a brzy se uzdravila, ale já přece nebyla nemocná, proboha! No nic… Přinejmenším to bylo milé a vtipné. Ale i když mi v podstatě nic nebylo, raději jsem si šla brzo lehnout. Říkala jsem si: Zítřek bude zase normální den… Ale ráno mě přesvědčilo o opaku.

 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Holka na zabití 3:

 1
12.12.2015 [22:55]

Emoticon Emoticon Emoticon

4. Eris
20.05.2012 [19:06]

Tak tahle povídka je vážně super.. Zajímala by mě Galeina minulost a tak... Hlavně, co má společného s Tanyou a upíry Emoticon I když předpokládám, že se to postupně v dalších kapitolách dozvíme, tedy spíše doufám Emoticon Emoticon Každopádně, super kapitola!! Moc se těším na další Emoticon

3. incompertus
01.05.2012 [15:59]

wow !.. Gale je dobrá,ale podle mě se jich nebojí :D Emoticon Emoticon

2. Marry
29.04.2012 [20:22]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Super, honem další Emoticon Ze začátku s tím doktorem jsem se lekla, že má Gale cukrovku Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. martty555
29.04.2012 [19:07]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!