Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 6. kapitola

17.01.2013 (08:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 5810×

Ráno jsem čekal v átriu u městského úřadu, kde z trubek jednoduchých kašen prýštila voda, a na nové, kované lavičky sedala ranní ptáčata, která si ještě přišla zakouřit nebo něco pojíst. Bylo to relativně pěkné místo ve městě, kam jsme pravidelně chodili s Fabianem ráno vysedávat. Kromě pondělka. Dneska byla středa a já se nemohl dočkat okamžiku, kdy svého kamaráda uvidím živého a zdravého.

Kdyby mu něco udělala, já přísahám, že bych ji vlastníma rukama zabil. A to pomalu a bolestivě. Aby taky věděla, jaké to je, když z nás – mrtvých – vyprchával život. Jak nám skrz prsty protékalo to nejcennější, co jsme měli. Život.

Fabian byl to nejdůležitější, co jsem v lidském světě měl. Znamenal toho pro mě příliš, než abych jí pak svojí bolest názorně nedemonstroval. I když by to byla jen malá útěcha. Nikdy neucítí to, co upír.

Myslím, že to ten emoční práh bolestivosti byl pro nás tím největším trestem. Ne žízeň. Expirace lásky a nenávisti – neexistuje.

Vítr mi přivál obsah Fabianovy noci dřív, než můj dar jeho myšlenky, co se ztrácely v davu, a které se snažil ovládnout. Výsledek byl hektický.

„Spal si s ní,“ konstatoval jsem. Ani si nestačil sednout a já to bez pohledu na něj zamumlal. Nasával jsem totiž její vůni. Zvláštní bylo, že jsem teď cítil její aroma bez kyselého nádechu. Jen čistá lilie bez drog. Ty nebyly tak silné. Ta vůně by měla sílu demoliční koule, kdybych ji necítil zprostředkovaně a v podstatě jen ve stopovém množství. Bylo jí tam sice dost a Fabian tím přímo čpěl, ale nemohl jsem to porovnávat s tím, kdyby ji nosila sama majitelka. Poprvé jsem okusil vděčnost k tomu, že Isabella si ničí krev a tím pádem i tělo. Pálilo to totiž šíleně.

„Přesně proto jsem se dvakrát sprchoval. Abych se tomuhle vyhnul,“ odvětil. Ještě stále jsem se na něj nepodíval. Jen jsem vdechoval tu vůni a prožíval překvapení z toho, jak moc to dráždí moje smysly a stahuje mi to rozpálené stěny krku k sobě. Jako člověk, co má přilepený suchý jazyk k vyprahlému patru. Jen tisíckrát horší.

„Tohohle se jen tak nezbavíš. Není to nějaký parfém. Je to… esence. Nasákla ti do pórů těla. Cítil jsem ji z tebe až sem,“ zašeptal jsem bezbarvě. Konečně jsem k němu stočil pohled.

„To teď žárlíš, nebo proč se tak tváříš?“

„Já se netvářím nijak.“ Sám jsem nevěděl, jestli jde o něco víc… Ano, přiznejme si to. Chtěl jsem ji šukat sám. Probouzela ve mně nepoznané a potlačované. A proto jsem se s tím tak těžko vyrovnával. Jinak by to bylo jedno. Chlapi potkávají denně desítky žen, které by ohnuli. Jen já Isabellu. A Grace. Jenže tam to byla zdravá sexuální přitažlivost. Vždyť nejen, že Isabella je pravděpodobně dost pomatená, ale ještě k tomu má být má večeře. Ne objekt erotických fantazií. A že jsem si to představoval v jednom kuse ve všech možných polohách. I nemožných.

„To se netváříš skoro nikdy. S kým si myslíš, že mluvíš? Já tě znám, Edwarde. Poznám to z toho tvého tónu,“ vmetl mi do ksichtu. Secvaknul jsem zuby k sobě a napnul čelist. Odvrátil jsem od něj pohled. Co mu na to mám říct? Ano, máš pravdu, kobra královská chce ojet myš domácí?

„Jen mám o tebe strach,“ šeptl jsem. To byla pravda, ale jen částečná. Přesto priorita.

„Tak to by sis na to měl začít zvykat, protože já se s ní neviděl naposled.“

„Co? Ne!“ zavrčel jsem na něj s mírně vyceněnými zuby. Odtáhnul se. Srdce mu divoce bušilo. „Fabiane, ona je blázen!“

„Blázni jsme všichni. A dokazujeme to každý den. Podívej se na mě. Můj nejlepší přítel je upír,“ zašeptal a pokrčil rameny nad tím, jak je jeho životní situace zmatená.

„Tohle sem teď nepleť…“

„Ne. Budeme to sem plést, protože o co je ona nebezpečnější, než ty? Řekni mi, že každou zkurvenou sekundu nemyslíš na to, jak bys mi roztrhal krk.“ Opět jsem neměl co říct, protože měl opět pravdu. „Vidíš. Mlčíš. Edwarde, mám za sebou tři manželství. Tobias a Claire zakládají vlastní rodiny. Sean se od nás odstěhoval už ve dvaceti letech a naposledy se obtěžoval poslat mi z Tibetu aspoň pohled. Trpím syndromem opuštěného hnízda. A teď najednou, po třech dětech a manželstvích, potkám tuhle neuvěřitelnou, arogantní ženskou. Víš, já s ní neplánuji čtvrtého potomka. Dokonce ani vztah... Na to už jsem příliš starý a ani už na to nemám nervy. Hlavně ne na… Kolik jí vůbec je? Dvacet tři? Ale myslím, že jí jednoduše nejde…“

„Odolat,“ dořekl jsem za něj. Na to jsem nepotřeboval číst myšlenky. Navíc, on ten výraz ještě hledal, když už jsem ho já měl na jazyku.

„Přesně tak. Ta ženská je… V posteli dostála svojí pověsti.“

„Ne! Nemysli si na to. Já to nechci vidět!“ přerušil jsem otráveně, až znechuceně tok jeho vzpomínek. Dal jsem si hlavu do dlaní a semknul víčka, jako kdybych tomu tak mohl zabránit.

„Musím jít. Mám pacienta,“ oznámil znenadání. Chtěl zároveň ukončit tohle téma, protože jsem se podle něj vztekal jako malý kluk, poněvadž jsem chtěl Krvavou Marii pro sebe. Tohle ale nebyla pravda. Na to můžu dát ruku do ohně. Představoval jsem si to s ní, ale ve své existenci jsem ji nechtěl a byl bych nejradši, kdyby zmizela pod povrch zemský. O něj jsem se jen bál. Jak vůbec mohl pochybovat o našem přátelství? To mi, i po těch všech letech, tak málo věří? Anebo prostě jen myslí ptákem?

Nechal jsem ho jít, protože tohle nemělo cenu. Já mu nemůžu zakázat chrápat s Isabellou Swanovou… Proto musím jít ke zdroji toho všeho. Když zjistím, co je zač, budu zase moct klidně… Spát určitě ne, ale existovat v tomhle čase ano.

Dneska přišla pozdě ona. Bod pro mě. Myslím, že tuhle hru jsme už dávno rozehráli a já teď hodlal hlídat skóre, protože počínaje Fabianem končí všechna legrace.

Na našem prvním sezení nezářila jako vždycky. Probdělá a prochlastaná noc se na ní podepsala. Vlasy však měla tradičně upravené. Velké, lesklé vlny jsem na ní ještě neviděl. Stáčely se jí pod lopatky.

Usadila se v křesle v tmavých džínách, které byly, díky jejich těsnosti, druhou kůží. Stačil jsem si všimnout, že nemají kapsy, a tak byl ten její perfektní zadek ještě víc obkreslený a zvýrazněný.

Přehodila nohu přes nohu a blazeovaně se rozhlédla.

„Jsem tu třicet vteřin a už mě to tu vysiluje. Měl byste to tu oživit, protože tahle kombinace barev je hrozně depresivní. Pálí mě z toho oči,“ stěžovala si a promnula si je. Měla výjimečně jen řasenku, takže si je nerozpatlala.

„Někdo tu má kocovinu,“ poznamenal jsem. Jen jsem bez pohnutí seděl s kotníkem na koleni a pěstí pod bradou, abych nevypadal tak nepřirozeně strnule, a skenoval ji, jak naříká. Okamžitě ten lidský, přestože otravný výraz zahodila. Vystřídalo to jedno pozdvihnuté obočí a arogantní úšklebek. Neuvěřitelné.

„A někdo tu má za sebou noc bez sexu,“ pousmála se.

„Jak jste to poznala?“ Musím se nějak dozvědět, jak přemýšlí. Jak dedukuje. Jinak jsem v hajzlu.

„S ní? S ní jste ještě nic neměl. A to ani tuhle noc. Smutné. Je mi vás líto, pane doktore. Až konečně začnete používat svého ptáka, dejte mi vědět,“ zasyčela na mě odporným tónem. Já nevím, jak to poznala, a co se týká té poznámky, tak já jsem před necelými sto lety rozervával hrdla. Jsem něco mnohem horšího. Navíc, oproti tomu, co jsem zažil u soudu, byl tohle čajíček.

„Omlouvám se. Nechtěla jsem zmiňovat vaše mužství. Asi jsem… přepracovaná,“ zamumlala. Byla vážně trochu vychýlená z kurzu. Jenže to nebyla polehčující okolnost. Znamenalo to jen větší nebezpečí a větší dávku šílenství. Pokud ovšem šílená je.

„Trochu se pohneme,“ navrhnul jsem a nedal jí prostor k tomu, aby se vyjádřila. „Jaké užíváte drogy a díky které právě teď u vás nastupuje absťák?“ šel jsem rovnou na věc. Z hrdla jí vyšlo takové to tlumené zachrčení, když náhle vyprsknete smíchy, aniž byste chtěli.

„Marihuana. Kdysi.“ Začínáme zlehka? U čeho skončíme?

„Dál.“

„Extáze. Příležitostně… Kdy přijdeme k otázce, s kým vším jsem šukala? Kromě vašeho nejlepšího přítele, samozřejmě. Protože když už jsme u rozebírání mého života a vyjmenovávaní všeho, co, a koho jsem zkusila…“

„Mě ale nezajímá váš sexuální život. Já se ptám na původce vašich abstinenčních příznaků,“ usadil jsem ji chladně. Vedl jsem. Zatímco jí se třásly ruce. Vsadím se, že jakmile odsud vyjde, půjde si na záchod šlehnout.

„Jako mého psychiatra by vás mělo zajímat všechno. Máte mě vyslechnout.“

„A vám k něčemu bude rozebrání vaší partnerské frekvence?“

„Ne. Ale líbí se mi, jak se pak tváříte a zatínáte pěsti. Chtěla bych vědět, jak si to se mnou představujete. I teď na to myslíte.“ Opět heuréka… Skóre se vyrovnávalo. Předklonila se. Výjimečně jsem jí neviděl až do sladkých útrob, protože měla černé, upnuté tričko s rolákem, zastrčené v těch bokovkách. „Jsem nahoře já nebo vy?“ zeptala se s posměšným úsměvem. Když jsem dlouho neodpovídal a jen na ni bez mrknutí civěl, zatímco jsem polykal jed, skousla si ret. „Bože můj, chci to vědět čím dál víc.“

Ovládnout základní, primitivní instinkty zvířete – predátora ve mně - bylo jako otočit se zády k napřažené, ostré čepeli dýky. Poprvé za devadesát sedm let to nebyl ale hlad po krvi, který jsem musel potlačit. Predátor se chtěl pářit.

„Ty drogy,“ proťal jsem ticho po mučivé pauze. Našel jsem záchytný bod až ve Fabiánově vůni vycházející z její kůže, která mi důrazně připomněla, proč tohle teď dělám. Odfrkla si s tím, že stejně vyhrála, a položila se zpět do křesla. Viděla mě jako figurku na šachovnici? Dělal jsem snad přesně to, co očekávala? Ona ví, jak tohle dopadne?

„Kokain,“ odpověděla bez jediného stínu nějakého studu nebo… Přece od ní nebudu očekávat něco tak přirozeného.

„Intravenózně?“ Ruce měla čisté, ale stehna jsem ještě neviděl. A ani neuvidím!

„Šnupání. Crack.“

„Jste tak mladá a úspěšná. Život máte před sebou. Jaký má žena jako vy důvod k destrukci vlastní osoby?“ zeptal jsem se přímo. Už mě unavovaly okliky. Jen se vytvářely další.

„Jak může mít sedm lidí, kteří geneticky nemají nic společného, duhovky neexistující barvy?“

„Přemýšlíte často o sebevraždě?“

„Fabian říkal, že mezi nohama chutnám jako maliny se šlehačkou.“

Zadržel jsem dech a soustředil se na každý sval ve svém kamenném těle, abych zůstal přikovaný k té sedačce. V mém nitru se ozývalo trhané vrčení, co se snažilo prodrat ven. Nepustil jsem ho. Ale stačilo málo.

Teď skenovala ona mě. Já se nemohl ani pohnout. Stačilo dát volnost jedinému snopci a strhne se lavina. Byl jsem rozčílený, zmatený a nadržený. To je katastrofální kombinace.

Isabella mi ještě dlouhou chvíli upřeně zírala do tváře a hledala známky mého selhání a totálního vyhoření. Profesnímu možná, ale uvnitř mě to plálo.

Vstala. Zničehonic.

Přešla ke mně a ohnula se v pase. Dlaně si opřela o kolena. Ze vzdálenosti pár centimetrů si mě prohlížela. Její horký dech se na mé ledové kůži srážel do obláčků, co se mi rozlézaly po tváři. Cigarety a jejich pach mě profackovaly. Ale ne dostatečně.

„Vy jste tak průhledný,“ skoro mi vyčetla. Díky tomu tónu to bylo čisté invektivum. Potom se zase narovnala. „Náš čas pro dnešek vypršel. Mám ještě tiskovku,“ oznámila mi v postavení generála. Otočila se a šla ke křeslu. Mým upířím vnímáním jsem to viděl zpomaleně… Stačilo by k tomu zadku natáhnout ruku a měl bych ho na dlani.

Cestou z toho křesla sebrala kabelku a pokračovala na sedmicentimetrových podpatcích ke dveřím. Rozrazila je, takže když vyšla a dveře se za ní zavřely, třísklo to a mléčné sklo se otřáslo.

Povolil jsem a vrčení se ze mě vydralo jako láva z krbu Kilauei. To bylo šílené. Zahnala mě až na hranici, kdy jsem se nechytil kraje. Ta absolutní nečinnost, kdy jsem se odevzdal svému mrtvému stavu, byl jen podvod. To dokáže každý… Nebyla to defenziva. Ani útok. Byl to sprostý útěk.

Začal mi zvonit mobil. Sáhnul jsem po něm, ale nepřestával jsem si třít kořen nosu.

„Doktor Edward Cullen,“ zamumlal jsem vyřízeně to telefonu.

„Pane doktore?“ ozvalo se zašeptání. Byla to Lori Hiensová – zástupce Konrada a jeho pravá ruka, která právě tropila nějakou levárnu.

„Lori, už jsem vám říkal, že jsem Edward…“

„Pane Edwarde… Tedy, Edwarde, potřebujeme vás na komisařství.“

„A proč šeptáte?“

„Protože Konrad vás tu nechce.“

„Přesto mám přijít,“ konstatoval jsem a už vstával. Potřeboval jsem něco, co mě vytrhne z tohohle stavu.

„Udržíme ho v dolním patře. Pane doktore, možná vás nakonec bude potřeba i u něj, protože… Konrad nevypadá dobře a jen čekáme na to, kdy padne k zemi s infarktem.“

„Za chvíli tam jsem, Lori,“ slíbil jsem a položil to. Když jsem říkal za chvíli, myslel jsem to vážně. Proklouznul jsem bleskově ztemnělými, opuštěnými uličkami. Ne, že by někdo na hlavní třídě postřehnul sotva rozeznatelnou šmouhu. Ale na co dráždit hada bosou nohou, když znám bezpečnější cestu?

Budovou komisařství jsem taky prošel celkem nepozorovaně. Konrad nic nepozná, dokud ho nebudou chtít pustit nahoru.

„Pane doktore,“ vydechla si Lori. Další osoba s velkýma, hnědýma očima. To je naschvál. Ale tyhle ke mně zamilovaně a obdivně vzhlížely. Ne, že bych si to užíval. Bylo mi to líto. Nechtěl jsem, aby taková žena, jako Lori Hiensová, zakotvila se svými nadějemi u mě.

„Edward,“ opravil jsem ji znovu po potřesení rukou. Vedla mě k vyšetřovací místnosti. Z její mysli to bylo jasné… Zatkli učitele, co měl údajně znásilnit dvě čtrnáctileté studentky. A jeho mysl jen přitakávala. Být člověkem, je mi na blití. Pedofilové byli ta nejhorší a nejohavnější spodina lidské společnosti.

Lori mi všechno vypověděla – interpretovala to, co už jsem věděl. Nikdo na toho kreténa nestačil a nemohli mu otevřít hubu. Myslel, že mlčeti zlato. Že mu nikdo nic nedokáže. Holky půjdou domů s doživotním traumatem a hanbou, protože si to vymyslely.

Tohle jsem hodlal mít rychle z krku, protože jeho mysl se nakvartýrovala do mé a já jsem už nechtěl mít za součást něco tak kurevsky odporného.

„Bude to rychlé,“ slíbil jsem. Lori vykulila své obrovské oči. „A nevykastruju ho,“ dodal jsem, protože se bála, co s ním ve svém evidentně špatném rozpoložení provedu.

Otevřel jsem dveře a nakráčel dovnitř. Nebyl jsem špatný, ani dobrý policista. Já byl nasraný upír.

Vzal jsem za opěradlo židle a se skřípěním ji odtáhnul. Ta zvuková kulisa ho probudila. Posadil jsem se a jen na něj zíral.

„Bez svého právníka s policií mluvit nehodlám!“ oznámil mi albín, který se veřejnosti musel jevit jako nevinný, ustrašený, starý mládenec. Jako vždycky.

„Já nejsem policajt,“ odpověděl jsem. Nemusel jsem se ani snažit, abych mu pouštěl hrůzu až do morku kostí.

„A kdo jste?“ štěknul. „Neznám vás z televize?“

Naklonil jsem se a on se odtáhnul. Jeho vlastní židle zaskřípěla.

„Nebyla to jen Emily a Suzane. Byla to taky Cassidy minulý rok na školním výletě. Přinutil jsi ji, aby ti to udělala pusou na záchodech. A co Nicholas na táboře, kde jsi dělal vedoucího? Ve stanu?“ Bože, čím jsem šel hloub, tím to bylo horší.

Věděl jsem všechno, a to ho tak vyděsilo a přivedlo do šoku, že ho to navádělo, aby mi pověděl všechno sám. Že už stejně všechno vím a on se bude konečně moct o své zážitky s někým podělit. Vyprávět mi, jaké to bylo.

„Byly to panny. Ty vlhnou tak rychle,“ zašeptal vytřeštěně. Tak na tohle jsem neměl. Vystřelil jsem ze židle a převrátil stůl mezi námi na bok. Chytil jsem ho jednou rukou a zvednul do vzduchu. Když nemají pod nohama pevnou zem, cítí se hůř. Nadledvinky vyplavují do těla tolik hormonů, že krev nikdy nemůže být sladší.

„Ty debile albínskej, dobře mě poslouchej. Poletíš expresem do státní věznice a víš, co ti udělají tam?“ vrčel jsem a přes zatnuté zuby prskal úsilím, abych ho nerozsekal na kusy. „To se všechny svině z Washingtonu sejdou, a pak se můžeš těšit na nakládačku od svého spolubydlícího. Takový malý, ubrečený, blonďatý chlapeček se jim bude moc líbit. Budeš hlavní chod. Ale co se ti nebude zamlouvat… Nejsou nezletilí. Doufám, že ti nějaký dvoumetrový, naštvaný černoch narve do toho tvého staženého zadku…“

„Cullene!“ křiknul po mně Konrad, když vrazil dovnitř. Celou dobu se snažil dobít dovnitř. Došlo mu to.

Pustil jsem toho hajzla na zem. Uplakaný Larry se odplazil do rohu, kde se schoulil do klubíčka. Neuvěřitelné, jak to stvoření najedou působí zranitelně a neškodně. Přitom nenapravitelně zničil životy.

„Nebyly dvě, ale tři. A jeden chlapec. Nicholas,“ sdělil jsem mu bilanci a chtěl kolem něj projít – být co nejdál odtud. Ale položil mi ruku na rameno a přísně se na mě podíval.

„Netuším, jak jsi to zase dokázal a je mi to jedno. Už sem nikdy nevkročíš. Rozumíš?“

„Máš srdeční arytmii a pedofila na stanici,“ odpověděl mu bez tónu. Nějak mi tohle bylo už jedno… Isabella tenhle den zničila a Larry na místě demolice postavil hrad hrůzy.

„Všechna krev bude na tvých rukou, Edwarde. Každá kapka,“ prorokoval znovu. To jsem přesně potřeboval. Sundal jsem ze sebe jeho ruku a na chodbě potkal Lori, která to od svého šéfa pořádně schytá. Letěl jsem rovnou domů. Snažil jsem se nějak uklidnit, ale nešlo to. V mojí perfektní paměti se stále ozývala Isabellina slova, protkaná vzpomínkami toho odpadu.

Už pěkný kus od domu mě čekalo překvapení v podobě myšlenek mé nové přítelkyně. Nebyl jsem si jistý, jestli by mě teď měla vidět, ale nakonec jsem zjistil, že to já potřebuju vidět ji.

„Co se ti stalo?“ chtěla vědět Grace. Čekala na mě v mém pokoji. Vstala hned od klavíru.

Nekonalo se žádné hloupé prodlužování. Chtěl jsem svůj balzám na tohle všechno. Chtěl jsem cítit zase zdravou, přirozenou, upíří vůni.

Pár dlouhých kroků a už jsem měl její tvář v dlaních. Přitisknul jsem své rty na Graceiny. Jemně a tvrdě zároveň – byla v tom dokonalá symbióza – dolní ret jsem vsunul mezi její. Dlouze jsem ji držel ve svých dlaních a vychutnával si pověstné ohňostroje.

Pustil jsem ji a podíval se jí do překvapených očí. Ty byly ty správné. Upíří. Nepůsobilo tu žádné kouzlo našeho druhu. Viděla mě stejně jasně, jako já ji.

Znovu jsem si přivlastnil její ústa. Tentokrát v balení i s jazykem. Za pas jsem si ji přitáhnul k tělu tak těsně, že bychom kovové součástky bez povšimnutí slisovali.

Emmett spokojeně poslouchal a přikyvoval s širokým úsměvem. „Už se líbají. Dobře, Emmett!“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 6. kapitola: