Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 5. kapitola

Edward a Bella


Hippokratova přísaha - 5. kapitola„Nikdy nejsme krásnější a přirozenější, než v denním světle.“

Má mužská a upíří ješitnost trpěla. Jedna víc, než druhá. Zdálo se mi, že jde zase všechno do kytek – dobrá nálada byla v hajzlu. Mé zaměstnání psychiatra mělo být pouze hobby, které se nedotkne mého soukromí. Jak se taky upíra může dotknout lidská práce pro zábavu? Ale Isabella se mnou vytírala při slovní přestřelce podlahu a mně to celý den vězelo v hlavě. Dobrých padesát procent mého mozku se zabývalo jen jí. Každým jejím úsměvem, poklesnutím hlasu, falší a tělem… Nelíbilo se mi, že mi dělá v hlavě takovou paseku. Doufal jsem, že když jsem ji vzal za pacientku, konečně se to nějak vyřeší, a že jsem si sám nevykopal hrob. Měla psychiku demolující schopnosti.

Naštěstí můj bratr tradičně převzal iniciativu. Ze začátku jsem mu za to chtěl utrhnout ruce a zasadit je v lese, ale hned potom mě to přešlo.

Bylo to večer takhle. Lámal jsem si hlavu nad Isabellou a četl na internetu a v policejních záznamech všechny články o ní, když Emmett šlohnul můj mobil a vytočil číslo Grace, které jsem uložil v důsledku mého rozpoložení k ledu. Měl jsem za to, že bych teď nebyl dobrý společník. Plus nejméně deset dalších negativních faktorů, co by ze mě mohly udělat idiota, kterého si Grace nezasloužila.

Snažil jsem se ten mobil získat zpět, ale má snaha vyšla nazmar a zničený dům. Grace to zvedla a já to už položit nemohl. Takové ženě to položit… Čistý hřích a plýtvání zdroji.

Emmett mi dobrosrdečně vrátil můj telefon a já si ho s tichým zavrčením převzal. Otočil jsem se k němu zády.

„Grace,“ pozdravil jsem ji, už klidný. Tedy, tak jí to muselo znít.

„Ráda tě slyším, Edwarde.“ Já ji taky, ale takhle jsem to teda neplánoval. Hlavně jsem to neplánoval vůbec. Aspoň v tomhle roce ne.

Emmett mi poklepal na rameno. Ohnal jsem se po něm rukou, ale podíval jsem se na něj. Přímo nadskakoval, jak toužil radit.

Řekni, že ty ji taky.

No, to je vážně geniální. Bez něj by mě to nenapadlo. „Já tebe taky.“

„Viděla jsem tě v televizi. Hezký chvat. Já bych to nevydržela – být takhle jemná. Rozmlátila bych jí ksicht o silnici… Ale to už odbíhám. Jak se ti jinak daří?“ zeptala se zdvořile. Vážně netuším, jestli byla ten vzácný exemplář, kdy to někoho opravdu zajímá. Tedy, nutno dodat, že upíry to většinou zajímalo… Pokud se neviděli sto nebo tisíc let. To bylo pak dobré povyprávět si, co se v našich existencích událo nového.

Řekni, že jdeš zrovna ze sprchy!

„Co?“ naznačil jsem ústy zamračeně. Zatřásl nervně zatnutými pěstmi. „Já… jdu zrovna ze sprchy.“ Proč poslouchám Emmetta?

„Co jsi dělal ve sprše?“

Vrátil ses z lovu a byl jsi celý od krve.

„Ne!“ znovu jsem němě a rozčíleně artikuloval. Tohle je velmi nenápadná kampaň – jsem celý nahý a od krve. „Byl jsem na lovu a nejedl zrovna spořádaně… Poslyš, Grace,“ začal jsem znovu. Vyskočil jsem z okna, aby mě Emmett neotravoval s vulgárními gesty. Znal jich dost. Případně si ještě nějaké dokázal vymyslet.

Jábychtěchtělpozvatnarande,“ vyletělo ze mě jako jedno slovo. Člověk by nejspíš slyšel jen podivné, nervózní zamumlání bez smyslu.

„Aha. Tak ještě jednou jasně a zřetelně,“ požádala mě smrtelně vážně, no, bylo mi jasné, že se dobře baví.

„Slyšela jsi dobře,“ odvětil jsem tiše. Už jsem to nechtěl opakovat. Navíc mě do toho navezl můj bratr Emmett Cullen, přezdívaný Dobrotivý.

„Ne,“ odporovala se smíchem. Já kopnul do šutru na záhonku ve své frustraci. Proletěl mezi dvěma borovicemi – pomyslnými brankami. Povzdechnul jsem si.

„Milá Grace, šla bys se mnou na rande?“ pronesl jsem pomalu a kladl důraz na každou slabiku, i když jsem u toho připadal jako totální kretén. Nejspíš proto, protože jsem to říkal poprvé opravdové ženě z kamene a jedu a ne zrcadlu.

„Půjdu ráda. Jen ne, prosím, na lov po vašem. To bych nevydýchala.“

 

A takhle to vzniklo. Po pár prověrkách ohledně jejího sebeovládání jsem se rozhodnul představit ji Fabianovi. Jako normální upíři jsme na rande nemohli, protože já byl vegetarián, takže se to zvrtlo v návštěvu lidského baru. Ani do kina se nám moc nechtělo, poněvadž jsme řekli, že na to půjdeme pomalu. Kino nikdy není pomalý začátek. A hlavně to nebylo nic prastarého. Na začátku dvacátého století se tam na schůzky nechodilo. Navíc, Fabian není má matka, ale nejlepší přítel.

„Vážně. Pokud jde o tuhle alkoholem a cigaretami zapáchající místnost, moje sebeovládání funguje na tisíc procent. O svého kamaráda se nemusíš bát, Edwarde,“ slíbila mi, než jsme vešli dovnitř. Mluvila čistou pravdu a mně se líbilo, že se nepřikrášlovala. Protože předtím mi na rovinu řekla, že pokud by měla ohodnotit svoji kontrolu nad sebou samou na stupnici od jedné do deseti, tak při nenasyceném stavu by to byla jednička. Když jsem jí odpověděl, že to teda moc není, argumentovala, že to taky ale není nula.

Otevřel jsem dámě dveře. Vážně neskutečně jí to slušelo v černých minišatech s průstřihy na bocích. Ale největší pozornost zasluhoval ten alabastrový výstřih. Ještě kousek a sahal by pomalu až k pupeční jamce. A proč mám poslední dobou kolem sebe ženy, co v mé přítomnosti postrádají podprsenku? Jednomu by se pak lépe přemýšlelo…

„Budu hádat,“ řekla, když vstoupila dovnitř po dřevěné podlaze a zastavila se. Testosteronem oplývající bytosti se všechny do jednoho otočily se slinami na poklopci. Grace si toho nevšímala. Byla dost stará na to, aby to brala jako normální reakci, která nezasluhuje její zájem. Já byl ještě v tom stádiu, kdy mi to přišlo hloupé a neslušné.

„Ten pěkný, kudrnatý s hnědýma očima?“ zeptala se a kývla k Fabianovi, který seděl na baru a bavil se s nějakou blondýnou, co si dělala z ukazováku kulmu na vlasy, jak si je na něj točila. Včera ho rozvedli… To nadšení a znovu nabytá svoboda se pozná. Grace ho znala z televize.

„Ano, Fabian. Pěkný… Každý den přemýšlím nad jeho krásou a přitažlivostí,“ utrousil jsem. Já jsem ale nepříjemný idiot. To zkurvené ego se stále bolestně ozývalo, když mu dala Isabella Swanová na prdel.

„Teď ses zachoval jako debil. Máš špatnou náladu,“ konstatovala vesele. Aspoň někdo tu má optimismu na rozdávání. „To je dobře. Není nic lepšího, než když přicházíš s děsnou náladou a odcházíš nadšený. Pak víš, že se ta noc vážně povedla. Lidi to neví, protože se ožerou.“

„A jak víš, že já budu odcházet nadšený?“

„Protože jsi tu se mnou,“ odpověděla se samozřejmostí. A taky něco skrývala. Mám takový dojem, že se s ní Emmett ještě dnes sešel a vysvětlil jí, jak balamutit můj dar. Překládala státní hymnu do svahilštiny. Klasika. Tenkrát tenhle protivný trik vymyslela moje malá sestřička. „Tak pojď,“ přerušila moje bádání. Pohotově jsem jí nabídnul rámě. Konečně jsem se probudil.

Zavěsila se mi za něj a já ji vedl k Fabianovi a jeho šílené společnosti. Naštěstí se ji chystal odpálkovat. Pochopil, že tohle by nezvládnul poslouchat. Jeho ex manželka měla titulů i inteligence na rozdávání. Fabian byl sice jako všichni chlapi – zadek a prsa, střed vesmíru – ale na důvtip a rozhled si potrpěl. Ona uraženě odcházela, my přicházeli. Zaklepal jsem na desku baru.

„Fabiane, tohle je Grace,“ představil jsem mu ji, když se na nás otočil a hned se postavil na nohy. Podíval se na Grace a já děkoval bohu, že on se jí dokázal dívat při představování do očí. Ona sice ještě nebyla technicky vzato moje, ale nedělalo mi to zrovna dvakrát dobře, vidět, jak na ni všichni čumí a projíždí kamasútru. Evidentně jsem si už začal dělat nějaký nárok na území… Třeba chyběla jen jeho kolaudace.

„Grace, to je můj přítel Fabian Green. Taky psychiatr a jeden z nejlepších,“ dodal jsem s úsměvem.

„Jen druhý. Bohužel, na všeználka jsem krátký,“ řekl zvesela. Další člověk, co sršel kolem sebe dobrou auru. Možná bych mu mohl začít sekundovat. „Rád vás poznávám, Grace,“ dodal upřímně a stisknul jí – nebo se o to aspoň snažil – ruku. Co nejjemněji mu to opětovala.

Myslel to vážně, protože jsem se jednou nebo možná dvakrát… nebo desetkrát zmínil, že jsem potkal skvělou ženskou jménem Grace.

„Pane Greene,“ odpověděla s kouzelným úsměvem.

„Fabian, prosím,“ požádal ji. Už měl něco upito a rozdával tykání na potkání.

„Takže já jsem Grace.“ Fabian na přípitek osamoceně pozvednul panáka a kopnul to do sebe. „Naštěstí mám tak dobrou náladu, že mě nebude trápit společnost dvou tvrdých abstinentů.“ Šli jsme se posadit ke stolu do přítmí. Grace si odmítla vzít čočky a nechtěla trýznit barmana krvavým pohledem. Jinak to bylo jedno… Karmínové duhovky je to poslední, co dneska lidi zajímá. Už jsem viděl i rudé bělmo, jehož nositel to vydával za součást své image. Rozsáhlá tetování, podkožní implantáty, piercingy na místech, o kterých jsem si myslel, že jsou pro jejich aplikaci nemožná… Koho ještě překvapí rudé oči? Tahle extravagantní doba, kdy lidé posouvají a boří estetické hranice, je pro upíry jako stvořená.

Posadil jsem se vedle Grace na ručně opracovanou, dubovou lavici. Fabian si sednul naproti nám. Z jeho perspektivy jsme vypadali jako pár… Vyhlíželo to pěkně.

„Kde jste se vy dva teda poznali?“ chtěla vědět. Dobře mířená otázka. Já upír, on člověk. Jak tohle může fungovat?

„No, tady pan Green strkal nos do věcí, do kterých mu nic nebylo,“ načal jsem ten krátký a stručný příběh. Fabian přestal chlemtat svůj míchaný nápoj, aby se bránil.

„Chránil jsem blaho pacientů. Myslel jsem, že ho bráním… Ty tvoje metody byly dost pofidérní.“ Podíval se na Grace. „Takže jsem si prostě zašel na školu, kde pan doktor Cullen získal červený diplom a titul. Tam mi to potvrdili. To mi ale nestačilo, protože dneska… Komu můžeš ještě věřit a nepodezřívat ho z korupce? Mám dobré známe na vysokých postech, tudíž jsem si nechal faxnout portfolio doktora Cullena. Jenže někdo to posral a poslal mi Anthonyho Cullena z roku 1955. A jelikož nejsem skeptik, pátral jsem dál a přišel na něco vážně znepokojivého.“

„Nenapadlo ho nic lepšího, než se sebrat a jít rovnou za mnou,“ vzpomínal jsem.

„Už předtím se mi zdálo, že je zatím něco víc… Vy zrovna dvakrát jako lidi nevypadáte, ale máme přes oči blány, které živí potřeba po nadřazenosti a racionálním světě.“

„Přišel do ordinace a mně bylo jasné, že je pozdě na to ještě zachraňovat situaci.“

„A proč si ho nezabil?“ zeptala se bez obalu Grace. Nechápala naše přátelství. A já se jí nedivím. Podíval jsem se na Fabiana. Existenci v tomhle čase a na tomhle místě už jsem si bez něj nedovedl představit. Našel jsem v něm to, co vegetarián hledá. Spojku s lidským světem a porozumění. Díky němu si někdy připadám, že žiju.

„Nemohl bych tuhle generaci připravit o něco tak cenného, jako je dobrý psychiatr,“ zironizoval jsem to. Ale Fabian moc dobře věděl, co pro mě jeho přátelství znamená. Taky hned přikývnul.

„Na to se napiju.“ Zatímco oslavoval a hledal dno skleničky, Grace ke mně stočila zrak.

„Myslíš, že je mi to marné vysvětlovat, viď?“

„Víš, že způsob naší stravy otevírá úplně jinou etapu bytí. Hlavně po citové stránce. Podívej se… Já mám skutečnou rodinu. Ne klan. A můj nejlepší přítel je člověk,“ zašeptal jsem na upíří frekvenci. Tohle byla opravdu soukromá konverzace.

„Vím. Ale chtěla bych ti porozumět,“ přiznala. Mrzelo ji to a já ji toužil utěšit. A ani jsem si nemusel vymýšlet, abych toho docílil.

„Grace, ty mi rozumíš zase v jiném smyslu. V tom, který je pro mě mnohem cennější,“ prozradil jsem jí s notnou dávkou vážnosti. Nechtěl jsem, aby mezi nás vstoupil ten rozdíl v naší stravě hned ze začátku. Pokud náš potencionální vztah vyjde, potom to budeme muset začít řešit. Teď ne.

Blaženě se usmála. Byli jsme od sebe pět centimetrů, a tak nás to k sobě táhlo. Když jsem cítil takovou koncentraci její dokonalé vůně a byl tak blízko k jejím rtům, náhle jsem byl ochotný popustit tomu staromódnímu mládenci uzdu. Naklonil jsem se…

„Co se s vámi upíry dá hrát, aniž by bylo předem rozhodnuté, že já, chudák živá bytost, prohraju?“ Odtáhli jsme se od sebe bleskurychle, když prásknul pohárem do stolu, jak ho vrátil na podtácek.

Rozhlédnul jsem se po baru a zakryl tak svoji chvilkovou povolnost.

Kulečník – v žádném případě. Šipky – to je snad ještě horší. Fotbálek… Ne.

„Šipky by šly. Mohly bychom házet… zády k hrací desce?“ navrhla Grace. My jsme ale kaziči zábavy.

„Ale vy dva si budete muset zavřít oči, protože jinak na to stejně přes vaši mysl uvidím,“ upozornil jsem je. Fabian udělal otrávený ksicht.

„Tak víte co? Vy dva si zahrajete fotbálek a já se budu dívat. Myslím, že to si užiju,“ rezignoval. Vstali jsme a přesunuli se k miniatuře fotbalového hřiště. Byl v ústraní za stěnou tvořenou nestejnými, dřevěnými trámy. Mezi nimi byly jen malé škvíry, takže se budeme moct rozjet.

„Drobné nenosím,“ oznámila Grace, když si všimla otvoru na mince v boku.

„Já taky ne,“ přidal jsem se. Fabian vytáhnul z kapsy peněženku, poněvadž si uvědomil, že banka zbyla na něj.

„Tady máš na zmrzlinu.“ Hodil mi dolar. Chytil jsem do prstů, když letěl kolem mé hlavy.

„Díky, mami,“ poděkoval jsem sarkasticky a nechal minci, aby se skutálela do útrob přístroje.

Chytil jsem dva ze čtyř modrých držáků a hodlal to dámě natřít. Nutno dodat, že tohle je jedna z mála her, kdy mi můj dar bude k ničemu. To, že mi bude chtít dát gól, odhadnu i bez něj.

Večer se rozběhnul naplno. Je úžasné, když si vaše… přítelkyně rozumí s vašimi kamarády. Netušil jsem, že může jednomu tak záležet na tom, aby to vyšlo a Fabian mi řekl – je skvělá, jdi do ní. Taky jsem zjistil, že Grace je, co se týká her, dost nervní upír. Syčela a prskala si pod nos, vřelý úsměv jí mizel z tváře, pokud se něco nepodařilo. Byla mimořádně soutěživá. Já, už veselý, se jí poškleboval a dráždil tak hada bosou nohou.

Fabianovi došlo o půlnoci opět pití a jelikož ještě stál na nohou a oslavoval svoji znovu nabytou svobodu, integroval jsem do hry. Grace mu slíbila, že nebude dělat rozmazané pohyby - ne, že by mu to nějak bylo platné - a já šel pro jeho odporný koncentrát.

„Trojitou whisky s ledem,“ objednal jsem u barmana, který se ke mně hned přitočil. Přikývnul a šel nalít moji objednávku. Ťukal jsem prsty o desku baru v naučném rytmu, abych působil živě. Začínala to být vážně skvělá noc. Skoro jsem vypustil z hlavy Kravou Marii… Sice jen skoro, ale stále je to úžasný pokrok.

Jenže svět je malý a mě někdo hodlal trýznit víc, než doteď. A že moje vlastní podstata nebyla dostatečný trest… Otočil jsem se, když jsem zahlédl v cizích myšlenkách Isabellu.

Stála ve dveřích v celé své kráse.

To snad není pravda.

„Pane doktore, vážně jsem netušila, že bychom se tu mohli potkat,“ řekla mi. Celá zářila. Ta si večer asi taky užívala.

„Proč mám pocit, že jste to moc dobře věděla?“ zamumlal jsem hořce, když ke mně došla. „Nejdřív moje soukromá ordinace a teď i bar. Nejste stalker, doufám?“ Prohrábla si vlhké, přesto rovné vlasy. Taky z nich táhly parfémované přípravky, aby si i přes tradiční počasí v Seattlu svoji formu udržely.

„Já? Od vás to sedí. Jsem si jistá, že poté, co jste mě viděl v televizi, a prostudoval si můj vskutku interesantní spis, nemohl jste se dočkat, až se se mnou setkáte.“ Měl bych zvolat – heuréka. Kdybych jí chtěl ovšem s destrukcí mé osoby pomoct.

„Vaše sebevědomí bych chtěl mít,“ odvětil jsem, potom, co mi to s tou neochvějnou jistotou zase omlátila o ksicht.

„Nepochybuji o tom, že vaše sebevědomí je na bodu varu, pane doktore. Ale máte pravdu, že v některých ohledech jste chlapec, který si není jistý všemi svými kvalitami. Myslím, že vím, které oblasti to jsou,“ zašeptala s jejím typickým přívětivým, ale zároveň zlým úsměvem.

Jak se tak pode mnou u té své řeči kroutila, mírně zakloněná dozadu, díky své výšce jsem jí přesně viděl tam, kam jsem já i ona chtěla.

Grace si toho taky všimla.

„Zdravím,“ usmála se na Isabellu a postavila se k mému boku. Ne nějak těsně, ale jasně dávala řečí těla najevo, že já už jsem zadaný objekt. Myšlenky to přímo řvaly. Ale byla tak spontánní a hrdá, že ji můj dar vůbec neomezoval. Nesnažila se to jakkoliv korigovat. Onyxové oči naznačovaly, aby moje pacientka zařadila zpátečku.

„A vy jste?“ optala se Krvavá Marie. Byl jsem překvapený, kolik falešné zdvořilosti z toho kapalo. Grace byla nadpozemsky krásná žena a ono se říká, že chlapi se předvádějí jako kohouti v ohradě, ale o slepicích by se taky dalo polemizovat. Tvrdě si závidí. Viděl jsem v toho za století dost.

„Grace. A vy?“

„Prostě jen Grace? Jsem si jistá, že víte, kdo jsem já,“ dodala. Nechutná, egoistická věta – víte, kdo já jsem? Isabella to ale mohla myslet dvěma způsoby. Jednak z hlediska její popularity a nevyhasínající spisovatelské hvězdy, anebo že já jsem si pustil ústa na špacír. Pravděpodobné to druhé, protože při té poznámce se podívala na mě.

„Ne, já nevím, kdo jste,“ odbyla ji hlasem tak chladným, že by to tu všechno měla ohodit jinovatka.

„Isabella Swanová. Pokud si toho tedy nejste vědoma, musím říct, že jsem pana doktora Cullena podcenila. Jsem ráda, že vím, že ohledně soukromí mu mohu věřit,“ mířila poslední větu zase ke mně. Musím tedy uznat, že byla dobrá, protože žádná rozklepaná kolena se nekonala. To nebylo normální. Dokonce to bylo contra naturam.

„Budeme muset jít, Grace,“ řekl jsem jí. To – budeme – se jí zamlouvalo. Mně ale taky. „Nemůžu tu dál setrvávat, pokud je tu má pacientka,“ vysvětlil jsem už všem zúčastněným.

„Zase ta pravidla,“ protáhla Isabella, zatímco se opírala o bar a čekala na svoji objednávku. „Proč mám pocit, že si na ně vzpomenete jen v mém případě?“

Fabian si přišel pro svoji whisky, poněvadž žíznil. Krvavou Marii okamžitě poznal.

„Co ta tady dělá?“ zeptal se mě tichým šeptem z druhé strany baru a ukázal na ni. Pokrčil jsem rameny.

Šel k ní, protože jeho whisky stála u její levé ruky.

„Pan Fabian Green,“ šeptla Isabella, aniž by si ho nějak prohlížela. „Jak se má Ethan Fischt?“ optala se a podívala se na něj.

„Za mřížemi chytí určitě bronz,“ odpověděl Fabian. Mám dojem, že v její přítomnosti nějak vystřízlivěl.

„Ethan miluje umění. Sám se snaží malovat. Cela s posílenou ostrahou bude mít nový design, pokud se někdo nenechá podplatit.“

„Nenechá,“ garantoval jí Fabian. Ostražitě ji sledoval a nespustil z ní oči. Taky protože hlídal, jestli jí nevypadnou prsa z hlubokého výstřihu. Stíhal obojí. Ona se mu líbila. A to hodně. Ještě chvíli a učaruje mu i svým latentním způsobem vyjadřování. Případně přesným opakem. Ona dokázala být velmi explicitní, což byla jedna z věcí, co mě udivovala. V něčem byla umělá a falešná. Ale pak zase natolik spontánní a naturální, že se jazýčky vah vyrovnaly.

„Grace, tvoje oči… Jsou zase rudé,“ všimnul jsem si. Tak teď už musíme odejít určitě.

„Vždyť to je dobře,“ podotkla.

„Při ní ne.“ Kývnul jsem k Isabelle. „Je mimořádně vnímavá a… otevřená. Ať to nevidí,“ požádal jsem ji důrazně. Přikývla a šla ke dveřím. Já pro Fabiana.

„Fabiane, odcházíme,“ oznámil jsem mu, zatímco se živě vybavoval s Isabellou. Už bylo pozdě – považoval ji za inteligentní a nádhernou. Navíc ještě tajemnou.

„Ty a Grace možná. Já si ještě nedopil svoji whisky,“ odvětil a líně ke mně zvednul oči. Nikam jít nechtěl a podaří se mi to leda násilím. Jenže Fabian je dospělý chlap. Sice trochu podnapilý, ale stále čtyřicetiletý muž. Nemůžu ho tahat pryč jako rozverného středoškoláka.

„Fabiane, prosím,“ zkusil jsem na to jít po dobrém.

„O co ti jde? Pojedu domů taxíkem. Ani tu auto nemám,“ sykl. O co mi jde? To je moc dobrá otázka. Žárlil jsem? Ano, malý osten tam byl. Ale šlo především o to, že jsem se o něj bál. Isabella měla pravdu – já jí stále nevěřil na sto procent. Ještě teď, když se tu záhadně zjevila…

„Jsi si jistý, že tu s ní chceš zůstat sám?“ zašeptal jsem a probodával ho očima.

„Jsem. Tvrdíš, že je nevinná, tak to asi tak bude.“

„Asi,“ citoval jsem ho s pochybnostmi.

„Edwarde, nejsi jediný psychiatr ve státě. Snad poznám po mé patnáctileté praxi, jestli mě chce někdo vykuchat.“

„Jak chceš,“ kapituloval jsem. Kéž by byl natolik opilý, abych ho mohl odtáhnout klidně za uši. Ale teď si to nemůžu dovolit. V tom je kříž… Kdyby byl kterýkoliv jiný člověk, letěl by nohama napřed. Bohužel a bohudík k němu chovám takový respekt a úctu, že to nepřipadá v úvahu.

Položil jsem mu ruku na rameno. „Dávej na sebe pozor.“

Zvednul dva prsty, jakože slibuje.

Já se obrátil k Isabelle. K té žádný respekt a úctu rozhodně necítím. Vlastně k ní necítím nic pozitivního. Jen mě fascinovala v tom zvráceném slova smyslu.

„Nebojte se o něj, pane Cullene. Co se mu tu může stát?“ zeptala se provokativně a zapálila si. Cigaretový pach mi šel přímo do nosu. Naprosto odporné.

„Máte pravdu. Já stále nevím, jestli jsem neudělal chybu. Pokud se Fabianovi něco stane, budete litovat dne, kdy jste se mi postavila do cesty,“ zasyčel jsem tím nejsametovějším a nejchladnějším hlasem, co jsem dokázal vykouzlit. Ani to s ní nehnulo.

„Vyhrožování… To je sexy,“ poznamenala.

„To není sexy. To je jen nájezd na něco mimořádně bolestivého.“

„Je pěkné vědět, že tohle v sobě máte. To se mi líbí,“ odpověděla. Masochistka. Proto taky bude chodit k psychiatrovi.

„Ani si nedovedete představit, čeho jsem schopný, když mě někdo vážně hodně nasere, slečno Swanová. Záhadné zmizení nebo vražda mého nejlepšího přítele je jeden z katalyzátorů.“ Pozdvihla obočí a oklepala cigaretu. Spálený tabák dopadal na moje boty. Což bylo samozřejmě schválně.

„Ráda jsem vás viděla, pane doktore. Uvidíme se na sezení,“ rozloučila se. Už bez úsměvu a ledová. Nekompromisní.

„Kéž bych mohl říct to samé,“ odvětil jsem. Odlepil jsem se od baru a podíval se ještě jednou na Fabiana. Potom jsem musel odkráčet pryč.

Vyšel jsem na relativně čerstvý vzduch. Grace se opírala o zeď z pálených, tmavých cihel.

„Co s ní máš?“ chtěla vědět. Naše přestřelka se jí zdála plná emocí. Ale žádná z nich přece nebyla kladná. Postavil jsem se před ni.

„Je to moje pacientka.“

„To jsem slyšela. Myslela jsem v tom romantickém slova smyslu…“

„Já vím, co jsi myslela. Isabella Swanová je ta nejzáhadnější žena, co jsem kdy poznal. Ale taky pomalu ta nejpomatenější. Náš vztah je a bude čistě na profesionální úrovni a já se teprve pokusím zjistit, čeho je schopná…“

„Líbíš se jí.“

„Jsem upír. Líbíme se všem. Je to naše schopnost, vzpomínáš?“ odlehčil jsem to, když jsem se usmál a jemně ji chytil za ruku. Propletl jsem naše prsty. Jsem tak rád, že mám svého bratra aktivistu, který vzal věci do vlastních rukou.

Chtěl jsem měkce a přirozeně splynout s jejími rty, protože to tak bylo správné. Hodlal jsem dokončit to, co jsem v Lucerně začal.

Položila mi prst na ústa a odtlačila mě.

„Ale pane Cullene, v jakém století to žijete? Tohle se přece na první schůzce nedělá,“ odbyla mě, na oko pohoršená. Sám na sebe jsem si upletl bič… Zasmála se, když viděla můj trpký výraz. „Mám pro tebe překvapení,“ řekla mi. Naše prsty zůstaly propletené.

„Já vím. Celou noc proto překládáš hymny. Ta turecká v katalánštině mě obzvlášť uchvátila.“

 

Celou trasu jsme si povídali. O ní, o mně, o světě… O naší podstatě. Čím déle jsem s ní byl, tím víc jsem s ní chtěl být i nadále. Opanovala mě přirozeně naděje, že možná konečně najdu to, co upír hledá. Toho, s kým se o věčnost podělí a promění břímě v dar. V její společnosti bylo lehké té naději podlehnout. Já ji vlastně s otevřenou náručí přijal.

„Pěkný dům,“ ozval jsem se zmateně. Došli jsme na samotný kraj Seattlu k zálivu, kde bylo opuštěné, staré stavení. Jako vystřihnuté z minulého století. Protože přestože byl opuštěný, někdo ho udržoval. Velká, bílá veranda byla jeho předností.

„Teď jsme byli na procházce. Následuje pití čaje na verandě. Dozor sice nemáme, ale my to zvládneme - držet se dál od pochybných a nevhodných praktik.“ Ona zrekonstruovala a upravila dům do původní podoby, aby si se mnou mohla sednout na verandu jako kdysi.

„Grace, já nemám slov,“ hlesl jsem. Byl jsem… unešený. Její snahou a potřebě dát mi to, po čem má stará výchova toužila. Zrak mi zakalil filtr hluboko uložených vzpomínek, který ve mně ten dům evokoval.

„To byl účel. Vyvolalo to v tobě něco?“

„Nejasné, tmavé obrazce… Ale i to je…  Myslím, že podobný dům měl v mém lidském životě důležité místo. Já ti vážně moc děkuju. Je to… Už jsem říkal, že nemám slov?“

„Říkal, ale já to ráda uslyším znova.“ Vedla mě po schodech nahoru, k malému, kulatému stolku s ošklivou dečkou a malovanou konvicí. Vysmekl jsem se jí, abych jí odtáhnul starou, neméně ohyzdnou židli s popraskaným, bílým lakem. Posadil jsem se naproti ní. Cítil jsem déjà vu.

„Je to nudné,“ podotkla Grace po chvíli se smíchem, když jsme tam tak seděli a pozorovali horizont. Rozednívalo se.

„Nikdo netvrdí, že to nudné tenkrát nebylo. Cítíš taky slunce?“ zeptal jsem se jí. Zhluboka se nadechla.

„Máme to štěstí,“ zaradovala se.

„Hrozné,“ šeptl jsem s nádechem ironie.

„Budu hádat. Myslíš si, že jsi zrůda a ultrafialové záření to ještě umocňuje. Nemůžeš se ve slunečním světle vystát,“ rozuměla mi opět.

„Jen to strhává oponu… Odhaluje to tu naši šílenou nepřirozenost. “

„Mýlíš se. Nikdy nejsme krásnější a přirozenější, než v denním světle. Nemůžeš tvrdit, jak rozdílní od člověka jsme. Nemůžeš se s lidskou rasou ani porovnávat, protože ty jsi úplně jiný druh. A až to pochopíš, zjistíš, kde je přirozenost.“

„Pomůžeš mi s tím?“ Volný překlad – dáme to teda dohromady?

Voi fi onorat.“ Rumunsky – bude mi ctí.

Nepoddal jsem se fatalismu a neodevzdal se osudu. Moje podstata už mě naučila jisté pokoře. Vykoupala mě v tvrdosti a nepřátelskosti světa, kdy vám něco seberou přímo pod nosem. Ale s Grace mi bylo dobře a já chtěl být šťastný. Věřil jsem tomu, že to po celém století půjde, a já konečně pocítím neředěné štěstí na vlastní kůži.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 5. kapitola:

 1 2 3 4   Další »
39. Bob a Bobek
13.08.2016 [17:48]

Asi všichni Grace proklínají, ale mně se líbí Emoticon. Asi to je tím že tušim že skončí s jinou Emoticon

31.05.2013 [23:56]

Michaela36 Emoticon

12.03.2013 [14:40]

BellaSetNe. Ne. A ne. Mně se ta Grace tak nelíbí. Emoticon Moc sebevědomá, moc chytrá, moc... moc mě štve po Edwardově boku. Emoticon Emoticon
Doufám, že Fabianovi se nic nestane. Docela jsem si ho oblíbila a nejsem si jistá, jestli byl dobrý nápad nechávat ho tam s Isabellou.
No, pádím na další kapitola, protože jsem vážně zvědavá, co dalšího se tam vyklube. Emoticon Emoticon Emoticon

36. Inoma
10.02.2013 [22:57]

InomaZato Grace, ta se mi líbí. Emoticon A jo, vím, že ta tam moc dlouho nebude, ale víš jak. Emoticon
Ale Fabian, hmmmm... já vím, že je zbytečný prosit za jeho život, ale prosííííím... no, dobrá, vím, je to marný Emoticon
Nádherná kapitola, domi. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

06.02.2013 [21:26]

KatuuskaCullenMiluju Emmetta, ten je tam boží! Emoticon Emoticon Úžasná kapitola!!! Emoticon

34. Gemm
18.01.2013 [19:09]

GemmGrace je na mě až moc... sebevědomá. :D Ale je fajn. Emoticon

33. kiki1
14.01.2013 [23:03]

kiki1 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14.01.2013 [20:24]

SabiennaGrace se mi líbí čím dál víc Emoticon Asi by bylo moc pěkné číst si o těch dvou jako o páru, jenže... Bella je Bella, a ta mě hodně baví Emoticon Bože, ona je to taková mrcha Emoticon A Edward jí to dostatečně naznačil, což mě poněkud zaskočilo, ale o to víc teď po něm Bella asi půjde, že? Emoticon
Skvělá kapitola, samozřejmě, příšerně se těším na další!!! Tohle je fakt zážitek číst Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14.01.2013 [15:33]

Agule99Wow! Úžasná kapitolka, píšeš úžasně! Emoticon Emoticon Emoticon Jsem zvědavá, jak se to bude vyvýjet dál! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30. Rena16
13.01.2013 [20:05]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!