Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 12. kapitola


Hippokratova přísaha - 12. kapitola„Ráda bych si tebou dál povídala. Jsi ten nejzajímavější chlap, co jsem potkala, Edwarde Cullene. A přesně proto si nenechám ujít tu čest tě zabít.“

„Z tohohle se jen tak nevykroutíš! Edwarde, počkej!“ řval na mě Emmett, když jsem bez ohlédnutí šel rovnou do svého pokoje. Uplynuly tři dny od Fabianova pohřbu a našeho rozchodu s Grace a já se dneska večer vrátil poprvé domů. Ovšem jen na otočku. Hodlal jsem dokončit poslední práci v Seattlu a na výsledky osobně dohlédnout. Pak se stěhuji na druhý konec planety.

Otevřel jsem svoji šatní skříň a převléknul si černý, smuteční oblek. Strhnul jsem ho ze sebe a rukou odstrčil všechny obleky ve skříni, pečlivě seřazené podle barvy, na tyči dozadu. Nikdy jsem jako soudní psychiatr nic jiného nenosil. Ale na tuhle akci si neberu nic formálního. Je to přece rande.

„Posloucháš mě vůbec? Stojím vašemu veličenstvu za pozornost?“ syčel na mě, protože jsem si ho nevšímal. Tak nějak jsem si totiž uvědomil, že do toho, co se stalo mezi mnou a Grace, mu nakonec nic není. On mě do toho sice navezl a já mu za to byl potom neskonale vděčný, ale byl to můj vztah a já v něm existoval. Ne on. „Kdyby mi to Grace neřekla, tak kdy jsi to plánoval ty?“

Přetáhnul jsem si přes hlavu světle šedé tričko s výstřihem do v a vnitřně si povzdechnul.

„A co chceš slyšet, Emmette? Omlouvám se? Fajn, tak se omlouvám!“

„No, to bys měl. Konečně ti najdu ženskou takového formátu a ty to zkurvíš! Ale víš, co mě nakonec vytáčí nejvíc? Tys ji nepodvedl s nějakou láskou tvé existence. Dokonce ani s upírem. Proboha, ty jsi klátil člověka! Nehledě na to, že vůbec nevím, jak si to dokázal - šukat ji a neudělat z ní marmeládu, tak dovedeš si představit, jak se cítil upír, jako je Grace, když zjistil, že v cíli ji předběhla lidská bytost?“

„Bere kokain. Tak jsem to dokázal. Držel jsem se toho pachu,“ odvětil jsem tiše a zapnul si černé džíny. Ještě sako a padám.

„No, a ruce? Proč ti její stehna neprotekla skrz prsty?“

„V tom je právě ten kříž, Emmette. Chtěl jsem ji tak moc, respektive ten sex, že jsem udělal všechno pro to, abychom to dotáhli do konce. Ani jsem se nemusel moc snažit, když mi její krev neřekne jediné vlídné slovo.“

„Dejme tomu… Teda, musí to tak být. Upíři s lidmi nespí, protože by je zabili, takže to musí mít nějaký hlubší význam…“

„Hluboký význam to teda mělo,“ přitakal jsem věcně a hledal mobil v hromádce šatů na zemi.

„Na poznámky se sexuálním podtextem jsem tady expert já, takže si to nech a začni se zpovídat spravedlnosti… Kam zase jdeš?“ chtěl vědět, když jsem se otočil během konverzace na podpatku a prošel kolem něj.

„Ukončit to.“

„No, to zní teda epicky. Jestli ji jdeš zabít, rád bych to viděl. Moc pozitivní dojem na mě neudělala.“ Bral to lépe, než jsem myslel. Čekal jsem, že si bude chtít dupnout na můj ksicht. Asi byl hlavně rád, že jsem se nezamiloval do psychopata, protože to mu z té rovnice logicky vycházelo. Sex, upír, člověk a přeživší.

„Nech se překvapit,“ odvětil jsem a zamával. Musel jsem si vzít kvůli finálnímu efektu auto, takže jsem si šel do garáže pro Astona. Stejně s psychiatrií seknu, tudíž není důvod moji opravdovou, plechovou lásku schovávat.

„Nesnáším překvapení!“

„Miluješ je.“

Celou cestu jsem se pořád ještě vnitřně připravoval. Za prvé – nesmím ji zabít hned, jak ji uvidím, i když budu mít tak šíleně nutkavou potřebu jí velmi bolestivě utrhat všechny končetiny. A za druhé – je nezbytné přistoupit na její podmínky, i když už jsem pravidla hry znal. Je příliš chytrá a všímavá. To lidé s duševní poruchou obdobného rázu většinou jsou. Tudíž by poznala, že vím všechno, a šlo by to do kytek. Ona si musí myslet, že se mnou pořád vyjebává.

Ty tři dny jsem neseděl na útesu a neutápěl se v zoufalství... Dobře, došlo i na to, ale kromě toho jsem si přečetl všechny její knihy a samozřejmě si nechal vytisknout celý její život. I to, co bylo zametené pod koberec. To jsem si ukradl sám. Dělala léta to samé, co moje rodina, když se chtěla zbavit minulosti a začít znovu. Podplácela.

Isabella Marie Swanová se narodila v San Franciscu a už jako novorozenec žila v přepychu díky svým prarodičům, kteří vlastnili firmu, ve které pracovali i její rodiče. Malá Isabella si mohla dělat, co chtěla. Jen čtvrtky neměla volné, protože chodila k dětskému psychologovi. Jeho zprávy jsem získal a přelouskal s pozdviženým obočím. Ten idiot měl poznat, že není normální dřív, než začala o svoje chutě pečovat.

Děti kolem ní přicházely záhadným způsobem ke zraněním, a to i vážným. Nakonec se ale vždycky přiznal někdo jiný. Pravděpodobně je podplatila cukrovinkami.

Z policejních zpráv a novin mi došlo, že poprvé dala průchod svému já v šestnácti letech na večírku vysokoškoláků, kam se proplížila se svojí nejlepší přítelkyní Biancou Thredsonovou, která ten večírek přežila. Ale stálo ji to zrak. Nikdy o té noci ale nepromluvila. Údajně měla ztrátu paměti – její mysl se bránila proti hrůzostrašným vzpomínkám. Je to možné, ale spíš věřím tomu, že se bála svojí kamarádky. Té noci zemřeli tři lidé. Nevinná Isabella, působící střízlivým dojmem a z dobré rodiny, řekla, že tam přišla pro bouřící se Biancu a už našla pokoj na koleji v takovém stavu. Ona jí to potvrdila. Až bude moje dnešní mise splněná, udělám si výlet do Oregonu, kde Bianca žila. Musí vědět, že její noční můra je pryč.

Po střední škole studovala Swanová práva. To asi aby se pak mohla ze všeho vykroutit a znala hranice. Přizpůsobila zabíjení svůj život.

A teď malý večerní spoiler, co jsem vyčetl z jejích knih. Bude mě chtít dneska v noci zabít. Vždycky to tak je. Doufám, že to bude aspoň výjimečné. Myslím to, jak to zkusí provést. Protože španělská chřipka tenkrát moc originální nebyla. Měl ji každý.

Ve městě jsem se stavil v obchodním centru pro květiny. Třicet rudých růží by Krvavé Marii mohlo stačit. Víc jich už stejně neměli.

Před jejím domem jsem zatroubil, aby mi otevřela bránu a já mohl zaparkovat na jejím dvoře. Netrvalo dlouho a křídla se od sebe začala odtahovat. Vjel jsem dovnitř, vypnul motor a ze sedadla sebral její puget.

Čekala ve dveřích garáže. Po estetické stránce, v červených šatech pod zadek, dokonalá. Ona se ale nevystrojila na rande, nýbrž na vraždu. Milé.

Podal jsem jí růže a ona si je s otráveným výrazem převzala.

„Nemůžu vystát romantické, hloupé fráze,“ zasyčela.

„Já vím. Proto jsem ti je taky přinesl. Líbí se mi, když máš tenhle znechucený výraz. Vypadáš pak totiž hrozně,“ odvětil jsem a popadl ji tvrdě za zápěstí. Políbil jsem hřbet její smetanové ruky. Vytrhla se mi a já ji nechal.

„Teď si myslíte, že jste vtipný, pane doktore. Kéž byste se mohl vidět na tom pohřbu za řečnickým pultem… To bylo taky směšné,“ kopla si ona. Klasické, americké rande snů právě probíhá. Zamračil jsem se, což ji potěšilo. Poplácala mě po tváři v blahosklonném gestu, co ze mě mělo udělat idiota. Odolával jsem nutkání taky ji poplácat. Hned potom by její hlava uletěla dlouhou cestu.

V garáži jsem se neobtěžoval otevírat jí dveře do domu. Zato jsem si vychutnal, když šla přede mnou po schodech do druhého patra. Ten zadek ve tvaru srdce byl tak perfektní, že jeho krásnou symetrii nemohl zmařit ani fakt, kdo je jeho majitelka.

„Až skončíš s civěním na můj zadek, mohl bys mi říct, co změnilo tvůj názor. Já sice odpověď znám, ale chtěla bych to slyšet od tebe.“ A já zase vím, co si ona myslí, že ví.

„Grace se se mnou rozešla a Fabian je pryč. Můj bratr mi teď bude dávat pravidelné morální sprchy a jeho manželka mu bude sekundovat. Jediné prospěšné a příjemné, co mi zůstalo, je sex s tebou. Pacientka jsi příšerná, ale v posteli nebo na křesle svlečenou tě rád zase uvidím.“

Otočila se na mě, svým vlastním zvráceným způsobem nadšená.

„Po tolika setkáních ke mně možná začneš být konečně upřímný… Jdi se posadit nahoru. Přinesu víno,“ řekla mi v kuchyni a ukázala na další černé, kovové schody za lednicí. Točily se do kruhu.

„Nezačneme rovnou něčím tvrdším? Minule jsem byl psychicky na dně, a to mi dopomohlo k tomu, abych na tebe byl vůbec schopný sáhnout, když vím, co jsi zač.“ Tahle návštěva byla tolik odlišná od těch minulých. Protože teď už jsem věděl všechno a nesnažil se ji přečíst. Chtěl jsem to jen dotáhnout do konce.

„Jsi abstinent a chceš něco tvrdšího?“ Na tu druhou poznámku kašlala. I ona dobře věděla, že to, co mezi sebou máme, je čistě sexuálního rázu. Podivná přitažlivost mezi dvěma druhy, jejíž smysl je mi utajen. Ale to vzájemné shazování jsme si prostě nemohli odpustit.

Ona chtěla zabít mě, já ji. No, můžeme toho mít nakonec společného víc?

„Jak říkám – budu to potřebovat. Co třeba whisky?“ odvětil jsem a pokračoval podle jejího návodu po schodech nahoru. „A chci do toho led,“ dodal jsem. Ocitnul jsem se v dalším obývacím pokoji. Jeho součástí byl ale jídelní stůl pro deset lidí, na kterém už byl cínový poklop s jídlem a připraveny stříbrně lemované talíře.

Jediné, co tu nebylo, je pití. Připravuje ho dole, sama. Záměrně mě poslala nahoru, aby mi do toho něco přisypala. Přesvědčil jsem se, když jsem se posadil a poslouchal, jak sype led do skleniček a zalévá to tekutinou. Následovalo žbluňk a zběsilé míchání. Jen v jedné sklenici.

Myslím, že po těch minulých událostech si uvědomila, že fyzicky si opravdu rovni nejsme ani vzdáleně. Ohmatala si mě. Ví, že mě nesloží. Takže jaký vražedný koktejl mi namíchala? Ne, to ne. To by bylo moc jednoduché. Šíleně nudné a na papíře vágní. Tudíž si budu muset tipnout, co by mi ten kouzelný lektvar měl udělat, pokud ne smrt.

Přinesla to nahoru bez jediné výčitky ve tváři. Něco jako - hele, právě se tě chystám otrávit a budu z toho mít trauma - nehrozilo.

Usmívala se, klidná.

„Na co si připijeme?“ chtěl jsem vědět, když mi to podala.

„Na zabíjení,“ odpověděla hned. Ani se nad tím nezamyslela, ale s jistotou mi to oznámila.

„Kde bereš tu jistotu, že jsem zabil?“

„Cítím to. Když jsi vrah, ovšem ne žádný amatér, poznáš to. Proto si mi ty nikdy na sto procent nevěřil. Kdybych tě nevyváděla z kontextu svým tělem už od prvního sezení, poznal bys to taky. Navíc jsi to minule bravurně potvrdil, když si sem nakráčel a ani nemrknul, zatímco si mě držel pod krkem a chystal se mě zabít. A vážně bys to udělal. Já vím, že ano.“ Ťuknul jsem si s ní a připravil se na to, že teď budu muset vypít dvojitou whisky říznutou drogami. Cítil jsem to z toho.

Nalil jsem to do věčně hořícího hrdla, které tímhle vážně neutiším. Bylo to stejně odporné jako charakter Isabelly Swanové. Sledovala mě u toho, značně nadšená, že jsem to vypil – že jsem byl takový idiot a vzal si pití od někoho, jako je ona, aniž bych viděl přípravu.

Sedli jsme si a Isabella otevřela poklop, kde bylo bůhví co.

„To je losos v těstíčku. Nesnáším vaření, ale umím to,“ vysvětlila mi, když viděla, jak na to zírám. Já se ale snažil vydedukovat za jak dlouho se mám začít skládat k zemi jako harmonika. No, připravila večeři, takže pravděpodobně ne hned. Ale ona se ráda vysmívá. Vmete mi to do ksichtu sama.

„Kolik lidí jsi zabila?“ zeptal jsem se na rovinu. Opona už dávno spadla.

„To je dlouhý seznam. Ale představuju si ho mnohem delší. Mám ráda dlouhé a velké věci,“ doplnila konverzaci o další sexuální narážku, když se na mě široce usmála po tom, co mi strčila na talíř tu rybu.

„A co se ti na tom líbí nejvíc?“ Povzdechla si a zamyslela se s očima upřenýma do prázdna. Nebylo to otrávené – slastně vzpomínala.

„Fascinuje mě samozřejmě anatomie a mám ráda krev. Její vůni. Lidé, kteří tvrdí, že je to nechutné, jsou jen omezení a svázáni předsudky. Je to přece lidská krev. Jak by to mohlo vonět? A je to nepostradatelná součást těla. Musí být uvnitř!“ citovala někoho se staženým obočím a zesměšňujícím tónem. Pak tvář uvolnila. „Ale nejlepší je na tom ta chvíle, kdy držíš v ruce život někoho jiného a je jen na tobě, co s ním uděláš. Vždyť to někteří nazývají božská práce. Jsme tedy snad bozi?“ Potvrzeno, sečteno. Je šílená. Ale přiznávám, že tu část o krvi jsem okouzleně poslouchal. Na to slyším. Téměř jsem se nad tím rozplýval. To jsem nemohl ovládat. Byla to bezděčná, přirozená reakce. „Co máš na tom nejradši ty?“ probudila mě. Mrknul jsem. Ta se dokáže chytit i toho, že nezvlhčuji svoje oční bulvy.

„Neřekl jsem, že máš pravdu,“ šeptl jsem a přitom sklonil zrak k obsahu talíře, ve kterém jsem se vrtal. Budu muset něco pozřít. Naposledy si hraju na člověka. To zvládnu.

„To ani nemusíš. Edwarde, pověz mi, co na tom máš rád,“ požádala mě jemně. Jí se totiž ta debata hodně zamlouvala. A mně koneckonců taky. Myslím tím to téma. Ale já jí nehodlal říct, co jsem. Jen by bylo dobré s někým si promluvit otevřeně. Celá rodina si myslí, že já to zvládám nejlépe. Ale není to tak. Jistě, Jasper se může zpřetrhat, když se k němu dostane člověk moc blízko, ale tady šlo o ty pocity. Ne o tekuté olovo v krku. Je těžké to definovat a vyznat se v tom, poněvadž to na jednu stranu nenávidíte a na druhou milujete. Jen mám tu smůlu a štěstí, že to nenávidím víc. Protože ten krátký okamžik, kdy je proudící krev z ran horká a my sajeme, za to nestojí. Přestože je to absolutně dokonalé, tak moc to nakonec trýznilo moje svědomí.

Snědl jsem polovinu té malé, večerní porce a už to chtěl dostat ven.

„Myslím, že mi ta ryba neudělala dobře,“ uvažoval jsem nahlas a vstal. Opřela se zády o židli se svojí whisky a úsměvem.

„Toaleta je dole, ale myslím, že to nezvládneš. Pravděpodobně by ses skutálel po schodech a zlomil si vaz, protože jsem ti do pití přisypala silný barbiturát.“ A bylo to tu. Měl jsem se začít hroutit. Takže barbituráty. Ty ovlivňují nervovou soustavu. Mohl bych předstírat paralýzu. To mi půjde úžasně. Kdo to může zahrát lépe, než kámen.

„Prosím?“ optal jsem se už napůl cesty k těm schodům a zastavil se s rukou na břiše. Otočila se na mě.

„V kombinaci s alkoholem je to síla,“ uznala a přikývla. Padnul jsem pomalu na kolena. Vypadalo to, jako když ztrácím rovnováhu a vládu nad nohama. Víčka mi jakože těžkla.

A Oscara za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli získává Edward Cullen!

„Ty jsi taková svině,“ zamumlal jsem s akcentem zfetovaného. Vstala a dopila svoji skleničku. Pro něco sáhla na desce stolu a po chvíli se zalesklo ostří nože. Přešla s ním ke mně a strčila mě do ramene, abych spadnul na zem. Což jsem hned učinil.

Sedla si na mě obkročmo.

„Já nejsem svině. Jen mám svoje koníčky,“ odpověděla. „Takže kam to bude?“ zeptala se sama sebe a začala s nožem rozpočítávat na mojí hrudi, kam mi ho vrazí. Vypadala soustředěná, ale taky si byla naprosto jistá tím, co dělá. Nikdy nepůsobila dojmem většího šílence.

„Zabila si ho?“ zašeptal jsem z posledních sil. Chtěl jsem to slyšet. Zastavila se ve svém - u potoka roste petrklýč - a podívala se mi do očí. Nedělalo jí to žádný problém.

„Předpokládám, že Fabiana. Samozřejmě, že jsem ho zabila. Bylo to geniální dílo. Zarazila jsem mu do spánku jehlový podpatek bot, které jsem si pořídila speciálně na tu noc. Škoda, že už nikoho nebudu moct zabít lodičkou. Není zrovna dobré, když se děj v knihách opakuje. Do té o dvou psychiatrech a pacientce jsem přimíchala i trochu té hloupé lásky, protože to lidé přímo žerou. Mně na jejich názoru sice nezáleží, ale potřebuji si koupit nové boty. Těch není nikdy dost,“ vysvětlila a pak našpulila rty. Zvedla paži s nožem do vzduchu. Trajektorie čepele naznačovala, že to bude do srdce. „Ráda bych si tebou dál povídala. Jsi ten nejzajímavější a nejvíc sexy chlap, co jsem kdy potkala, Edwarde Cullene. A přesně proto si nenechám ujít tu čest tě zabít.“

„Isabello Swanová, okamžitě odhoďte ten nůž!“ zařvala na ni Lori s ukazovákem na spoušti pistole, kterou jí mířila na hlavu. Neurotická, roztomilá zástupkyně komisaře byla pryč. Ta ženská měla navíc perfektní načasování. Plánoval jsem zastavit Isabelinu ruku, až bude čepel milimetr od mé kůže a potom počkat na Lori, až ji přijde zatknout. Nesměl jsem jí ukázat, že moje tělo je neproniknutelné. No, Lori to zařídila lépe. Přestože omylem.

A bylo to tu – ta chvíle, kdy si Swanová uvědomí, že její dokonalý plán se zhroutil jako domeček z karet a já jsem ten, kdo s ní vyjebal.

Dal jsem si ruce bezstarostně za hlavu a sledoval její naprosto fantastický výraz k nezaplacení, když ještě navrch zjistila, že se můžu hýbat.

„Lori, vaše načasování nemohlo být lepší,“ řekl jsem jí už bez mého předstírání částečné paralýzy. Ani se na mě nepodívala. Oči nespustila z Isabelly, připravená střílet. Kdyby k tomu došlo, srazím Swanovou bokem, protože ona tady nezemře. Tady ne.

„Ty hajzle,“ zašeptala, poprvé v životě snad vyvedená z míry.

„Já nejsem hajzl. Jen mám svoje koníčky,“ citoval jsem ji. „Jako třeba dostávat vrahy za mříže.“ Nezačala brečet nebo projevovat nějakou lítost. Pustila nůž na zem a otráveně zkroutila rty a pozdvihla obočí.

„Copak? Tenhle vývoj situace se ti nelíbí?“ zeptal jsem se, na oko zaujatý.

„Vstaňte!“ přikázala jí Lori. Poslechla ji s tím samým, znuděným a nevrlým obličejem. „Opřete se o stůl,“ diktovala dál. Když se Isabella opřela, zastrčila si rychle zbraň do opasku a zacinkala s pouty. Nikdy v mé existenci nezapomenu na to, jak jí je přicvakla. Ten zvuk, celá situace a zadek Swanové, ohnuté v pase. „Isabello Swanová, jménem státu Washington vás zatýkám pro pokus o vraždu Edwarda Cullena a vraždu Fabiana Greena. Máte právo nevypovídat. Cokoliv řeknete, může být a bude použito u soudu proti vám,“ odříkala jako básničku. Ovšem, kdyby měla vyjmenovat všechno, za co bude souzená, byli bychom tady ještě hodně dlouho.

Já se postavil nohy, když ji ke mně Lori otočila čelem.

„Shnij v pekle!“ plivla na mě.

„Až po tobě.“ Pokračoval jsem za nimi. Šla klidně a nevzpouzela se. Naopak držela bradu hrdě zvednutou a hruď vypnutou. Odcházela jako dáma.

Venku už čekaly posily. A to včetně Konrada, který se zřejmě doslechl o tajné akci. Měl ležet doma po infarktu, ale tohle si nemohl nechat ujít. Strážníci si převzali pachatelku a naložili ji do policejního auta.

Opřený o jiné auto a s rukama v kapsách jsem na tu scenérii zíral a nenechal si ujít jedinou sekundu. Lori stála vedle mě, šťastná, že jsem živý. Kdyby jen věděla…

„Co jste tu vy dva dělali?“ ječel na nás Konrad a doběhnul k nám.

„Líčili past na vraha. Máš, co jsi chtěl, Konrade. Swanovou v policejním autě. Tví lidé v domě hledají ty boty. A garantuji ti, že tam někde jsou. Nemluvě o tom, že já poruším lékařský slib a řeknu u soudu absolutně všechno. Zabila Brianda i Richardsonovi. Ale to je jen špička ledovce.“

„Přijdeš o licenci,“ řekla mi Lori.

„Licence mě nezajímá. Nejdůležitější je, že Isabella Swanová dostane to, co si zaslouží. A pozůstalí taky.“

„Pokud to zase nějaký psychiatr neposere,“ zamumlal Konrad, stále mi neschopný odpustit, že jsem to poprvé zkazil.

„Z tohohle ji nevytáhne už nikdo, Konrade. Je konec.“

„Dostane trest smrti nebo doživotí,“ přitakala Lori a stejně jako já skenovala Isabellu za sklem.

„Na to spoléhám,“ šeptl jsem.

Když vynesli z domu zlaté lodičky, které zabalili do igelitu, část party odjela. Zbytek dál prohledával barák.

Sledoval jsem, jak policejní auto mizí za zatáčkou s Isabellou vevnitř. Nemával jsem jí a ani se nesmál. Fabian byl mrtvý a tohle mi ho nevrátí. Ani Grace. Jediné, co mi to dá, je podívaná v podobě její popravy. Budu sedět v první řadě. 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 12. kapitola:

« Předchozí   1 2 3 4 5
04.02.2013 [13:39]

lolalitaBože, to bola kapitola. Jednoducho úžasné. Isabella pôjde sedieť. Síce, možno trest smrti. Zas musím pochváliť výber pesničky, zneje mi v ušiach a mám pocit, že sa jej pre dnešok už nezbavím. Ty máš túto poviedku dokonalo premyslenú do najmenších detailov. Je to unikátne čítanie. Emoticon

3. Martík
04.02.2013 [13:38]

hůůůů, mazec :D

2. adel
04.02.2013 [13:29]

Emoticon Emoticon Emoticon jen tak pro zajimavost, kolik bude mit HP jeste kapitol :) ?

04.02.2013 [13:22]

ElsieWoW.
Já jsem nadšená, avšak trochu zaražena, že ho chtěla zabít nožem. Očekávala jsem něco jiného, ale možná právě o tom to bylo.
Musím přiznat své překvapení nad příjezdem policie. Podvědomě jsem se těšila na Bellin skon Edwardovýma rukama. Mám však dojem, že zatčením a popravou to končit nebude.
Budu se těšit na další překvapení. Emoticon Emoticon Emoticon

« Předchozí   1 2 3 4 5

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!