Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 11. kapitola

Hippokratova přísaha - 11. kapitolaPovídka se umístila na 1. místě v anketě o Nej povídku ledna, proto ji dáváme na titulní stranu. Gratulujeme!
„Směšná akce. Víc, jak polovina z nich, ho neznala. Ten kokot s bradkou vzadu, tak tomu táta léta šlapal po krku. Nesnášel ho. A teď bum – je mrtvý a on je tady s kondolencemi. Po smrti jsou všichni neoficiálně prohlášeni za svaté. Každý je milován. Že jim je to ale co k čemu.“

Chtěl bych tady sedět s flaškou Jacka Danielse nebo ginu… A dalších miliard koncentrátů, co by mi umožnily nevnímat a zapomenout. Utopit to třeba v třikrát retrifikované vodce…

Všechno bylo doslova a do písmene v hajzlu. Můj nejlepší přítel byl mrtvý a já se právě chystal na jeho pohřeb. Přitom jsem pořád nevěděl, kdo ho zabil. A další bod na mém programu, kterým jsem si posral existenci - vyspal jsem se s narušenou Isabellou Swanovou, kterou jsem pomalu začínal nenávidět. Už předtím jsem ji zrovna nemiloval, ale po tom, co se stalo, se všechny negativní pocity znásobily. Náš sex byl světový, ale nedoprovázelo to nic… pěkného. Žádné upřímné, milé city. Jen jsme prostě šukali a jí se povedlo dostat mě tam, kam chtěla.

Mělo to být s Grace, kterou jsem měl rád a věděl jsem, že bych s ní byl šťastný. Stoprocentně bych se do ní zamiloval. Byla úžasná a všechno s ní bylo přirozené. A proto jsem jí to ještě neřekl. Protože jsem se děsil toho, že odejde. Až mi teda dá přes hubu. Ale nerozloučil jsem se definitivně s nadějí, že mi to odpustí. Živilo mě to.

Ani Emmett to ještě nevěděl. A až to zjistí, přidá se k rozšlapání mého ksichtu. On mi tohle nepromine, jelikož já jsem tohle svinstvo neprovedl jemu. A odpuštění můžeme získat jen od těch, kterým jsme ublížili. Zklamu svého bratra a zraním ženu, se kterou jsem chtěl trávit svoji existenci.

Byla to moje vina a já to věděl. Užírala mě každá její kapka jako kyselina. Ale Swanovou jsem nenáviděl za to, že mi se smíchem a podlostí podala jablko, aby mě dostala z Edenu. Jen kvůli její hře. Ke mně nic necítila, kromě přitažlivosti. Je duševně chorá a nedokáže cítit něco tak hlubokého, jako je láska. Už se taková narodila… Dalo by se snad tvrdit, že za to nemůže? Ne, nedokázal jsem k bezcharakternímu stvoření najít kousek pochopení, protože ona byla stále příčetná. Mohla tomu zamezit udáním, vyhledáním pomoci… Jenže byla jen jediná věc na světě, kterou dokázala milovat – akt vraždy. Braní života druhým.

Přemítal jsem si to pořád dokola a hrál si se známými slovíčky – kdybych, co bych, jak bych… Aby bylo všechno jinak. V pořádku.

Grace zaťukala na rám dveří. Ani jsem nebyl schopný odpovědět. Nechtěl jsem na ni mluvit, protože každou další větou bych zakrýval lež.

„Edwarde, já vím, že to s Fabianem… tě vzalo. Že vy – vegetariáni – cítíte tohle intenzivněji. Ale připadá mi, že je v tom něco víc. Jako kdybych něco provedla já,“ uvažovala nahlas. Dal jsem si v zoufalství hlavu do dlaní. Nakonec si ještě myslí, že udělala něco ona.

Pohladila mě po rameni zezadu a obešla mě, aby si ke mně klekla. Seděl jsem totiž na lenošce.

„Podívej se na mě,“ požádala mě. No, já si stále civěl na vnitřní stranu víček. „Edwarde, podívej se na mě,“ zopakovala. Ani podruhé jsem neuposlechnul. Stáhla mi ruce z obličeje a já tak viděl vlastní výraz. Vypadal jsem hrozně. Měl jsem to vepsané ve tváři.

Otevřel jsem oči a podíval jsem se do jejích krásných, karmínových. Vždy upřímných. Namotal jsem si její vlas u klíční kosti na prst a sledoval ho – hledal záchytný bod, abych už nemusel navazovat oční kontakt.

Prohrábla mi moje vlastní zrzavé vlasy. Jen měděné, na rozdíl od jejích zářivých. Byli jsme perfektně kompatibilní i v těch vlasech. A já to prostě poseru… Jak jsem mohl zahodit něco, na co jsem čekal sto let? Protože jsem kokot. Přesně tak.

„Ty se mi nedokážeš podívat do očí,“ usoudila správně. „Edwarde, řekni mi, co jsi udělal,“ vyzvala mě důrazně. Uhnul jsem pohledem, když se se mnou pokoušela zkoordinovat, aby mi viděla do tváře. „To tě mám prosit?“ zavrčela. Už přetekl její velký pohár trpělivosti.

„Grace, já…“

„Chci slyšet pravdu!“ utnula mě, když slyšela můj tón a došlo jí, že se z toho chci vykroutit. Potřeboval jsem ji na tom pohřbu, ale té milosti se mi nedostane.

„Grace, vyspal jsem se s Isabellou Swanovou,“ zašeptal jsem rychle, abych to měl za sebou. Ale stejně to nebylo o nic lehčí.

Bylo to venku. Z kamenného srdce mi spadla jedna vrstva, co tam nepatřila. Konečně jsem k ní mohl zvednout oči.

Její mysl jsem měl ale bohužel na talíři. Zranil jsem ji. Tak moc jsem jí ublížil. Bylo z toho cítit, že nebyla zvyklá na zklamání – bylo to nové. Litovala toho, že si mě tak pustila k tělu a věřila mi.

„Já jsem ti nikdy nechtěl ublížit. Grace, věř mi, že…,“ nedokončil jsem to, protože vstala a nastavila ukazovák, abych okamžitě sklapnul. Veškeré svoje sebeovládání teď soustředila na to, aby mi nerozkopala držku. Což nakonec udělá, ale nejdřív…

„Vyřídíme si to po Fabianově pohřbu. Potřebuješ mít na proslov hlavu… Ale každý se tam dopravíme sám, ano? Už tak pro mě bude těžké být s tebou v jedné místnosti.“

„Grace, prosím, promluvíme si…,“ pokoušel jsem se to zachránit, ale bylo to stejně beznadějné jako Titanic po srážce s ledovcem. Zdecimovala moji snahu, když vystřelila ruku, aby mi vrazila facku. Přečetl jsem si to dřív, než to stačila dokonat. Zdvihnul jsem paži před svůj obličej a její zápěstí se zastavilo o mé.

„Tohle už ti příště nepomůže!“ slíbila mi s výstražným varováním. Potom utekla… Prostě byla pryč.

Nikdy mi neodpustí. A takhle se, dámy a pánové, potkává štěstí. Já řekl uhni a pro jistotu ho ještě strčil do škarpy.

Ale to nejhorší mě teprve čekalo. Pohřeb.

Nasedl jsem do Volva, sám. Bez opory nebo naděje. Rose s Emmettem byli pryč, protože jsem nechtěl, aby mě viděli takhle. A taky abych se nemusel dívat do očí Emmettovi.

Plán byl takový, že to já budu na obřadu řečnit. Protože s žádnou se svých bývalých manželek se Fabian nerozešel v dobrém a je otázkou, jestli se tam vůbec ukážou. Měl spoustu přátel, kteří tam něco pronesou, ale to já ho znal nejlépe. Předpokládalo se, že řeknu to hlavní. Taky by se to dalo čekat od jeho dětí, ale jak by to po nich mohl někdo chtít? Násilně je dostrkat na to pódium vedle tátovy rakve, nastavit jim mikrofon a povídejte.

Fabian nebyl věřící, takže se rozloučení konalo v Domu smutku na konci hřbitova, za kterým jsem zaparkoval. Volvo se ztrácelo v záplavě aut přesně vyrovnaných v řadě. Všichni se přišli rozloučit s kolegou, přítelem a otcem.

Z vedlejšího auta vystupovala Fabianova poslední žena, Mischel. Takže se přece jenom dostavila s vyčesaným, černým drdolem a perlami kolem krku. Ne protože by vážně cítila nějakou lítost nad jeho smrtí. Byla to prostá exhibice.

„Edwarde,“ kývla na mě a sundala si z očí černé, sluneční brýle. Ta do mě snad bude dělat i na pohřbu jejího exmanžela a mého přítele. Bůhví, že jsem se o jejich rozvod zasloužil, když jsem Fabianovi řekl, co je jeho žena zač.

„Ahoj, Mischel,“ odpověděl jsem naprosto nezúčastněným tónem. No, ona stále čekala, že jí nabídnu rámě. „A sbohem, Mischel,“ dodal jsem a rozešel po krátké stezce, vykládané hladkými, barevnými kameny. Zírala mi na záda a probírala svoji vulgární slovní zásobu od základu.

„Co ty tady, kurva, děláš?“ zasyčel jsem vytočeně na Isabellu Swanovou, v šoku. Seděla na poslední lavici celá zahalená v Chanelu. Včetně síťky přes obličej a klobouku. V dekoltu měla šest řad perel.

Zvedla ke mně oči. Ten svůj odporný úsměv si neodpustila ani tady. Měl jsem jí ho strhnout z obličeje, když jsem měl příležitost.

„Green byl můj milenec. Samozřejmě, že jsem přišla, pane doktore. Navíc bych si nemohla nechat ujít tebe v tom sexy obleku. Jen tě v tom vidím a vlhnu…“ Sklonil jsem se k ní s vyceněnými zuby, když si skousla provokativně dolní ret.

„Vypadni odsud. Já tě tu nechci.“

„Mně je úplně jedno, co chceš nebo ne. Jen kdyby si mě chtěl zase ojet… To by možná zaujalo moji pozornost.“ Ne, nebudu se s ní hádat i tady. Narovnal jsem se.

„Jsi děvka. A ještě k tomu šílená,“ kopnul jsem si taky naposled. Ani to s ní nehnulo. Naopak se široce usmála.

„To se ti na mně přece líbí.“

Jen jsem rezignovaně zakroutil hlavou. Mluvím tu do zdi.

Nechal jsem ji být a šel dopředu, abych se posadil vedle Seana, dokud neodbije desátá a všichni nebudou na svých místech. Fabianova dcera Claire seděla s manželem, dcerou a první exmanželkou na lavici na levé straně.

Nakonec vedle mě dopadnul i třetí potomek – Tobias. Nejmladší, který byl permanentně cítit whisky.

„Teda… Viděl si, kolik přišlo lidí?“ zeptal se mě. Nebyl úplně sťatý, ale střízlivý taky ne. Slyšel jsem, jak mu v náprsní kapse víří obsah placatky.

„Fabian měl spoustu přátel,“ přitakal jsem. Nelíbilo se mi, co tu předvádí. Tohle je pohřeb, sakra! Ani tady nemůže projevit úctu? Tak to už pak nikde jinde na světě.

„Směšná akce. Víc, jak polovina z nich, ho neznala. Ten kokot s bradkou vzadu, tak tomu táta léta šlapal po krku. Nesnášel ho. A teď bum – je mrtvý a on je tady s kondolencemi. Po smrti jsou všichni neoficiálně prohlášeni za svaté. Každý je milován. Že jim je to ale co k čemu,“ zamumlal rozmrzele.

Radši jsem na to neodpovídal. Částečně proto, protože jsem nechtěl scénu, a taky poněvadž měl pravdu.

Otočil jsem se na Grace. Proklouzla dveřmi jako poslední, než se zavřely. Sedla si na lavici v mé řadě. Jenže do té poslední, kde byla sama. Od Swanové, která seděla na vedlejší, ji dělila jen ulička. Kromě zaregistrování přítomnosti té druhé se na sebe ani nepodívaly… Já těm ženským nerozumím, a to ani se schopností telepatie. Což o něčem svědčí.

„Edwarde, zvládneš to?“ ujišťoval se Sean, protože místo abych se sebral a šel na to pódium, zíral jsem na Grace. Navenek chladná, ale v jejím nitru to neskutečně vřelo.

„Jo… Ano,“ šeptl jsem, trochu vykolejený z toho všeho, co jsem si v ní přečetl. Ublížil jsem jí víc, než jsem si myslel.

Vstal jsem a i poslední hlasy utichly, když jsem se postavil za řečnický pult. Z kapsy jsem vytáhnul prázdné lístky. Nic jsem si nepřipravil. Ty papíry byly v mé ruce, abych mohl do něčeho tupě zírat. Hlavně až to na mě zase dopadne.

„Pro ty, kteří mě neznají, jmenuji se Edward Cullen a Fabian Green byl můj kolega a nejlepší přítel.“ Čas navázat oční kontakt se všemi. Pravidla rétoriky hovoří jasně. Zvednul jsem pohled a bohužel se tak srazil i s Isabelliným. To, co předvedla potom, bylo neuvěřitelné. Špičkou jazyka si narážela do stěny dutiny ústní a synchronizovala to s pohybem ruky, ve které měla imaginární penis. 

Grace to svou rozsáhlou periferií viděla, ale zatím se silou vůle udržela na místě.

Isabella Swanová si právě vykopává vlastní hrob. Rád si na něm zatancuju.

„Než jsem Fabiana poznal, měl jsem za to, že psychiatrie není už o ničem jiném, než že sedíte v ordinaci v pěkném křesle a posloucháte problémy lidí, které vás vůbec nezajímají. A pak si za to necháte vážně dobře zaplatit. Ale Fabian mi řekl – i kdyby to tak bylo, je vůbec něco krásnějšího, než někomu moct říct úplně všechno, co tě trápí? Bez obav a strachu z výsměchu?“ citoval jsem ho. Už to bylo tak dlouho, co mi ten starý lišák ukázal, že v tom je i něco jiného. „I já jsem někoho takového našel. Právě Fabiana. A naštěstí to po mně nikdy nechtěl zaplatit,“ dodal jsem s úsměvem a síní se rozlehl tichý smích. Zahleděl jsem se do čistých papírů. Bylo zvláštní, jak mě viděli ostatní. Ne jako naprostou trosku, kterou jsem se cítil. Upíří, strnulá fasáda schovala všechno, co by mohlo dávat ostatním najevo, že jsem ruina.

„Na Fabiana nikdo z nás nikdy nezapomene. Protože příliš měnil naše pohledy na svět. Už takový byl. Rád promlouval do duše… A já skládám hold muži, který se vždy zhostil životních rolí s pokorou a často entuziasmem. Dokonce i po smrti, protože při našich seancích padlo, že až jednou zemře, chtěl by se nechat pohřbít ve svém oblíbeném smokingu, ve kterém okouzlil svoji první ženu Daisy. A samozřejmě, aby při obřadu hrála kapela Coldplay, kterou miloval. A bohužel i často zpíval,“ vzpomněl jsem si. Zase smích. Na plátně za mnou se spustilo video, které udělal Sean s Claire a jejich matkou Daisy.

Byla to různá směsice šedivých a barevných fotografií. Malý Fabian na sáňkách, teenager na maturitním večírku s opravdu příšerným sestřihem, kde objímá Daisy a ruce má položené na jejím břichu, kde se chystala na svět Claire. Potom promoce, kde už má na ramenech i malého Seana. Ti dva netroškařili ani během Fabianova studia. Bylo to i protkané videi. Ty mě vzaly nejvíc. Jenže i když jsem oči zavřel, stále jsem to viděl přes ostatní. Sean vzpomínal, jak bylo těžké sestříhat video s tátou, co najel se snowboardem do stromu, protože se nechal přemluvit a stál na něm poprvé.

Když tahle rétorická a vzpomínková část obřadu skončila, museli jsme vynést rakev. Ničila mě i jen ta představa. Já si vysloužil totiž právo nést s jeho dětmi tu naleštěnou, černou krabici, do které ho zavřeli.

Ještě chvíli se budu muset chovat, že nejsem na dně.

Všichni v síni povstali, když jsme ji uchopili každý za jeden roh.

„Claire, zvládneš to?“ šeptl Sean na svoji sestru.

„Je to můj otec, Seane. To si teda piš, že tohle zvládnu,“ sykla a vyzvedla si ji na rameno. Na zkoušce jsme testovali, jestli ji dokážeme udržet čtyři, protože tyhle posmrtné boxy nebyly pro lidi nic lehkého. Ale nastavil jsem ji tak, aby bylo co nejvíce váhy na mně.

A bylo to tu. Projít tu zasranou uličkou smutku. A nejhorší na tom bylo, že tu nikdo nemohl být uvnitř víc rozsekaný na kusy, než já. Ani jeho vlastní děti. Tělo z kamene, emoce ze želé. Tomu se říká klady a zápory upířího bytí.

Tenhle pochod mě děsil už dlouho předtím, protože jsem věděl, že je tu reálná šance, že mě to přemůže. Moje vlastní myšlenky a navrch ostatních. Lidské slzy, dopadající na kůži i podlahu.

Mohl jsem dát příkaz a můj obličej by nabyl své podstaty – vytesaný z kamene. Ale já už nechtěl. Byl jsem schovaný u dřevěného boku a tvář měl skloněnou. Dal jsem tomu průchod a bylo to skvělé. Pláč je uvolňující. Netřeba slov. I přesto už to nikdy provozovat nechci. Brečím naposledy. Nepustím si do existence znova něco, co mě k tomu dožene – zničí. Když jsme vyšli ven – na hřbitov, hustě pršelo. Jako vždycky. Ale tentokrát mi to dělalo rekvizitu. Po tvářích mi stékaly kapky vody – slzy.

 

Po zapuštění rakve do země, růžích hozené na její víko, a půdě z dlaně prvorozené, se dav pomalu trousil pryč. Já v tom dešti, promočený, jako kdybych spadl do potoka, čekal s rukama v kapsách. Teprve když jsem zůstal až úplně poslední, Grace si pro mě přišla.

Srazila mě na zem – pod stromy. Mimo hroby. Nikdo tu už nebyl, protože bylo po obřadu a lilo. Ne jako z konve, ale jako ze zahradní hadice s vážně dobrým tlakem. Když mi začala s pevně vytyčeným cílem třískat do mramorové hrudě, zvukové kulisy se perfektně vyjímaly k té bouřce.

Nekladl jsem absolutně žádný odpor a nechal ji, aby mi bolestivě pronikla pod žebra. S šíleným, kovovým skřípěním a po náročné, demoliční operaci vytáhla moje spálené a zkamenělé srdce. To už jsem nevydržel a přes zatnuté zuby popuzdil uzdu mukám. Lidské srdce má velikost pěsti, ale to, co třímala v ruce, bylo mnohem menší. Jako malý, sádrový odlitek. A evidentně mi po emoční stránce vážně k ničemu nebylo, protože i když už jsem ho neměl, stále to bolelo jako prase. Myslím psychiku. I když mít rozmrdanou hruď taky nebylo zrovna příjemné.

Vždycky jsem věděl, že tak upíří srdce vypadá. Jen zbytek něčeho z původního těla člověka… Bylo to vlastně zkamenělé torzo. Ale vidět to na vlastní oči… Klidně bych si ten zážitek ušetřil.

Grace sepjala obě dlaně k sobě a drtila moje srdce na štěrk. Nejprve puklo, protože uvnitř byly zachovány duté prostory, a potom se začalo sypat na moje roztříštěné já.

„A něco podobného jsi udělal s tím mým,“ řekla mi, ledová. Vztek ale držela na uzdě, protože jinak by tohle byl boj na existenci a na pravou smrt.

„Omlouvám se. Dal bych cokoliv za to, abys mi odpustila. A zůstala,“ vyslovil jsem to zbožné přání.

„Jsem upír. Nemůžu zapomenout. A hlavně nejsem – ta druhá. Na pomstu jsem ale expert a pro tebe jsem vymyslela naprosto dokonalou a přitom tak jednoduchou. Nechám tu tvou malou nevěstku žít. Protože ona bude, Edwarde, tvým největším trestem,“ slíbila mi a já jí věřil každé slovo. „Měj se a drž si rodinu u těla, protože ji budeš potřebovat.“ Sehnula se a věnovala mi ještě poslední pusu. Z pusy se stalo vyměňování si jedů, když přerostla v hluboký polibek. Nechtěl jsem, aby to někdy skončilo, ale přesto se to stalo – rozpojila naše rty a vstala. Celé moje nitro řvalo – ne, ne, ne!

Ležel jsem tam ještě hodně dlouho s dírou v hrudi. Teď už to nebyla metafora. I pod stromy se mi ten prostor naplnil dešťovou vodou. Otočil jsem se na bok, abych ji ze sebe vylil a už tu nebyl za studánku. Sebral jsem ze země pár větších kousků mého srdce, co se skutálely, a vhodil je zpátky. Asi symbolicky.

Počkal jsem si v blátě, dokud mi ta jáma nezarostla. Nechtělo se mi odsud. Jsem přece doma – na hřbitově. Mezi svými…

Hlavně se mi nechtělo, protože mi připadalo, že už zase nemám pro co žít. Měl jsem Grace a Fabiana a teď nemám nic. Rodina se nedá považovat za nějakou satisfakci, protože to je něco naprosto odlišného. Přímo diametrálně. A pochybuji, že to je kvůli tomu, že jsem upír. Když ztratí lidský chlap přítelkyni, taky se nespokojí s matkou. A jestli ano, měl by se nad sebou zamyslet a vyhledat pomoc.

Začal mi zvonit mobil. Hledal jsem důvod, proč ho zvednout. Končím s prací a se Seattlem. S Isabellou Swanovou.

Ještě dneska večer si sbalím a sbohem a šáteček.

Kdo mi volá? Fabian určitě ne…

Poslední stopy zvědavosti z toho, kdo volá na tohle číslo, mě přemohly.

„Edward Cullen,“ hlesl jsem, celý nadšený. Být tím na druhé straně, položím to.

„Edwarde, tady Lori. Musím vám něco říct,“ šeptala. Už zase je v režimu - přísně tajné, ale tobě to povím, protože bych se s tebou ráda vyspala a měla spoustu dětí.

„Lori, já jsem ještě pořád na hřbitově. Fabian Green měl dnes pohřeb a nemám zrovna náladu na…“

„O Fabianovi s vámi chci mluvit! Mám v ruce pitevní zprávu.“

„Co je s pitevní zprávou?“

„Fabiana nikdo nezastřelil, Edwarde.“

„A to měl tu díru, kterou jsem viděl z pěticentimetrové vzdálenosti, na spánku nakreslenou?“ Možná bych měl držet hubu a poslouchat.

„Když to vyčistili a odkryli, udělali odlitek. A je to podpatek.“

„Podpatek?“

„Ano, podpatek. Pozlacený, protože v kosti se našel úlomek. To znamená, že to pravděpodobně udělala finančně dobře zaopatřená žena. Kdybychom našli majitelku těch bot, máme vraha.“

Přehrával jsem si tu scénu, kdy byl Emmett vyhrožovat Swanové. Ukázal mi to. Jak si prohlížel - podle jeho slov - nohy jako párátka, na kterých měla nazuté vysoké, pozlacené lodičky. Navíc tu noc, kdy Fabian zemřel.

A i bez tohohle jasného důkazu to bylo víc, než očividné, protože nájemní zabijáci svým obětem do spánku podpatky nezaráží.

„Nikdy jsem se pistole nedotknula. I když jsem měla příležitostí víc, než dost. Abych pravdu řekla – smrt následkem postřelení je takové klišé. Kdybych chtěla vraždit, udělám mu z mozku kaši nějakým těžkým předmětem, ke kterému mám silný citový vztah…“

Je to žena, co zbožňuje šperky, šaty a boty. A která nakonec ne? Isabella je psychopat bez citů, co ty střípky nějakých kladných emocí, které má hluboko v sobě, zřejmě věnovala zlatým lodičkám od Louboutina. Její dokonalý vražedný instrument.

Už jsem si jednou tohle prožil – to vědění, že ho zabila ona. Podruhé jsem dokázal přemýšlet a zvažovat možnosti. Všechny měly stejný cíl. A já ji zabiju. Jen tak, aby z toho všichni, kterým ublížila, něco měli.

Ukážu jí, co pro mě znamená Hippokratova přísaha po tom, co mi rozšlapala můj hrad z písku. Ale nejdřív bude poslední rande. Musí přece dopsat knihu.


No, ano. Pro ty, co to ještě nepochopili, Isabellka je duševně chorá. :D Takže abych po pohřbu naladila míň depresivní atmosféru... Těšte se. Ještě nejsme ani v polovině příběhu a následující desítka kapitol bude... legrace. :D V tom ironickým slova smyslu. Brzo se dočkáte mýho největšího překvapení, co jsem si nachystala. Teď si představte ďábelskej smích... :D

Děkuju za umístění. A už vynechám to, co říkám vždycky. :D Jako, že jsem ráda, že vás pořád bavím... No, stejně jsem to řekla. A taky děkuju těm, co se obtěžujou komentovat. Já si to čtu. Nebojte se.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 11. kapitola:

 1 2 3 4 5   Další »
44. Jana S
18.08.2015 [12:22]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.08.2013 [21:13]

SarafineGratuluji k umístění :)

42. chloe
01.08.2013 [4:32]

chloeNo tak to je masakr Emoticon absolutni masakr Emoticon

17.03.2013 [19:05]

BellaSetTak jsem tady... Nakonec jsem se k tomu o víkendu vůbec nedostala, takže žádné shrnutí není třeba a moje provinilost, že nebudu komentovat každou kapitolu může jít zase spát. Emoticon Emoticon
Každopádně, byla to síla. Edwardův proslov se mi líbil. Když jsem se dozvěděla, že proslov vůbec mít bude, tak jsem si říkala, že bych asi nedokázala vymyslet něco, co bych v tu chvíli měla říct. Jsem trochu citlivá duše, takže mít proslov na pohřbu by pro mě byl zabiják a mohli by mě rovnou taky pohřbít. Emoticon
Ale uznej, že ta písnička byla podpásovka. Málem jsem se vážně rozbulela. Emoticon Ale ustála jsem to. Emoticon No, i když bych měla uznat, že Edward si to zasloužil, nemůžu dát Grace za pravdu. Mohla mu urvat končetinu, nebo tak, ale vyrvat mu srdce a rozdrtit ho... Kdyby to byl naprosto ten Edward, kterého známe, tak tohle by s ním nejspíš hodně zamávalo.
A že Isabella skutečně Fabiana tomu se mi nějak nechce věřit. Ale znáš to, já a moje odhady jsme často každý úplně jinde. Emoticon Když mu Lori řekla, že to byl podpatek, hned mě napadla Grace, protože jsem si nedokázala představit, kdo by měl takovou sílu a udělal mu takovou díru, že to Edward přirovnal k ráně kulkou. Emoticon Ale jestli to byla vážně isabella, tak to Edwarda zase dostala...
No, pokusím se ještě dneska si udělat čas na další díl, protože jsem zvědavá, jak se to dál vyvrbí. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

40. Inoma
13.02.2013 [22:55]

InomaV prvé řadě, domi, obrovská gratulace k 1. místu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon (A ne neodpustím si rýpanec - neříkala jsem ti to? Emoticon Emoticon )
Ke kapitole ti toho moc neřeknu, protože to ze sebe nějak nedokážu dostat. Popis pohřbu byl velmi realistický... smutek, slzy, alkohol...
Co se týče Grace - je mi jí líto, ale pořád tak nějak doufám, že v budoucnu se ještě objeví...
Isabella - moc bych jí přála smrt, ale jelikož já VÍM, tak se tohoto radši zdržím...
No a Edwardův plán? Věřím, že teď už se nenechá přeblafnout (ano, je to dvojsmysl Emoticon )a že té psychopatické mrše dá co proto. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13.02.2013 [21:37]

MaryAngelSom plná emócií. Emoticon Pesníčka bola skvelá, Coldplay je moja šálka kávy, a v tejto atmosfére to bolo dokonalé podčiarknutie a prehĺbenie emócií.
Teraz na mňa v drtivej sile dopadlo, že Fabián tam nebude. A o čo horšie - že za to môže Bella?
Doteraz som ju vnímala ako pošahanú potvoru, ale teraz sa asi naozaj blížim ku stavu nenávisti, ktorý si mi sľubovala.
Viem, že to má nejaký zmysel - ale už len tá predstava podpätku a žalúdok sa mi obracia. S tou jej psychikou musí byť teraz riadny bordel. Emoticon Premýšlam nad tým a normálne zostávam čumieť, že do ff dokážeš vniesť také prvky, že detektív Columbo by sa tiež zapotil, kým by na to prišiel...
A Grace... No nemám slov. To, že na ten pohreb vôbec išla bola od nej riadna morálna sila. Edward je dokonalý, ale stále len chlap v tomto.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.02.2013 [17:31]

SabiennaUh, ten Tobiasův proslov, který je i v perexu, ten mě teda dostal... A pak Grace s tím gestem s drtícím srdcem... To bylo něco... páni! Emoticon Emoticon Emoticon
Tohle byla neskutečná kapitola... i když hodně depresivní, což je pro mě jako pro citlivku fakt náročný, ale prostě neodolám Emoticon
Isabella je.. grrr Emoticon Asi poprvý v nějaké povídce, kde ji začínám nemít hodně ráda Emoticon Taky se mi občas docela dost hnusí... Emoticon
Tohle se ti fakt povedlo!! Emoticon Emoticon Péčko bylo něco bezvadnýho, ale tímhle si ho přece jen překonala Emoticon
Jinak gratuluju, rozhodně si to zasloužíš Emoticon A fakticky se hodně těším, co sis na nás vymyslela dál, zvlášť s tím tvým proslovem na konci, který mě naprosto nakopnul Emoticon
Awesome! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.02.2013 [12:40]

KatuuskaCullenTahle kapitola byla asi nejsilnější... A vážně mě dostala. Emoticon

36. čtenářka
04.02.2013 [11:49]

Asi nejlepší kapitola, co jsi kdy napsala. A to počítám i ostatní tvoje povídky. Nečekala jsem, že Grace udělá Edwardovi tohle, ale byla to pecka. Edwarda chápu a v této povídce ho miluju, jako ještě nikdy, ale nejradši bych ho dala do drtičky upírů za to, že se s Bellou vyspal. Když už jsem u té Belly, tak je to naprostý psychopat a jestli se do ní Edward zamiluje, asi to nepřežiju. Sama bych tu blbku nejraději zabila. Fabiana je mi neuvěřitelně líto a ten pohřeb... To prostě byla bomba! Málem jsem brečela a úplně jsem se klepala. Ta písnička nepřekonatelně seděla a ty fotky s videem! Škoda, že jsme je nemohli vidět, to už by pode mnou bylo jezero, slané jezero. Jsem velice zvědavá, co na to řekne Emmett. Přijde mi, že není takový, jak bych to řekla, vtipálek a srandysta, jako u jiných povídkách - ne jen tvých - ale příjde mi takovej vážnej a to se mi právě na něm líbí. Kdyby si ze všeho utahoval a podobně, asi by to povídce moc neprospívalo. Jinak si to všechno popsala nepopsatelně dobře a já jsem zvědavá na tvoje překvapení. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.02.2013 [10:23]

Nikki22Vau, tato kapitola překonala snad všechno.. Tak nejdříve nás ukolíbáš, že to Isabella neudělala a teď se Edward dozví že jo.. Emoticon Doufám, že se ji Edward pěkně pomstí, za Fabiana i za GraceEmoticon A upřímně se na to těším Emoticon
Také jsi mě potěšila tím, že nejsme ještě ani v polovině příběhu Emoticon Moc se těším na to tvé překvápko Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4 5   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!