Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hate is passing 40

21.07.2010 (12:45) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 4961×

BELLA

Ležela jsem Edwardovi v náručí a přemýšlela. Byl to skoro rok od mého náhlého zmizení z Forks. Nyní jsme žili na hranicích Kanady a USA. Měli jsme větší domek v jednom lese kus od nejbližšího města. Nechtěli mě pouštět mezi lidi, ale zároveň nechtěli být úplně odtržení od civilizace. Alice by se totiž asi zbláznila, kdyby měla vydržet jen jeden měsíc bez nějakého butiku.

„Co tě trápí?“ zeptal se Edward a pohladil mě po nahých zádech. Moje tělo na ten dotek zareagovalo naprosto samovolně a já se k němu ještě víc přitiskla.

„Nic, jenom jsem přemýšlela.“ Zvedla jsem se na loktech, abych ho mohla políbit. Stále mě nepřestávalo udivovat, že všechno vnímám tak intenzivně.

„Půjdeme na lov?“ zeptal se mě můj snoubenec. Ano, je to tak. Asi po půl roce mého upírství mě Edward požádal o ruku. Neměla jsem proč váhat. Byla jsem mu nyní rovna a nedokázala jsem si představit život bez něj. I ubohých pět minut pro mě bylo k nevydržení.

„Ano, jen si musím ještě něco zařídit.“

„Máš pravdu, úplně jsem zapomněl, že už je čas.“

„Jako každý měsíc. Stejný den, stejná hodina. Potom hned půjdeme.“ Políbila jsem ho na tvář a zvedla se. Hodila jsem na sebe jeho košili a zapnula ji na tři knoflíčky.

Po našem odjezdu z Forks jsme se z novin dozvěděli, že můj otec vyšetřoval zmizení Kyla. Moje nová rodina to zamaskovala dokonale a nikdy jsem se od nich nedozvěděla, jak to udělali. Nechtěli mě tím trápit, věděli, že je to pro mě stále bolestivé místo a Edward stále opakoval, že se vše dozvím, až budu sama jistá, že to chci vědět.

Nyní jsem přešla k psacímu stolu, na kterém jsem měla rozloženy dva papíry a dvě obálky. Edward už v pokoji dávno nebyl. Nechával mi soukromí a já to moc dobře věděla.

Zasedla jsem ke stolu a přisunula se blíž. Natáhla jsem se pro jeden čistý papír a propisku.

Ahoj, tati

Doufám, že se ti daří, alespoň tak dobře jako mně. Mám se báječně a nemusíš mít o mě žádný strach. Moc mě mrzí, že jsem se tenkrát tak vypařila, ale bylo toho na mě moc. Jak už jsem ti několikrát psala, tak žiji s Cullenovými a znovu se omlouvám, že nenapíšu, kde jsem. Nechci, abys mě hledal. Zatím na to není ta správná chvíle ani čas. Věř mi, že se jednou znovu ukážu, a až se tak stane, pokusím se alespoň částečně dohnat ten ztracený čas. Moc mě mrzí, jak jsem se ze začátku, když jsem přijela do Forks, chovala. Myslím, že jsem jen potřebovala čas a Edward mi taky pomohl, abych lépe pochopila. Nyní ti posílám dvanáctý dopis a pevně věřím, že už jich moc nebude. Vše se obrací k lepšímu a já jsem nyní neskonale šťastná. Pozdravují tě všichni Cullenovi a Edward obzvlášť. Velmi lituje jedné věci a slíbil, že se ji pokusí napravit. On je prostě takový. A teď hlavní novinka, ke které se odhodlávám už od šestého dopisu. Edward mě požádal o ruku a já řekla ano. Oba budeme moc rádi, jestli přijmeš naši pozvánku na svatbu. Zatím nevím, kdy bude, ale včas se všechno dozvíš. Měj se krásně.

S láskou Bella

Uložila jsem dopis do obálky a zalepila ji. Napsala jsem na ni adresu a přilepila známku. Do ruky jsem vzala druhý papír.

Drahá, maminko

Slíbila jsem, že o mně budeš vědět pomalu každý můj krok. Jsi taky první, kdo věděl o mém zasnoubení s Edwardem. A budu moc poctěna, jestli přijmeš mou pozvánku na svatbu, která je sice zatím v nedohlednu, ale vše se včas dozvíš. Máme se dobře a nevztekej se, že stále nevíš, kde žijeme. Prozatím je to mým malým tajemstvím, protože vím, že na tomto místě nebudeme dlouho. Pravděpodobně nás bude čekat další stěhování. Zatím nevím kdy, ale dám ti určitě vědět. Moc pozdravuj Phila a mějte se krásně.

S láskou Bella

Zalepila jsem i druhou obálku a udělala s ní to samé, co s tou první. Věděla jsem, že dopis pro maminku je kratší, ale dnes to tak mělo být. Jindy jsem byla schopna popsat i pět papírů oboustranně, ale dnes stačilo toto.

Převlékla jsem se, vyšla z pokoje a zamířila za Edwardem dolů. Dopisy jsem položila na konferenční stolek. Věděla jsem, že je někdo z rodiny odnese a hodí do poštovní schránky.

„Můžeme?“ zeptal se Edward a krásně se usmál.

„Řekla bych, že ano.“

Zrovna jsem se hnala za svou kořistí, když mou pozornost upoutalo něco jiného. Kdybych neměla upíří sluch, tak si toho ani nevšimnu. Bylo to jako třepot motýlích křídel a přesto jsem věděla, že je to něco jiného. Otočila jsem se tím směrem a vydala se na jakýsi průzkum.

Běžela jsem asi kilometr a zvuk začal zesilovat. Udělala jsem ještě asi tak dvacet kroků a vykoukla na mě stará borovice. To by nebylo nic neobvyklého, kdyby pod ní neležel bílý raneček. Přišla jsem až k borovici a z ranečku na mě vykoukla drobounká hlavinka.

„Ahoj, drobečku,“ promluvila jsem a zcela automaticky zvedla uzlíček a přivinula si ho k prsům. Ze zavinovačky vypadl drobný popsaný lístek.

„Kdepak máš rodiče?“ zeptala jsem se, přestože jsem věděla, že mi nemůže odpovědět. Odhadovala jsem, že mohlo být maximálně měsíc staré.

„Bello!“ zakřičel Edward. Seděla jsem k němu zády a s drobečkem v náručí a věděla jsem, jak to asi vypadalo.

„Nic se neděje, Edwarde. Já ho našla a pokouším se zjistit, jestli má rodiče.“ Sehnula jsem se a zvedla ze země lístek.

„Píše se tady, že ho musela opustit. Doufala, že ho objeví lidé, kteří zde mají menší domeček a nechají si ji.“ Ano, byla to holčička a na lístku ani nebylo, jak se jmenuje. Zřejmě neměla ani jméno.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Edward.

„Necháme si ji,“ zašeptala jsem a sklonila se k miminku, které mi spalo v náručí.

„To nejde, Bello. My nejsme ti lidé, které měla ta žena na mysli.“

„Ale našli jsme ji. A to je hlavní. Edwarde, pochop to. Kdyby se to nemělo stát, tak tu nejsme. Já myslím, že bychom si ji měli nechat.“

„Dobrá, vezmeme ji domů a probereme to s ostatními.“

„Skvělý nápad.“ Postavila jsem se a stoupla si vedle Edwarda, který mě objal kolem pasu. Zadíval se na miminko, které se zavrtělo a vystrčilo ručku ze zavinovačky. Edward se usmál a já si stoupla na špičky a políbila ho na tvář.

„Asi máš pravdu. Přesně tuto chvíli jsem viděl v Alicině vizi, ale vůbec nechápu, jak se jí povedlo vidět tak moc dopředu.“

Čas letěl jako splašený. Naší malé Samantě byl půl rok a v domě se vše chystalo. Už chyběl jen měsíc a já se měla stát oficiálně paní Cullenovou. Proto jsem zasedla ke stolu a napsala totožný text pro moje rodiče. K textu jsem přiložila oznámení a zalepila obálky.

Čas zase maličko poskočil a u nás v domě se stala spousta novinek. Říkala jsem, že se zase uvidíme a byla bych ráda, kdyby to bylo právě v tento okamžik. Proto do dopisu přikládám pozvánku, na které je vše, co je důležité. Je tam adresa našeho nynějšího domova a já bych byla moc šťastná, kdybych tě tu měla.

S láskou Bella

Ten měsíc uběhl rychleji, než jsem čekala. Nyní jsem věděla, že už bude všechno dobré. S Edwardem jsem se milovali a milovali jsme i Sam, kterou jsme adoptovali. Byla jsem šťastná. Zprvu se mi do Forks moc nechtělo. Když jsem potkala Edwarda, tak to bylo ještě horší. Vzpomínala jsem na chvíle, kdy mě od sebe odháněl. Na naši školní exkurzi, kde jsme k sobě konečně našli cestu. Další hádka, když mi řekl, že nemůže přijet za mnou. Jeho visení na okapu a vysmátého Emmetta pod naším domem. Moji nedůvěru v jeho upírství. Vzpomínala jsem na to dobré i špatné. Na ples, kde jsem utrpěla velké psychické újmy. Edward mě vždy ochraňoval a já věděla, že tak tomu bude i nadále, ačkoliv už nejsem tak křehká. Všechno se mi přehrávalo v hlavě jako zpomalený film, až k osudovému výstřelu. Mému probuzení po přeměně, našemu rychlému útěku z Forks, životu v Kanadských lesích, kde jsme našli naši malou holčičku, až do stěhování sem. Teď jsem stála celá v bílém před zrcadlem. Zdola jsem slyšela hlasy mých rodičů i Phila a nemohla se dočkat, až je znovu uvidím.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále,“ řekla jsem a dovnitř vstoupil Charlie.

„Bello, vypadáš nádherně a vůbec ses nezměnila,“ vydechl překvapeně.

„To víš, jsem v Alicině péči,“ pravila jsem na oplátku.

„Tak pojď, odvedu tě k ženichovi. A mimochodem, máte krásnou dceru,“ zašeptal mi do ucha po cestě na zahradu a mně zahřálo u srdce.

EDWARD

Konečně tu byl ten den. Den, na který jsem čekal tak moc dlouho. Dobře jsem věděl, že Bella chce mít na svatbě rodiče a já to plně respektoval. Stejně nás toho půl roku čekání navíc plně zaměstnávala naše malá Sam. Bylo to vážně kouzelné miminko a my všichni ho převelice milovali.

Od rána jsem byl velice netrpělivý. Alice mě držela od Belly daleko, že kdybych ji viděl, tak to přinese akorát smůlu.

Jen co dostrojila mě, tak vyběhla za Bellou. Ozvalo se zaklepání a já vyšel ke dveřím otevřít.

„Dobrý den Charlie, Renée, Phile,“ přivítal jsem je a vpustil dovnitř. Samantha se rozplakala a jé se k ní ihned vrhnul.

„Tak proto jste s Bellou tak rychle zmizeli?“ zeptal se Charlie, když mě uviděl s malou v náručí. Bylo mi jasné, na co naráží. Sam měla dokonce hnědé vlásky, takže klidně mohla být Bellina opravdová dcera.

„Ne, to nebylo kvůli tomu. Samantha není naše vlastní. My ji s Bellou našli, když jsme byli na procházce v lese. Matka se jí vzdala a my ji adoptovali,“ odpověděl jsem mu.

„Ta je ale rozkošná,“ promluvila Renée a vrhla se k nám. „Mimochodem, Edwarde, moc ti to sluší a já jsem konečně ráda, že tě poznávám.“

„Taky vás rád poznávám.“

„Šup, šup. Je čas. Charlie, jděte za Bellou, ať ji můžete odvézt k oltáři. Vy, Renée a Phile, můžete jít na zahradu, jsou tam už všichni. A ty, Edwarde, upaluj k oltáři,“ úkolovala Alice.

Došel jsem na zahradu a předal Samanthu Rose. Dělala na ni cukrbliky a šla si s ní sednout na připravené židličky.

Celá zahrada byla pro dnešek obalena do svatebního. Pod malým altánkem stál kněz a čekal na mě a Bellu. K altánku se táhl červený koberec obsypaný bílými plátky růží. Došel jsem až na místo pro mě určené a čekal na ni.

Rozezněl se svatební pochod a ze dveří, které vedly na zahradu, se vyhoupla má láska. Šťastně jsem se na ni usmál a ona mi úsměv opětovala.

Přitom jak šla ke mně, jsem vzpomínal. Nečekal bych, že po našich šarvátkách to dopadne takto. Bella mě ze začátku nenáviděla a já ji taky, kvůli její krvi. Vše se změnilo školní exkurzí a já si tehdy uvědomil, že bez ní nemůžu být. Začínali jsme u nenávisti a skončili u lásky. Něco pravdy na tom bude, že nenávist může být a pro nás byla pomíjivá.

„Ano,“ pronesl jsem procítěně po stejné odpovědi mé Belly.

Předchozí

Shrnutí

KONEC